Na protest proti vstupu ruských okupačních vojsk na území Ukrajiny rušíme všechny zájezdy a výpravy do Ruska.

Našim demokraticky a protiputinovsky smýšlejícím partnerům i zákazníkům se omlouváme, ale za stávající situace je absolutní bojkot turistiky do Ruské Federace jedinou možnou reakcí.

Hukot odlétající helikoptéry náhle přerušil řev nějakého zvířete. Zdánlivě pustá podzimní krajina kamčatských hor přivítala návštěvníky z Evropy. „To nic", odpovídá na naše pohledy průvodce Sergej: "To jen medvědice svolává medvíďata."

Po úspěšné rybářské výpravě za kamčatskými pstruhy a lososy v roce 2002 jsme v roce 2003 připravili výpravy další. Snadno dostupné kamčatské řeky jsou bohužel pod vytrvalým tlakem pytláků a tak jsme tentokrát vybrali řeku, která je dostupná jen helikoptérou.
Po více než hodině letu přes hřebeny hor dosedl stroj na břehu řeky a z jeho útrob se vyvalilo 11 členů naší výpravy, 5 průvodců, kuchařka a neuvěřitelné hromady zásob potravin, stanů, lodí, piva a rybářských prutů. Než jsme si stačili vybalit batohy a složit rybářské pruty, naši průvodci již měli postavené dva velké stany, na ohni vařili vodu a kuchařka u plynového vařiče kouzlila vynikající večeři.

V tůni na břehu řeky se míhalo několik velkých červených stínů - právě končí doba tření lososů červených - nerka a rybám zbývá ještě dostatek energie na to, aby hájily svá trdliště proti vetřelcům. Jsme na horním toku řeky a lososy nerka je možné najít v každé hlubší tůni, potoku nebo říčním rameni, kde není silný proud. Na březích je rovněž bezpočet stop po přítomnosti medvědů - huňáči se stáhli k řece na rybí hostinu.
Několik nedočkavců zkouší své rybářské štěstí přímo před naším táborem. Na přívlač se jim daří lovit kilové siveny Dolly Varden a několik tříkilových lososů. Začíná se však smrákat a tak raději míříme do velkého stanu, ze kterého voní polévka. Před námi je 8 dní rybaření a plavby po řece, 8 dní uprostřed kamčatské divočiny.

Mezi Kamčatkou a Českou republikou je časový posun 11 hodin. Budím se ve tři ráno - u nás doma jsou čtyři hodiny odpoledne. Ze spacáku vedle mne slyším pravidelné oddychování - Milan spí spánkem nemluvněte. Zato ve vedlejším stanu se svítí a ozývá se tlumený hovor - Honza s Filipem také nemohou spát a tak hrají šachy - od tří do sedmi ráno...

Naše řeka je krásná. Sevřená v horském údolí, které svítí zlatou barvou podzimních bříz a bělobou čerstvě napadlého sněhu na vrcholcích hor, si razí cestu směrem k Ochotskému moři. Týden před naším příjezdem vydatně pršelo a hladina vody je 30 cm nad normálem. Přesto je v řece voda zcela čistá, nezakalená. V naší výpravě je sedm muškařů a čtyři příznivci přívlače. Dnes budeme rybařit v okolí tábora a zítra nás čeká přesun na lodích po proudu dolů. Během snídaně se dohadujeme, kdo kam půjde rybařit a pět minut po té, co jsme dopili čaj, zeje náš tábor prázdnotou.

