Norsko - oblast Tromso - Reportáže

Opět na cestu
Pozorní čtenáři mých článků si jistě povšimnou, že po dramatickém začátku následuje popisná část, která Vás nutí prokousat se celým článkem k vyvrcholení (trochu to možná připomíná sex). Odpusťte mi tenhle starý novinářský trik a pojďme se na naši výpravu podívat krůček po krůčku.
Trasa naší rybářské výpravy se ničím nelišila od minulých cest do severních oblastí Norska. Z německého Rostocku jsme se přeplavili do švédského Trelleborgu, odtud hurá do Stockholmu a následně podél pobřeží až k nejsevernější části Botnického zálivu (městečko Töre), kde jsme odbočili k finským hranicím. Ty jsme přejeli u finského města Muonio a podél hraniční čáry jsme dorazili až k finsko-norským hranicím (Killipsjärvi). Odtud už to bylo do Lyngseidetu, ležícímu na západní straně Lyngenfjordu, coby kamenem dohodil. Celková vzdálenost z Českých Budějovic je cca 3 000 km!
Tip
Pokud se můžete střídat u řízení, dá se celá trasa samozřejmě ujet na jeden zátah (cca 55 hodin, ale dovedu si představit, že někteří „střelci“ to zvládnou i rychleji). Pokud si ale na tuhle „štreku“ netroufnete, ideálním řešením je přespání v některém z kempů u měst Umea či Lulea. Prostě si telefonicky objednáte nocleh v chatkách (dle počtu „účastníků zájezdu“), přespíte a druhý den vyrazíte čilí na další cestu.

Lyngseidet – ubytování, lodě
V malé osadě Lyngseidet jsme se po příjezdu prostě stále dívali k moři a naše chaty nešlo přehlédnout. Stály na molu přímo u vody, a i když byly patrné známky pracovního ruchu, ubytování bylo (až na několik drobných nedostatků) luxusní.
To samé jsme mohli s čistým svědomím prohlásit po převzetí lodí. Dvě dobře známá Kvaerna s 50HP motory Yamaha byla zárukou bezpečné přepravy pro naše přátele, na jejichž úspěchu nám velmi záleželo. A když jsme spatřili naši francouzskou Ocqueteu, poháněnou 200HP dieselovým motorem, připadala nám jako luxusní jachta.
Nutno podotknout, že majitel ubytovacích kapacit se o nás staral s nesmírnou pečlivostí a každé ráno čekaly lodě u mola doplněny pohonnými hmotami a připraveny na cestu za úžasnými rybářskými zážitky.
Na všech lodích byly samozřejmostí echoloty s GPS plotterem, což je pro úspěšný rybolov v Norsku jedna z nejdůležitějších věcí. Nechci říct, že bez echolotu a GPS nic nechytíte, ale v každém případě Vám tyhle vymoženosti moderní techniky ušetří spoustu času a námahy.
V obci naleznete vše potřebné, od obchodů, přes banku, po benzinovou pumpu. Nejvíce nás uchvátila možnost nákupu čerstvých krevet přímo z lodi profesionálních rybářů, kteří v Lyngseidetu kotví.

Lyngenfjord je prostě nádherný. Modročerná masa vody sevřená vysokými horami se sněhovými čepicemi - prostě pohled, který nás na konci června uchvátil svou majestátností. Dle našeho skromného odhadu je fjord od konce po ústí do moře více než 60 km dlouhý, v místech, kde jsme chytali, se jeho šířka pohybuje od 2 do 6 km. Z Lyngseidetu se můžete na druhou stranu fjordu přepravit trajektem, který přistává v obci Olderdalen. I tam si můžete prostřednictvím CK PEPA objednat ubytovací kapacity a vyrážet na ryby z druhé strany.

