Norsko - oblast Steigen - Reportáže

Na Sever – útěk od reality

Nacházím se na čerpací stanici nedaleko našich východních hranic. Malinko zaváhám před pokračováním v cestě k určenému cíli. Výzva je ale silnější než pud sebezáchovy. Startuji a „ženu“ svoji utrápenou služební Felícii směrem na Východ, abych po mnoha hodinách jízdy usedl na gauč mého bytu v Kaunasu. Sedím na gauči a ptám se sám sebe: „Co tu budeš Fildo dělat“? No dobrá, tak si snad aspoň vybalíš“. Vybalil jsem si věci, krabici s jídlem, to pro případ, že na Pobaltí není co jíst, roztřídil katalogy a 6 let uběhlo jako mávnutím kouzelného proutku. Tak znovu začalo mé východní dobrodružství, kde jsem prožil bez mála 15 let. Proč znovu? První start tímto směrem měl málem fatální konec, ale to si nechám pro sebe. Po celou dobu práce pro nadnárodní společnost nebyl na ryby čas, a když jsem začal podnikat, tak jakbysmet. Byl to čas, kdy jsem byl na vše sám, bez rodiny a přátel a hlavně bez času na rybolov. K vodě jsem se s vláčecím prutem dostal párkrát za rok a tak veškerá má rybářská touha byla soustředěna na ty dva týdny ve Skandinávii, které mi každoročně dávaly možnost na krátko zapomenout na plnění plánů prodeje, které jsem si sám na sebe ušil. Vypnout telefon, PC a mazat pryč od téhle reality.

Cesty necesty
„Cestu znám a neměním směr, dojdu k řece plný ryb až tam na Sever“. Nemůžu si pomoci, a zase se uchyluji ke slovům „Kabátů“. Tak to bylo každý rok, ale pokaždé jinak. První naše cesta vedla s taťkou a bratrem Tomem na ostrov Hitra, naskládáni jako sardinky v „pohodlném“ autobusu. To bylo poprvé a naposledy. Postupně jsme se již vlastním chodem vydávali dál a dál na Sever až na ostrov Senja. Rádi jsme se ale i vraceli na oblíbený revír v oblasti Dypingkaia – Skutvik. První výpravy vedly vždy k moři, ale když cestou míjíte obrovské množství vodních ploch v podobě řek a jezer, tak vám to přijde líto, že se u nich nezastavíte. Jedete a říkáte si:“ Tamhle bych si nahodil. A tamhle to je krásná tůň, tam musí sedět, apod.“. Proto jsme vše přehodnotili a začali trávit vždy několik dnů sladkovodní vláčkou na řekách a jezerech Švédska. Itinerář cesty dávám dohromady vždy já a tak ještě neopomenu do výpravy zařadit i několika hodinový trip do některého z NP Norska. Druhý týden pak čistě na moři. Každý, kdo za svými sny cestuje autem, ví, že to bývá docela sranda. To se vám motor začne přehřívat, to píchnete kolo a v „lepším“ případě rovnou dvě, to vám takhle dochází palivo a vy nevíte, kdy bude další čerpací stanice, sob vběhne do cesty nebo vám vypoví službu navigace. „Průšvih“, to není lecjaká věc, on totiž průšvih vám dopředu vědět nedá a určitě se mnou budete souhlasit, že každý z nás má v tomto smyslu jistě co vyprávět. U posledního „trablu“, a to je GPS bych se zastavil. Byl jsem zapřísáhlým odpůrcem dané věcičky a navigaci jsem začal používat až posledních pár let. Jsem trochu konzerva, s orientací nemám problém, a proto jsem se všude navigoval pomocí zeměpisných map. Noční Berlín, mně však vyškolil a i já jsem přišel na chuť navigaci. Berlín není 20milionová Moskva, ale úplně malý taky není, a když v něm v noci omylem sjedete z dálnice a zabloudíte, tak vám opilá obsluha benzínky není moc platná. Taťka v těchto případech tak trochu podléhal panice, vždy měl rád několikahodinovou rezervu a tak vymotání se ze sítě velkoměsta bylo na mně. Trajekt jsme nakonec stihli a já si po návratu z výpravy s čistým svědomím koupil GPS. Ale pozor. Co dělat v případě, když se vám ta věcička porouchá? Mně se to stalo a řeknu vám, že když spěcháte na trajekt nebo další jiný spoj, tak to není žádná pr… Záchranou nám byly částečné stažené off-line mapy v telefonu, a můj starý dobrý atlas Evropy. Už jsem ho většinou sebou nebral, ale před touto výpravou mě duch svatý osvítil a já ho vzal. Ne, nejsem věřící, ale sláva bohu!

