Norsko - oblast Soroya-Loppa - Reportáže

Patřím k rybářům, kteří s oblibou navštěvují neznámé revíry a jen zřídkakdy se vracím na stejná loviště. Jednou z lokalit, která mne zaujala, je ostrov Soroya, přesněji severozápadní pobřeží ostrova u osady Sorvaer.
Poprvé jsem na půdu tohoto severského ostrova vstoupil v listopadu roku 2004 - silný vítr strhával vodní tříšť z rozbouřeného moře, aby se pak smíchala s poletujícím deštěm, na náledí bylo bezpečnější jezdit autem, než-li chodit pěšky a při vyjasnění zářila v noci nad oceánem polární záře. Stačil však pohled na mořskou mapu, několik fotografií z rybářské sezóny a bylo rozhodnuto: v červenci 2005 jsem spolu s několika přáteli přijel do Sorvaer na rybářské závody Soroya Festival (viz Rybářství duben 2006). Závody i nesoutěžní část pobytu se nesly ve znamení dobrých úlovků - alespoň tehdy nám každá treska delší než metr připadala „velká" a úlovky vlkoušů jsme považovali za vzácnost, o halibutech nemluvě. S potěšením jsme tedy zvedli pomyslnou laťku a na červenec 2006 připravili další výpravu.

Počasí nám tentokrát opravdu přálo. Ne snad, že by slunce svítilo každý den, to rozhodně ne. Ale nebylo dne, kdyby nebylo možné vyjet na oceán a rybařit - i to je v kraji Finnmark úspěch. Teplota vzduchu se pohybovala mezi 5 a 20 stupni Celsia, teplota vody okolo 9. Rybaření spíše komplikovaly časté změny tlaku a počasí, stanoviště ryb se rychle měnila. Množství lovených tresek v průběhu našeho pobytu klesalo. Nejúspěšnější denní dobou lovu bylo rozmezí od 16.00 hodin do 02.00 hodin (nicméně tento údaj může být ovlivněn naší nízkou aktivitou v ranních hodinách).
Část výpravy přijela na ostrov autem několik dní před ostatními účastníky, kteří dorazili na sever letadlem. V posledních letech došlo sice ke zlepšení dostupnosti severu Norska díky zavedení nových leteckých linek a rovněž cena letenek výrazně klesla, přesto je však tento způsob cestování spojen s potížemi. Ne vždy navazují linky na ostrov Soroya v jednom dni, zpravidla je na trase nutné přenocování, hmotnost zavazadel zahrnutých v ceně letenky je omezena 20 kilogramy a levnější nízkorozpočtové aerolinky nezřídka mění časy letů. S přepravou části zavazadel (především těžkých pilkerů a jigů) nám naštěstí pomohla posádka mířící na sever autem, která strávila cestou na Soroyu o nejméně 24 hodin více než „vzduchoplavci", nicméně rozpočet každého automobilisty byl o téměř 10.000 Kč nižší, než náklady cestujících letecky, které se po započtení všech poplatků spojených s letenkami, dopravou, ubytováním a zapůjčením lodí vyšplhaly na téměř 35.000 Kč.

