Norsko - oblast Soroya-Loppa - Reportáže

Na nehostinném severu Skandinávie leží čtvrtý největší ostrov Norského království - Soroya. Jeho kouzlo je zcela ojedinělé, na první pohled možná i neviditelné. Na 800 kilometrech čtverečních zde najdete strmě se tyčící skalní formace, cca 1200 ledovcových jezer a jezírek (místy s početnými stavy pstruhů a sivenů), fantastickou flóru i faunu, ale především netušené možnosti rybářského vyžití. Asi nemusíte být notně vášnivými rybáři, abyste záhy zjistili, že každý z cca 1200 místních obyvatel včetně dvou policistů měl nebo stále ještě má cosi do činění s rybami nebo jejich průmyslovým lovem či zpracováním samotným. Soroya, právoplatně přezývaná jako „Zelený ostrov„ (díky zelenému hávu, do kterého se zahalí ihned poté, co se sílícím jarním slunečním paprskům podaří odklidit vrstvy sněhu a ledu), je totiž stále ještě jednou z mála turismem nedotčených rybářských oáz, kde se bez přehánění „urybaříte k padnutí„!

Bohatství této lokality není již jen tajemstvím místních profesionálních rybářů, ale za tamními obry může vydat prakticky každý z nás, kdo si troufá. Záměrně používám toto neurčité slovo, protože rybaření v okolí ostrova omývaného Barentsovým mořem je limitováno náhlými (nezřídka i drastické) změnami větru a počasí. Zkrátka vnady a kouzla severské exotiky ve všech možných podobách!
Rybářský rok začíná (podle průběhu a síly zimy) na Soroye koncem února až začátkem března, kdy se rybářské lodě vracejí z moře s nepředstavitelnými úlovky velkých tresek, které se v místních vodách houfují ke tření. Počasí je v tomto období natolik vrtkavé, že se pro sportovní rybolov většinou příliš nedoporučuje. Jiné je to již v květnu, protože to se sezóna sportovního rybolovu skutečně rozbíhá. Dalším mezníkem sezóny je červenec. Místní okres (Hasvik Kommune) ve spolupráci s rybářským klubem totiž pořádá uprostřed měsíce jeden z nejpopulárnějších závodů v lovu tresek na světě – Soroy Festivalen. Je to bezpochyby událost roku, která na ostrov přiláká mnoho rybářů z okolního světa. Proč také ne, když úlovky závodníků bývají bez přehánění gigantické! (Např. v roce 2000 ulovilo 80 účastníků 25 409 kg ryb (!!!). Čtete správně, bylo to téměř 25,5 tuny, v průměru přes tři metráky na účastníka, a to se chytá pouze dva dny po pěti hodinách!!!) Další z neuvěřitelných rybářských zpráv je z jara roku 2004. Jeden z místních profesionálních rybářů ulovil do sítě před osadou Sorvaer tresku obecnou, při jejímž vážení se ciferník zastavil až na neskutečných 47,5 kg!!! Zní to trochu jako z říše fantazie a pohádek, ale pokud se na Soroyu skutečně vypravíte, budou vaše soukromé rekordy z jiných míst krásného Norska často legrační. Osmikilogramová treska obecná je „běžnou malou" rybou. Teprve překročením 15kg hranice (norský rekord 37,5 kg) se dá mluvit o slušném úlovku odpovídajícímu místním standardům. Nejvíce ceněnou rybou ostrova je halibut. Jeho úlovek na jiných lokalitách je vyloženě sváteční událostí, na Soroye prakticky každodenní záležitost. Poměrně časté jsou i úlovky vlkoušů severních (místní flekatá forma dorůstá hmotnosti hodně nad deset kilogramů – norský rekord samozřejmě ze Soroyi vážil 18,9 kg), velkých mníků brosem (rekord 14,6 kg), okouníků (rekord 4,7) a koncem sezóny v září i tresek tmavých.
Tolik základní indicie o zapomenutém rybářském ráji, jehož návštěva se v červenci roku 2005 nesmazatelně zapsala do mého rybářského srdce.

