Revíry - destinace ► Evropa ► Rakousko ► Lienz ► Reportáže ► Na zkušené v Lienzu
Rakousko - Lienz - Reportáže
Na zkušené v Lienzu 28.3.2013
Kvůli neuspokojivému stavu většiny našich domácích revírů vyrážím čím dál častěji za rybami do zahraničí. Můj rozpočet bohužel není bez limitu, proto volím převážně revíry v dojezdové vzdálenosti a přístupné peněžence průměrného Pražáka.
Poměr cena výkon a obliba “našich” rybích druhů mě nejčastěji zavádí do Skandinávie, konkrétně do subpolárních řídce obydlených částí Švédska, případně pak zcela opačným směrem na proslulé slovinské řeky v malebném podhůří Julských Alp. Obě destinace pro mě představují prvotřídní rybaření, a dokud to jen trochu půjde, budu se do nich rád vracet. V minulém roce jsem ovšem dostal nabídku, která se neodmítá. Tři dny pobytu v Best Western Hotelu Sonne uprostřed Tyrolských Alp s exkluzivním přístupem k 70 kilometrům místních řek a říček s údajně velmi kvalitní osádkou pstruha a lipana.
Ne že by bylo pro naše rybáře Rakousko půdou neoranou, o chytání na Traunu, Muru, ale i menších řekách poblíž našich státních hranic jsem už něco slyšel. O muškaření na řece Drávě, Iselu a Mollu bylo ale bohužel informací pomálu. Nové webové stránky spustil majitel jen několik málo dní před naším odjezdem a ani jindy poměrně spolehlivé “googlování” nám tentokrát nepomohlo. Sice jsem narazil na několik starších článku v Němčině, ale těm jsem velkou váhu nepřikládal. Co platilo před patnácti či dvaceti lety, může být dnes přeci jen úplně jinak. Nezabral ani zoufalý pokus najít nějaké propagační video na youtube a tak jsem před cestou věděl zhruba tolik: 1. chytá se na řece Drávě v okolí městečka Lienz a na jejích přítocích; 2. nejproduktivnější měsíce jsou duben, květen, a pak září, říjen a listopad, kdy nejsou řeky ovlivněny táním sněhu a ledovců; 3. ve všech tocích se vyskytuje pstruh obecný, duhový, lipan a hlavatka; 4. ryby se nevysazují; 5. používají se především přírodní vzory mušek, háčky musí být bez protihrotu.
Zhruba 600 kilometrů cestu z Prahy do Lienzu urazíte při běžném provozu za 6 hodin. Přestože lze jet i přes Linz, naše výprava volila trasu přes Mnichov, což je pohodlných 450 kilometrů po dálnici a zbylých 150 kilometrů po kvalitních silnicích.
Na místo jsme dorazili ve čtvrtek těsně po půlnoci. Do správného naladění jsme vpluli už se vstupem do hotelové lobby. Výstavka starožitného rybářského náčiní, zarámované vzory osvědčených mušek a desetikilová hlavatka zdolaná na osmnáctku vlasec nás utvrdily, že jsme na správném místě. Teprve když jsme se u tří nad vínem rozjímajících francouzských rybářů ujistili, že jsou všechny řeky při současném stavu chytatelné, v klidu jsme se odebrali na zasloužený „weissbier“.
Po obhlídce nejbližších revírů za laskavé asistence samotného pana majitele nám byl pro první den přidělen Abflatersbach, což je asi 6 kilometrů dlouhý úsek Malé Drávy. Řeka má běžně v této části šířku kolem 15 metrů, ale jak je prý pro konec října obvyklé, právě se nachází na svém nejnižším stavu. Šířka se tedy pohybuje spíše od 5 do 10 metrů. Širší mělké rozlitiny se zdají být bez ryb, zato hlubší tůně, které se tvoří za velkými balvany při jednom či druhém břehu řeky, případně za nevysokými kamennými přepady, vypadají na první pohled tutově.