První zkušenost s rybařením
Cílem každého rybáře, ať už v Norsku nebo na českých revírech, je samozřejmě ulovit co největší rybu. Jakýmsi měřítkem úspěšnosti se v norských vodách staly úlovky ryb přes 1 m délky a Lyngseidet nebyl výjimkou.
Každý rok si po úmorné cestě kladu na srdce, abych se nenechal „vybláznit“, zbytek dne strávil odpočinkem a na ryby vyrážel čerstvý až následující ráno. V Lyngseidetu jsem tohle pravidlo poprvé(!) dodržel a - samozřejmě jsem svého rozhodnutí litoval!
První předzvěst úspěchu přišla velice brzy. Martin, který je opravdu poctivým rybářem, se jal přívlačovým pilkříkem prohazovat hlubiny přímo pod molem a během několika málo chvil se mu prut ohnul do oblouku. Po krátkém souboji se na dřevěném mole objevil … asi 60cm halibut, ryba mých snů! Jako správný rybář mu Martin se slovy „první ryba patří vodě“ vrátil svobodu. „Tak tady to půjde,“ říkal jsem si v duchu, ale únava byla tak silná, že jsem odešel do hajan.

Honza boduje
Náš kamarád Honza je už zkušeným norským matadorem. Má za sebou už pěknou řádku ryb přes 1 m, ale zatím se mi ho vždycky podařilo překonat. Nebudu Vás dlouho napínat – tentokrát ne! A bylo to právě díky tomu, že jsem si místo toho, abych si v polospánku užíval prvního dne rybaření, nechal o rybách jenom zdát.
Kolegové totiž setřásli únavu velice rychle a během hodiny už brázdili vody Lyngenfjordu. A dle hesla „pokud je prut nahozen, záběr není vyloučen“ se pustili do akce. Během dvou hodin ulovili 3 tresky obecné přes 1 m (105, 103 a 101 cm) a slušnou řádku dalších mezi 80 – 100 cm. To všechno ale měl být pouze začátek...

„Keler“
Druhý den jsem už sestavu s kilovým pilkrem Solvkroken máčel v Norském moři i já. Právě jsme se nechávali unášet lehkým větříkem nad jakýmsi sedlem mezi dvěma podvodními horami, které se nacházelo zhruba v hloubce 50 – 70 m (postupem času se tohle místo ukázalo být jedním z nejúspěšnějších lovišť).
Mezi pilkrem a nosnou pletenou šňůrou jsem použil naši norskou klasiku, totiž asi 3m návazec z monofilu o průměru 1 mm, který byl „nazbrojen“ dvěma různobarevnými paprikami. Celou sestavu jsem měl nastraženou těsně nade dnem, ale i když moji kolegové chytali, já neměl ani záběr. Pomalu jsem začínal propadat malověrnosti a uvažoval jsem, že celou sestavu nějakým způsobem pozměním. Asi jste si toho už všimli také, ale nebývá vůbec na škodu vytahovat nástrahu pomalu a postupně zkoušet prochytávat různé vrstvy vodního sloupce. Vyplatilo se! Razantní záběr přišel asi 20 m nade dnem, tudíž ve zhruba 40m hloubce.
Nejdříve mi ryba skoro vyrvala prut z ruky a dalších 30 sekund jsem si myslel, že zdolávám ruskou ponorku slídící v norských fjordech. Po dalších 30 sekundách jsem ale už zdolával pouze hmotnost ryby, která svůj boj o život omezila na občasný lehký, téměř neznatelný výpad. Když se mě Pavel ptal, cože to mám vlastně na prutu, popravdě jsem odpověděl, že asi něco menšího. Když se po dalších dvou minutách vyvalilo z hlubin černostříbrné tělo tresky tmavé, zíral jsem na něj v němém úžasu. Ryba měřila 110 cm, vážila 13 kg a dodnes nechápu, proč se o svou svobodu nepoprala s daleko větší vervou, protože tresky tmavé jsou schopny rybáře pěkně potrápit i v daleko menších velikostech. Asi jsem nekápl na toho správného bojovníka!


