Řecko - Dodekanesos - Reportáže

Počátkem října už to bylo víc než šest měsíců, které jsem kvůli čínskému viru trávil téměř výlučně v kanceláři u počítače a představa, že tomu bude stejně i v následujících týdnech mne nijak netěšila. Den za dnem ve mně sílil pocit, že musím na pár dní pryč z dosahu telefonu a e-mailu, aby mi z pracovního maratónu v době koronaviru nehráblo. Nabídka na rybaření v řeckém souostroví Dodekanesos přišla jako na zavolanou. Nechal jsem se otestovat na koronavirus a dva dny na to už jsem seděl v letadle na Rhodos.

Dodekanesos
Do souostroví Dodekanesos patří ostrovy v jihovýchodní části Řecka. Mezi nejznámější patří Rhodos, Kos, Karpathos, Pathmos, Tilos, Symi, Nisyros… Dříve by mne ani nenapadlo, že tam budu někdy rybařit, protože mi Egejské i Levantské moře u břehů těchto ostrovů připadaly ne snad bez života, ale přinejmenším jako vychytaná. Stačí si jen projít místní tržiště nebo nakouknout ráno do beden s úlovky, které vykládají místní rybáři. Obvykle se jedná o drobné rybky délky 10-30 cm, tedy nic, za čím by měl rybář někam cestovat. A když k tomu připočtete množství malých i větších rybářských lodí, které svými sítěmi den co den prochytávají pobřeží, je zřejmé, že ryby to v téhle části Evropy vůbec nemají lehké. Jenže mně napsal nějaký kapitán Michalis, který tvrdí, že když je dobrá sezóna, tak loví i velké tuňáky, kanice, amberjacky a dorada. No, moc jsem tomu nevěřil, ale než sedět doma nebo v kanclu v karanténě, to mi přišlo zajímavější přesvědčit se na vlastní oči přímo na místě činu.

Přijď ve dvě, to bude stačit
Dobrého řemeslníka obvykle poznáte, když ho sledujete při práci. Přijde včas, všechny pracovní nástroje má čisté a připravené tak, aby byly po ruce, žádné zbytečné pohyby a nejde-li něco přesně podle plánu, umí si poradit. A já se měl brzy přesvědčit, že Michalis svoje řemeslo rybáře zvládá dokonale. Když jsem prvně přišel na palubu jeho lodi, nabídl mi to, co nabízí každoročně stovkám turistů a rybářů, kteří do Řecka přijíždějí na dovolenou: zaplať 30 Euro, já tě vezmu na moře s deseti dalšími turisty, půjčím vám pruty i nástrahy, najdu hejno drobných rybek, vy si každý pár čudliček chytnete, já vám je usmažím, pak si dáme ouzo a za 3-4 hodiny vás zase vyložím v přístavu, protože za ten den musím udělat aspoň 2-3 rundy. A protože mne tahle nabídka nezaujala, přešel k rybám velkým, tedy k těm, o kterých mi dříve psal: „Od října do ledna je dobrá doba pro lov amberjacků (kranas Dumerilův) i tuňáků. Před pár týdny tady sice operovala velká rybářská loď z Kosu, která podstatnou část dobrých lovišť probrala sítěmi, ale ryby už se začínají vracet, alespoň na echolotu už je zase vídám. Přijď pozítří odpoledne kolem druhé. Do západu slunce budeme mít tři hodiny a za tu dobu určitě nějakého tuňáka nebo amberjacka chytnem.“ Na můj návrh, že klidně přijdu hned ráno, ať máme dost času a větší šanci, že alespoň něco chytnem, se jen usmál a prohlásil: „Ve dvě to bude stačit, po druhý, maximálně třetí rybě toho každej rybář má fyzicky dost a navíc, za tohoto počasí a větru stejně berou hlavně při západu sluce.“ Řekl to jasně, stručně a s takovou jistotou, že nemělo smysl oponovat.

