Norsko - oblast Steigen - Reportáže

Pojedeme?
„Je to na pobřeží naproti Lofotům, chata stojí přímo nad vodou, všude spousta ostrůvků, jsou tam dvě hliníkové lodě se 40 – 50 HP motory a ryby prý tam docela berou,„ deklamoval suše Zdeněk, když nám nabízel místo, na kterém jsme měli strávit 7 dní rybaření. Moji kolegové měli ještě spoustu dotazů, ale já jsem na 99 % věděl, že pojedu! Vždyť Lofoty stále jednoznačně zaujímají čelní místa v TOP hitparádě norských lovišť, tak proč to jednou nezkusit i z druhé strany od pobřeží? V duchu už jsem viděl strmé skalní stěny spadající z mnohasetmetrových výšek přímo do moře, vlny Atlantiku pěnící se u mělčinových tyčí a hejna tresek tmavých i obecných svádějících v hlubinách boj o mou nástrahu. „Prober se člověče,„ vytrhl mne z krásných představ Pavlův hlas. „Tak co, pojedeme?„

Cesta
Ať jsme počítali jakoukoliv trasu, počet kilometrů, které bychom měli v průběhu cesty na místo najet, se stále pohyboval někde okolo čísla 3.000! Popravdě, nebylo to pro nás až zas tak velké překvapení. A tak jsme začátkem září naložili bagáž do čtyř automobilů a vyrazili na ryby.
První část cesty zůstává stále stejná. Z ČR se musíte dopravit na trajekt v Německu, v našem případě v Rostocku. Odtud nás plechové monstrum přes noc převezlo do švédského přístavního města Trelleborg („díky„ přívalu autobusů s ruskými turisty jsme neměli šanci získat kabinku na přespání, takže jsme trávili noc, kde se dalo) a po projetí celnicí jsme řešili co dál. Původní plán, totiž vyzkoušet trasu Trelleborg – Oslo a dále pak norským vnitrozemím po silnici E6 až na místo jsme nakonec opustili a vydali se vzhůru Švédskem. Dalo by se říci, že jsme vsadili na jistotu, protože cestu Stockholm, Gävle, Sundsvall, Skelleftea a odtud severozápadně napříč Švédskem k norským hranicím máme „najetou„ skutečně mnohokrát, takže některé soby a losy u silnice už zdravíme jmény!
Ne, náročnost téhle cesty nechci v žádném případě zlehčovat. Že je její absolvování skutečně úctyhodný výkon jsem poznal kdesi před norskými hranicemi, kdy mi po dvanácti hodinách za volantem (nechtěl jsem budit sladce spící kamarády – včetně spolujezdce, který mne vtipnou konverzací měl udržovat v bdělém stavu – takže jsem jel a jel) začala přes cestu přebíhat stále větší stáda různých zvířat, aniž tam ve skutečnosti byla. Volant jsem předával těsně poté, co mi přes cestu uprostřed švédské pustiny přejel pravý a nefalšovaný Orient Expres s mocně dýmající lokomotivou! Příště je určitě vzbudím.

Na místě
Po více než 50 hodinách jsme ale konečně dorazili do osady Helnessund, kde jsme se setkali i s majitelem našeho ubytovacího zařízení – Bjornarem Bertheussenem.
Tenhle příjemný a vtipný chlapík nás během několika minut zavedl až na místo a já se mohl konečně kochat. Klasická dřevěná chata (v tomto případě spíše dům) s kapacitou 14 míst, rozdělených do tří apartmentů (dva po čtyřech a jeden větší pro šest rybářů) mne nadchla. Snídat jsme mohli na dřevěné verandě přímo nad vodou malé zátoky s překrásným výhledem na Lofoty. Dům byl kompletně zrekonstruován, o čemž jasně svědčila vůně čerstvého dřeva. V přízemí je situována odkládací místnost na rybářské náčiní, ve které ještě přibude pult na filetování úlovků. Odděleně stojí menší dřevěné stavení s mrazicími pulty, pračkou a sušičkou a dvacet kroků od něho molo s připravenými loděmi a filetovacím stolem. Co víc si přát! Jako vždy z nás únava spadla jako mávnutím kouzelného proutku a už jsme se viděli na moři. Bleskově jsme vybalili, složili pruty a už jsme se hrnuli do lodí.

