Na protest proti vstupu ruských okupačních vojsk na území Ukrajiny rušíme všechny zájezdy a výpravy do Ruska.

Našim demokraticky a protiputinovsky smýšlejícím partnerům i zákazníkům se omlouváme, ale za stávající situace je absolutní bojkot turistiky do Ruské Federace jedinou možnou reakcí.

Po té, co na horách poloostrova Kamčatka v červnu a červenci letní slunce rozehřeje závěje sněhu a každoroční vodní příval vyčistí koryta řek, objeví se v kamčatských řekách a potocích lososi, aby na trdlištích zanechali oplodněné jikry a zakončili svou životní pouť. Závěr životního cyklu pacifických lososů je současně začátkem života nového i základem přežití dalších obyvatel kamčatské přírody: na lososí jikry se již v řekách těší milióny pstruhů duhových, lipanů a sivenů, na březích očekávají táhnoucí lososy medvědi a z oblohy vyhlížejí svou kořist orlovci i majestátní orli východní. A pak jsou zde samozřejmě lidé: svůj státem stále lépe kontrolovaný díl lososů odloví při ústích řek komerční rybáři, něco málo připadne na vrub pytláctví (které je díky zostřeným kontrolám i zlepšující se ekonomické situaci na ústupu) a nakonec jsou zde sezónní hosté – sportovní rybáři z celého světa, které na Kamčatku lákají nejen lososi, ale také úžasně bojovní pstruzi duhoví, barvami hýřící siveni malma a mohutní siveni východosibiřští.

Zatímco v létě 2018 sužovala Evropu extrémní sucha, na druhém konci planety, tedy na Aljašce a Kamčatce zřejmě napršela ta voda, která v Evropě chyběla. Díky retenční schopnosti zdravých lesů a mokřadů ani vydatné letní deště nezvýšily hladiny řek nad únosnou míru, a když v polovině srpna deště ustaly a první ranní mrazíky začaly barvit rozsáhlá rašeliniště i listy bříz a vrb, přiblížil se i datum našeho odletu. Kamčatka obklopená mořem je podobně jako Norsko známá proměnlivým počasím. Ale v závěru srpna a v první polovině září nás tentokrát čekalo velmi příjemné letní počasí, které pozvolna přecházelo do „babího léta“ s ranními mrazíky a denními teplotami okolo 10-15°C.

S ohledem na kvalitu rybaření je dnes na dobré řeky Kamčatky nutné letět helikoptérou. Jiný dopravní prostředek není ve zdejším terénu možné použít. Ale i na některých řekách dostupných vrtulníkem už civilizace zasekla svůj drápek. Na horním toku řeky Iča se začalo s těžbou zlata, Pymtu a Utku diskvalifikovala výstavba plynovodu a úseky řek Kolpakova nebo Županova zase znesvětil provoz motorových lodí v okolí stacionárních lovecko-rybářských táborů. Zkrátka a dobře i zde, na pomyslném konci světa, lidská činnost zasahuje do míst, kde by to člověk při pohledu na mapu nečekal. Protože jsme v minulých letech na rybářských výpravách, během kterých splouváme řeky na raftech, vyzkoušeli všechny rybnaté, sjízdné a dostupné řeky, padla letos volba na řeku Županova. Tuhle řeku již z minulosti známe a víme, že na většině úseků vodního toku jsou stacionární lovecko-rybářské tábory, mezi kterými je provoz motorových lodí. Ale díky zpřísnění pravidel na pohyb motorových lodí (jejichž dodržování se možná až překvapivě dodržuje a kontroluje), jsme měli k dispozici asi 50 km dlouhý úsek řeky sami pro sebe (když nepočítám medvědy, orly a nějaké ty norky nebo vydry).

Zatímco předchozí výprava v závěru srpna zastihla v řece Županova nekonečná hejna lososů gorbuša z letošního „stoletého“ tahu, v září se po vytřených a následně uhynulých gorbuších slehla zem, tedy vlastně voda. Co neodnesl říční proud, to odklidili medvědi, krkavci a orli. Konec léta byl na řece přesně tím, co jsme od rybaření v liduprázdné divočině očekávali. Pod podemletými břehy a v jámách číhali na kořist velcí duháci, u naplavených větví byla stanoviště sivenů východosibiřských, výběhy z jam obsadili siveni malma a jak jsme řekou splouvali po proudu, pozvolna přibývalo lososů kisuč, jejichž tah právě začínal. Každé ráno zavoněl oheň a na něm se vařící káva, v poledne nás kuchařka Káťa překvapila některou ze svých silných polévek a vynikajících pomazánek a večer jsme se unaveni celodenním rybařením sešli u pořádné večeře. Někteří pak neplánovaně poseděli do pozdních nočních hodin u plápolajícího ohně, aby si to ráno při vstávání a mytí studenou říční vodou tak trochu vyčítali.

Dny ubíhaly a my jsme se díky výbornému počasí mohli věnovat rybaření bez omezení od rozbřesku do soumraku a nemuseli jsme využít časovou rezervu, se kterou se při výpravách helikoptérou do odlehlých končin v divočině musí s ohledem na počasí počítat. Pomalu se blížilo datum, kdy nám končilo povolení k rybolovu, ale do odletu z Kamčatky nám však stále zbývaly dva dny. Ve hře bylo několik alternativ jak je využít. Mohli jsme si prodloužit povolení a pokračovat dále v plavbě a rybaření nebo vyměnit řeku za rybolov na oceánu nebo podniknout výlet vrtulníkem na místa s výraznou sopečnou aktivitou, kterých je na Kamčatce hned několik, případně navštívit helikoptérou Kurilské jezero - největší shromaždiště medvědů naší planety a s ohledem na slunečné počasí se nabízely i alternativy jednodenních výstupů na sopky v okolí Petropavlovska (Avača, Mutnovka, Viljučinskij…). Možnost lenošení v termálních lázních jsme si nechali v záloze pro případ špatného počasí.


