Na protest proti vstupu ruských okupačních vojsk na území Ukrajiny rušíme všechny zájezdy a výpravy do Ruska.

Našim demokraticky a protiputinovsky smýšlejícím partnerům i zákazníkům se omlouváme, ale za stávající situace je absolutní bojkot turistiky do Ruské Federace jedinou možnou reakcí.

Je 4. září. Mrazivým ránem se nese zvuk motoru lodě, která pomalu mizí v mlze. Místní rybáři-pytláci nás odvezli z vesnice proti proudu řeky Kamčatky k bývalému mostu. Ten byl od 80 let nepoužívaný (a hlavně neopravovaný) a dnes z něj nezbylo téměř nic. Po téměř třiceti letech částečně zarostla i bývalá cesta do vesnice, kam v padesátých letech přesídlili Korejce. Dodnes tam údajně pár lidí ještě žije, ale k přístupu na hlavní silnici používají jinou cestu.

Po bývalé cestě (je dobře sjízdná na motorce a možná by projelo i auto) jdeme s Nikitou pěšky asi 7 km. Ráno v osm byla teplota na nule, ale je úplně jasno. Jak se rozplývá ranní mlha, rychle se otepluje. Když v poledne přicházíme k lovecké chatce, je už 20°C a slunce celkem pálí. Nikitovi je špatně od žaludku, opakovaně zvrací a má průjem – to není nejlepší začátek průzkumné cesty. V chatce se Nikita svalil na postel a okamžitě usnul, má horečku. Jdu asi 300 m k říčce Dolinovka. U bývalého mostu, který ještě z poloviny stojí, nabírám do konvice vodu, pak rozdělávám oheň, uklízím bordel okolo srubu a vařím čaj. Nikita do sebe dostal čaj a Smectu a pak zase usnul.

Beru si sedmičkový mušák, přes rameno pušku (Iž 18), do kapsy pár brokových nábojů (pro jistotu i dva s kulemi) a doufaje, že je nebudu potřebovat, odcházím k řece. Rybáři, kteří nás ráno vezli lodí proti proudu Kamčatky, měli pravdu – medvědů jsou tady opravdu spousty. Jejich stopy jsou všude a prvního bručouna jsem vyplašil, ještě jsem nedošel k řece. Abych dal o sobě medvědům včas vědět, zpívám si a pískám. Snad nikdy jsem nepřezpíval tolik písniček jako za to odpoledne.
Asi hodinu jsem šel proti proudu řeky, polarizačními brýlemi jsem nahlížel do tůní, zda neuvidím siluety táhnoucích lososů, ale kromě několika lipaních koleček nebylo po rybách ani stopy. Přítomnost takového množství medvědů však nikdy není bezdůvodná. Někde tady potrava medvědů, tedy lososi, musejí (nebo museli) být. Možná sem huňáči přišli lovit lososy psí-keta, jejich tah už končí, možná se přišli nacpat uhynulými těly lososů čavyča nebo nerka, kteří do řeky táhnou v červenci. Kdo ví.
Došel jsem na písčitou kosu asi kilometr nad mostem a dál už se mi vůbec nechtělo – lézt křovím a přes vývraty, zcela sám, čekajíce každou chvíli, že mi za zadkem zafuní medvěd – ne děkuji. Navíc jsem se v broďákách začínal celkem slušně potit. Zalezl jsem po pás do řeky, abych se ochladil a udělal pár prvních náhozů. Nic. Jen jsem utrhl jiga na jednom z bezpočtu potopených stromů. V křoví za mnou to nepříjemně praská a tak se vracím na břeh, kde na mne čeká Iža. Přetahuji řemen pušky přes hlavu, do jedné kapsy beru mušky, do druhé beru náboje a s puškou v pohotovostní poloze brodím zpět do řeky. Pomalu procházím řekou zpět k mostu a prochytávám nádherné 2-3 metry hluboké tůně plné naplavených stromů. Dno je písčité a místy dokonce bahnité. Pokouším se přebrodit, ale raději tento riskantní úkon vzdávám – docela nerad bych pušku namočil a sám po koupeli také netoužím. Asi tři hodiny prochytávám několik tůní a před osmou večer přicházím zpět k mostu. Chytil jsem všehovšudy pět malých lipanů a jednoho asi patnácticentimetrového duháčka. Jednou jsem viděl, jak z vody vyskočil losos keta, jinak po lososech ani stopy.