Voda je při tomto stavu křišťálově čistá, v hloubkách pak mírně do smaragdu. Dno tvoří převážně drobný světle šedivý písek, ale brození ztěžují kameny, jejichž hustota se v rychlých úsecích zvyšuje. Na radu majitele začínáme v horních partiích řeky, kde by mělo být více lipanů a údajně je tato část i méně chytaná.
Na Malé Drávě je povolena jen jedna moucha. Zatím se nic nerojí, hladinová aktivita ryb je nulová, a tak začínám nymfou. Volba padá na růžového šestnáctkového „goldkopfa“, kterého se snažím nahazovat do hlubších míst za kameny, případně pak přes šířku toku pod převislé větve “vrbiček”. Jen co moucha poprvé zmizí pod hladinu a první ryba výpravy je na světě. Je to sice mini duhák, ale zahřeje. Po delší chvíli bez záběru měním taktiku, prodlužuji návazec na 4,5 metru a zároveň ztenčuji konec sestavy na patnáctku fluorcarbon. Vzápětí vytahuji z jednoho místa několik dalších duháků a hned o pár metrů dál skóruji jedním pěknějším lipanem a spadlým pstruhem odhadem blízko ke čtyřicítce.
Po povinném občerstvení v půli odpoledne začíná nepříjemně mrholit, což nám trochu kazí náladu. Krystalizuje se ovšem jasná taktika. Za daných podmínek je ideální chodit a nahazovat proti proudu. Na vyhlédnuté fleky se dostáváme v podřepu a snažíme se přitom využívat krytu pobřežní vegetace a velkých kamenů. Pokud to jen trochu jde, do vody vůbec nevstupujeme. Oči si už mezitím zvykly, a tak to začíná být převážně “sight fishing”. Větší ryby jsou ale evidentně dost zkušené. V mělkých úsecích nás lehce vidí a mizí proti vodě, hlubší místa jim zase poskytují až moc času na rozmyšlenou. Mouchu si vždycky přijedou ochotně prohlédnout a znuděně se přilepují ke dnu, případně voli únik do klidnějších partií.
Beru to jako výzvu a obíhám delší úsek řeky, abych se dostal k nerozplašené vodě ze správného směru. V jednom místě narážím na pěknou pasáž s několika většími duháky. Ty zde kdysi majitelé hojně vysazovali, ale v příhodných podmínkách se pstruzi brzy začali vytírat, a tak se od toho upustilo a několik posledních let se vše nechává přírodě. Na hustotě rybí osádky se to prý negativně neprojevuje. No, ještě uvidíme.
Déšť na chvíli ustává. Teplota vzduchu je kolem 15 stupňů, ale aktivita ryb je bohužel stale na nule. Ve chvíli, kdy už poněkud robotickými pohyby prozkoumávám další metry říčního dna, zahlédnu pod špičkou prutu povědomý pohyb. Na písčitém nánosu se ukazuje dobře půlmetrový lipan, div mu nekouká „prapor“ z vody. V pravidelném cyklu se nechává proudem vynášet na mělčinu a zpět na její hranu s hlubší vodou. Opatrně pokládám mouchu asi metr a pul před rybu a soustředěným pohybem ji naviguji do strike zóny. Druhý pokus vychází. Lipan se pohne směrem k vlasci a prut jde do luku. Za chvíli už v ruce těžkám pěknou silnou rybu se zlatavým zbarvením a markantními fialovými flíčky v břišní části. Pěkný souboj lipan krátce rozdýchává a v zápětí rychle mizí do bezpečí hlubší vody. Vědět, že máte šanci na trofejní rybu, je vždycky příjemný pocit, ale házet při tom na “cíl”, který vidíte, je pro mě ještě o stupínek výš.
