Norsko - oblast Steigen - Reportáže

Od přírody máme touhu hýbat se, což je velmi důležité pro naše fyzické i psychické zdraví. Současná situace, kdy mnozí z nás sedí doma v karanténě nebo jsou jinak omezeni ve volném pohybu, představuje tvrdý a nepříjemný extrém. Nejde o živelnou pohromu či ještě hůře válku, ale leze nám to, jak se říká, „na bednu“. Najednou se vše zpomalí a náš diář není tak zaplněný úkoly, schůzkami či jinými záležitostmi.
Má to několik fází. Nejdříve si musíme uvědomit tu změnu. Pak si pomalu zvykáme, přizpůsobujeme se a měníme. Opravdu důležité v životě je, jak se vyrovnáme s pravdou. Začneme si vážit těch „samozřejmostí“, jako je třeba právě pohyb, který nám chybí a je nyní omezen. Zvykneme si běhat s rouškou, pak bez, do krámu od tolika do tolika… Zase slyším Kabáty: „Já bych vám ještě ukázal – všechno bych povolil na chvíli – a hnedle bych to zakázal – a čekal, co bude dál“. To je pro politiky typické nejen v tuto zvláštní dobu. Dělají to tak neustále a slíbí cokoliv, jen aby měli svoje „místečko“. No a kdo ty změny zaplatí? No přece my, daňový poplatníci.
Každou situaci je ale dobré brát jako příležitost. Ta současná nám dává možnost uvědomit si, že nejen prací a honbou za penězi živ je člověk, protože všechny peníze nevyděláš. Tím, že jsme „zavření“, se situace liší od chvil, kdy jsme třeba pohodlní, nechceme opustit svoji komfortní zónu a zažít dobrodružství. Najednou bychom chtěli ven a uvědomujeme si ten rozpor. Opravdový život začíná až tam, za dveřmi našich domovů, kam se sice rádi vracíme, ale až venku je „prča“. Vně prostředí virtuálního světa, vně mobilu, PC či tabletu. V přírodě, kde, pokud šlápněte blbě, říznete se či uděláte jinou chybu, to prostě bude bolet a neztratíte jen body v počítačové hře. Příroda vám nikdy lhát nebude, vždy bude čestná. Může vám během okamžiku vzít život, nebo dát vše, co si přejete či nutně potřebujete. Jídlo, „střechu“ nad hlavou, materiál a především zážitky a svobodu.

Plán s velkým „P“
Chystám se být na Severu měsíc a skloubit tak čistě rybářskou výpravu s rybářsko-cestovatelsko-rodinnou dovolenou. Úkol to není lehký, ale jdu do toho. Velké věci se skládají z malých a já to vše musím vymyslet tak, abych uskutečnil další výpravu s rybářskou partou, nemusel se pak vracet domů do Čech a navázal rodinnou dovolenou. Mám vypracovaný velmi podrobný itinerář den po dni s tím kde, kdy a co se bude dít po celý měsíc výpravy. Čeká mě 10 000 km dobrodružství.

1. část výpravy – Giman
Posádka: staršina Standa, pacholek Kája a Holík mladší, tedy já Filip.
Cíle: dravci řeky Giman ve Švédsku