Když přicházím k lovecké chatce, plápolající oheň prozrazuje, že se Nikita už vzbudil. Sedí na lavici a usrkává čaj. Chatka je zametená a Nikitův úsměv prozrazuje, že je mu lépe. S ulehčením zavěšuji na hřebík nepoužitou pušku a stahuji ze sebe zapocené broďáky. Během pár minut líčím, průběh své odpolední rybářské vycházky a Nikita mne uklidňuje, že zítra, až pojedeme na loďce po proudu dolů, určitě nějaká místa s rybami najdeme.
Pak vaříme polévku a Nikita vypráví o loveckých a rybářských výpravách, které zde zažil se svým otcem – bývalým správcem polesí. Jezdil sem od svých osmi let lovit lososy, pstruhy, lipany, ale také tetřevy, tetřívky, jeřábky, kachny a losy. Rozhodně má o čem vyprávět...

Během noci mizí měsíc za závojem mlhy a za úsvitu klesá teplota opět k nule. Když ráno ohříváme polévku, slunce se jen s námahou prodírá mlhou, která vyplňuje celé, několik desítek kilometrů široké údolí řeky Kamčatka. U řeky pak nafukujeme malou loďku, do které se jen stěží s našimi lodními vaky, pruty a puškou vejdeme. Nechápu, jak kamčatští pytláci mohou v tomhle plavidle vozit sebe, sítě a ještě kýble s kaviárem. Navíc my jsme oblečeni v goretexových brodicích kalhotech, kdežto oni jezdí v plátěných vojenských maskáčích a gumových holinkách. My jedeme po malé říčce široké od 5 do 20 metrů, kdežto oni jezdí často i po velké Kamčatce, jejíž proud se valí přes vývraty a písčité kosy v šíři až několika set metrů!

I když je loďka malá, je cestování na ní mnohem pohodlnější, než prodírání se křovím po břehu, které jsem absolvoval včera. Projíždíme několik meandrů řeky a zastavujeme na kamenité kose, ze které je snadno dostupná několik desítek metrů dlouhá jáma. Nikita zkouší chytat v dolním konci jámy s potápivou šňůrou na „egg-sucking leach“, já bagruji nejhlubší část s nymfami. Po čtvrt hodině vytahuji jednoho pidilipana a Nikita boduje asi 45 cm duhákem. Další duhák mu po chvíli padá. Zkoušíme ještě další dvě podobné jámy, ale kromě malých lipanů do 30 cm jsme bez záběru. K ústí do řeky Kamčatky nám zbývá nejméně 8 kilometrů a tak projíždíme další, asi dvoukilometrový úsek bez zastávky. Během plavby zkouším prohazovat myší slibná místa v okolí potopených stromů a podemletých břehů. Mám z jiných kamčatských řek zkušenost, že napodobeninám myší ze srnčí srsti duhák jen těžko odolá. Ale tady buď duháci odolali nebo zde nebyli a nebo byli zalezlí tak hluboko v naplavených stromech, že si mojí myšky plovoucí po hladině ani nevšimli. Nádherných míst – hlubokých tůní, jam s naplavenými stromy, podemletých břehů apod. jsme minuli desítky, ale záběr žádný. Zkoušel jsem tedy i streamer, ale po té, co jsem na potopených stromech utrhl třetí mušku, jsem se raději vrátil k myšce. Kdyby zde chtěl někdo vláčet, musel by za sebou nejspíše táhnout nákladní loďku plnou rezervních třpytek.
Po pár kilometrech plavby začíná řeka měnit svůj charakter. Dno přechází z písčitého na štěrkové a v meandrech vykusuje řeka do břehu několik metrů vysoké stěny drolící se hlíny, štěrku a písku. Tehdy spatřujeme na okrajích jam první lososy kisuč. Nejsou jich však hejna, ale jedná se o ojedinělé ryby. Občas zastavujeme na místech, kde se nám zdá, že „musí“ stát lososi nebo duháci, ale kromě malých lipanů zůstáváme bez úlovku. Ujeli jsme po řece více než 4 kilometry, ale GPS-ka ukazuje, že nám k soutoku s Kamčatkou stále zbývá vzdušnou čarou alespoň 8 kilometrů. Říčka meandruje více, než jsme čekali a čas běží. Za necelé 4 hodiny musíme být na soutoku, kde nás bude čekat motorová loď.
Zbytek cesty se zastavujeme jen na dvou místech – pod horou, do které řeka vykousla asi 50 metrů vysoký sesuv (obryv) a na jámě, kde jsme z lodě viděli stát asi deset lososů kisuč. To už jsme ale jen asi 2 kilometry nad soutokem. Na posledních 4 kilometrech plavby lososů keta i kisuč v řece přibylo, ale stále se nejedná o stovky ryb, ale spíše o jednotlivé kusy. Protože nás tlačí čas, nemůžeme se jejich lovu věnovat a tak zkouším duháky na myš. Jak se zdá, tak duháků je v řece na dolním toku rovněž více. Možná se drží skupinek lososů, od kterých tu a tam přinese říční proud nějakou tu jikru. Nakonec mi dva asi čtyřiceticentimetroví duháci padají krátce po záseku a dva z plovoucí loďky zdolávám.