Lodě
Tato velmi důležitá proprieta našeho rybářského snažení mne rovněž uspokojila. Šestimetrové hliníkové lodě Kvaerno s volantovým řízením, motorem o výkonu 40 – 50 HP a echoloty LOWRANCE s GPS plotterem jsou lehká, stabilní a dostatečně rychlá plavidla do nevyzpytatelných vod Vestfjordenu, tedy zálivu Norského moře, oddělujícího Lofoty od pobřeží.
Jako zcela spolehlivé a našim požadavkům naprosto vyhovující se jevily i 5m lodě Oien (tvrzený plast) s motorem 30 HP, echolotem s GPS a volantovým řízením.
Jak s ubytováním, tak i s lodním parkem jsme tedy byli navýsost spokojeni. A co ryby? Bude nám norský sv. Petr příznivě nakloněn? Vše jsme měli zjistit v průběhu několika následujících dnů.

Vítejte v Atlantiku
Bjornar nás varoval. Já (vzhledem k tomu, že už jsem v podobných vodách několikrát lovil) jsem jeho varování týkající se počasí bral maximálně vážně. O pravdivosti jeho slov o silném větru a častých dešťových přeháňkách se brzy měli možnost přesvědčit i moji méně zkušení kamarádi. Pro dva z nich to byl dokonce rybářský křest v norských vodách. A – užili si ho!
Při nasedání do lodě v klidné, chráněné zátoce, bylo na palubě opravdu hodně veselo. Když jsme ovšem tuto ochranu opustili a úzkým výjezdem zamířili na volné moře, k mému nesmírnému pobavení jsem kvitoval, že vtípky pomalu ustávají a zdravá růžová barva v obličejích mých přátel se začíná měnit na neutrální šeď.
Nastupující nevolnost ale ještě stále tlumilo rybářské nadšení. Asi kilometr od našeho přechodného domova jsme poprvé spustili nástrahy. Asi každý, kdo přijede do Norska poprvé, se na tuhle chvilku strašně těší. Pilkery, vláčecí nástrahy nebo mrtvé nástražní ryby mizí v hlubinách, šňůra se pomalu odvíjí z navijáku a rybář se zjitřenými smysly očekává razantní záběr té největší tresky nebo obřího halibuta. Většinu z nás tohle prvotní nadšení opustí tak za 30 – 40 minut!
Ano, stále platí, že ryby jsou jen ryby a my rybáři musíme věnovat spoustu času a umění, abychom je nalezli a přechytračili. I my jsme zvolna projížděli mezi ostrůvky, zastavovali na vytipovaných místech a zkoušeli a zkoušeli. A postupně začaly přibývat i úlovky. V jedné ze zátok jsme narazili na slušné hejno tresek tmavých a vcelku dobře jsme se bavili. Ryby ve velikosti 50 – 80 cm byly vcelku běžnými úlovky, problémem bylo, že jsme ani s 1000g pilkery nebyli schopni dostat naše nástrahy pod hejno. Znáte to – šňůry ubývá, už jste někde v 50 m a najednou Vám klasické třepání špičky prutu (nebo v případě větších exemplářů silný tah) signalizuje, že máte na prutu další krásně stavěnou tresku tmavou. Je to prostě zábava, a rybář, který je v Norsku poprvé, určitě vydrží celé hodiny. Tedy – pokud plíživě nenastoupí obávaná mořská nemoc. My „zkušenější„ ale přece jen pokukujeme, kde by se dal ulovit nějaký ten trofejní kousek.