„Něco“
Standa si do Lyngenfjordu přijel pro metrovku! Od začátku nenechal nic náhodě, pořídil nové náčiní, které patřičně předimenzoval a poctivě se věnoval lovu doslova ve dne v noci. A výsledek se dostavil. Spolu s Jirkou a Petrem nachytali krásné tresky obecné i tmavé, u kterých se asi v pěti případech dostali přes vysněnou metrovou hranici. Standovi rybaření v Lyngseidetu prostě sedělo, což se ukázalo i v dalších dnech, kdy ulovil vlkouše obecného alias populární kočku o délce rovných 100 cm – nádherná ryba!
A zřejmě mohlo být ještě lépe. Asi třetí den pobytu vyrazil opět na velkou rybu. Přívlačové pilkříky nechal pro tentokrát v krabici a nasadil trojhranný Solvkroken o váze 1 000 g. Ten fungoval! Na vrcholu podmořského kopce v hloubce necelých 20 m si nástrahy opravdu něco všimlo, a dokonce se to pokusilo pilkr ochutnat.
Pro Standu to znamenalo razantní záběr a pět nekonečných minut souboje, který by se snad dal nazvat jednoznačným – bohužel, trumfy byly tentokrát na straně ryby. Prut byl ohnutý do maximálních dimenzí a lovec s úžasem sledoval, jak se z „na krev“ dotaženého multiplikátoru odvíjí další a další metry šňůry. Tah ryby byl stejnoměrný a vypadalo to, že ani nezaregistrovala háček zaseklý ve vlastním těle. Drift odnesl loď z vrcholu hory a podvodní monstrum si vydobylo dalších 20 m šňůry, takže souboj se přenesl nějakých 40 m pod hladinu na úpatí kopce. Když se kolos konečně na chvíli zastavil, Standa se pokusil získat nějaký ten metřík zpět. S vypětím všech sil se mu to částečně podařilo, ale po vypumpování tvora o pět metrů blíže hladině si ryba okamžitě vzala zpět dvojnásobné množství. Standa se nevzdal a celý kolotoč se několikrát zopakoval. Při čtvrtém pokusu přidal k brzdicí síle multiplikátoru i vlastní prsty a … tah najednou povolil a během 30 sekund vytáhl na loď neporušenou pilkrovací sestavu. Ryba se prostě vyhákla nebo vyřízla – prostě, byla fuč!
Vzhledem k tomu, že žádný z přítomných rybářů rybu ani nezahlédl, sklouzává odhad druhu, s nímž Standa souboj svedl, do kategorie teoretických úvah. Mohl to být halibut trofejních rozměrů, ale stejně dobře treska zamotaná do staré rybářské sítě – těžko odhadnout!

Mezihra II.
Byl bych nerad, aby celý článek vyzněl tak, že v Lyngenfjordu spustíte do vody pilkr (nebo jinou nástrahu) a v průběhu několika minut máte v lodi spoustu ryb přes metr délky. Základem úspěchu vždy byla, je a bude souhra dvou základních faktorů, které rybolov na jakékoliv lokalitě přímo ovlivní.
Jako první mohu určitě uvést využití získaných zkušeností. Tuto kategorii bych seřadil od začátku do konce asi následovně. Správný výběr lokality (už doma v Čechách je dobré prostudovat místní podmínky – hloubky, ostrovy, je-li k dispozici mapa, i tvar dna, lodě a jejich vybavení – důležité), schopnost správně ovládat jednotlivé součásti náčiní (echolot, GPS, loď + veškeré rybářské náčiní), schopnost okamžitě reagovat na místní podmínky (ať už se jedná o povětrnostní podmínky, aktuální informace místních rybářů o vhodných lokalitách či vlastní výběr lovných míst).
Druhý faktor nutný k úspěchu bych nazval štěstí a ochota jít mu naproti. Jinými slovy, pokud budeme dlouhou dobu bez záběru, nebojme se experimentovat, měnit místa, způsoby lovu, ale třeba i montáže či nástrahy. Tohle nepíšu proto, že bych byl přesvědčen o tom, že jsem právě objevil Ameriku. Spíše chci upozornit na to, že pokud už ujedeme 3 000 km na vybraný revír, kde máme týden (nebo víc) na rybaření, nebuďme líní a vyždímejme ze sebe, co se dá (samozřejmě ne za cenu podpírání očních víček zápalkami) – vyplatí se to!

Rekord
Vyplatilo se to i Honzovi! Třetí den opravdu poctivého rybaření zdolal rekordní tresku obecnou 117 cm. Někomu se to bude zdát málo, někomu hodně, ale … takový už je rybářský život. V každém případě už Honzu do konce pobytu nikdo nepřekonal. Tedy – jediný, kdo ho ještě překonat mohl, byl on sám!
V ten samý den měl totiž na prutu ještě jednu trofejní rybu. Abych vysvětlil, proč nakonec došlo k tomu, co následovalo, musím velice rychle popsat naši loď. Měla poměrně vysoký bort, na zádi dvířka a pod nimi maličkost, která se Honzovu nej úlovku stala osudnou, totiž ... kovové schůdky. Roman rybu podebral opravdu zkušeně, ale při vtahování do lodě se jedním z návazců zachytil za schod, rybu upustil a ta při volném pádu zpět do rodného živlu návazec visící na pevném kovu svou vlastní vahou bez problémů urazila. Měla prý ke 130 cm, ale nakonec … počítají se pouze ryby, které jsou zdolané v lodi!

