Panama - Azuero - Reportáže

Kohoutovci obývají tichooceánské pobřeží celé střední Ameriky od Mexika až po Kolumbii. A protože se jedná o dravce, kteří s oblibou loví svou kořist v pásu příbojových vln a často útočí na hladinové nástrahy, není divu, že patří ve střední Americe mezi sportovními rybáři k nejpopulárnějším úlovkům. Díky zcela unikátnímu tvaru těla jsou kohoutovci nezřídka i cílem rybářů ze zámoří, což byl také náš případ.

Panama City
Byl listopad, na hřebenech Krkonoš zrovna napadnul první sníh a my jsme se v tričku a šortkách potili u rybářského přístavu v Panama City. Kdo by čekal romantické uličky historického města, prodavače banánů a hordy zanedbaných dětí, jak tomu bývá v mnoha přístavních městech tropického pásu, byl by překvapen – Panama City je moderní město plné mrakodrapů, s jehož pulsujícím centrem se může srovnávat jen málokteré evropské hlavní město. Romantické uličky historického přístavu tam najdete také, ale přístavní krčmy mají na dveřích seznam platebních karet, které přijímají. Panama, to není žádný „banánistán“, ale rychle se rozvíjející země, kde naleznete moderní města, obchodní centra i tropické pralesy a kapitálem zatím neposkvrněné kusy divokého pobřeží. A samozřejmě Panamský průplav, jeden z nejdůležitějších uzlů světové námořní dopravy a jedinečný výtvor lidského umu a práce.
Ale zpátky do rybářského přístavu v Panama City: pivo bylo studené, ceviche (ryby marinované se zeleninou v limetkové šťávě) čerstvé a od moře pofukoval příjemný vánek, který ochlazoval naše zapocená středoevropská těla. Trvalo mi dva dny, než jsem se aklimatizoval na místních 30°C. To Roman se aklimatizoval jedna dvě – než jsme večer došli zpátky do hotelu, zmizel nám ve dveřích jednoho casina, a když jsme ráno odjížděli vstříc rybářským zážitkům, měl kruhy pod očima a s úsměvem na tváři hlásil:„Moc jsem toho sice nenaspal, ale hoši, no jak mně šla karta… Ještě dva až tři takovýhle večery a měl bych ten vejlet skoro zaplacenej!“

Azuero
Když jsem viděl centrum Panama City plné mrakodrapů, špalír zaoceánských lodí čekajících na vjezd do průplavu, provoz na panamerické dálnici a rozestavěná přímořská rekreační centra, zapochyboval jsem, zda je možné, že za necelých pět hodin cesty autem budeme na liduprázdném pobřeží, kde asfaltová silnice končí. Ale sláva, bylo to přesně tak. Provoz na panamerické dálnici byl slabší a slabší, pak jsme odbočili na státovku, kde se řidič čas od času musel vyhýbat krávám a oslům, v silnici bylo stále více a více děr a na konci rybářský pension s bazénkem, barem a třemi bungalovy. Byli jsme u cíle – poloostrov Azuero a dál už jen nekonečný Pacifik.

První vyhrání z kapsy vyhání
Blížílo se poledne a my měli za sebou první půlden rybaření. Asi hodinu jsme věnovali hladinové přívlači-poppingu a pak jsme těžké vláčecí pruty vyměnili za krátké jigovací. Zatímco na povrchovou přívlač jsme měli jen ojedinělé záběry mořských jehlic a kranasů dvouskvrnných, vertikální přívlač byla podstatně akčnější. Každou chvíli někdo z naší trojice ulovil tuňáka albacore, tuňáka žlutoploutvého, kranase velkookého nebo dvouskvrnného, případně amberjacka (kranas Dumerilův). Nebyli to žádní obři, všechno ryby od jednoho do pěti kil, ale o zábavu bylo postaráno.
Zrovna jsme vyhlásili pauzu a sedíce na palubě, probírali jsme chladící box a chystali se k obědu, když se na obzoru objevila jiná loď. Po klidné hladině se rychle blížila a za chvilku byla u nás. Na palubě Vlasta a Roman, a jestli prý nemáme rezervní prut a nějaký jigy. „Hoši, to byl masakr“, povídá Roman: „Nejdřív teda nic moc. Vlasta dostal z toho včerejšího rumu mořskou nemoc a spal na zádi. Já občas záběr, pár malejch tuňáků a kanic.
A pak to přišlo. Zdolávám nějakou mřenku, v pohodě ji dotahuju k lodi a najednou chramst, něco jí baflo, jízda a brnk – byl jsem bez ryby i bez jiga. Asi žralok. To byl první jig.
Pak chytáme asi na čtyřiceti metrech, kapitán říkal, že je tam nějaká skála či co. Asi jo, protože jsme občas uvázli. Pak jsem zase jednou pustil jig dolů, zvednul jsem ho asi dva metry ode dna a prd ho! Jako bys pověsil na udici pytel cementu. Úplně bez šance, během vteřiny byla ta ryba někde na dně v jeskyni nebo v korálech a utrhla to. Kapitán říkal, že prý kanic. Tak to byl druhý jig.
Kapitán mi to navázal, ale ryby přestaly brát. Sedím si tak na bortu, pohupuju prutem, Vlasta chrní na zádi, koukám na želvu, která se zrovna objevila kousek od nás na hladině a najednou: škub! No a pak už jsem jen seděl a nevěřil vlastním očím. Jig fuč, prut fuč, naviják fuč. Nevím, co to bylo, ale kdyby mne kapitán nechytil za triko, tak jsem šel přes palubu i s tím prutem.
Tak to byl třetí jig. A s ním i prut s navijákem. No řeknu vám, ještě dva nebo tři dny a nebude na co chytat…“.