Po týdnu intenzivního muškaření a přívlače už většina z nás pociťovala únavu a snad nikdo netoužil zvyšovat skóre ulovených ryb. Ne, že by nás rybaření už nebavilo, ale v nejlepším je možná dobré přestat a zkusit zase něco jiného. Během noční diskuse o dalším programu jsme se při likvidaci zásob vodky (té jsme s ohledem na hezké počasí také měli nadbytek) shodli, že nenavštívit kalderu kráteru Uzon a Dolinu Gejzírů, by byla škoda. Zejména proto, že náš úsek řeky ležel jen pár desítek minut letu vrtulníkem od obou vulkanicky aktivních lokalit. A tak jsme na závěr našeho pobytu na řece nezamířili vrtulníkem hned do civilizace, ale podnikli jsme asi hodinový okružní let do Kronockého zapovědniku a cestou se zastavili na dvě exkurze. Během vycházky po dně téměř 20 km širokého kráteru sopky Uzon jsme obdivovali fumaroly, klokotající bahenní jezírka a sírou i bakteriemi zbarvené průduchy, kterými z nitra Země unikají horké plyny, pára a voda. Procházka Dolinou Gejzírů, která byla objevena teprve ve 40. letech minulého století, nám navíc představila v plné parádě další projev vulkanické činnosti, tedy gejzíry, podle kterých je pojmenována. To vše s kulisou jasně modré oblohy a přírody v barvách babího léta. A jako bonus jsme se večer po příletu do civilizace přesunuli do termálního sanatoria a užili jsme si i povalování v teplém bazénu, tentokrát již s kulisou oblohy plné hvězd.


Stále nám však zbýval jeden rezervní den. Předpověď počasí nadále slibovala jasně modrou oblohu, ale rybáři zlenivělí koupelí v termálním bazénu nechtěli o výstupu na některou z okolních sopek ani slyšet. Sílily hlasy, že to ležení v termálu není po týdnu rybaření vůbec špatné, ale nakonec zvítězila zvědavost a vědomí, že šance podívat se na Kurilské jezero, se ani na Kamčatce nenaskytne každý den. Skutečnost, že denně se do této rezervace smí vypravit helikoptérou nejvýše tři skupiny návštěvníků, totiž často komplikuje počasí, které na jižním cípu poloostrova zcela zásadně omezuje provoz vrtulníků. Na druhý den ráno jsme spolu s několika Američany, Rusy, Korejci a Španěly podnikli panoramatický let: nalevo se v ranním slunci leskly vlny Pacifiku, napravo se v oparu objevovalo Ochotské moře a pod námi sopky Viljučinskij, Mutnovka, Opala, Gorelij, Chodutka a nakonec vulkán Ilinskij, za kterým už se pod námi objevilo Kurilské jezero, na jehož březích jsou obrovská trdliště lososů nerka, která zajišťují obživu medvědům ze širokého okolí a rezervace je tak největším shromaždištěm medvědů hnědých naší planety.
Na březích tohoto jezera o průměru asi 10 km se jich každoročně v letním období shromažďuje asi tisícovka, což je téměř desetina populace kamčatských medvědů. A nejsou to žádní drobečci. S ohledem na dostatek potravy dorůstají běžně hmotnosti 300 kg a ti největší samci mohou vážit téměř sedm metráků. První medvědy jsme zahlídli ještě z vrtulníku, jak plavou přes jezero. A když jsme pak motorovou lodí zajeli k ústí jednoho z potoků, defilovalo před námi na jezerní pláži přes dvacet medvědů současně. Někteří lovili v mělké vodě lososy, další čekali, až se na lovišti uvolní místo, mladí medvědi se vzájemně pošťuchovali a většina se jen tak povalovala nebo podřimovala na sluníčku. Zašli jsme se rovněž podívat k rybímu přechodu, který už od padesátých let umožňuje kontrolu počtů táhnoucích lososů nerka a medvědům usnadňuje jejich lov. Všude medvědi. Mladí, staří, medvědice s medvíďaty i staří prošedivělí bručouni a všem medvědům jsme mohli být ukradení – příroda jim tady servíruje parádní hostinu a my lidé jsme pro ně cizím elementem, který je nezajímá.

Dopoledne na Kurilském jezeře nám uteklo jako voda, ale náš čas určený pro návštěvu rezervace vypršel. Zahučely rotory vrtulníku a po dvaceti minutách letu jsme zastavili na krátkou vycházku v kráteru sopky Ksudač, kde se nám otevřel výhled na dvě kráterová jezera – jedno s vodou jasně modrou a druhé s vodou zbarvenou sloučeninami síry do zelena. A protože nám počasí přálo, následovala ještě zastávka u termální říčky Chodutka. Voda u pramenů říčky má teplotu okolo 50°C, ale o kus dál už jen snesitelných 40°C a čím dále po proudu říční laguny plavete, tím je voda studenější. Příjemné. Bylo by fajn mít takový horký pramen po ruce před pár dny, když se po celodenním rybaření a brození v desetistupňové vodě večer sedí u plápolajícího ohně… Ale to už by byl přílišný komfort.


Letos nás Kamčatka hýčkala krásným počasím. Je pravděpodobné, že to tak nebude pokaždé v dalších letech, ale zatím zůstává tenhle kout naší planety stále krásný, plný nedotčených míst a rybnatých řek, kam je radost se vracet.
Snad taková zůstane Kamčatka i nadále.