Připrav se, do pěti minut bude záběr
Moře mezi ostrovy Dodekanesu a pobřežím Turecka je málokdy úplně klidné – členité dno a mořské proudy dovedou své. A já měl tu smůlu, že zrovna dorazila vlna prvních pozimních bouřek, které doprovázel déšť, kroupy a vítr. Ale ve smluvený den odpoledne bylo nebe téměř bez mráčku a jedinou komplikaci, nad kterou kapitán mávnul rukou, představovaly metrové vlny. Čekal mne na lodi v tričku a džínsách. Krátce mne informoval, že pojede tak, abychom nebyli od vln moc mokří a než jsem se stačil rozkoukat, měl odpoutanou loď a bravurně kličkoval mezi zakotvenými loděmi ven z přístavu. Zatímco jednou rukou nebo nohou kormidloval, další rukou vylovil lehký proutek, navázal karabinu a z krabice vylovil dva dvanácticentimetrové wobblery. „Pusť ho dvacet metrů za loď, nejprve si musíme ulovit nástražní rybky“, zněla instrukce a já si pomyslel, že nástražáky si mohl koupit na trhu předem. Protiargument přišel dříve, než jsem stačil něco říct: „Touhle dobou je nejjistější nástrahou živé bonito. Bohužel je nejde uchovat živý dýl než hodinu nebo dvě a to i když mám tohle.“ A připojil k hadici s tryskající vodou kýbl s několika válcovitými nádobami, které se vzápětí zaplnily proudem vody.
Asi půl hodiny jsme křižovali podél pobřeží jen pár stovek metrů od přístavu. Loď vedl opravdu parádně, ačkoli se na vlnách dělaly čepice, na nás nepadla skoro ani kapka vody. Navrhl jsem, že jestli chce, klidně můžeme jet někam dál i do větších vln. „To nebude třeba, hejna bonit tady jsou, koukni na echolot. Jak se slunce bude klonit k západu, tak se bonita přiblíží k hladině a pak to půjde šup-šup. A necelý kilometr od nás jsou na dně skalnaté vyvýšeniny, okolo kterých se teď drží amberjackové a tuňáci“, komentoval situaci. Já si v duchu pomyslel, že chci vidět to „šup-šup“. A za čtvrt hodiny to příšlo. Najednou jsme měli oba záběr naráz a na každém wobbleru viselo třiceticentimetrové bonito. Stačila ještě jedna otočka a nástražní rybky byly nachytány. „Na dej si sváču“, řekl Michalis a podal mi krabici slaných koláčků, zatímco připravoval trollingový prut s multiplikátorem Shimano Tiagra třídy 80 liber. „Budeš potřebovat energii, tak se najez, dokud je čas“, prohlásil a nemusel mne asi moc přemlouvat. Než jsem schroustal první koláček s fetou, bylo bonito nastraženo a spuštěno asi 40 m za loď.
Michalis si z krabice vylovil koláček se špenátem, nohou ovládal kormidlo a volnou rukou mi na echolotu a navigaci ukazoval, že směřujeme přímo do míst, kde je velmi členité dno. „Tyhle větší ryby nad tím šutrem jsou určitě kranasi, teda amberjackové, jsou to ryby okolo metru a to nic jinýho ani být nemůže a tahle osamocená ryba ve sloupci, to je určitě tuňák“, komentoval obrazovku sonaru. „No, připrav si foťák a ukliď raději ty koláčky, do pěti minut bude záběr“, uděloval kapitán instrukce a sám uklidil oba pruty, se kterými jsme lovili bonita. Záběr přišel za tři minuty. Brzda multiplikátoru se rozvrčela, prut se ohnul a Michalis krátce přidal plyn. Bylo zaseknuto a zbývalo než dostat rybu k lodi. Zdolávat velkou rybu s kvalitním multiplikátorem a prutem napevno usazeným v držáku, když vám kapitán zkušeně pomáhá lodním motorem, není žádná věda. Za dvacet minut byla ryba za lodí a já vyměnil kličku multiplikátoru za foťák. Po dvou krátkých výpadech měl Michalis tuňáka u bortu, vylovil ostrý nůž, a když se ujistil, že jsem stihnul udělat pár fotek, přeřízl vlasec těsně u háčku, který vězel v koutku rybí tlamy. „Šedesát, možná šedesátpět kilo, na dýlku necelý metr a půl, to je asi nejčastější velikost, co se obvykle chytá. Málokdy jsou tady ryby pod čtyřicet kilo a jen občas ryby přes metrák“, řekl a uklidil nůž.