Krátce po sedmé večerní se před námi objevuje mohutný proud řeky Kamčatky a přímo na soutoku stojí dvě motorové lodě. V jedné na nás čeká Nikitův bratranec a v druhé parta pytláků „čistí“ čerstvě ulovené lososy kisuč: jedním řezem rybu otevřou, jikry uloží do kýble a rybu odhodí do říčního proudu. Během pěti minut takhle „vyčistili“ asi tucet ryb. Jak mi vysvětlil Nikita, dvojice zkušených pytláků je schopna do sítě za den ulovit okolo 500-1000 lososů a z nich získá 200-400 kg jiker. Za kilo od překupníka dostane podle druhy ryby, kvality a zpracování od 100 do 300 rublů (cca 70-200 Kč). Za den si tak pytlák často vydělá více, než místní učitel nebo dělník v továrně za měsíc... Když ho nechytí. Ačkoli je kontrol na řekách málo, pytláci se případného dopadení evidentně bojí a rezolutně odmítají jakékoli fotografování. Za to nám ochotně nabízejí kus uzené ryby, pivo a jak jinak – vodku. Rok 2009 je podle jejich slov po několika hubených letech opět trochu lepší. Řekou už sice více než 5 let netáhnou tak početná hejna lososů jako dříve, velcí, až 70 kg vážící lososi čavyča „ilinské“ formy jsou již historií, některá trdliště lososů jsou pytláky dokonce navždy zničena a lokální populace lososů vyloveny, nicméně letos do ústí Kamčatky připlulo o něco více lososů než v posledních dvou letech. Drtivá většina z nich však svou cestu k trdlištím bohužel nedokončí a jejich jikry skončí kdesi v mafiánském obchodním řetězci nenasytného ruského trhu. Dokud bude mezi Rusy poptávka po lososím kaviáru, zůstane osud lososů na ruském pobřeží Pacifiku ohrožen.
Ve vesnici překládáme naše zavazadla do terénního pick-upu, kterým nás Nikitův bratranec veze do chalupy. Celý interiér vozu páchne rybinou a jikrami, od jiker je i nákladní plocha vozu. „Říkal jsi, že pěstuješ brambory“, poznamenávám při vystupování z auta. Řidič si však jen s hořkým úsměvem povzdychne:“Jo, mám dva hektary brambor, ale dřu tam celé léto jako mezek a za kilo dostanu 10-15 rublů (cca 7-10 Kč). Jak myslíš, že bych si mohl dovolit koupit tohle auto, traktor a uživit rodinu?“

Slunce zapadá za hřebenem hor, od řeky táhne chlad a nad Dolinovkou se opět klene nebe plné hvězd. K vesnickému klubu, ze kterého duní techno, přijíždí několik terénních aut, ze kterých se potácí skupinka opilých pytláků. Po celodenní dřině je dobré dopřát si trochu kultury. Ráno v šest začíná další šichta.