Norsko - oblast Soroya-Loppa - Reportáže

Pomalu se blíží konec srpna a s ním toužebně očekávaný odjezd do země zaslíbené. Cílová stanice poloostrov Loppa, kraj Finnmark. Loppu navštívíme již potřetí a tak kromě nováčků ve skupině víme všichni na co se těšit.
Každý rok, co jezdím do Norska, si slibuji, že cestou vyzkoušíme průzračně čisté vody švédských řek a jezer a tento rok to konečně vyšlo. Pravda, dovolená se protáhla na skoro tři neděle, ale stálo to za to.

Auta připravená a 28. srpna odjíždíme. První zastávka Stocholm muzeum VASA. Doporučuji všem námořníkům. Nikdy jsem neviděl tak dokonalou dřevěnou loď a o tom, že je to opravdu skvost mluví i to, že jen kvůli ní vybudovali tak velké muzeum.
Další zastávka, tentokrát už rybářská, řeka Vindelalven a okolní jezera. 29. srpna v podvečerních hodinách jsme v kempu. Všechno funguje úžasně. Chatky jsou připraveny a zbytek zařídíme druhý den ráno po příjezdu paní domácí. Druhý den platíme povolenky, polovina výpravy fasuje loď a motor na jezeře, druhá se pak vydává na říční peřeje. Díky bože za to, že ještě existují místa, kde lidé nekradou, neničí, nedevastují a vlastně skoro nejsou. Místa kde si po prsa zabrozený koukám na špičky bot, kde lipani nepoznali péči kormoránů a volavek a pitná kojenecká voda teče všude kolem nás. Navazuji po vzoru svého učitele Milana Wiša mušky a házím. Téměř okamžitě přichází záběr a v průběhu zdolávání další. Během chvíle vidím dva krásné lipany. Během dopoledne zdolávám možná 30 lipanů v rozmezí od 15 do 40 cm. Až po pár hodinách klesá množství adrenalinu v krvi a jdu z vody. U srubu na lavičce mě dochází, že tohle je ten rybářský ráj, o kterém jsem celá léta snil. K večeru odjíždíme do kempu podělit se o zážitky s druhou polovinou skupiny, která dnes chytala na jezeře. Jezero také vydalo několik pokladů v podobě pruhovaných bohatýrů ve velikostech 35-45cm a 5 štik do 50 do 85 cm. Další tři dny na řece a jezeře nás jen ujistily, že už nikdy nepojedu na daleký sever bez pár dní rybaření na sladké vodě.

2. září se přesouváme zase o pár set kilometrů výš a k ránu zastavujeme u trajektu Oksford –Sor Tverfjord. Už se těším na trajektovou kávu a wafle, které zpříjemní téměř dvě hodiny plavby. Ve 13.00 jsme na místě. Jako vždy nás vítá usměvavý majitel rybářské základny, přiděluje apartmány a lodě. Dostáváme několik aktuálních informací o rybách, počasí a za hodinu vyrážíme směr známá loviště. Je bezvětří a téměř žádný drift. Rozhodnutí je jasné, jedeme na zlomy od 120 do 380 m zkusit okouníky. Minulý rok jsme nalovili bednu a všechny v rozmezí 40-72 cm. Jenže na moři se nic neopakuje a žádný den není stejný a tak po dvou hodinách hlubinného lovu odjíždíme s nepořízenou. Po deváté večerní se vracíme se pomalu do domovského fjordu, zkoušíme ještě pár míst, ale kromě několika tresek, které budou vydatnou večeří nic. Další dva dny byly skoro jak přes kopírák a já ztrácel naději a spílal Neptunovi, že tak hezké počasí jsem v září opravdu nečekal.

Třetí den jsme se rozhodli vyjet 10 km na otevřené moře k podvodním skalám. Nikdy jsme tak daleko pro ryby nemuseli a většinou chytali metrovky a halibuty ve fjordu. Byla to prostě poslední šance jak nebýt doma pro smích, i když jen o tom to samozřejmě není.
Povedlo se, při prvním spuštění pilkru před podvodní skálou přišel ve 250 m záběr a za pár minut se červenaly vlny za lodí statnými okouníky. Ten den padl rekord 79 cm 6,7 kg. Hora evidentně lákala hejna malých kelerů a jak to tak bývá pod nimi řádilo to, proč jezdíme tak daleko na sever, “metrovky“. Konečně taháme tresky pře metr a trofej na sebe nenechala dlouho čekat. Po tuhém boji má Pavel tresku 132 cm (21 kg) v lodi a řve nadšením. Přichází i větší keleři okolo 80 cm, jednoskvrnky, opovrhovaní mníkovci, které díky parazitům nikdo nechce a nová ryba dálného severu makrela. Pane exprezidente, globální oteplování je realita a kdo ví, co tahle změna nám zarputilým Norkům přinese. Další dni se už o pověst severského rybáře nebojím a je jasné, že ani tento rok nebude bez pěkných úlovků. I norský nováček Míra zdolává svoji první metrovku a nadšený rybářskou dovolenou si pomalu pěstuje závislost.
Při další spuštění pilkru do 150 m přichází záběr a po opravdu namáhavém souboji se projevuje nováčkovské štěstí, první halibut. Radostí křičí a je v tom až po uši, už se nikdy neuzdraví. Norská horečka je nevyléčitelná. V přístavu váha ukazuje 25 kg a majitel chaty nám oznamuje, že je to 1000. mírový halibut této sezóny. Je co slavit a zásoby ještě nedošly!

Blíží se konec výpravy, bedny s rybami jsou plné a společně s nimi si odvážíme mnoho krásných zážitků. Po cestě už plánujeme výpravu pro příští rok a v mapě značíme místa rybářských chat a kempů, kde se rozhodně stojí za to zastavit. Tím nám cesta uběhla jak voda a po 43 hodinách jsme doma. Musím říct sám za sebe, že se vždy vracím domů rád a nikdy bych tuhle rodnou hroudu nevyměnil. Škoda jen, že když se brodím po kolena, nevidím špičky bot a místo hejn lipanů se nade mnou prohání tisícihlavá hejna kormoránů. Škoda jen, že když se chci posadit na břehu do trávy, musím odhazovat odpadky či sledovat toaletní papíry a vracet se k autu s obavou jestli se ještě je k čemu vracet.

Na závěr už jen poděkovat kamarádům, že jsou super a nikdo neprudili, když to nebralo, a mé milované manželce, že má se mnou takovou trpělivost. Děti zlobí, takže těm se neděkuje.

Text: Jarda Holub
Foto: Milan Táborský, Míra Šašek