A jaké byly naše úlovky? Uvádím zajímavější denní úlovky jednotlivých lodí:
5.7.
Radek, Pavel, Miloš, Áťa - tresky obecné 103 a 105 cm, treska tmavá 101 cm
Jirka, Petr, Jarda - tresky obecné 101 a 102 cm
Zdeněk, Hynek, Franta, Michal - tresky obecné do 90 cm, 4x vlkouš
Používali jsme standardní pruty a navijáky od firem Penn, Shimano a ABU určené pro mořský rybolov v Norsku. Nezaznamenali jsme žádné zásadní potíže, nebo nedostatky v naší výbavě. Zajímavou zkušeností bylo testování navijáku Shimano Dendou-Maru s elektrickou asistencí. Tenhle manuálně nebo elektrobaterií poháněný „šperk" se plně osvědčil a s prutem Shimano Beast Master Boat 1 tvoří naviják hezky vyladěný celek. Dendou-Maru je možné používat jako klasický multiplikátor a když je rybář příliš unaven (nebo se mu prostě jenom „nechce"), může práci spojenou s navíjením vlasce přenechat výkonnému elektromotorku. Elektromotor je schopen vytáhnout z hlubin i velké ryby, přičemž si ta chytrá mašinka poradí i s občasnými výpady bojujícího dravce. Franta však elektriku používal především při vytahování prázdné udice nebo udice se zaseknutou malou rybou a zdolávání velkých tresek, vlkoušů a halibutů si nadále vychutnával s manuálním pohonem. Kdo z rybářů zná únavu a bolest zad i rukou, které se dostavují při častém navíjení udice z větších hloubek, ten mi jistě dá za pravdu, že „elektrika" se může hodit. Nemluvě o situaci, kdy Vám na nástrahy neustále útočí malé tresky tmavé a vy ztrácíte čas i energii opakovaným taháním rybích mrňousů, zatímco čas i energie Vám pak chybí, když se konečně „dostanete do velkých ryb". Já osobně patřím do tábora rybářů-klasiků a dávám přednost navijákům, jakými jsou ABU-Ambassador, Shimano-Tiagra nebo některý z Pennů, ale týdenním pozorování relaxujícího a současně intenzivně chytajícího Franty jsem pochopil, že „elektrika" si jistě brzy získá množství příznivců.

6.7.
Radek, Pavel, Miloš, Áťa - treska obecná 135 cm - 24,8 kg (ulovena na jig flying-eye a velký twister) a 5x treska obecná mezi 100-115 cm
Jirka, Petr, Jarda - tresky do 80 cm, vlkouši, mníci
Zdeněk, Hynek, Franta, Michal - tresky a vlkouši do 80 cm
Po zkušenostech z roku 2005 jsme se na sezónu vybavili dostatečnou zásobou velkých pilkerů a jigů o hmotnosti 200-500 g. Především na jigové hlavy, ať už v provedení „flying eye" nebo klasické jigy, jsme dosahovali dobrých úlovků. Už po prvních dvou dnech rybaření bylo zřejmé, že na montáže pilkerů s návazci - úhoříky je sice možné ulovit větší množství ryb, než na twistery a rippery nastražené na jigu, nicméně velikost ryb lovených na jig byla zajímavější. Při najetí do hejna malých tresek byly návazce zpravidla rychle obsazeny velikostně nepříliš zajímavými rybami, zatímco na velkou gumovou rybu, twister nebo filet z tresky tmavé nastražený na jigu si „troufly" jen ryby délky nad 80 cm.
Objektivně však musím přiznat, že jsem byl rád, když alespoň někdo v lodi lovil na systém s návazci - když nebraly velké ryby, často jsem po hodině čekání na záběr ztrácel motivaci k dalšímu rybaření na jig a v bdělém stavu mne udržovaly úlovky menších ryb na udice s návazci. Ve čtvrtek 6.7. jsem za 4 hodiny „máčení" twistru na několika lovištích neměl ani záběr - na velké ryby ten večer posádka naší lodě vůbec nenarazila. Ještě štěstí, že Hynek s Frantou a Michalem škádlili na pilkery a úhoříky menší tresky do 80 cm a vlkouše, jinak bych v lodi dozajista usnul.