Druhý den začínáme na řece Isel. Deštivé počasí z předešlého dne s námi bohužel zůstává, ale teplota se celkem únosně pohybuje kolem deseti stupňů. Isel je v blízkosti Lienzu mohutnou řekou plnou velkých kamenů, které při březích rozbíjejí silný proud a vytvářejí tak sekvence lákavých “ouplávků”. Hned zkraje chytáme několik jatečních duháků, ale všechny poslušně vracíme vodě, přestože nás v hotelu lákají na přípravu ryby na přání.
Máme k dispozici asi 5 kilometrů dlouhý úsek, který lze na pravém břehu chytat jen zhruba do jeho dvou třetin. Zbylá část pozemku už spadá pod jiného majitele, což nám ovšem vůbec nevadí. Vody je to na jeden den až moc. Velkou předností místní politiky je navíc striktní omezení počtu rybářů a tak máme jistotu, že zde budeme chytat sami. Na všech místních vodách je lov omezen na 4 rybáře na každý jednotlivý úsek, přičemž zde zároveň platí pravidlo, že rybář může během jednoho dne na svou povolenku navštívit pouze dva různé úseky.
Těsně před polednem dostávám konečně agresivní záběr. Ryba se okamžitě vrhá do silnějšího proudu a prudkými pohyby vytrhává z cívky několik metrů šňůry. Zvedám prut k nebi a kontrolovanými pohyby se snažím vyhnout střetu vlasce s ostrými šutráky, které se z pomocníka v sekundě změnily v nepřítele. Nápor neustává a tak se sprintem vydávám za rybou, která si to neomylně míří směrem k Lienzu. Z dálky to musí vypadat komicky, jen se v té zimě nevykoupat. Ve větším „vracáku“ se ryba naštěstí zastavuje a asi po minutě ji navádím do bezpečí svého podběráku. Lipani jsou zde zkrátka monstrózní, není co dodat.
Na neděli máme naplánovanou Drávu a následně bohužel i večerní návrat domů. Po probuzení nevěřícně zíráme z oken našeho příjemně vyhřátého apartmá. Na ulicích je dobrých deset centimetrů sněhu a teploměr ukazuje něco málo pod nulou. Nedá se nic dělat, jsme holt v Alpách a do mínus pěti by to mělo být snesitelné.
Po vydatné snídani vyrážíme opět v plné zbroji k řece. Sem tam se při břehu ukáže menší ryba, ale hned nám je jasné, že dnes se nějakého významnějšího sběru opět nedočkáme. Záběry jsou celkem ochotné, ale taháme samé menší exempláře, vše do 30 centimetrů. Asi po hodině přichází další trofejní lipan výpravy. Na širokém korytu Drávy je zdoláváni o něco snadnější než předchozí den na Iselu. Dno je hodně písčité a většinou se tu dobře brodí. Voda už bohužel tak vlídně nevypadá. Viditelnost je maximálně 15-20 cm a řeka má typické sněhové zbarvení. V poledne padá rychlé rozhodnutí a tak na poslední dvě hodiny měníme místo. Když už nám nepřeje počasí, chceme vidět co nejvíce z místní nabídky.
Moll je menší řeka, která si svižně razí cestu pohádkovým údolím při úpatí Grossglockneru. Rychlé kamenité pasáže se tu střídají s pomalými písčitými úseky, kde se v průzračné vodě prohánějí lipani všech velikostí. K řece dorážíme bohužel v tu nejméně vhodnou dobu. Moll je položen o několik set metrů výš než obě Drávy a teplotní rozdíl je tedy v tuto chvíli dobrých pět stupňů. Ryby nás vidí už na dálku a ani plížení proti proudu tu nepomáhá.
Brodím se studenou vodou a myslím při tom na to, jak to zde asi vypadá na jaře. Při druhém břehu se zničehonic objevuje na hladině malé kolečko a hned nato metr nad ním další. V úžasu koukám, jak řeka postupně ožívá, aniž bych ještě tušil, co vzbudilo u ryb tolik pozornosti. To už se ale začínají zvedat i větší lipani. Rychle nahmatávám “suchou” krabičku, vytahuji oblíbeného mini chrostíka, navazuji a tiše se přitom modlím, aby nebylo pozdě. Ještě jeden rychlý pohled na řeku a… Bohužel je to jasné. Asi už blouzním z podchlazení. Snad tedy napřesrok, snowboard nechávám zase doma.