Na vertikál s klasikou i elektrikou
„Máme ještě něco přes hodinu světla. Chytnem dalšího tuňáka nebo chceš zkusit amberjacka na jig?“, zeptal se s kusem koláčku v puse.
Bez rozmýšlení jsem vytáhl jigovací prut a Michalis navedl loď zpátky k místu, kde echolot ukazoval členité dno a nad ním skupiny ryb. „Párkrát si jignu taky“, usmál se kapitán a vytáhl z krabice 250gramový zelený jig. K mému údivu si vzal prut s elektrickým multiplikátorem, a když viděl výraz mé tváře, dal se do vyprávění: „Klasickej smekací naviják nebo mechanickej multiplikátor mi taky vyhovují víc, ale kvůli zranění používám na jigging elektriku. Měl jsem před pár lety na lodi jednoho Egypťana a Kypřana, kteří tu byli pracovně. Strefili jsme se do hejna ryb a zdolávali jednoho amberjacka za druhým. Byl to fakt masakr a já už tahal asi čtvrtou rybu během hodiny. No a jak jsme byli v tom rybářským rauši, tak jsem si asi moc utáhnul brzdu, jedna ryba byla krapet silnější, než jsem čekal, já zasekl, ryba zabrala, že jsem měl co dělat, aby mi nevyrvala prut z ruky, pak mi něco prasklo v podpaží, děsná bolest, no a o dvě hodiny později mi doktor řek, že jsem si utrhnul úpon prsního svalu. Od tý doby mne to trápí a tak raději používám tu elektriku.“
Asi třikrát jsme předriftovali nad skalami, měl jsem pár záběrů nebo drbanců, které se nepodařilo zaseknout a pak bum, zásek jak do ponorky, rychlá jízda přes brzdu a prásk přetržený třicetikilový fluorcarbon. Ten večer už se další úlovek nekonal, ale k amberjackům jsme se úspěšně vrátili v dalších dnech.