7.7.
Radek, Pavel, Miloš, Áťa - treska obecná 124 cm, 7x treska obecná 90-100 cm, 3x vlkouš
Zdeněk, Hynek, Franta, Michal - tresky obecné 100 a 115 cm, Franta ulovil v průběhu závodu halibuta 109 cm - 14,8 kg.
Franta s Michalem se zúčastnili prvního soutěžního dne závodu Soroya Festival. Oproti ročníku 2005 bylo loveno relativně méně a menších ryb. Naši borci rybařili na kutru s místními rybáři, kteří při začátku závodu dávali na odiv své zkušenosti, nicméně po té co přišlo na lámání chleba, odešli místní specialisté se stažený ocasem. Jihočeši je prostě přechytali - a nejednalo se jen o Frantova téměř patnáctikilového halibuta.
Když s Hynkem večer odcházíme do přístavu, právě vstává posádka třetí lodě, která se dnes z moře vrátila časně k ránu, když jsme my ostatní už spali. Celou noc se jim nedařilo narazit na velké ryby, teprve, když se už připravovali ukončit rybolov, zasekl Jarda něco pořádného, pravděpodobně halibuta. Zvíře nedávalo našim rybářům oddechnout a vzhledem k dlouhým výpadům nezbývalo, než občas nastartovat motor a sledovat s lodí prchající rybu. Po téměř 90-ti minutách zdolávání, kdy se u prutu vystřídali všichni tři rybáři, se začal zvedat vítr a velké vlny. Zdolávání ryby se stalo obtížnějším, stále častěji bylo nutné startovat motor a rybu sledovat. Zásoba paliva v nádrži klesla pod čtvrtinu, přičemž vzdálenost do přístavu byla alespoň 10 km. Vyčerpaná trojice musela začít pomýšlet na návrat (škoda, že si hoši nevzali rezervní kanystr - ten se vždy hodí, už z hlediska bezpečnosti). Jarda, který rybu zasekl, nakonec správně odhadl nebezpečnost situace a rozhodl, že jedinou možností je utáhnout brzdu navijáku - buď ryba nebo rybář. Vyhrála ryba. Šňůra nevydržela tah při jednom z výpadů a praskla. Halibut - kdo ví? Jak velký, to nevíme, ale pořád tam někde je! Spoříce zbytky benzínu v nádrži, jeli zklamaní rybáři více než hodinu proti silnému větru do přístavu. Když zaparkovali loď, byla nádrž prázdná! Stačilo plout o několik minut déle a posádce, která se mohla u skalisek ocitnout v nebezpečí života by nezbylo, než někoho z nás vzbudit mobilním telefonem a rozjet záchrannou akci....

8.7.
Radek, Pavel, Miloš, Áťa - tresky obecné: 7x 100-105 cm, 12x 80-100 cm
Hynek, Franta, Michal, Zdeněk - tresky obecné 93 a 103 cm, treska tmavá 88 cm, vlkouši, tresky jednoskvrnné do 3 kg.
Může to znít neuvěřitelně, ale naši závodníci zmeškali start druhého soutěžního dne. Zahájení druhého kola bylo totiž posunuto o hodinu a tak naši borci, kteří měli trofeje a stupně vítězů „téměř" na dosah, od snídaně překvapeně sledovali, jak soutěžní kutry opouštění přístav.
Byl krásný slunný den, bezvětří. Unaveni po nočním rybaření, které se protáhlo až do časného rána, prohlašujeme počasí za „nevhodné k rybolovu" a většina z nás si jde ještě zdřímnout. Já zatím připravuji sobí biftečky a Jirka čaruje tresku, vlkouše a okouníky v sýrovém těstíčku. Kdyby nás naše manželky toho poledne přijely zkontrolovat, asi by nechápali, proč hovoříme o „rybářské výpravě", když v pravé poledne spíme nebo se věnujeme gurmánským orgiím! Ale k našim rybářským výpravám trocha relaxace, pohody a kuchyňského čarování prostě patří.
Se slovy: „Dobré ráno, oběd je na stole", budím okolo třetí hodiny odpolední posádku naší lodě - náš denní režim je polárním dnem zásadně narušen a přizpůsobujeme ho aktuálnímu počasí a ochotě ryb zabývat se našimi nástrahami. Po vydatném obědě přichází Hynek s návrhem, že umyje nádobí (zapne myčku) a pak by nebylo špatné v klidu trávit výborný oběd. Návrh je přijat, tím spíše, že dopolední bezvětří vystřídal ostrý západní vítr, který by se měl večer utišit. Jdu tedy natankovat benzín do rezervních lodních kanystrů a pak mířím na vyhlídku, která se tyčí na osadou Sorvaer. Není to vlastně „vyhlídka", ale plně automatizovaná vojenská základna, odkud Norové a NATO sledují pohyb lodí a ponorek v Barentsově moři. Z malé „vycházky po obědě" se nakonec vyklubal celkem náročný výstup po strmém svahu, ale výhled stál za tu námahu. Navíc jsem na vrcholku hory měl možnost pozorovat stádo sobů, kteří se popásali na rozkvetlé tundře. Když se večer vracím do chaty, vstává posádka druhé lodě. Vítáme je v hale standardním pozdravem „dobré ráno" a zatímco my si připravujeme malou večeři před vyplutím na moře, oni, jak tvrdí „teprve snídají".
Když se naše dvě posádky okolo druhé hodiny ranní vracejí z nočního lovu, je chata ponořena do ticha. Po chvilce však cinkot v kuchyni umocněný vůní čerstvé kávy a čaje budí posádku třetí lodě. „Dobré ráno", zazní opět standardní pozdrav a rázem je v hale rušno. Prosklenou stěnou naší rybářské základny pozorujeme hejna racků a rybáků, která doprovázejí rybářskou loď vracející se z oceánu. Když odcházím spát, posádka druhé lodě právě dokončuje přípravu „oběda" a třetí loď „snídá". Inu polární den dovede každodenní návyky řádně narušit...