A tak šel čas
Přípravy na naše výpravy byly čím dál propracovanější. Rozdělené role vše usnadňovaly. Ten dělá to a ten zas tohle: servis auta a vybavení, proviant, řízení lodě a další. Táta byl vůbec v přípravné fázi celý rok. Pořádali se schůze naproti „ u Havlínů“, jen vrzla vrátka a už sedíme za stolem, kde se vše posté upřesnilo znovu a znovu. To asi proto, že jsme si po těch pivech moc nepamatovali. Postupem času přešlo veškeré plánování na mně: revír, ubytování, trajekt a itinerář. Vždy navrhnu několik lokalit a pak společně vybereme, kam vyrazíme. Poslední dobou je to ale i o tom, zda bude daná lokalita volná. Norsko se stalo natolik populární, že některé ubytovací kapacity je potřeba objednat rok ale i dva dopředu. Dalším krokem je výtisk mořských map, které vám odhalí podmořské hory, zlomy, hloubky a strukturu dna. Na nich si pak vyznačíte lovná místa dle předpokládaného cílového druhu ryb. Zalaminované mapy v kombinaci s echolotem a GPS plotrem vám na moři dobře poslouží o to víc, pokud nebudete využívat služeb rybářského průvodce. Cestovní kancelář vám v rámci pokynů může poskytnout i souřadnice míst, na kterých máte mít možnost ten či onen rybí druh chytit. Moje osobní zkušenost je ale taková, že tato místa, alespoň pro naši partu nebyla úspěšná. Záleží samozřejmě na ročním období, současném počasí a situaci vůbec. Pokud se ale ohlédnu, tak i stejný revír ve stejnou roční dobu vykázal úplně jiné výsledky a to především místy, kde se ryby zdržovaly. Místa kde jsme před rokem zdolávali tresku za treskou na v podstatě každý nához, byla v daném roce velmi podprůměrná. Jsou i místa, která jsou skoro tutová, ale i ta dokázala zklamat. Pokud daná lokalita je pod velkým rybářským tlakem tak se prostě vytěží. Platí obecně známé „ změna místa ryba jistá“. Prostě je nutné neustále hledat. Hejnové ryby jsou jedna věc. U solitérů jako je halibut se musíte obrnit trpělivostí a ani ta vám nemusí přinést úspěch. Jak se rybářsky měnil náš oblíbený revír, tak se měnila i naše parta. Já, Karel Svoboda a taťka byla parta původní. Občas se připojil brácha Tomáš, pak se přidal Standa Radimský, tátu Jendu pak ze zdravotních důvodů vyměnil můj syn Denis atd., až přibyl další Kája, který bohužel už tátu na výpravě nezažil. Dalším na řadě je Martin z Bohumína. Změna je život, jinak to ani není možné, když do Norska jezdíme už skoro 20 let.