Sledi
Ač jsme se snažili chytat převážně na mnohokrát popisovaných místech, hejna sleďů, která se ve fjordu začala objevovat, nás donutila k rychlé reakci. A možností lovu bylo najednou opravdu hodně! Když se od moře začala do fjordu trousit různě velká hejna drobných stříbrných rybek, byla poznat horečná aktivita nejen místních rybářů, ale opravdu všeho živého ve vodě i ve vzduchu. Své věčně prázdné žaludky si přiletěli naplnit rackové, kteří při střemhlavých útocích předváděli opravdu vrcholnou akrobacii (mimochodem – lovící rackové nám pomáhali lokalizovat hejna sleďů s naprostou přesností), a obdobně postupovali z druhé strany (tedy z vody) tresky tmavé i obecné. Následovaly sledě a kdykoliv se neopatrná rybka odloučila od relativního bezpečí hejna, byla nemilosrdně atakována nenasytnými predátory. Snažení sleďů mi místy přišlo až beznadějné. Velká hejna se rozdělovala na menší skupinky, aby se po několika minutách opět spojila v nekonečný černostříbrný koberec, vznášející se těsně pod hladinou.
Když tedy naši loď jedno takové mnohatisícové „hejníčko“ obklopilo, první reakcí bylo vytáhnout nastražené těžké pilkry a spustit je znovu (za občasného přibrzdění) těsně pod hejno, jehož výšku od hladiny poměrně přesně signalizoval echolot. Prásk, prásk, prásk! Tresky reagovaly tak, jak jim napovídaly jejich geneticky zakódované lovecké pudy, a útočily bez sebemenšího zaváhání. Nebylo výjimkou, že jsme najednou zdolávali 2–3 pěkné tresky obecné. Pravdou je, že to nebyl trvalý stav. Po 5–10 poctivých záběrech přicházelo většinou lehké ochutnávání a po chvíli už ani to ne. Bylo vidět, že ryby se rychle učí, a jejich důvěra ve velké blyštivé nástrahy rychle ochabovala.
Na chvíli jsme je vždy přemluvili k dalším záběrům jednoduchou změnou. Těžké pilkrovací pruty jsme vyměnili za přívlačové, kilové pilkry za 40-80g stříbrné (ale i růžové, hnědo-bílé, červeno či zeleno-žluté) vláčecí pilkříky a hurá pod hejno. A bylo to tu znovu – razantní záběry a zdolávání s jemnějším náčiním jsme si užili ještě více než s předimenzovanou pilkrovací sestavou.
S odstupem času musím konstatovat, že jsme měli veliké štěstí. Celý tenhle sledí rej trval dva dny. Pak se velká hejna začala dělit na menší a ta z klidného fjordu pomalu odplouvala zpět k volnému moři. Třetí den po „sledím vpádu“ do Lyngenfjordu už jsme hejna hledali marně a postupně jsme se vrátili k pilkrovací klasice.
Psal jsem o štěstí a o ochotě jít mu naproti. Naše příhoda se sledi je toho názorným příkladem. Když má rybář to štěstí, že něco podobného zažije, a je ochoten se přizpůsobit (reagovat), výsledky se dostaví. Mějme to vždy na paměti!