Jedeme standardně z chalupy v Čimelicích, pak dál do Rostocku, Trelleborgu, abychom večer dorazili na Giman. Cestou volám do kempu, že přijedeme pozdě, ať nám někde nechají klíče od srubu. Jsou nalepené v obálce na dveřích recepce a my následně přejíždíme cca 2 km ke srubu. Od parkovacího místa pro auto je to k němu cca 600 m přes les. Jak se blížíme s věcmi k chatce, tak ve mně roste vzrušení. Je to pohádkové místo na ledovcem ohoblované skále, kterou pak asi ještě Trollové vzali žehličkou do hladka.
Srub má jednu místnost bez elektřiny a vody. K dispozici je hliníková pramice na přilehlém průtočném jezeře. Fantastický! Jsme tu už po třetí a já si uvědomuji, jak mi to místo učarovalo a přirostlo k srdci.
Minule jsem hned po příjezdu skočil do lodě a pročesal hladinu meppskou č. 3. Podařilo se mi chytit dva menší okouny, a když už se stmívalo, přišel útok na rotačku a ztěžknutí prutu. Došlo mi, že je to ozubené torpédo, a ne nějaký dorostenec. Štika udělala několik výpadů a po chvíli jsem ji týlním hmatem zvedl do lodě. Zaplavilo mě bezmezné štěstí, ryba měla 90 cm, což byl dobrý start.
Tentokrát je ale vše jinak. Ryby nás potrápí, ale vše hezky popořádku… Vybalujeme věci, otevíráme pivko, rychlá večeře a na kutě. Vstávám před pátou hodinou ranní a jdu na ně. Vydávám se do kaskády pod jezerem tvořené obrovskými balvany, které tu rozsypal obr, jenž neměl srdce, ale obrovskou sílu. Voda prokluzuje mezi monumenty s lehkostí sobě vlastní a vytváří tak místa s rychlým proudem, tišinami a hlubokými vracáky. V kaskádě se mi daří zdolat na rotačku menší lipany a pstruhy do 30 cm. Největší lipan má zhruba 35 cm.
Po prochytání kaskády se dostávám k dalšímu průtočnému jezeru. Po pár hodech zdolávám štiku asi 60 cm. Pouštím ji a „plácám“ svoji nástrahou dál o hladinu živlu. Přichází záběr, ale rybu neseknu. Házím do těch míst znovu a dravec opakuje útok. Přiseknutí teď sedí a já se snažím rybu vést tak, aby se vyhnula překážkám ve vodě. Ve chvíli, kdy si myslím, že už je dobojováno, a snažím se štiku pomalu přetáhnout přes trs travin pod hladinou, praská můj oblíbený Speed Master 2,7 m od Shimana s testem na 10–30 g. Nevěřím svým očím a vzápětí se štika k metru délky zbavuje nástrahy. Stojím tam jak opařený a říkám si: „No to je fakt báječný, Fildo.“ Vracím se zkroušeně do tábora a uklidňuje mě jen fakt, že mám s sebou náhradní univerzál. Teleskop 2,4 m s vrhací zátěží 10–40 g rovněž od Shimana se ukáže jako důstojná náhražka.
Po návratu zjišťuji, že Kája chytil na protějším břehu štiku asi 65 cm a nějaké okouny. Standovi se z lodi nedařilo žádnou štiku přelstít, ale kromě okounů zdolal, jak si myslel, bolena. „Ne, ne, Stando, to je jesen,“ opravujeme ho s Karlem a obdivujeme půlmetrovou rybu. Odpoledne ještě vyrážíme s Kájou nahoru pod vodopád do míst, kde se opravdu kumulují okouni. Záběr přichází na každý třetí hod a ryby jsou z kategorie 30–40 cm. V malé laguně zdolávám dvě štiky 60 a 70 cm.
Večer si na rozdělaném ohni opékáme okouny. Pivko a panáček doprovázejí tu dobrotu a my se smějeme jak malí. Ráno se nechávám převézt se Stanďákem na druhou stranu a vyrážíme těžko prostupným terénem prozkoumat druhý břeh. V kaskádě opět zdolávám překrásné okouny, pstruhy, lipany a několik menších štik do 60 cm. Standa už se dávno otočil a také já se u prahu druhého jezera obracím a vyrážím zpět pralesem.