Marek Čermák
Poměr cena výkon a obliba “našich” rybích druhů mě nejčastěji zavádí do Skandinávie, konkrétně do subpolárních řídce obydlených částí Švédska, případně pak zcela opačným směrem na proslulé slovinské řeky v malebném podhůří Julských Alp. Obě destinace pro mě představují prvotřídní rybaření, a dokud to jen trochu půjde, budu se do nich rád vracet. V minulém roce jsem ovšem dostal nabídku, která se neodmítá. Tři dny pobytu v Best Western Hotelu Sonne uprostřed Tyrolských Alp s exkluzivním přístupem k 70 kilometrům místních řek a říček s údajně velmi kvalitní osádkou pstruha a lipana.
Ne že by bylo pro naše rybáře Rakousko půdou neoranou, o chytání na Traunu, Muru, ale i menších řekách poblíž našich státních hranic jsem už něco slyšel. O muškaření na řece Drávě, Iselu a Mollu bylo ale bohužel informací pomálu. Nové webové stránky spustil majitel jen několik málo dní před naším odjezdem a ani jindy poměrně spolehlivé “googlování” nám tentokrát nepomohlo. Sice jsem narazil na několik starších článku v Němčině, ale těm jsem velkou váhu nepřikládal. Co platilo před patnácti či dvaceti lety, může být dnes přeci jen úplně jinak. Nezabral ani zoufalý pokus najít nějaké propagační video na youtube a tak jsem před cestou věděl zhruba tolik: 1. chytá se na řece Drávě v okolí městečka Lienz a na jejích přítocích; 2. nejproduktivnější měsíce jsou duben, květen, a pak září, říjen a listopad, kdy nejsou řeky ovlivněny táním sněhu a ledovců; 3. ve všech tocích se vyskytuje pstruh obecný, duhový, lipan a hlavatka; 4. ryby se nevysazují; 5. používají se především přírodní vzory mušek, háčky musí být bez protihrotu. Zhruba 600 kilometrů cestu z Prahy do Lienzu urazíte při běžném provozu za 6 hodin. Přestože lze jet i přes Linz, naše výprava volila trasu přes Mnichov, což je pohodlných 450 kilometrů po dálnici a zbylých 150 kilometrů po kvalitních silnicích. Na místo jsme dorazili ve čtvrtek těsně po půlnoci. Do správného naladění jsme vpluli už se vstupem do hotelové lobby. Výstavka starožitného rybářského náčiní, zarámované vzory osvědčených mušek a desetikilová hlavatka zdolaná na osmnáctku vlasec nás utvrdily, že jsme na správném místě. Teprve když jsme se u tří nad vínem rozjímajících francouzských rybářů ujistili, že jsou všechny řeky při současném stavu chytatelné, v klidu jsme se odebrali na zasloužený „weissbier“.
Po obhlídce nejbližších revírů za laskavé asistence samotného pana majitele nám byl pro první den přidělen Abflatersbach, což je asi 6 kilometrů dlouhý úsek Malé Drávy. Řeka má běžně v této části šířku kolem 15 metrů, ale jak je prý pro konec října obvyklé, právě se nachází na svém nejnižším stavu. Šířka se tedy pohybuje spíše od 5 do 10 metrů. Širší mělké rozlitiny se zdají být bez ryb, zato hlubší tůně, které se tvoří za velkými balvany při jednom či druhém břehu řeky, případně za nevysokými kamennými přepady, vypadají na první pohled tutově.
Voda je při tomto stavu křišťálově čistá, v hloubkách pak mírně do smaragdu. Dno tvoří převážně drobný světle šedivý písek, ale brození ztěžují kameny, jejichž hustota se v rychlých úsecích zvyšuje. Na radu majitele začínáme v horních partiích řeky, kde by mělo být více lipanů a údajně je tato část i méně chytaná.