Naše česká minivýprava se díky podpoře skandinávských aerolinek SAS dopravila do Norska letecky na linkách Praha – Kodaň, Kodaň – Oslo a Oslo – Alta. V tomto malém městečku, známém zajímavým muzeem s pravěkými skalními malbami či spíše rytinami i nejslavnější a nejdražší lososí řekou Evropy, jsme si na letišti půjčili auto a pokračovali do 150 km vzdálenému Oksfjordu, k trajektu na ostrov Soroya. Cesta probíhala velmi plynule, dokonce i přestupy na sebe navazovaly téměř ideálně, a tak jediným negativním zážitkem bylo několikahodinové čekání na trajekt, kterému se ani při sebelepší organizaci a plánování cesty nevyhnete. Trajekt totiž vinou omezeného cestovního ruchu jezdí pouze 3x denně. Okolo desáté hodiny ranní, po téměř 20 hodinách strávených na cestě, jsme pravou nohou konečně vstoupili na ostrov Soroya. Vydatná snídaně v Hasvik hotelu a příjemné posezení s přátelskými majiteli chaty Sorvaerstua, která bude týden naší základnou, nás po probdělé noci definitivně postavily na nohy. Čekal nás poslední kousek cesty z Hasviku do cca 45 minut vzdáleného Sorvaeru...

Nedlouho po příjezdu a ubytování v chatě už z přístavu v Sorvaeru vyrážely na otevřený oceán dvě velké hliníkové lodě. Zdeněk a Jiří na jedné, na druhé Ivan a já. Všichni do jednoho jsme se těšili jako malí kluci. Každý z nás již nějaké zkušenosti s rybolovem v Norsku měl, ale na Soroye jsme měli premiéru. Na úvod jsme zkoušeli nedaleko přístavu u ostrůvků přívlač s malými pilkříky, ale naše „zaručené„ nástrahy pouze sem tam zlákaly nějakou malou tresku tmavou. Raději jsme změnili loviště a vydali se hledat nedaleké podvodní kopce vystupující z šedesátimetrové hloubky do patnácti metrů. Nebylo to nic složitého, protože lodě byly vybaveny sonary s GPS a námořními mapami s hloubkovými kótami. Trochu nás při první zastávce znepokojily táhlé třímetrové vlny, ale na stabilní lodi jsme si přece jen připadali bezpečně. Cívky multiplikátorů se roztočily a ke dnu již směřovaly naše pilkery. Záběry se dostavily okamžitě! Během chvíle se nám podařilo pomalu zdolat a zpět pustit několik desítek (z našeho pohledu) pěkných tresek obecných. Loď prodriftovala i nekonečným hejnem menších tresek tmavých, jejichž filety na Ivanově trojháčku znamenaly kvarteto vlkoušů na stejný počet spuštění. Kolega se spokojeně usmíval, loď se pohupovala v pravidelných intervalech a mně se z ničehonic udělalo horko. Energicky jsem zvednul pilker ode dna, dvakrát přitočil a záběr! Ryba nejprve prověřila mou stabilitu a musím přiznat, že s notnou dávkou štěstí jsem se o cosi v lodi zapřel a začal se přetahovat o svůj nový prut, jehož polovina byla v mžiku pod vodou. Úvodní nápor záhy polevil a za chvilku jsem si mohl v lodi pohladit svou největší norskou a druhou největší tresku v životě – 93 cm. Několik dokumentačních fotografií a zpět do vody. Celou tuto seanci jsem již absolvoval se zaťatými zuby a bledou tváří, na které bylo patrné, že moji předci asi zrovna námořníci nebyli. Naštěstí Ivan vstřícně otočil loď směrem k přístavnímu molu a já běžel jako o závod pro domnělou spásu - kinedryl. Rychle jsem spolkl dva prášky a hurá zpět na moře. Můj bezstarostný stav rybaření netrval ani třičtvrtěhodinku a už tu bylo znovu ono horko. Chvíli jsem se zuby nehty bránil, ale nakonec mi nezbylo, než sledovat Ivana při rybaření a zhluboka dýchat. Přišlo mi to jako ve špatném filmu. On klidně rybařil, zdolával pěkné ryby, já se křečovitě držel lodi a snažil se v sobě udržet obsah vzpouzejícího se žaludku. Snaha byla, leč marná. Po několika po sobě jdoucích scénkách se stejným scénářem zavelel Ivan k ústupu a teprve po 20 minutách na pevné zemi se mi chtělo znovu žít! Podobný zážitek měli i Zdeněk a Jiří (tady byl pro změnu hlavní hvězdou on), a tak jsme si večer měli u stolu o čem vyprávět.