Musíme hledat!
Po třech hodinách hraní s treskami tmavými jsem stále lačněji pokukoval na otevřený oceán. Když jsem ale obrátil zraky zpět do lodi, bylo mi jasné, že z výletu do volných vod Atlantiku nebude nic. Průhledně bílé tváře obou kolegů nevěstily nic dobrého, a tak jsme loď obrátili směrem do přístavu těžší o několik hezkých tresek tmavých a obecných a lehčí o řízek z cesty!
U mola jsem pak mohl sledovat zázračný vliv pevné půdy pod nohama na rozkývaný žaludek. Během několika minut byli kamarádi opět ve formě. Zpracovali jsme úlovky a u kávy a plechovky plzeňského očekávali návrat ostatních lodí. Onen první den nikdo příliš nevybočil z řady. V poměrně silném vlnobití se čeští rybáři nevydávali příliš daleko na moře a spíše hledali úkryt za ostrůvky a skalami poblíž kotviště.
Úlovky se rovněž příliš nelišily. Dominovaly tresky tmavé, podařilo se ulovit několik hezkých tresek polak, obecných a jednoskvrnných. Raritou dne se staly dvě makrely slušné velikosti a Jirkův mořský ďas (cca 55 cm), který se po vytažení z rodného živlu tak rozlítil, že se překvapenému rybáři zakousl do gumovky a stisk povolil teprve ve chvíli, kdy mu Jiří slíbil svobodu. S nasupeným výrazem pak zmizel v hlubinách.

Pozvání
Bjornar nás pozval na slavnostní večeři a já se o ní musím v krátkosti zmínit. Konala se v místní restauraci a zřejmě proto, abychom viděli, jaké poklady skrývají zdejší vody, se servíroval halibut na norský způsob. Je to na přírodno dušené běloučké halibutí maso podávané s rozpuštěným máslem s česnekem a brambory. Vynikající specialita! Zpočátku mne sice Bjornar zarazil - při prohlížení obrázků na stěnách kavárny, mezi kterými bylo ohromné rybí monstrum na černobílé fotografii, konstatoval, že tento halibut byl uloven ve zdejších vodách v roce 1958 a právě z tohoto kusu je připraven náš slavnostní chod. Když ale viděl můj protažený obličej, spiklenecky zamrkal a já pochopil, že to byl jen jeden z jeho mnoha vtípků. Inu, navnadil nás skutečně skvěle a všichni jsme si nechali zdát sny o 100kg (a větších!) platýsech, tahajících naše lodičky po vlnách Vestfjordenu.