Několik vybraných okamžiků rybářského štěstí
Okamžik č. 1: Moje první a největší

Posádka: Holíci – Holík (přezdívka z fotbalu) starší, tedy Jan, Holík prvorozený Tomáš a Holík mladší, tedy já Filip
Místo: oblast Dypingkaia – Skutvik , Skjettenfjorden
Doba: 07/2008

V podvečer se dostáváme k osvědčenému místu u starých sádek, které už nejsou v provozu. Z ostrova se „plazí“ do fjordu skalnatý výběžek s kolmou stěnou padající do hloubky 70 metrů, po boku které rádi stávají polaci a keleři. Driftujeme opakovaně podél stěny vždy s každým driftem o pár metrů dál. Drift je svojí rychlostí ideální a večerní slunce nás hřeje do tváří ošlehaných větrem. Holík starší od stěny vylákal na gumu slušného kelera přes 80 cm. My s bratrem oťukáváme dno těžšími pilkry v systémku s papričkami a nasazeným rybím filetem. V hloubce 60 metrů dostávám prudký záběr, přisekávám a začínám pomalu zdolávat. Ryba je poměrně těžká a trhá sebou ze strany na stranu, ale jako by s rozvahou, žádné běsnění malého jedince. Pumpuji nahoru a po pár minutách zastavuji navíjení pod lodí, srdce mám až v krku, v hloubce asi půl metru stojí před naší lodí s vějířovitě roztaženými břišními ploutvemi a vyceněnými tesáky obrovský vlkouš. Paprsky slunce jasně osvětlují vodu a dokreslují krásu okamžiku. Moje první kočka, štěstí mám plné kalhoty a musím konstatovat, že tento vlkouš je dodnes mým největším, kterého jsem kdy chytil. Metr ukazuje 104 cm a váha 10 kg. Během dalších asi 15 minut zdoláváme my mladší Holíci ještě jako bonus krásné mníkovce přes 90 cm.

Okamžik č. 2: Bezmála metroví keleři od sádek

Posádka: Holíci
Místo: oblast Dypingkaia – Skutvik, Skjettenfjorden
Doba: 07/2008

Je dopoledne a nad námi dnes visí těžká „ocelová“ oblaka, ze kterých by ale pršet nemělo. Most u městečka Leirvigkogen máme odchytaný, tam mi vlastní chybou spadla velmi těžká ryba. Rozvázal se uzlík, který jsem nepojistil vteřinovým lepidlem. Moje chyba, jsem na sebe naštvaný a říkám si: „Seš to ale kopyto.“ Taťka velí ke změně místa: „Jedeme blíž k sádkám.“ Zastavujeme v povolené vzdálenosti od fungujících sádek na hloubce 40-50 m. Všichni tři nasazujeme 80-100 g váhy pilkry, barev červená, černá a svítivě zelená a začínáme prochytávat dno. Dno úspěch nepřináší a ani už nevím, kdo z nás na to přišel a zvedl nástrahu do sloupce, kde přišla zběsilá rána do prutu. V hloubce mezi 15-30 metry se drželo hejno velmi pěkných tresek tmavých kategorie 85-95 cm. Nahazujeme, necháme padat a pak rychle přitahovat a „prořezávat“ sloupec. Nebo jen pustit pilkr pod loď a vertikálně rychle navíjet zpět. Takto, ve třech zdoláváme víc než 15 kelerů a ten, kdo měl na prutu kelera alespoň přes 70 cm tak ví, jak tato ryba umí bojovat.

Okamžik č. 3: Záběry tresek v přímém přenosu

Posádka: Holík starší a nejmladší, Karel Svoboda a Standa Radimský
Místo: oblast Dypingkaia - Skutvik, Sagfjorden
Doba: 08/2012