Druhý den ráno se slunečné počasí odporoučelo, obloha zšedla a vítr zesílil. Sem tam i zapršelo. Přesto jsme vyrazili. Necelé dvě hodiny poté už jsme však raději obývali pevnou zem. Vlny měly místy gigantickou velikost (4 – 5 m) a rybaření v těchto podmínkách bylo útrpné, na čemž se shodli i ti, kterým mořská nemoc život nesužovala. Následujících 24 hodin jsme vinou nepříznivého počasí trávili nuceným odpočinkem, četbou, přípravou návazců a sněním o velkých rybách. (Nedalo se ani vyjít z chaty, natož vyjet na moře na lodi!) Teprve druhý den navečer se vítr uklidnil a z dálky se zdálo, že ani vlny nejsou tak velké jako předtím. Úplně malé nebyly, ale za jistých okolností (zapření se o pevné body na lodi) se lovit dalo. Tuhle vyjížďku jsem považoval za křest ohněm, protože mi v krvi koloval norský preparát proti mořské nemoci. (Ahmade, příteli z Libanonu, děkuji Ti tímto za záchranu rybářského života, Tvůj dar - tablety POSTAFEN opravdu funguje!) Když už ani po dvou hodinách neustálého kolíbání a sebepozorování nepřicházelo nic z důvěrně známých příznaků, hlasitě jsem si ulevil a začal konečně s chutí rybařit. Ryby braly jako o život. Nic velkého, ale nebylo spuštění, po kterém by za chvilku nebyl záběr. Velkou rybu měl na prutu na známém kopci pouze Zdeněk, ale jeho pletená šňůra po několika vteřinách nevydržela její obrovský nápor a praskla. Přesto jsme v předvečer závodů odjížděli do přístavu dobře naladění a spokojeně unavení.

V termínovém kalendáři ostrova jsou rybářské závody Soroy Festivalen jednoznačně událostí roku. Pro nás to mimo samotného otestování lokality byl druhý důvod návštěvy na Soroye. Krátce k pravidlům: závod probíhá dvoukolově ve dvou dnech vždy po pěti hodinách čistého času lovu. Loví se z místních kutrů, na které jsou závodníci po dvou až šesti lidech předem nalosováni. O výběru místa rozhoduje kapitán po případné konzultaci se soutěžící posádkou. Loví se s jedním prutem a udicí s maximálně dvěma jednoháčkovými návazci a jedním pilkerem s jedním trojháčkem. Povoleno je i použití mrtvých živočišných nástrah (filety, chobotnice apod.). Hodnotí se všechny druhy ryb (včetně maximálně deseti tresek tmavých). Všechny ryby musí být vykrveny.
V pátek 15. července přesně v deset hodin to celé propuklo. Již od brzkého rána se v přístavu řadily desítky kutrů a nervózně pobíhající závodníci hledali „svá„ plavidla. Díky perfektní organizaci však nebylo příliš složité správně se nalodit. Společně se Zdeňkem jsme byli nalosováni na loď Silhav. Byl to starší kutr s relativně soudobou navigační technikou (dokonce i s postarším počítačem značky Apple). Kapitán vypadal sympaticky a ačkoliv angličtina nebyla jeho silnou stránkou, vždy jsme se gestikulacemi na všem domluvili. Po obligátní modlitbě, kterou vedl z obrovské lodě pobřežní hlídky do vysílačky biskup Per Oskar Kjolsas, zazněl startovní výstřel a všechny posádky vyrazily plnou parou vpřed. Ani Zdeněk ani já jsme neměli žádné velké ambice na přední umístění, přesto jsme nechtěli dělat ostatním pouze „křoví„, a tak jsme nenápadně okukovali výzbroj ostatní posádky, kterou mimo nás tvořil mladý Nor z Tromso a závodnice místního rybářského klubu.