Jedeme dál
Ano, přesně jako v textu známé písně. Další den jsme znovu na vodě a slova „jedeme dál„ se snažíme naplnit tím, že se pomalu propracováváme k otevřenému moři. Nejde to moc rychle, alespoň do té doby, než Áda dostává spásný nápad, že to napálíme na plný plyn a budeme klouzat po špičkách vln. Jeho idea ho po 30 sekundách pekelné jízdy plné drncání, propadů a skoků naštěstí opouští. Když se před námi (asi po 30 minutách kličkování mezi ostrůvky) otvírá zvlněná náruč Vestfjordenu, začínám věřit v obrat k lepšímu. Krátké zpěněné vlny z uzavřeného prostoru mezi ostrůvky se změnily v dlouhé oceánské a mezi mraky konečně vysvitlo sluníčko, které obarvilo černé masy vod do přátelsky modré.
Začínáme prochytávat úsek v okolí šelfu spojujícího dva asi 1 km vzdálené ostrůvky. Hloubka u vrcholu podmořského pohoří je cca 60 m a po svazích pomalu klesá až do stovky. Vůbec netroškařím a ihned nasazuji trojhranný stříbrný norský pilker o váze 1 000 g, před který předsazuji dvoumetrový návazec z 0,90mm monofilu, nazbrojený dvěma paprikami (gummi mack). Pro jistotu (a také pro halibuta) osazuji mohutný trojhák na pilkru ještě třemi poctivými filety z menší tresky tmavé.
A jedeme – celá sestava se propadá vodním sloupcem do hlubin. Po dvaceti sekundách cítím náraz na dno a začíná klasické pilkrovací martirium. Dvakrát prudce nahoru a dolu a deset sekund jemného poškubávání těsně nade dnem – a znovu a znovu. Při páté sérii se špička prutu ohýbá a první ryba je na cestě k hladině. Brosma alias mníkovec bělolemý většinou bojuje pouze u dna a zbylých 50 m k hladině už vlečete jen tupou váhu jeho těla. Tenhle má cca 60 cm a putuje zpět do moře. Záběrů přibývá, ale zatím je vše jen o brosmách. Vrcholem je Romanův úlovek mníkovce 90 cm!
Manévrujeme s lodí dál na otevřené moře a na stometrové hloubce se rozhodujeme znovu zkusit štěstí. Abychom omezili záběry mníkovců, odstraňujeme z háčků rybí maso a tahle taktika (spolu se změnou místa) začíná nést úspěchy. Ve sloupci se mi na návazce přivěšují první dvě tresky tmavé. Velikost není nijak závratná (50 – 60 cm), ale znovu připomínám starou známou pravdu – pokud narazíte na hejno tresek tmavých, zkuste dostat nástrahu pod ně, kde číhají větší kusy. Kilové pilkery sviští vodou, několik drbnutí a…jsme na dně! Rybářská zkušenost nelže. Během několika minut zdoláváme tresky obecné 84, 87 a 108 cm. A samozřejmě nesmím zapomenout na svou třešničku na dortu – po 15-minutovém souboji se v lodi ocitla nádherně rostlá treska obecná 110 cm, 10 kg! Vskutku úspěšný den.

Počasí nám nepřeje
Dá se říci, že tohle suché konstatování přesně charakterizovalo následující dny. Deštivo, větrno, zima. Rybáře, který už v Norsku něco zažil, podobné dny absolutně nemohou překvapit, ale líto mi bylo „nažhavených„ nováčků. Na moře jsme se prostě nedostali. Za relativního klidu, který trval asi 3 hodiny, se k volným vodám pokusily prorazit dvě naše lodě. Bezpečně se dostaly až ke zhruba 5 km vzdálenému majáku, kteréžto místo bylo vyhodnoceno jako druhé (ne-li vůbec) nejúspěšnější. Nejčastěji na hloubkách mezi 30 – 60 m zažívali rybáři skutečné hody. Kdesi nedaleko na otevřeném moři zřejmě proplouvala hejna sleďů a tresky, ač byly těmito rybkami mnohdy doslova přecpány, ochotně útočily i na umělé nástrahy. A nebyly vzácné ani úlovky ryb, které „nastoupily„ na háčky třeba i ve dvoumetrové hloubce.
Pánové si lov skutečně užívali, množství ryb v lodi rostlo a největší tresky měřily mezi 70 – 90 cm. Pak ale přišlo to, čeho se všichni obávali. Prudká změna počasí přinesla silný vítr a vzápětí i velké vlny, se kterými loďky na zpáteční cestě bojovaly velmi urputně. Po hodině kolébání ale obě posádky dorazily bezpečně do přístavu.

Zajímavá předpověď
Prosil jsem Björnara, aby z norské televize zjistil, jaká je předpověď na další dny. Večer u naší chaty zastavilo auto, z něho vystoupil Björnar a tvářil se značně rozpačitě. „Tak co, jak to s námi vypadá,„ ptal jsem se bodře. Odpověď byla zajímavá – jeden norský kanál hlásil bezvětří a jasno, kdežto ten druhý prý zaručoval zataženo a větrno! Inu, větru, dešti neporučíš.