K večeru slunce klesá a rozlévá na protilehlé borovice a skály barvu rozžhavené oceli. S Kájou se tam vydáváme a prochytáváme velké tůně a laguny. V jedné se nám daří pár krásných pruhovaných rytířů chytit a pak přichází prudký záběr. Ryba však padá. Volám: „Kájo, je tu aktivní štika.“ Karel zdolává velkého okouna a toho atakuje „krokodýl“. Okouna má štika napříč tlamy, ale háčky jsou samozřejmě mimo ni, a tak dravec okouna pouští. Lovíme rychle dál a za chvilku stejná ryba útočí na můj dělený wobbler v barvě okouna. Po přeměření děláme pár fotek této 79cm štiky, která pak hned mizí v laguně.
Další dva dny probíhají v podobném duchu: okouni, lipani, Standův další velký jesen. Štiky se nás však straní, kromě jednoho okamžiku, kdy se broděním dostáváme se Standou do středu řeky. Je tam skála s borovicemi, já ji celou potichu obcházím a prochytávám její okolí. Když stojím zhruba 2 metry nad vodou a protahuji mepssku č. 3 růžové barvy pod nohama, se z hlubiny vyřítí velká štika a zastaví se. Zírám na ni z dálky cca 3 metrů a jsem tak trochu paralyzovaný. Instinktivně však dělám pohyb prutem dál a vedu nástrahu. Štika po krátké pauze, která se mi zdá být věčností, dobírá třpytku, já zasekávám a ona mizí zpátky v hlubině směrem za skálou přede mnou. Bojím se, aby mi o ni nepředřela šňůru, ale díky tomu, že jsem tak vysoko nad vodou, se mi ji daří provést okolo. Fuj, tak to by bylo těsné. Co dál? Ze skály ji nemám šanci vyzvednout, a tak ji vedu proti proudu kolem kamenného výběžku do maličké zátoky zarostlé travou. Dravec odpočívá v travnaté vodě a já teprve teď, když už jsem si jistý, že mi neuteče, volám: „Stando, honem, rychle mě pojď vyfotit.“ Je to složitostí a vizuálním dojmem doposud ten nejvýraznější souboj, který jsem se štikou kdy sváděl. Tato měla přesně 90 cm.
Po obědě jedeme s Kájou ještě prozkoumat řeku pár kilometrů proti proudu. „Uběhnu“ s prutem po břehu zase stovky metrů, ale kromě dvou malých kudel a okounů na štiky zase nenarazíme. Večer baštíme Standova jesena, který je nad očekávání vynikající.
Nastává den přesunu dál na Sever a já se ještě rozhoduji to zkusit. Zbývají mi asi 3,5 hodiny, a tak se domlouváme, že půjdu dolů pod další vodopád zkusit průtočné jezero, kde jsme ještě nechytali. Místo, kde lesní cesta prochází kolem řeky, je ideální, aby mě tam kluci nabrali autem. Postupuji a prohazuji překrásná místa, ale nic se neděje. Dostávám se k leknínovému poli a mám dva záběry, ale nedobrané. Měním třpytku na dělený wobbler bez lopatky a na druhý hod mám štiku asi 60 cm. Následuje koncert záběrů a já během 1,5 hodiny zdolávám 13 štik v rozmezí 55–70 cm. Tak přece jsem vás našel. Dál za leknínovým polem již záběry nepřicházejí a já se prodírám neprostupným pralesem až k místu setkání. Kluci už jsou na místě a já vyprávím Kájovi, co jsem právě zažil. Jeho výraz napovídá, že mi moc nevěří. Máme ještě půl hodiny a já na prahu dalšího z kaskády jezer zdolávám před jeho očima další 3 štiky.