Po necelé hodině jízdy jsme dorazili k prvnímu lovišti, kapitán otočil loď proti větru, vypustil driftovací padák a vše mohlo začít. Bylo to fyzicky poměrně náročné, protože okamžitě po zahájení závodu na naší lodi všichni do jednoho zdolávali rybu za rybou. Zaseknout, vylovit, vykrvit a rychle znovu se vším zpět do vody. Trochu jsme se Zdeňkem zaostávali, protože ostatní zdolávali většinou dvě až tři ryby najednou. Na vině byla především naše nováčkovská nezkušenost a špatně připravený návazec. Bylo totiž potřeba, aby přívěsy s Gummi-Makky (imitace smáčků) byly vzdáleny minimálně 1,5 m od sebe. Pak bylo možné prochytávat větší část vodního sloupce a ryby při vylovování pod lodí nepadaly, na což jsme při první zastávce neustále dopláceli. Na zastávce s pořadovým číslem dvě se mi během pár okamžiků vyhákly dvě velmi slušné ryby, které dokázaly protočit téměř utaženou brzdu multiplikátoru. Po tomto rozčarování a několika výbuších vzteku jsem nechal pilker chvíli nečinně ležet na dně. Vzápětí jsem celou montáž prudce přizvedl a v tom přišel parádní záběr. Brzda proklouzla a já vší silou zprvu pouze taktak držel ohnutý prut, na jehož špičce byly patrné rány, které signalizovaly chuť ryby vrátit se ke dnu. Necelých deset minut trval souboj s rybou, jež každou vteřinu prověřovala mé vybavení na 100 %. Teprve pro umném gafovacím chvatu kapitána bylo jasné, že mám první norskou tresku přes deset kilo (váha nakonec ukázala 11,68 kg). Zanedlouho se velké ryby (téměř devítikilové) dočkal i Zdeněk a ostatní závodníci. Odpoledne ryby o naše nástrahy už takový zájem nejevily, a tak jsme doháněli dopolední váhové manko lovem brosem na filety z tmavých tresek. Do přístavu, kde neustále panoval čilý ruch, jsme dorazili jako jedni z posledních. Celkem 84,18 kg a průběžné místo v první třicítce startovního pole mě příjemně překvapilo a naladilo na parádní noční výlet ostrovní krajinou zalitou půlnočním sluncem.
Druhý závodní den probíhal navlas stejně (tentokrát už bez modlitby) jako první. Náš kutr Haldis byl už poměrně velká loď, jejíž palubu jsme sdíleli tentokrát v šesti lidech. Měl jsem trochu obavy z nedostatku místa, které se bohužel ihned po začátku vrchovatou měrou naplnily. Kolegové po pravé i levé ruce mě chvilkami přiváděli k šílenství, protože jejich povolené šňůry se mi neustále motaly do cesty. A tak jsme společně s kapitánem v celkovém součtu minimálně půl hodiny závodu rozmotávali a rozmotávali. Zdeňkovi se zpočátku velmi dařilo a jeho první bedna se úspěšně zaplnila středně velkými rybami. Pak se trochu karta obrátila a došlo i na něho. Zbytek závodu mu totiž svými neskutečnými kousky ztrpčoval život můj kolega po pravé ruce. Když už i on, velmi odměřený a klidný člověk, neudržel nervy na uzdě a slovně si ulevil, věděl jsem, že vzpomínky na druhé kolo již tak příjemné nebudou. Jakmile po pěti hodinách naše utrpení bez jediné velké ryby na Haldisu skončilo, slíbili jsme si se Zdeňkem ještě jednu „uklidňovací„ vyjížďku na malé lodi. O necelých deset kilo méně v porovnání s prvním dnem znamenalo v mém případě celkem 158,68 kg ryb a v celkovém součtu 28. místo z 83 závodníků. Z kolegů na tom byl ještě lépe Jiří, který s hmotností 162,2 kg obsadil 25. místo. Zdeněk skončil 39., Ivan 54. Celkově tedy spíše české překvapení než ostuda, s čímž nikdo z nás asi nepočítal. Vítěz závodů z místního klubu Odd Olsen ulovil 276 kg ryb. S největší treskou 28,92 kg (!!!) hrdě před objektivy fotoaparátů pózoval Helge Kjondal z Bergenu.