Steigen Sjohus
Jak už to tak bývá, vyšla ta horší varianta předpovědi, a proto jsme se rozhodli, že navštívíme nově zbudovaný rybářský kemp poblíž Steigenu, asi 50 km severovýchodně od Helnessundu.
Po předchozí telefonické domluvě nás majitel, pan Asle Schroder, čekal přímo na místě a měl se čím chlubit. Kemp doslova a do písmene voněl novotou. Obytná část vkusně umístěná nad mořskou hladinou, přímo v areálu kancelář s možností zakoupení nástrah a dalších rybářských potřeb, vedle převlékárna a místnost na čištění a filetování úlovků. Zkráceně – takový malý rybářský ráj! Musím samozřejmě dodat, že přímo z převlékárny sestoupí rybář na molo, kde na něho čekají dobře známé hliníkové lodi Kvaerno se spolehlivými 40 HP motory.

Na moři, ale ne na rybách
S nadšením jsme nastoupili do loďky a hurá k moři. Zátokou před kempem je nutné proplouvat s maximální opatrností, echolot mnohdy ukazoval i méně než 2 m vody pod kýlem. Po 300 m pomalého popojíždění jsme se dostali na volnou vodu a mezi ostrůvky vyrazili k Vestfjordenu. Čím blíže jsme byli otevřenému moři, tím více nám bylo jasné, že rybaření nebude jednoduché. Silný vítr zvedal mohutné vlny, kterými jsme se propracovávali jen těžko. Když jsme se asi po 30 minutách skvostného pohoupání dostali na jedno z míst, označených v GPS jako dobré loviště, nebylo přes několikametrové vodní stěny vidět téměř nic jiného. Tedy – něco jsme přece jen zaregistrovali. Německé rybáře kvapně vyklízející pozice a několik norských kutříků rovněž opouštějící pole. Vítr ještě zesílil a pud sebezáchovy nakonec zvítězil nad rybářskou vášní. Dosti tomu napomohla i skutečnost, že než naše těžké pilkery dopadly na dno, byli jsme i s lodí odneseni tak 200 m od místa spuštění. Kvapně jsem vyháčkoval asi 50cm brosmu, která zaútočila na mou nástrahu, a obrátil špičku lodě k domovu.
V klidu a pohodě kempu jsme pak v kanceláři obdivovali místní úlovky alespoň na fotografiích. Asi nejlovenějšími rybami byly bezesporu tresky obecné a tmavé, následovaly tresky sajdy (polack), jednoskvrnné a pěkné exempláře vlkoušů severních. Běžně se zde chytají i mníkovci bělolemí (brosme) či mořští okouníci .

Domů
Po návratu na naši základnu v Helnessundu nás čekaly nepříznivé zprávy. Počasí se prý v posledních dvou dnech neumoudří. Bohužel se tentokrát předpovědi nemýlily, a my jsme strávili naše poslední dva dny rybaření (když už jsme si dovolili vyjet!) poschováváni za milosrdnou hradbou místních ostrůvků. Tato místa zjevně vyhledávala i hejna menších tresek tmavých a obecných, takže jsme se bavili lovem těchto obyvatel zdejších vod, nejčastěji ve velikostech od 50 – 70 cm.
Vše má ale svůj konec a do finále dospěl i náš pobyt. Během třech dnů rybaření na moři a dalších čtyřech, které bych charakterizoval spíše jako „pobyt na mořské horské dráze„, jsme si skutečně zachytali. Zdejší vody potvrdily pověst jednoho ze špičkových norských revírů a my jsme (ač navýsost spokojeni) pouze litovali, že na nás Poseidon nebyl o trochu ohleduplnější, co se počasí týče. A to nás ještě čekal průjezd horským průsmykem do Švédska, při kterém jsme si užili pravého nefalšovaného hustého sněžení!

P.S. Jak jsme se dozvěděli později, bylo září 2006 vyhodnoceno norskými meteorology jako nejdeštivější za posledních 20 let!