9.7.
Radek, Pavel, Miloš, Áťa - tresky obecné: 1x 110 cm, 6x 100-105 cm, platýs halibut 93 cm
Jirka, Petr, Jarda - Tresky obecné 137 a 138 cm (24 a 20 kg)
Hynek, Franta, Michal, Zdeněk - treska obecná 112 cm, 7x vlkouš do 80 cm, mník mořský - leng 90 cm, okouník 50 cm
Po několika neúspěšných dnech, či spíše nocích, se Jirka s Petrem a Jardou konečně „potkali" s většími treskami. Obě více než dvacetikilové ryby byly zdolány během několika minut Jardou u Andottskallen. Pak hejno zmizelo. Rovněž ostatní největší tresky byly uloveny u Andottskallen, jedna na lokalitě Kveitegrund. Kveitegrund (v překladu „halibutí pozemek") byl spíše „Steinbitgrund", protože jsme tam nachytali především vlkouše.
Jelikož nikdo z nás nepatří mezi obchodníky s rybím masem, téměř všechny ulovené ryby jsme pouštěli. Vzhledem ke skutečnosti, že většina úlovků byla z hloubek 30-60 metrů, probíhalo pouštění ulovených tresek zpravidla bez problémů, zvláště ryby, které jsme vyháčkovali přímo ve vodě, zamířili bez potíží zpět ke dnu. Pouze ryby vylovené příliš rychle nebo ryby, které jsme kvůli měření a fotografování zdvihli nad vodní hladinu, se vzpamatovávaly hůře. U některých tresek pomohla chvilka „rozdýchávání", kdy jsme s rybou držíce ji za kořen ocasu jezdili po hladině a některým treskám Radek dutou jehlou jemně probodl břišní dutinu, aby tak rybu zbavil přebytečného vzduchu. Tahle operace se může zdát jako nepříliš humánní, ale rybám téměř vždy pomohla (ostatně, co je na mořském rybolovu „humánní" - to by byla dlouhá diskuse).