Myslím, že svatý Petr musel při druhém kole závodů trpět s námi a asi proto nám dal ještě jednou možnost nahlédnout do svého bohatství. Jinak si totiž následující dvojpříběh nedokážu vysvětlit. Začalo to celkem nevinně. Po výtečné večeři a dvojité zmrzlině jsme se Zdeňkem přemohli únavu a vydali se opět na ryby. Tentokrát jsme byli již bohatší o zkušenosti ze závodů a díky Zdeňkovi i o několik speciálních umělých nástrah pro lov velkých tresek a halibutů, které nám věnoval jeden švédský kolega. A byli to právě Švédi, kteří na ostrově minulý týden ulovili na velké jigy největší ryby - halibuty 24, 62 a 103 kg!.
„Jedeme si pro halibuta,„ pokřikoval sebevědomě Zdeněk z lodě pomalu brázdící přístavní zátoku. Jeho nadšení jsem nesdílel, ale přesto jsem se těšil, že si konečně v klidu zachytám. Zastavili jsme na nejbližším podvodním kopci nedaleko od břehu, kde hloubka poměrně rychle padala ze 17 do 50 metrů. Zdeněk nasadil obrovský jig (340 g) s gumovým ripperem žluto-červeno-černé barvy, já zůstal u závodní sestavy s pilkerem. Ihned po spuštění jsem už měl „práci„ s trojicí menších tresek. Zdeněk vytrvale, chvílemi velmi prudce zvedal a vzápětí spouštěl jig na dno. Nestihl jsem ani vyháknout svůj první úlovek, když jsem zaslechl výkřik plný emocí: „Je tam, konečně je tam a na gumu!„ V tu chvíli byl Zdeňkův vypůjčený prut (svůj vlastní si zlomil při prvním kole závodu) skutečně ohnutý jako luk. „Tak konečně,„ prohodil jsem a z dálky se zájmem sledoval napínavý souboj s rybou, která se jen tak nehodlala vzdát. Horko těžko získával Zdeněk decimetry šňůry, o než vzápětí při silných výpadech ihned přicházel. Ryba ne a ne povolit ve svém úsilí dostat se zpět ke dnu. Trvalo to určitě deset minut, než se Zdeňkovi podařilo rybu ode dna skutečně zvednout. Zbývalo už jen úspěšně dokončit poslední fázi zdolávání. Nakloněný přes bord lodě koukám do hloubky předávám Zdeňkovi aktuální informace. Ryba je zatím ještě příliš hluboko, nic konkrétního vidět není. Zdeněk vší silou zabírá a snaží se rybu dostat pod loď. Té se to zjevně nelíbí a několikrát to dává dalším výpadem okázale najevo. Najednou se ve vodě pod lodí mihne silueta. Tipoval bych halibuta, ale s identifikací druhu raději takticky vyčkávám. „Už jen kousek, každou chvíli se to musí objevit,„ křičím na Zdeňka a beru do ruky gaf. Během okamžiku se pod lodí objevil halibut v celé své majestátnost. V tu chvíli jej spatřil zřejmě i Zdeněk, a tak jsme oba jednohlasně zapištěli „halibůůůt„. Než se ryba nadála, ležela na dně lodě. Zdeněk zářil jako půlnoční sluníčko, radost jsem neskrýval ani já, protože svůj díl „odpovědné práce„ jsem si při vylovování rozhodně odvedl. 8, 9 nebo 10 kg? Bylo to celkem jedno. Tady šlo o jiné mety než ty závodní. Oba jsme totiž moc dobře věděli, že zažít tenhle okamžik se někomu nemusí poštěstit celý dlouhý život!