Za dravci příboje
Po obědě se brzy dostavila únava. Speedjigging neboli rychlá vertikální přívlač s jigy o hmotnosti 200-300 g je sám o sobě velmi vysilující sport. A když teplota vystoupá z ranních 26 na poledních 30°C, chce to oddechový čas. Navíc začalo mírně pofukovat, což bylo sice příjemné, ale zrychlilo to drift lodi a my museli vyměnit jigy za těžší – čtyřsetgramové. Po hodině chytání jsme byli vyřízení. Občas jsem si přál, aby mi už nic nezabralo a já nemusel zdolávat další rybu. No hádejte – samozřejmě, že zabralo…
Kapitán viděl, že nám docházejí síly a moudře usoudil, že by nebylo dobré zhuntovat nás hned první den. A tak navrhl změnu místa a zamířil k pobřeží. „Kohoutovci, ale také kranasi a chňapali „cubera“ často loví rybky v příbojových vlnách, které se lámou na okraji mělčin nebo u skal“, poučoval nás kapitán: „Nahazujte až skoro na břeh nebo těsně ke skalám. Hlavně „cubera“ bývá ukrytá někde v jeskyňce nebo pod šutrem, odkud vyráží za kořistí.“
A tak naše poppy a jerky létaly skoro až na pláž nebo ke skalám, o které se tříštil příboj. Párkrát jsme dokonce zahlédli, jak se skupinka kohoutovců žene za hejnem rybek – se vztyčenými ploutvemi doslova surfovali po vlně, ale našich nástrah si ani nevšimli. Saša i Michal si po chvíli na konto připsali po kranasovi, já byl bez záběru. Když jsme se od pláže přesunuli k ústí malé říčky, přišla konečně moje chvíle. Na levoboku sice hejno rybáků už hezkých pár minut útočilo na rybky, které podle všeho pronásledovalo hejno španělských makrel (Michal ostatně jednu chytil), ale mne zaujal obrovský závar, který se objevil před přídí. Nahodil jsem jerk a záběr přišel téměř okamžitě. „Rooster, rooster enorme!“, hulákal kapitán a bylo vidět, že má radost. „Povol brzdu, víc povol brzdu“, radil správně, ale pozdě. Ryba to byla fakt velká. Dvěstěgramový vláčák byl ohnutý až k rukojeti, snažil jsem se zvednout kohoutovce ode dna a vzápětí povolit brzdu, když to zvíře po hladině vyrazilo směrem k Indočíně. Tentokrát byla ryba silnější a hlavně rychlejší. Než jsem povolil brzdu, tah ustal a já vytáhl prázdnou nástrahu – jeden z háčků nevydržel a narovnal se.

Rybářské štěstí
Když se vracíme do pensionu, sedí už všichni u barového pultu. Podle toho jak poplácávají Vlastu po ramenou je jasné, kdo se stal lovcem dne. „Stotřináct, kohoutovec stotřináct“, hlásí Vlasta. „Jak jsi mohl něco chytit, vždyť si měl po včerejším dezertu kocovinu a polovinu dne jsi na lodi prospal?“, neodpustil jsem si rýpnutí. „Je sice pravda, že jsem se větší část dne potýkal s MOŘSKOU NEMOCÍ, ale když jsem viděl, že ten nebohý Roman není s to chytit pořádnou rybu, tak jsem se přemohl, párkrát jsem nahodil a byl tam. Jakýpak s tím štráchy! Holenkové, chytat ryby, to se musí umět!“, kázal Vlasta z barové židličky a bylo vidět, že jestli nezačnou rychle servírovat večeři, tak bude mít v tom obecném veselí zaděláno na další mořskou nemoc. „Kdepak, stát celý den na lodi, jako robot mrskat vodu a občas chytit nějakou čudlu. Tomu já neříkám umění. Ale hezky si spočnout, kochat se krajinou, v klidu si zakouřit, pivko si dát a když přijde ta pravá chvíle, tak nahodit a čapnout pořádnou rybu. To je kumšt!“
Nebo štěstí…