10.7.
Radek, Pavel, Miloš, Áťa - Tresky obecné 101 a 103 cm
Zdeněk, Hynek, Franta, Michal - treska obecná 90 cm, 3x vlkouš, halibut 160 cm-50 kg.
Podmračená obloha a klidné moře, to byl pohled z haly naší rybářské základny, když jsem se krátce před polednem probudil. Milan, který trpí tak silnou mořskou nemocí, že vyprazdňuje trávicí trakt již při vyslovení slov, jako jsou „loď", „moře" nebo „vlna" a který získává barvu čerstvě posečeného trávníku jakmile zaslechne slovo „Norsko", měl dnes obzvláště dobrou náladu. Se slovy:"Dneska to překousnu, beztak mi vždycky bylo špatně jenom po těch prášcích proti mořské nemoci", se naobědval, hrdinsky odmítl tablety Postafen a tak jsme vyrazili o něco dříve.
„Nepojedeme moc daleko od přístavu, jenom na okraj oceánu, abysme to neměli moc daleko, až tě zase povezeme domů", neopustil jsem si uštěpačnou poznámku při pohledu na Milanův obličej, který začínal povážlivě ladit s barvou jeho modré plovací vesty. „Buď klidnej, dneska to překousnu", procedil Milan mezi zuby upíraje svůj zrak na linii obzoru, což prý proti mořské nemoci pomáhá. Nevím, co komu pomáhá proti mořské nemoci, ale Milanovi se přestalo dělat špatně, když začal zdolávat první ryby. Jenom, když si chtěl vyměnit nástrahu a pohlédl směrem do dna lodi, začal zase rychle blednout. A tak jsme s Michalem převazovali a upravovali Milanovu udici ve snaze prodloužit náš pobyt na moři co nejdéle. Vydržel. Mírně zvlněná hladina oceánu se pomalu začínala měnit na „olej", Milanovi se vrátila krev do tváře a tresky jednoskvrnné, mníci i menší tresky obecné se celkem uspokojivě zajímali o naše nástrahy.
Zatímco moji přátelé chytali na 300 g pilkery, já jsem zůstal věrný jigu. Nechytal jsem však staticky u dna jako při lovu tresek nebo vlkoušů, ale po krátkém potahování 30-centimetrové modrobílé gumové ryby u dna jsem nástrahu vytáhl asi 15 metrů nade dno, kde jsem s ní chvíli cvičil a pak jsem ji opět poslal ke dnu a tak pořád dokola. Po hodině takovéhle „vertikální přívlače" začínáte přirozeně cítit ruce i záda, ale právě aktivní pohyb nástrahy je zpravidla klíčem k úspěchu při lovu halibutů - tak mne to alespoň učili zkušenější skandinávští rybáři a tak jsem koneckonců před rokem ulovil svého prvního halibuta.
V 16.30, když jsme zastavili na hloubce 44 metrů u podmořské hory Ovre Djupskolt, jsem opět vytáhl nástrahu asi 15 metrů nade dno, když tu přišel razantní záběr. Zasekl jsem a ryba ihned vyrazila na hloubku. Znovu zasekávám. „Mám ho, tohle je halibut", vykřikl jsem. Žádná jiná ryba, kterou je možné ulovit v norských pobřežních vodách nemá takovou sílu, žádná není tak rychlá a zároveň nekompromisní ve svých výpadech.
Bez šance cokoli ovlivnit jsem sledoval, jak mi z navijáku mizí desítky metrů pletenky. Asi po minutě se ryba uklidnila. Milan mi zatím připravil zdolávací pás a já začal svého protivníka opatrně přitahovat. Šlo to celkem snadno. Začínal jsem mít pocit, že jsem sílu svého soupeře po záseku přecenil. Teprve, když se po čtvrt hodině pod lodí objevila silueta velkého halibuta, jsem pochopil že rozhodně není vyhráno. „To není možný, že mu došly síly", vyslovil jsem svoji myšlenku. „Já myslím, že ten halibut zatím nepochopil, že se ho snažíš vytáhnout", dodal Michal, který se chystal rybu gafovat. Sotva se gaf zahákl pod skřelí a Michal nadzdvihl hlavu mořské obludy, začal se halibut vzpouzet a během vteřiny narovnal hák gafu. Jakmile se svezl z háku, zamířil pryč a během minuty mi v multiplikátoru opět chybělo asi sto metrů šňůry. Nicméně po pěti minutách vzájemného přetahování se ryba nechala opět pomalu vést k lodi - hezky poslušně, jako pejsek. Neměli jsme na lodi jiný gaf a tak Michal přivázal k bortu lodě lano a připravil smyčku. „Zkus ho položit na hladinu, jakmile mu navlíknem smyčku na ocas, je náš". To byla sice pravda, ale halibut se položit na hladinu nehodlal, alespoň ne tak, aby ho Michal s Milanem mohli chytit do lasa. Po několika neúspěšných pokusech se platýs opět naštval a vyrazil do hlubin. „Je zaseklej dobře v koutku, ale může povolit karabina nebo nějaký uzlík", přemýšlel nahlas Michal, jako-by mi chtěl naznačit, že už je na čase rybu zdolat. Jenže nepovolila karabin, ale moje záda. Bolesti páteře poškozené dlouhým sezením u počítače mi daly jasně na vědomí, že tahle ryba může být silnější než já. Dlouhých a bolestivých patnáct minut jsem rybu opět přitahoval k lodi. Michal zatím ohnul hák gafu tak, aby tah směřující k jeho narovnání byl co nejmenší. Podařilo se, hák vydržel a velký platýs obecný - halibut byl v lodi. Rozklepaly se mi ruce a chtělo se mi spát. Asi deset minut jsem seděl na bortu a tupě zíral na monstrum, které vyplňovalo téměř celou příď naší velké lodě. „Tohle je fakt velká ryba", pravil jsem „moudře", když jsem skoro na ex vypil plechovku piva.
Velký problém bylo fotografování ryby - v lodi se nedostávalo místa a na břehu pak chvíli trvalo, než jsme našli prostor pro zavěšení a dva svalnatce, kteří rybu zdvihli.
Rybu měřili nezávisle na sobě 4 lidé dvěma různými metry. Vážení proběhlo nejprve na digitální váze s rozpětím do 45 kg - ta ukázala ERROR. Pak jsme si od švédských rybářů zapůjčili cejchovanou váhu, která ukázala rovných 50 kg. Měření a vážení bylo přítomno nejméně 10 svědků. Později, když jsem rybu porcoval, jsem po částech zvážil jednotlivé čtvrtky. Součet dával něco málo přes 50 kg.