Na Malé Drávě je povolena jen jedna moucha. Zatím se nic nerojí, hladinová aktivita ryb je nulová, a tak začínám nymfou. Volba padá na růžového šestnáctkového „goldkopfa“, kterého se snažím nahazovat do hlubších míst za kameny, případně pak přes šířku toku pod převislé větve “vrbiček”. Jen co moucha poprvé zmizí pod hladinu a první ryba výpravy je na světě. Je to sice mini duhák, ale zahřeje. Po delší chvíli bez záběru měním taktiku, prodlužuji návazec na 4,5 metru a zároveň ztenčuji konec sestavy na patnáctku fluorcarbon. Vzápětí vytahuji z jednoho místa několik dalších duháků a hned o pár metrů dál skóruji jedním pěknějším lipanem a spadlým pstruhem odhadem blízko ke čtyřicítce.
Po povinném občerstvení v půli odpoledne začíná nepříjemně mrholit, což nám trochu kazí náladu. Krystalizuje se ovšem jasná taktika. Za daných podmínek je ideální chodit a nahazovat proti proudu. Na vyhlédnuté fleky se dostáváme v podřepu a snažíme se přitom využívat krytu pobřežní vegetace a velkých kamenů. Pokud to jen trochu jde, do vody vůbec nevstupujeme. Oči si už mezitím zvykly, a tak to začíná být převážně “sight fishing”. Větší ryby jsou ale evidentně dost zkušené. V mělkých úsecích nás lehce vidí a mizí proti vodě, hlubší místa jim zase poskytují až moc času na rozmyšlenou. Mouchu si vždycky přijedou ochotně prohlédnout a znuděně se přilepují ke dnu, případně voli únik do klidnějších partií. Beru to jako výzvu a obíhám delší úsek řeky, abych se dostal k nerozplašené vodě ze správného směru. V jednom místě narážím na pěknou pasáž s několika většími duháky. Ty zde kdysi majitelé hojně vysazovali, ale v příhodných podmínkách se pstruzi brzy začali vytírat, a tak se od toho upustilo a několik posledních let se vše nechává přírodě. Na hustotě rybí osádky se to prý negativně neprojevuje. No, ještě uvidíme.
Déšť na chvíli ustává. Teplota vzduchu je kolem 15 stupňů, ale aktivita ryb je bohužel stale na nule. Ve chvíli, kdy už poněkud robotickými pohyby prozkoumávám další metry říčního dna, zahlédnu pod špičkou prutu povědomý pohyb. Na písčitém nánosu se ukazuje dobře půlmetrový lipan, div mu nekouká „prapor“ z vody. V pravidelném cyklu se nechává proudem vynášet na mělčinu a zpět na její hranu s hlubší vodou. Opatrně pokládám mouchu asi metr a pul před rybu a soustředěným pohybem ji naviguji do strike zóny. Druhý pokus vychází. Lipan se pohne směrem k vlasci a prut jde do luku. Za chvíli už v ruce těžkám pěknou silnou rybu se zlatavým zbarvením a markantními fialovými flíčky v břišní části. Pěkný souboj lipan krátce rozdýchává a v zápětí rychle mizí do bezpečí hlubší vody. Vědět, že máte šanci na trofejní rybu, je vždycky příjemný pocit, ale házet při tom na “cíl”, který vidíte, je pro mě ještě o stupínek výš.