Kuriozita
Když se kolem nás zmítala masa rybích tělíček, chtěl jsem vyzkoušet, jak fungují sleďové návazce. Známe je asi všichni z rybářských výletů na jih Norska. Vlasec o síle 0,10-0,12 mm, miniaturní háčky s dráždidlem (korálek, syntetická vlákna, peří). Při cíleném lovu makrel je to většinou neocenitelná pomůcka.
Tenhle návazec jsem tedy nasadil na jemný přívlačový proutek, jako zátěž použil 20g pilkřík a celou sestavu spustil vedle boku lodě do zhruba 2m hloubky. Sledi ochotně nastupovali a já už v duchu viděl nástrahy na halibuta (mimochodem, zjistil jsem, že sleď, vinou specifické konzistence jeho svaloviny, není na háček příliš ideální).
Při dalším spuštění nástrahy jsem se lehce zapovídal a spustil systém hlouběji než obvykle. Když jsem si to po pěti sekundách uvědomil, můj pohled padl na odklopený překlapěč a cívku navijáku. Šnůra se neodvíjela a na dně jsem určitě být nemohl. Rozřešení záhady následovalo okamžitě. Šnůra se z cívky rozběhla nevídanou rychlostí a já pouze bez zaseknutí (měl jsem strach) vrátil překlapěč do původní polohy. Prut se v momentě ohnul do oblouku a následujících 10 minut jsem si opravdu užíval. Když se u boku lodi objevila treska obecná 98 cm (!), kterou kolega vtáhl na palubu, nevěřil jsem vlastním očím. A ke všemu nebyla přivěšena na pilkříku, ale vybrala si jeden z miniaturních háčků (který mimochodem bez problémů zlomíte či ohnete v ruce) uvázaných na dvanáctce monofilu!

Kapitán ruské ponorky
Do vedlejší chaty přijeli ruští rybáři. K jednomu z nich jsem vzhlížel s opravdovým respektem. Byl to dobře rostlý chlapík s hustými vousy a větrem ošlehanou tváří. „Tohle musí být minimálně kapitán jaderné ponorky,“ prohodil jsem před kamarády u pivka v teple chaty.
První náznak rozčarování přišel, když jsem druhý den s napětím sledoval úlovky ruských kolegů. Několik málo trestiček různých druhů, jejichž míra nepřekročila 40 cm. „Hm, asi se do toho musí dostat,“ brumlal jsem si pod vousy.
Mé iluze byly však zcela rozptýleny následující den. Zahlédl jsem u ruské lodi Pavla, jak se za pomoci rukou i nohou snaží něco vysvětlit „mému“ kapitánovi. Nelenil jsem a spěchal na molo. Vcelku brzy jsem pochopil, že diskuse se točí kolem míst vhodných k lovu a Pavel se snaží Rusům pomoci k tomu, aby si opravdu zachytali. A pak přišla rána. „Ja pakažu těbě eto na echolotě,“ hledal Pavel v mozkových závitech zbytky ruské konverzace. Následovalo několik nechápavých pohledů a pak Pavel zmáčkl tlačítko POWER na GPS přístroji. „Oj, eto světit krasivo,“ deklamoval suše „kapitán“ a já ztratil veškeré iluze o ruském ponorkovém loďstvu!

Výlet do Lyngseidetu v Lyngenfjordu patřil určitě mezi ty rybářsky nejúspěšnější. Velkou výhodou bylo, že jsme na ryby narazili přímo ve fjordu a nemuseli jsme se trmácet na moře (cca 30 km), s čímž jsme při plánování cesty počítali. Celkem jsme v této lokalitě v průběhu osmidenního lovu nachytali 25 tresek přes 1 m (určitě i díky sleďům) a opravdu hodně (přesně jsme nepočítali) těch mezi 70-99 cm. Jednoznačně převažovaly tresky obecné, ale tresek tmavých i vlkoušů obecných byla ulovena rovněž pěkná řádka.
Při finálním účtování nás trochu překvapilo, že (zdálo se nám, že se pohybujeme na poměrně malé ploše fjordu, ale asi jsme najeli opravdu hodně kilometrů) celková spotřeba naší luxusní loďky s dieselovým motorem činila 335 litrů nafty (3 350 NOK). Na mé lakonické konstatování, že ta loď chlastá víc než já, se mi od majitele dostalo stejně lakonické odpovědi: „To doufám!“
V posledním odstavci musím poděkovat norské cestovní agentuře DIN TUR a zástupci pro ČR cestovní kanceláři PEPA za zprostředkování skvělého rybářského výletu, majiteli ubytovacích kapacit panu Eliassenovi za vzornou péči, pilkrům SOLVKROKEN a multiplikátorům PENN za „bezchybnou práci“.

Text: Ivan Finta
Foto: Pavel Patočka, Ing. Jan Pelcl