Rybářem od narození
Bylo už šero, když jsme zakotvili v přístavu. Michalis vytáhnul z chlaďáku pivo, otevřel krabici s koláčky a začal vyprávět: „Živím se rybařením už skoro čtyřicet let a na moři jsem v podstatě od narození. Moji rodiče pracovali jako sběrači mořských hub. Rodina vlastnila loď a veškeré vybavení pro potápění. Pamatuju si, jak táta a strejda v těžkých potápěčských botách a oblecích s obrovskými hlavami, ze kterých vedly hadice se vzduchem, nastupovali na plošinu, na které je pak spouštěli do hlubin. Oni dole sbírali houby, my nahoře pak jejich úlovek čistili a prali. Byla to dřina a hrozně nebezpečná práce. Každý rok některý z potápěčů zahynul. Věděl jsem, že potápěním se živit nechci a už jako kluk jsem z naší potápěčské lodě utíkal ke kamarádům, jejichž rodiče vyplouvali na moře rybařit. Od konce léta do ledna se lovili tuňáci, přes noc se jezdilo na olihně a v létě se lovily ryby dna – kanici a chňapali, o které byl zájem hlavně mezi hoteliéry a restauratéry. Občas přitáhly koryfény (dorado, zlak nachový), to jsou strašně hloupé ryby, ale mají dobré maso, těch se dal nachytat i metrák nebo dva za den. Když mi bylo dvacet, koupil jsem si první loď. Musel jsem hodně splácet a tak jsem tehdy odjel na Karpathos, odkud jsem podnikal výpravy na mečouny a tuňáky. Tenkrát jsem tři měsíce žil na lodi a pendloval mezi lovišti a výkupnou ryb. Nechytal jsem do sítí, ale většinou na několik kilometrů dlouhé šňůry se stovkami nastražených háčků. Večer jsem nastražil šňůru a druhý den ráno ji jel vytáhnout. Přes den jsem pak lovil nástražní rybky, připravoval nástrahy a šňůry, které jsem večer zase nastražil. Takhle to šlo den za dnem, bez přestání, bez pauzy. Teda, pokud to počasí dovolilo a ono většinou dovolilo.
Pak jsem si koupil větší loď se silnějším navijákem, s větší kajutou, pak loď s vestavěným chladicím boxem v podpalubí. Někdy jsem dělal ve dvou, což je bezpečnější a pohodlnější, ale když bylo dobré počasí, tak jsem jezdil na moře sám, což mám dodnes nejradši. Jenže ryb ubývalo, a aby člověk vydělal peníze, musel by pořád kupovat lepší sonary, výkonnější motory, no prostě pořád sypat peníze do vybavení. Taky nafta nestojí, co dřív. Byl to takový divný kolotoč bez konce: stále vyšší náklady mne nutily lovit čím dál více ryb, a abych jich mohl ulovit více, musel jsem zase víc investovat a tak pořád dokola. Postupem času mne to začalo unavovat a sílil ve mně pocit, že dělám něco, s čím vlastně nesouhlasím. K obživě by mi stačilo ulovit čtvrtinu těch ryb, ale stále rostoucí náklady na provoz lodě, různý poplatky, licence a pojištění mne nutily lovit stále víc a víc. Někdy před deseti lety jsem prvně vzal na palubu pár turistů a docela mne to s nimi bavilo. A tak jsem začal jezdit s turisty od června do září, tedy v době, kdy to s úlovky bývá tradičně slabší. Ale když mám zákazníky, kterým jde o opravdové rybaření, tak se je snažím přesvědčit, ať přijedou v říjnu, listopadu nebo v prosinci. Tou dobou je moře pořád ještě docela teplé a šance na pěkné úlovky tuňáků, kranasů a kaniců jsou výrazně vyšší, než přes léto.“

Na hraně zákona
„Protože jsem byl jedním z prvních, kdo začal vozit na ryby turisty a prošel jsem spoustu kurzů, udělali ze mne takovýho místního rybářskýho náčelníka. Když jsou nějaká jednání s přístavem, policií nebo s vládou, zastupuji majitele malých rybářských lodí. Je v tom čím dál tím více politiky, protože se jedná o peníze a pracovní místa. Ale také je v rybaření tady v Řecku neuvěřitelný bordel a vody drancujeme víc než je zdrávo. Tos věděl, že v Řecku nepotřebuješ žádnou povolenku pro sportovní rybaření? Ani na moři, ani na řekách a jezerech. Nic. Prostě si vezmeš prut a jdeš na ryby. Sice existují nějaké předpisy, doby hájení, ale žádná instituce, která by někoho školila nebo dodržování pravidel kontrolovala. Vlastně naše vláda ani neví, kolik je u nás sportovních rybářů, kolik je rybářských lodí, které se tváří jako sportovní, tedy nekomerční. A tím pádem ani nemají tušení, kolik se z vod vyloví ryb.
Tuňáci obecní (modroploutví), to je samostatná kapitola. Na počet ulovených tuňáků má Řecko, stejně jako ostatní země Evropy kvótu. Je to asi 300 tun tuňáků ročně. Když vezmeš do úvahy, že každý ulovený tuňák obecný váží obvykle kolem metráku, tak se ta kvóta samozřejmě vyčerpá během pár týdnů. Existují lodě, které jsou schopné za jediný den ulovit klidně deset tun tuňáků. Když se kvóta překročí a ona se obvykle překročí každý rok, tak se to odečítá z kvóty na další rok. Takže se kvóta na každý rok vyčerpá obvykle už v lednu. Potom už každého zdolaného tuňáka musíme pustit a nesmíme ho správně ani vytáhnout z vody. Vlastně si ani nejsem jist, jestli je úplně legální je lovit, i když je pouštíme. No, nikdo to zatím nekontroluje. Ale vzít si nelegálně uloveného tuňáka, to si nikdo za bílého dne v blízkosti města nebo přístavu nedovolí…“