2. část výpravy – Steigen
Posádka: staršina Standa, pacholek Kája a Holík mladší, tedy já Filip.
Cíle: dravci Vestfjordu v norském kraji Steigen.

Nasedáme do auta a pokračujeme dál na Sever k cíli v kraji Steigen. Dorážíme na místo trochu dřív, a tak se za nepěkného počasí seznamujeme s okolím. Později přebíráme velmi pěkný a prostorný apartmán a loď. Výběr lodí v této destinaci se nám nezdá být ideální a po váhání padne volba na člun Adec délky 5,3 m s echolotem, GPS, mapovým plotrem a naftovým motorem o výkonu 27 HP. Po zkušenostech s lodí Kverno a jinými se nám tento „piškot“ jeví malý a hlavně nás překvapuje, že nemá volant, ale páku na zádi. Startování u této starší lodi je taky o něco složitější, ale syn majitele Haralda nám vše laskavě vysvětluje a bere nás na malou projížďku nedaleko přístavu.
Po zabydlení spřádáme plány na naše dny tady v oblasti Steigen. Dobře ji známe, ale vždy je to jiné, a tak zalaminované námořní mapy mám opět s sebou.
První den pokračuje nevlídné počasí, ale na vodu se dá vyjet. Jedeme zkusit nejdříve místa na hloubce mezi Skutvikem a ostrovem Lundoya. Hledáme hejna tresek tmavých, ale daří se nám ulovit jen ryby kolem 50 cm. Driftem se posouváme k ostrůvku Engoya a tam lapíme několik tresek obecných 60–70 cm. Vítr celkem zesiluje a rychlost naší lodě je opravdu omezená. Jde však o bývalý záchranný člun, takže je bezpečný. Zbytek dne už probíhá ve znamení úlovků průměrných velikostí. Večer si spravíme chuť pivkem a zapečenými treskami se zeleninou.
Vikingský bůh moře a větrů Njörd je mírně rozladěn a my vyrážíme na vodu. Budeme zkoušet především zlomy hloubek na jih od ostrova Lundoya. Cestou mrholí a příď naší bárky rozráží vlny tak, že si po každém nárazu dopřávám „osvěžující“ ledovou sprchu slané mořské vody. Dorážíme do plánovaných míst a já jsem totálně promočený a je mi zima. No nic, mrholit přestává, jdeme chytat, tak se snad zahřeju.
Rozhodnutí se ukazuje jako správné a my pravidelně najíždíme do hejn tresek obecných. Zdoláváme dorše 50–70 cm a občas se povede větší. Síla větru není ideální pro přiměřený drift člunu, a tak nás žene podél jižního břehu ostrova na západ. Najednou Standa hlásí: „Visím!“ Ptám se: „Opravdu?“ „Jo,“ zní odpověď a já startuju loď, abychom si nadjeli a uvolnili montáž ze dna. Jak to někdy bývá, vázka se mění v rybu a začíná zdolávání.
Standa má relativně jemný prut, a tak je souboj s metrovou treskou zážitek. Z těchto míst se později povede podobně velká treska i mně a Kájovi. Zkoušíme i větší hloubky, já osobně na montáži spouštím zhruba 35cm kelera a pročesávám dno, úspěch však nepřichází. Vítr sílí a my se rozhodujeme k návratu. Jakmile vyjíždíme z částečné ochrany před větrem ostrova Lungoya do Okssundu, jsme konfrontováni s větrem valícím se na nás od lofotské stěny přes Vestfjord, ke kterému se nám kvůli počasí nepodařilo ani přiblížit, ale já se mu budu teď chvíli věnovat:

Zrádný Vestfjord plný tuňáků
Ano, čtete správně – „plný tuňáků“. Po 2. světové válce jich tu žilo ohromné množství a největší exempláře dosahovaly délky 3,5 m a váhy 750 kg! Protože maso tuňáka bylo velmi ceněné a za dokonalé živé jedince jsou Japonci i dnes ochotni zaplatit milion norských korun, stačilo po válce pouhých deset let, aby tuňáky modroploutvé norský rybí průmysl totálně zdecimoval. Vestfjord, který je dlouhý 155 km a hloubka v něm místy přesahuje i 600 m, je velmi zrádný a řadí se tím mezi největší lodní hřbitovy Norska. Spisovatel Morten A. Stroksnes ve své knize „Kniha o moři“, kterou mi nedávno věnoval pan Edelmann, o něm napsal: „I nejslabší vítr od západu, jihu nebo severu může vyvolat pozoruhodně vysoké vlny. Další fenomén, který podtrhuje nevypočitatelnost Vestfjordu, je ‚vysoké moře‘. Za úplňku a při dorůstajícím měsíci, kdy je extrémní rozdíl mezi přílivem a odlivem, se do úzkého a hlubokého Tysfjordu natlačí obrovské množství vody. Za odlivu se valí mohutné vodní masy nazpátek. Ve Vestfjordu narazí na proudy, jež žene jihozápadní vítr, a vznikají vysoké vlny a nevypočitatelné proudění. Podél celého Vestfjordu jsou drobné ostrůvky a mělčiny, které roztříštily nesčetné čluny na třísky a nadělaly z mnoha žen vdovy a z dětí sirotky. Když se zadíváme na námořní mapy těchto oblastí, můžeme vyčíst ze jmen skalisek, která jsou sotva viditelná nebo se skrývají těsně pod hladinou, mnohé: Psí tlama, Vlkodlačí doupě, Zasraný útes, Sedřené lebky, Šibeniční ostrov, Puklé palice a tak dále. V bouři se celé zuřící moře zvedne nad útesy a ostrůvky. Některé pak není vůbec vidět, a ty jsou právě nejzákeřnější“.