Druhý den začínáme na řece Isel. Deštivé počasí z předešlého dne s námi bohužel zůstává, ale teplota se celkem únosně pohybuje kolem deseti stupňů. Isel je v blízkosti Lienzu mohutnou řekou plnou velkých kamenů, které při březích rozbíjejí silný proud a vytvářejí tak sekvence lákavých “ouplávků”. Hned zkraje chytáme několik jatečních duháků, ale všechny poslušně vracíme vodě, přestože nás v hotelu lákají na přípravu ryby na přání.Máme k dispozici asi 5 kilometrů dlouhý úsek, který lze na pravém břehu chytat jen zhruba do jeho dvou třetin. Zbylá část pozemku už spadá pod jiného majitele, což nám ovšem vůbec nevadí. Vody je to na jeden den až moc. Velkou předností místní politiky je navíc striktní omezení počtu rybářů a tak máme jistotu, že zde budeme chytat sami. Na všech místních vodách je lov omezen na 4 rybáře na každý jednotlivý úsek, přičemž zde zároveň platí pravidlo, že rybář může během jednoho dne na svou povolenku navštívit pouze dva různé úseky.
Těsně před polednem dostávám konečně agresivní záběr. Ryba se okamžitě vrhá do silnějšího proudu a prudkými pohyby vytrhává z cívky několik metrů šňůry. Zvedám prut k nebi a kontrolovanými pohyby se snažím vyhnout střetu vlasce s ostrými šutráky, které se z pomocníka v sekundě změnily v nepřítele. Nápor neustává a tak se sprintem vydávám za rybou, která si to neomylně míří směrem k Lienzu. Z dálky to musí vypadat komicky, jen se v té zimě nevykoupat. Ve větším „vracáku“ se ryba naštěstí zastavuje a asi po minutě ji navádím do bezpečí svého podběráku. Lipani jsou zde zkrátka monstrózní, není co dodat. Na neděli máme naplánovanou Drávu a následně bohužel i večerní návrat domů. Po probuzení nevěřícně zíráme z oken našeho příjemně vyhřátého apartmá. Na ulicích je dobrých deset centimetrů sněhu a teploměr ukazuje něco málo pod nulou. Nedá se nic dělat, jsme holt v Alpách a do mínus pěti by to mělo být snesitelné.
Po vydatné snídani vyrážíme opět v plné zbroji k řece. Sem tam se při břehu ukáže menší ryba, ale hned nám je jasné, že dnes se nějakého významnějšího sběru opět nedočkáme. Záběry jsou celkem ochotné, ale taháme samé menší exempláře, vše do 30 centimetrů. Asi po hodině přichází další trofejní lipan výpravy. Na širokém korytu Drávy je zdoláváni o něco snadnější než předchozí den na Iselu. Dno je hodně písčité a většinou se tu dobře brodí. Voda už bohužel tak vlídně nevypadá. Viditelnost je maximálně 15-20 cm a řeka má typické sněhové zbarvení. V poledne padá rychlé rozhodnutí a tak na poslední dvě hodiny měníme místo. Když už nám nepřeje počasí, chceme vidět co nejvíce z místní nabídky.
Moll je menší řeka, která si svižně razí cestu pohádkovým údolím při úpatí Grossglockneru. Rychlé kamenité pasáže se tu střídají s pomalými písčitými úseky, kde se v průzračné vodě prohánějí lipani všech velikostí. K řece dorážíme bohužel v tu nejméně vhodnou dobu. Moll je položen o několik set metrů výš než obě Drávy a teplotní rozdíl je tedy v tuto chvíli dobrých pět stupňů. Ryby nás vidí už na dálku a ani plížení proti proudu tu nepomáhá. Brodím se studenou vodou a myslím při tom na to, jak to zde asi vypadá na jaře. Při druhém břehu se zničehonic objevuje na hladině malé kolečko a hned nato metr nad ním další. V úžasu koukám, jak řeka postupně ožívá, aniž bych ještě tušil, co vzbudilo u ryb tolik pozornosti. To už se ale začínají zvedat i větší lipani. Rychle nahmatávám “suchou” krabičku, vytahuji oblíbeného mini chrostíka, navazuji a tiše se přitom modlím, aby nebylo pozdě. Ještě jeden rychlý pohled na řeku a… Bohužel je to jasné. Asi už blouzním z podchlazení. Snad tedy napřesrok, snowboard nechávám zase doma.
Marek Čermák