Za hranou zákona
Nedalo mi to, abych se nezeptal na cenu uloveného tuňáka a na to, jestli v době finanční krize nebo letos, během koronaviru nebyl nelegální lov přeci jen častější. Michalisovi se do odpovědi moc nechtělo a pak si vzal telefon a začal mi ukazovat fotky. Některé byly převzaté z novin, jiné pořízené v přístavu nebo z nějakých garáží. Byly na nich tuňáci v lodi, tuňáci na korbě auta, tuňáci visící na háku jeřábu. „Tohle jsou ryby, které byly ulovené v letošním roce. Ta největší měla 320 kg. Drtivá většina byla ulovena nelegálně. Za ty legálně ulovené v rámci kvóty dostane rybář kolem 20-30 Euro za kilo, podle kvality. Za ryby ulovené nelegálně dostane kolem 10 Euro, když se mu podaří rybu prodat do nějaké restaurace. Jenže letos bylo kvůli koronaviru turistů méně, hodně restaurací bylo zavřených nebo otevřely jen přes léto a tak odbyt upytlačených ryb vázne. Kdybych chtěl koupit kilo čerstvýho tuňáka, nebude mne dnes stát více než 8 Euro. A nemluvím o žádném bonitu nebo podřadném druhu tuňáka, ale o prvotřídní kvalitě tuňáka obecného (modroploutvého). Jenom si představ 8 Euro za kilo a kolik by za něj dali třeba Japonci! Když jednáme s rybáři, kteří byli přistiženi s upytlačeným tuňákem, obvykle argumentují tím, že když ta ryba odjede z řeckých vod do tureckých a tam ji někdo chytí, tak ji rozhodně nepustí. Také dost často argumentují, že Španělé, Francouzi a Italové odlovují celá hejna tuňáků, která pak uzavřou do sádek, kde je dovykrmí granulemi do jateční velikosti kolem 2-3 metráků a pak je pošlou na porážku. A to jsou celá hejna ryb, která odloví jedna jediná loď, hejna ze kterých nezbyde ve volné přírodě nic! Co je proti tomu jedna nebo dvě ryby, které uloví rybář se svojí pětimetrovou loďkou? Na tohle se těžko odpovídá. Na jednu stranu dosáhla Evropská unie zákazu lovu do sítí v okolí Gibraltaru, aby tuňáci obecní z Atlantiku mohli táhnout na trdliště do Středozemního moře. Jenže tady je také nic dobrého nečeká. Faktem je, že od doby, kdy mají tuňáci cestu Gibraltarem volnou, jich vídáme a lovíme i u nás v Řecku výrazně více a letošní rok (2020) byl na tuňáky možná nejlepší, co pamatuju. Ale velikost těch ryb je stále menší. A to má jediné vysvětlení: tuňáci nestačí dorůstat do rozměrů, kterých dosahovali dříve. Možná by bylo nejlepší, kdyby bylo na pár let úplně zakázáno tuňáky lovit nebo kdyby se nesměli ani prodávat.“
Nijak by mne nepřekvapilo, kdyby tahle slova řekl ekolog, oceánolog, úředník nebo studentský aktivista. Jenže tady je na palubě rybářské lodi pronášel profesionální rybář, který má za sebou půl století života na lodi a s lovem ryb je spjat celý jeho život.

načíst další reportáže