Vlny s bílou čepicí jdou proti nám a my je šikmo celkem dobře zvládáme a po několika desítkách minut z nich vyklouzneme a přistáváme v chráněném přístavu rybářské osady Skutvik. Po kuchání si dáváme standardně pivko a Kája vaří výbornou rybí polévku. Při její konzumaci příjemně roztáváme.
Ráno leje jako z konve a na moři jsou ještě větší vlny než včera. Po obědě vykukuje sluníčko, ale vítr neslábne. Oblékáme se a jdeme k lodi netušíce, že nás Harald po poradě s Njördem na vodu nepustí. Hledáme páku k zapojení baterie, ale není tam. Voláme synovi Haralda a ten nám sděluje, že na moře nesmíme. Určitě ví, co dělá, a my se smutní, ale zdraví vracíme na chatu. Ještěže právě probíhá fotbalové mistrovství světa, a tak je o zábavu postaráno. Koukáme na fotbal, jíme, čteme si, zase jíme, pak pivko a sledujeme předpověď počasí v naději, že už se ten Njörd vybláznil. No, dva dny mu to potrvá, než se ta hysterka jedna uklidní.
Opět na vodu, času už moc není. „Plujeme skoro ve skluzu“ s naším piškotem pod Lungoyu, kde lovíme obecňačky. Mně se povede jeden pěkný polak na kopyto. Potom dál ke starým sádkám. Lovíme opět několik tresek obecných a mně se daří od kolmé skály vydráždit na 100g pilkr krásného polaka 75 cm. Je nádherně, po obědě se vyjasňuje a my přejíždíme k orientačnímu „kůlu“ Bolsoygatlen, který stojí na malém ostrůvku. Konečně hřeje slunce a my několikrát opakujeme drift kolem kůlu, kde v hloubkách od 5 do 15 metrů pozorujeme tresky obecné, které lovíme. Pokračujeme dál, abychom vyzkoušeli laguny mezi ostrovy Engoya, Bolsoya a Husoya.
V těchto místech jsem v minulosti zažil okamžik, který byl již zmíněn ve článku „Na Sever – útěk od reality“, kdy jsme lovili tresky v přímém přenosu. V ten okamžik bylo moře tak klidné, že se zdálo, že můžeš rukou sáhnout přes zrcadlo hladiny do úplně jiného časoprostoru.
Tento stav Norové nazývají transtilla. Morten A. Stroksnes ji popsal takto: „Místní o takovém vzácně se vyskytujícím klidu a tichu mluví jako o transtille, o hladině nehybné jako rybí tuk.“ Situace se neopakuje, ale nějaké tresky přece jen ulovíme a užíváme si krásného počasí.
Odjezd je tu, ale já smutný nejsem. Čekají mě další dva týdny s rodinou. Vracíme se tedy do Trelleborgu s jedním přenocováním v kempu. Zjišťuji, že už jsem tu byl, a to s taťkou a bratrem. Jedná se o náhodu, která má však velmi nostalgický nádech. Při rozbřesku si dáváme čerstvě uvařenou kávu a kluci mě pak vysazují na břehu Baltského moře před přístavem v Trelleborgu. Jejich trajekt odjíždí za dvě hodiny a loď z Rostocku, na jejíž palubě je moje žena Žanula s dcerkou Sofijkou, právě přistává v Trelleborgu. Čekám asi hodinku a už se vítáme a já si sedám za volant svého oblíbeného „žraločka“.

3. část výpravy – jižní Norsko
Posádka: neúplná rodinka, tedy já, žena Žanula, dcerka Sofijka, jen syn Denis chybí.
Cíle: sloupcové kostely Heddal, Preikestolen, vodopády Latefossen a Voringfossen, údolí Oda, Bergen, vodopád Tvindefossen, vyhlídka Stegastein, ledovec Nigardsbreen, Lom, NP Rondane, říše Perra Gynta.