11.7.
Jirka, Petr, Jarda - tresky obecné a 5 vlkoušů do 80 cm, platýs halibut 65 cm
Zdeněk, Franta, Michal - za 4 hodiny rybaření 11 vlkoušů do 80 cm.
Radek, Áťa, Pavel a Miloš vynechali poslední večerní rybaření, protože je čekala téměř tři tisíce dlouhá cesta autem domů. Cesta nás ostatních sice nebyla o nic kratší, ale představa spánku v kabině letadla nás doslova vyhecovala a tak jsme rybaření dali zbytky svých sil.
Velké tresky však na nás ten večer již „neměly náladu", za to vlkouši byli při chuti. Na pilkery, velké gumové ryby i twistery jsme chytili během necelých čtyř hodin 11 vlkoušů. V okolí podmořských hor Emmanuelskallen, Breidgrund a Kamoyboen stačilo přestat pilkrovat a jen velmi pomalu pohybovat nástrahou u dna - záběr „kočky" na sebe nenechal dlouho čekat. Michal už byl problematickým vyháčkováváním koček tak unaven, že raději nechytal u dna, aby se záběrům vlkoušů vyhnul. Třetina ulovených ryb nebyla zaseklá, ale jen nástrahu křečovitě svírala v čelistech. Tyhle „vzteklouny" stačilo zpravidla jen mírně zdvihnout nad hladinu, aby se opustili a zamířili zpět do hlubin, ale zbavit háčku zbývající „kocoury" aniž bychom je poranili a pustit je zpět do moře - to byla někdy pořádná fuška. Naštěstí měl Hynek vylovovací kleště od Rapaly, které nám nebezpečnou manipulaci se vztekle kousajícími vlkouši usnadnily.

Únava, která se po týdnu rybaření na dalekém severu dostavila, milosrdně zastřela náš smutek nad tím, že rybářská výprava je u konce. Před čtveřicí cestující domů autem bylo téměř 45 hodin strávených za volantem a na trajektu, nás ostatní cestující letecky čekalo ještě několik hodin čekání na letištích a v letadlech a nocleh v tranzitním hotelu.


Výsledky rybářských závodů Soroya Festival 2006
Vítězem v kategorii celkové hmotnosti ulovených ryb se stala žena! Ve dvou dnech rybaření (2x5 hodin) ulovila paní Ingunn Antonsen z ostrova Soroya celkem 236,78 kg ryb! Na druhém místě ji následoval pan Lars Eskeland z Tromso s úlovkem 236,24 kg ryb a na třetím místě s 214,87 kg pan Willy Toften z Tromso.
Největší ulovenou rybou byla treska obecná o hmotnosti 28,11 kg, kterou ulovil pan Bjorn Bakkelid z Oslo. V pořadí patnáctou největší ulovenou rybu - halibuta o hmotnosti 14,82 kg ulovil náš borec - Franta Hanák.