S viditelnou spokojeností na tvářích jsme „halibutí„ místo ještě jednou prodriftovali, tentokrát oba s gumovými nástrahami. Mimo mé vázky, kterou jsme se neúspěšně pokoušeli čtvrt hodiny uvolnit, se nic mimořádného neudálo. Po ztrátě mojí nástrahy jsme se raději rozjeli na volnou vodu. V dálce jsem na mapě objevil zajímavé místo, kde hloubka těsně pod dvacet metrů padala z jedné strany do sedmdesáti a ze strany druhé do půlkilometrové jámy. Navigace fungovala naprosto přesně. Ač se to na mapě nezdálo, byl to pořádný kus cesty. Samotné místo příliš rozlehlé nebylo, a tak až na třetí pokus se nám podařilo zastavit tak, že jsme ideálně splavávali směrem ke kopci. Zdeněk spustil své „Kolumbovo vejce„, já se raději rozhodl ničit vlastní drahé norské pilkery. Multiplikátor se točí a občas se po vázce zařízlá šňůra zasekne, ale pokaždé se mi podaří tento kritický okamžik zdárně vyřešit. Po dopadu na dno pilker prudce zvedám a opět to byly milimetry, které mě dělily od další pohromy v členitém dně. Dotáčím multiplikátor a připravuji se k druhému pokusu. Přizvedávám, opět jsem o něco zavadil a z ničeho nic tak metr nade dnem mi do špičky cosi rázně praštilo. Zasekávám. Snažím se rybu zvednout. Bez úspěchu, ani se to nehne. „Ryba?,„ houkne na mě zvědavě Zdeněk. „Asi ne, zase někde visím.„ Zoufale vší silou lomcuji prutem. Bezvýsledně! Nejde to. Vztekle dotáčím šňůru, utahuji brzdu multiplikátoru „na krev„ a snažím se ukončit to trápení. Nic, nejde to, víc síly už nemám. Jediný výsledkem této akce byl tak krvavý šrám od zařízlé šňůry na pravé ruce. Několika nepublikovatelnými vulgarizmy jsem zhodnotil svou situaci a pak už jen hledal ve své tašce nůž, abych rybolov na Soroye rázně ukončil. Najednou jsem na šňůře ucítil cosi podezřelého. Ještě jednou jsem vší silou škubl, ovšem tentokrát následovat tvrdý „kontr„, až jsem se praštil o loď. „Ono se to rozjelo, to snad není možný!„ Vší silou držím oběma rukama prut a nechápavě sleduji odvíjející se šňůru. Palcem pravé ruku zkouším přibrzďovat cívku multiplikátoru, ale „něco„ tam dole nerušeně odplouvá na širé moře. Nedůvěřivě kontroluji, zda loď nedriftuje?! Vzápětí se ubezpečuji, že tomu tak není. To už ale „ono něco„ začíná odvíjet zatažené oviny, které se uvolňují jen velmi ztěžka. Rychle povoluji brzdu a snažím se kritickou situaci vyřešit. Už už se zdálo, že to půjde, ale najednou se to celé definitivně zaseklo. Řadič v levé krajní poloze a šňůra jakoby přilepená na druhém okraji cívky. Tah ryby mi začal rvát prut z ruky. „Zaseklo se to, je to v háji,„ křičím zoufale na Zdeňka, který mezitím hbitě přeběhl k volantu, nastartoval motor a rychlým přískokem vpřed prodloužil šanci spatřit neznámého protivníka. Energickým pootočením kličkou získávám zpět metry šňůry a s nimi i pomyslnou naději. Následující hodina měla stále stejný a pro nezaujatého pozorovatele celkem fádní průběh. Já na špičce lodi s do kruhu ohnutým prutem, Zdeněk za řidícím pultem s nastartovaným motorem, kterým jsme si pomáhali, když se ryba znovu a znovu nekontrolovaně rozjížděla kamsi do hlubin Barentsova moře. Docházejí mi síly! Dokonce jsem se nechal od Zdeňka napojit jako malé dítě, abych se trochu vzpamatoval. Půlnoční slunce řezalo do očí a jakákoliv snaha „to dole„ přizvednout ode dna se míjela účinkem. Zkusili jsme změnit taktiku a tento tah se záhy projevil jako velmi smysluplný. Zdeněk pomaličku rybu předjížděl a já se ji centimetr po centimetru snažil vší silou zvedat. Teprve po poctivých sto minutách souboje, kdy už mi nohy vibrovaly jak před maturitou, Zdeněk poprvé zahlédl siluetu ryby. Myslím, že jsme oba ve skrytu duše očekávali obrovskou siluetu halibuta. „Viděl jsi něco?