Nebudu vás rybáře unavovat popisem toho, jak jsme se jako rodina měli krásně. Tuto část cesty jsem naplánoval tak, abychom vždy nocovali v chatce v kempu, aby děvčata měla pohodlí. Kempy jsou od sebe vzdálené zhruba 200–300 km a v každém strávíme 2–3 noci. V okruhu 50–100 km pak navštívíme vybrané cíle. Několik nocí jsme při přejezdech také trávili pod stanem.
To, co považuji ve Skandinávii za báječné, je zákon o volném užívání přírody. Má svá omezení, ale vy můžete v podstatě kdekoliv, i na cizím pozemku, zastavit a přenocovat. Pokusím se vám tedy jen nabídnout malý náhled na Skandinávii nejen jako na rybářský ráj. Vždy mi bylo líto míjet takové krásy a ani se v tom spěchu nezastavit. Navíc se rybolov a výlety s rodinou dají skoubit.
Rybolov byl součástí každého dne. Vždy ráno jsem byl už v 6 hodin někde u jezera či řeky. Nachytat pstruhy, okouny, štiku nebo tresku tak, aby bylo večer co na oheň, se stalo každodenní tradicí našeho putování. Vždy jsem se po rybolovu kolem deváté hodiny vrátil, udělal snídani, zatímco moje zlatíčka vstávala, a pak hurá na celodenní výlet.
Chytit tresku ze břehu Sognefjordu bylo opravdu výzvou. Trvalo mi tři hodiny, než se mi podařilo chytit polaka bezmála 60 cm. Mimochodem Sognefjord se „zařízl“ do kontinentu 205 km dlouhým fjordem a je tak nejdelším v Norsku a druhým nejdelším na světě. Tento „zářez“ je až 1 308 m vysoký a 4,5 km široký. Když se začne oceán do úzké štěrbiny tlačit svým přílivem, je to mazec.
Konec dovolené jsme trávili na jezeře Kroderen, kde byla k dispozici kánoi. Z ní jsem na jezeře chytil jen pár štičích a okouních dorostenců. Jde o velké jezero a na průzkum bych potřeboval více času a lepší loď. Vydal jsem se proto na řeku Snarumselva nad jezero. Temná, nespoutaná, plná náplavů dřeva, silná proudem, tato řeka mi hned učarovala. Bez lodě jste však na takových místech tak trochu „druzí“. Občasná prošlapaná místa nepřinesla výsledek. Přes stoupající horko jsem hledal dravce. Věřte, že teplotně nám bylo v druhé části dovolené dopřáno. Teploty se pohybovaly kolem 30 °C. Vysoké břehy a opravdu hustý porost byly další výzvou.
U výtoku malého potoka přes menší jezírko do hlavního proudu řeky jsem se zdržel. Házel jsem a házel, měnil nástrahy. Napadlo mě, že zkusím pop. Asi na desátý nához přišel útok z hlubiny přibližně 6–8 m přede mnou za zlomem dna na koryto řeky. Úder byl velmi silný a rychlý a zůstal po něm jen velký výr na hladině. Další popping již dravec ignoroval. Přešel jsem tedy na dělený wobbler bez lopatky. Na pátý nához přišla rána do prutu a tentokrát zásek seděl. Vybojovaná osmdesátka byla velkou odměnou za mé snažení. I když nešlo o trofej, každý rybář ví, jakého úlovku si váží nejvíc. Na dalším divokém místě jsem chytil ještě jednu štiku asi 60 cm, která večer skončila na pánvi.
Cestou z Kroderenu jsem odvezl holky na letiště do Oslo, odkud letěly k babičce, a já pokračoval sám do Trelleborgu, Rostocku a domů.

Nejzajímavější místa našeho putování Norskem

Kazatelna
Kazatelna mu říkáme my, ale jinak je Preikestolen či dříve Hyvlatonna jedním z nejznámějších míst Norska. Jedná se o gigantický skalní útes tyčící se do výšky 604 m n. m. Tento skoro kvádr s vrchní téměř rovnou plochou 25 x 25 m je „přilepený“ na samém okraji Lysefjordu nedaleko Stavangeru. Jde o opravdu mystické místo. Stojí za to si přivstat a být tam mezi prvními při rozbřesku. Moje zlatíčka jsem k tomu nedonutil, ale i tak je mi jasné, proč si ho filmaři při natáčení seriálu Vikingové vybrali pro scénu, kde se Ragnar Lothbrog, vůdce norských Vikingů, oddává meditaci. Výstup, svačina na místě a prozkoumání okolí nám zabraly něco přes čtyři hodiny. Jo a na Kazatelně buďte opatrní. Je to dolů do fjordu opravdu strašná propast a lidé se na okraji kolmé stěny neopatrně motají a pro dobrou fotku by udělali cokoliv zbrklého.

načíst další reportáže