Opět stejná oblast, Dypingkaia – Skutvik, ale jiný rok i měsíc. Nacházíme se jižně od ostrova Husoya, na mělčinách s propadlinami do 20 metrů hloubky, kde je vesměs písečné dno. Písek na dně dává tušit přítomnost halibutů a skutečně včera za deště tu taťka jednoho metrového zdolal. Teď je ale další den a úplně jiné počasí. Je bezvětří, slunce pálí a my vidíme v průzračné vodě až na dno. Pozorujeme malé skupinky tresek obecných v počtu 2 až 3 kusy. Jedná se o pěkné jedince přes 70 cm. Tentokrát je s námi nový člen posádky Standa a ten také pronáší památnou větu: „ Chytat takhle tresky v přímém přenosu jsem opravdu nečekal“. Táta na to: „ Neruš, dvě už z téhle skupinky mám, ale ještě tam byla jedna. Aáá, už je tam“. Usmívá se otec a v slunci prozářené vodě vytahuje třetí tresku hejna. Situace byla bez přehánění unikátní, protože na moři, pokud nejde o záběr z hladiny, útok dravce jen tak neuvidíte. Standa označuje situaci za jeho nejsilnější zážitek z Norska a já konstatuji, že i pro mě byl silnější než dorš o váze 15 kg, kterého jsem chytil kousek odsud. I když, mezi námi, i to bylo bezva.

Okamžik č. 4: Brutálnější to snad ani být nemohlo

Posádka: Holíci – prvorozený a já, plus posila Kája Novotný
Místo: oblast Dypingkaia - Skutvik, Skjettenfjorden
Doba: 06/2014

Píše se rok 2014 a my, mladší Holíci a Karel, vyrážíme na vodu s cílem se pomalu „prochytat“ až dál za most na táhlé písečné lavice, které jsem si vytipoval pro lov halibuta. Mám vytištěnou a zalaminovanou mapu a tak víme kam na ně. Je překrásné až anomální počasí s teplotami kolem 25 stupňů daleko za polárním kruhem. Takové teplo nám dovoluje být na palubě do půl těla a trochu se smažit. Občas se na nás do lodě podívá trestička kolem 30 cm a musím říct, že je to docela nuda, tak jak to při čekání na halíka bývá. Bratřík Tomáš, znuděně, jen tak mimochodem informuje: „Zase jedna čudla“. Nevěnujeme tomu pozornost a dál se nudíme čekajíce na záběr Halibuta. Moje a Karlova větší guma se volně pohupuje cca 2 metry nade dnem s občasným povytažením do sloupce. Hloubka se zde pohybuje od 25 do 40 m a je spíše konstantní s písečným dnem. Tomáš na malý 80 g pilkřík modro-černé barvy vytahuje čudlu a tu pronese: „Kluci, já jsem snad uvázl ve sloupci“. Následuje několik nezapomenutelných fází:

Fáze č. 1, procitnutí z letargie: bratr chvíli nechápe a pak se s vázkou začne přetahovat. Už je jasné, že jde o velkou rybu, která zaútočila na zdolávanou tresku. Zapínám kameru. Natáčím zdolávání, ale po chvíli kameru vypínám, je mi totiž jasné, že je to na dlouho, ale to ještě netuším, že se to protáhne až tak.
Fáze č. 2, nekonečné přetahování: po půl hodině znovu kameru zapínám, abych vzápětí zas vypnul. Uběhla hodina zdolávání a my jsme rybu ještě neviděli. Bratrovo vybavení v podobě prutu se zátěží 90-150 g není ideální, ale snad dostačující na zdolání takového zvířete. Holík se nevzdává a na naše nabídky ho vystřídat už jen kroutí hlavou, protože už skoro ani nemluví, jak je vyčerpán. Nahoru, dolu, nahoru, dolu… Po dalších deseti minutách spatřujeme díky sluníčku v hloubce asi 10 metrů velkého halibuta, který má ještě plno brutální síly. Tomáš pomalu pumpuje rybu k lodi, aby pak následovaly opakované bleskurychlé útěky ryby od lodě do hloubky.
Fáze č. 3, jak ho proboha dostaneme do lodě?: nastala fáze konečná. Teoreticky jsme připraveni byli dobře. Navést rybu podél lodě, navléknout smyčku provazu na ocas, utáhnout a rybu vyvléci do lodě. Jak snadné, že? To se ale ukazuje jako nadlidský výkon a my po několika marných pokusech tento způsob zavrhujeme. Navíc halibut zlomil jedno raménko trojháčku, visí jen tak za koutek tlamy a my se bojíme udělat chybu v závěrečné fázi zdolávání. Při posledním přitažení ryby k lodi se v boji ještě vzchopí a z posledních sil vyráží dolu pod loď. Bratrův (původně taťkův SEACOR / Red Pilk / 2,4 m / 90-150 g) prut od Cormoranu se láme jako sirka ve dvou místech, ale šňůra drží. Nakláníme se s Kájou přes bok lodě tváří v tvář dravci, který mocně dýchá a vytlačovaná voda z tlamy stříká na nás gejzírem vody. Relativně malá, v poměru k tělu ryby, ozubená tlama s pilkrem v koutku nedává příliš prostoru pro uchopení. Vyčerpaný brašule navrhuje: „Kluci uřízněme ho, je to příliš nebezpečné“. Já s Karlem kontrujeme: „Na to zapomeň!“ Nastal okamžik pravdy a my s Kájou pohledem, slovem a s výkřikem vytahujeme rybu držíce ji každý jednou rukou za tlamu do lodě. Po 1,5 hodině je dobojováno.
Fáze č. 4, juchání, fotografování a koupačka: děláme rychlých pár fotek v lodi a pak plným plynem na nedalekou pláž. Obdivujeme rybu, adrenalin a štěstí nás naplňuje, fotíme a fotíme. Můj bratr Tomáš s naším přispěním zdolal životní rybu, pro kterou sem táta celý život jezdil. Halibut měřil 160 cm a odhadem vážil 55-60 kg.

Když se Njörd, vikingský bůh moře a větrů, zlobí
Je potřeba si přiznat, že nejsme mořským národem. Získané zkušenosti jsou často na hraně bezpečí a života. Dříve jsme na moře vyráželi pouhým pohledem z okna. Získat předpověď počasí bylo v podstatě nemožné a ne každý majitel kempu či chaty vás upozorní na blížící se špatné počasí, ostatně to není jeho povinností, a tak vyrážíš tak trochu po slepu. Proto jsme se několikrát dostali do nebezpečné situace. Jednou nás bleskurychlá změna počasí donutila přistát na více méně chráněném ostrově, kde jsme strávili dlouhých 12 hodin, než se moře trochu zklidnilo a my se mohli vrátit na základnu. Udržovat loď na vodě při přílivu a odlivu a do toho bijících vln do lodě nebylo zrovna pohodlíčko na ostrůvku. Výjezd ze zátoky tak, abychom nepoškodili motor a loď, zůstal vryt do paměti, jako velmi nepříjemný a drsný zážitek. Dnes už máme jiné možnosti a podívat se na internetu na předpověď počasí je hračka a hlavně bezpodmínečnost. Stejně jako vesta, telefon, lékárnička, kvalitní loď a její vybavení, jako signální pistole apod.

Díky tati
Nehledě na to, že mě taťka krátce před jeho smrtí dost naštval, jsem ho měl moc rád. Odejít z tohoto světa měsíc před výpravou, tak to promiň tati: „To se přece nedělá“. Narychlo vše měnit, ajajaj. Jenda, jak mu říkala mamka, se podíval do Norska celkem 14 krát. Poprvé když mu k 50tinám věnovala rybářský zájezd do Norska. To si ale zadělala na pěkný průšvih. Tátovi se to tak zalíbilo, že o ničem jiném nemluvil. Život je ale neúprosně pomíjivý, taťka už tu není a i když se čas strávený na rybách do délky života nepočítá, tak si pomalu ale jistě začínáš uvědomovat, že roztaješ jako sníh i ty, a svět tu bude dál i bez tvé účasti. Ty už TATI sedíš za stolem ve Valhale a popíjíš Ale s vikingskými bohy. Drž mi místo taťko, mám co vyprávět!