„ ptám se napnutý zvědavostí. Hlavou se mi honí několik katastrofickým scénářů. Zabírám, zavírám při tom oči a snažím se myslet na pozitivnější konec. Nakláním se přes bord lodě a vyhlížím svého trýznitele. „Je to nějaký světlý, nemám ponětí co to může být,„ suše konstatuje Zdeněk. Za chvíli mu musím dát za pravdu, protože stejného pocitu jsem při pohledu do hlubin nabyl i já. „Manta, nějaký jiný rejnok nebo velká treska?„ V úvahách jsme dál nepokročili, protože nic z toho, co nás momentálně napadalo, nám nepřipadalo reálné. Z posledních zbytků sil jsem získal další dva metry šňůry. „To není možný, je to treska,„ křičí Zdeněk. Jeden rychlý pohyb gafem a v lodi leží čtrnáctikilová ryba, která by mi za normálních okolností udělala obrovskou radost. „To nééé,„ zklamaně schovávám hlavu do dlaní. Mezitím Zdeněk objevil důvod tohoto prapodivného souboje. Treska měla v tlamě totiž pilkery dva. Ten cizí navíc visel ještě na padesáti metrech tlusté pletené šňůry, která byla zapletena v porostech chaluh. Zdolat tresku tak znamenalo vyrvat ze dna desítky těchto houževnatých rostlin. Vařilo se to ve mně. Nedokážu slovy popsat ten divný pocit, který mi zalil krk hořkostí a tvář studem. Několik minut jsem nehybně seděl, kouřil a relaxovat. Čím více jsem však nad tímto „Pyrrhovým vítězstvím„ přemýšlel, tím více jsem si uvědomoval, jak fantastický lov tady vlastně byl. A ačkoliv odměna za mé 110minutové snažení mohla mít kil i třikrát tolik, opět jsem posunul hranici svého norského maxima o nějaký ten stupínek výše a o tom jsem před odletem jen tajně snil. Ještě se uvidíme, milá Soroyo, slibuji!

Text: Radek Diviš

Praktické informace
Ostrov Soroya se nachází v nejsevernější části Norska, v kraji Finnmark, severně od města Alta, severovýchodně od města Tromso. Stejně jako kamkoliv jinam do Norska, se i na Soroyu nejsnáze dostanete dvěma způsoby: autem nebo letadlem. Každá ze jmenovaných variant má jak svá pozitiva, tak i negativa. Cesta osobním autem je poměrně dlouhá (3.000 km) a fyzicky náročná, ale množství rybářova vybavení není omezeno přísnými limity jako v případě letecké dopravy. Letecké spojení je komplikovanější (několik přestupů), ovšem daleko rychlejší a pohodlnější. Malé letiště Hasvik se nachází přímo na ostrově Soroya, nejbližší velké letiště je ve městě Alta. Spojení ostrova s pevninou zajišťuje třikrát denně trajekt na lince Oksfjord - Hasvik a jednou denně i osobní expresní loď z měst Alta a Hammerfest. Optimální letecké spojení naleznete na www.flysas.com nebo na www.norwegian.no.
Kvalitní motorové lodě a ubytování poskytuje na ostrově několik firem. Zatímco z Hasviku na jižním pobřeží ostrova se vyjíždí rybařit především do fjordů, které jsou relativně chráněné před větrem, z tradiční rybářské osady Sorvaer směřují lodě rybářů na otevřené moře, kde jsou šance na trofejní úlovky přeci jen větší než ve fjordech jižního pobřeží. V osadách Hasvik i Sorvaer se nachází rovněž restaurace a obchod s komplexní nabídkou potravin, zboží denní potřeby a s omezeným sortimentem rybářských potřeb. Na ostrově žije několik rybářů, kteří jsou oprávnění pronajímat svoje motorové lodě a poskytovat služby rybářského průvodce. Jedním z nejuznávanějších sportovních rybářů na ostrově je místní učitel a správce domku Sorvaerstua, pan Oernulf Jakobsen.

Rybolov
Na oceánu i ve fjordech ostrova Soroya se loví především tresky obecné, tresky tmavé, tresky jednoskvrnné, vlkouši, halibuti, mníci a okouníci.
Na ostrově Soroya vám bude stačit pilkrovací prut. Lépe možná dva, protože člověk nikdy neví, co se může přihodit. Ideální délka je 2,10 m, může však mít i 1,9 m nebo 2,40 m. Vrhací zátěž by měla být sladěna s používanými typy nástrah, jejichž hmotnost se pohybuje v rozmezí 400 – 1000 g. Nejúspěšnějšími nástrahami byly s velkým odstupem výrobky firmy Solvkroken (S-Jigger, Stingsilda nebo Calamaris-Pilk) v gramážích 400 – 750 g a jigy firmy Hakuma (300-500 g). Absolutní jedničkou mezi pilkery pro lov na Soroye je stříbrný trojhranný Norge Pilk (750 nebo 1000 g). Všechny výše jmenované nástrahy lze na ostrově v koupit dokonce i v obchodech s potravinami! Z přívěsných nástrah má prakticky smysl pouze Gummi – Makk v červené, černé, modré, bílé nebo zelené barvě. Ostatní druhy přívěsů lze použít, nejsou však zdaleka tak efektivní jako Gummi – Makk. Neopomeňte skutečně kvalitní multiplikátor (od věci není ani náhradní) a pevnou pletenou šňůru s nosností alespoň 50 kg. Z nutných drobností nesmí chybět monofilní vlasec na návazce (0,90 – 1,00 mm), případně ocelové lanko pro lov halibutů, kvalitní karabiny a kroužky, náhradní trojháčky, vyhakovací kleště, brousek a zdolávací pás.
Pokud máte rádi přívlač jistě si vezměte přívlačový prut pro lov s jigy a malými pilkříky (vrhací zátěž 30-60 g).
Budete-li mít chuť vypravit se za místními pstruhy a siveny, pak nezapomeňte ještě jemný přívlačový (10-20 g) či muškařský prut (AFTMA 5-7). Při volbě tohoto druhu náčiní mějte na paměti, že voda zdejších jezer a potoků je křišťálově čistá a ryby velmi plaché.
Vzhledem k poloze ostrova na dalekém severu je pro rybářskou úspěšnost a bezpečí rybářů klíčová otázka lodí. Při výběru místa pobytu se ubezpečte, že máte pronajaty kvalitní lodě délky nejméně 5 metrů se spolehlivým motorem o výkonu alespoň 25 HP. S ohledem na počasí a častý výskyt arktické mlhy doporučujeme používat GPS, nejlépe s námořní mapou.

Tip!
Vyzkoušejte „Kolumbovo vejce„ (ve skutečnosti „Magic Eye" hmotnosti cca 300 g od firmy Hakuma). Je to skutečně perfektní alternativa pro lov s umělou nebo přírodní nástrahou. Háček při pohybu nástrahy po dně vždy míří nahoru, což zvyšuje efektivitu při záběrech a zároveň snižuje pravděpodobnost vázek. Tato jigová nástraha též velmi dobře selektuje velikost lovených ryb a dává sportovně založeným rybářům při rozumném zdolávání šanci na bezproblémové puštění úlovku zpět do moře! Na hák doporučují místní znalci nastražit 30-50 cm dlouhý twister (černý, černý, žlutý...) nebo 40 cm ripper, případně filet z makrely nebo tresky tmavé.

Nej, nej, nej
Největší treska obecná byla u pobřeží ostrova Soroya ulovena do sítě - vážila 47,5 kg.
Největší vlkouš severní ulovený prokazatelně na udici byl zdolán u osady Sorvaer - 18,9 kg.
Největší pstruh ulovený na jezeře ve vnitrozemí ostrova vážil plných 6 kg, největší siven alpský (arktický) vážil 4,5 kg!
Rybářské závody, kde se loví nejvíce ryb a největší ryby v Norsku? To je Soroy Festivalen, který se koná každoročně v polovině července.
Nejvíce sněhu bývá na ostrově v únoru - až 4 metry - pro rybolov na dírkách na zamrzlých jezerech nezapomeňte velkou lopatu.