Jdu proti proudu korytem mělkého říčního ramene. V hlubších tůňkách hlídkují lososi nerka, kteří se přede mnou snaží uprchnout a leckdy vyskočí až na břeh. Jdu asi kilometr po břehu řeky a blahořečím medvědům, kteří v pobřežním porostu vyšlapali parádní cestu. Občas pozoruji lososy, kteří stojí v tůňkách u břehu, ale ti mne dnes nezajímají. Chci se věnovat lovu sivenů a pstruhů duhových, tomu ostatně odpovídá i moje vybavení: devítistopý prut třídy AFTMA 7, naviják s potápivou šňůrou a návazcem o průměru 0,25 mm.
Konečně nacházím místo jako stvořené pro lov sivenů. V zákrutu řeky se vytváří několik proudnic, na jejichž křížení jsou ve štěrkovém dnu prohlubně a jámy. Nahazuji oranžový jig, který napodobuje lososí jikru unášenou proudem. Nástraha i šňůra pomalu klesá ke dnu a občas cítím, jak drhnu o kameny. Asi na třetí hod konečně kontakt s rybou, zásek však nesedí. Na další hod opět záběr a už je tu první siven Dolly Varden nebo-li také, jak říkají Rusové „golec". Asi 45 centimetrů dlouhá ryba je pestře zbarvena, podle všeho se blíží doba jejich tření. Vracím sivena zpět do vody a po několika hodech zdolávám další rybu. Ta už je větší - poctivých padesát centimetrů. Během hodiny se mi pak daří zdolat více než deset sivenů, všechny ve velikostní třídě 45 - 52 cm. Duhák ani jeden. Měním několikrát stanoviště, ale bez úspěchu. Vracím se pomalu zpět k táboru. V pobřežním porostu vrby, olše a břízy roste i rybíz, o svačinu mám tedy postaráno.
Na druhém břehu řeky muškaří Martin. V místě, kde se na konci ostrova setkávají dvě říční ramena, chytá sivena za sivenem a zdolává i jednoho pstruha duhového délky 55 cm. Jedná se o místní formu, které se zde říká „mikiža". Mohutně stavěná vysoká ryba váží okolo 2 kg, celé její tělo je pokryto výraznými černými tečkami - radost pohledět. Já chytám na jednu mušku, Martin na dvě. Velmi často chytá dublety: po té, co na jedné z mušek zdolává sivena, se pravděpodobně ostatní siveni z hejna přijedou podívat „co se děje" a jeden z nich se radostně vrhne na druhou mušku. A zdolávat v dubletě dva půlmetrové siveny, to už je zážitek.
Nestor naší výpravy, Milan, si k rybaření zkušeně vybral pasáž, kde říční dno stoupá z jámy na mělčinu, která přechází v peřej. Na takových místech stávají velcí duháci. A byl tam! Rovných 64 cm. Nádherná bojovná ryba, kterých jsme v příštích dnech ulovili několik desítek, ale jen málokterá svou velikostí předčila tohoto krasavce.
Odpoledne rybaříme s Milanem na místě, které před námi prochytali naši kolegové na třpytku. Přesto o úlovky není nouze. Řeka je zde široká asi 20 metrů a místy ji lze přebrodit. Stačí najít ve štěrkovém dně nějakou prohlubeň a úspěch je téměř zaručen. Lovíme především siveny Dolly Varden, ale podařilo se nám přelstít i pár duháků. Žádný z ulovených pstruhů sice nepatřil mezi obry, zato jsme ulovili několik sivenů délky nad 55 cm, největšího 58 cm. Ryby braly vesměs na oranžový jig, ale úspěšný byl i černý streamer-pijavka a stříbrný apetizer.
Když se scházíme u večeře, bilancujeme uplynulý den. Většina z nás ulovila okolo 20 sivenů, některým se podařilo ulovit i pár duháků a výjimečně se mezi úlovky objevil i losos nerka. Příznivcům přívlače se jako nejúspěšnější nástraha jevila stříbrná rotačka velikosti 3, na kterou se mj. nechal zlákat i největší ulovený siven - 65 cm.
Poslední přicházejí k večeři Honza s Martinem. Na malém bočním rameni řeky se jim podařilo ulovit několik půlmetrových duháků a na říčním ostrově vyplašili půltunového medvěda. Jen co „Míša" spatřil naše dva svalnaté rybáře, vzal nohy na ramena a zmizel v křoví. Celý zbytek večera nám pak přirozeně plynul v diskusích „o rybách a medvědech". Když jsme se rozcházeli do stanů, začaly se protrhávat mraky a objevily se první hvězdy. Snad bude hezky, zítra poprvé vyplujeme na řeku.

Budím se nad ránem. Venku tma jak v pytli, asi 5 stupňů Celsia a na stan bubnují kapky deště. Deštivý den strávený na rybách, navíc zabrozen po pás do řeky, jejíž teplota nedosahuje ani deset stupňů - to není příjemná představa. Raději se tedy vracím do stanu a zalézám do vyhřátého spacáku. Když mne později budí Milan, je snídaně již na stole a po modré obloze se honí zbytky mraků. Toho dne již nepršelo, ba co více, nepršelo celý následující týden.

Po snídani balíme stany, zavazadla ukládáme do nepromokavých vaků a během hodiny zbývá na místě našeho tábořiště jen sešlapaná tráva. Odpadky, které nebylo možné spálit, bereme s sebou - tento jev je bohužel na většině míst v Rusku vzácností, ale naši průvodci jsou profesionálové v každém ohledu. Jedna po druhé vyplouvají lodě na řeku, aby po několika stech metrech zastavovaly na místech, kde lze očekávat přítomnost pstruhů, sivenů i lososů. Na každém raftu sedí 2-3 rybáři a průvodce, který ovládá loď vesly. Kromě toho vezou rafty i naše zavazadla, potraviny a veškeré vybavení tábora. Vše uzavřeno v nepromokavých vacích nebo vodotěsných nerezových bednách - pro případ deště a nehody. Spíš pro případ deště, protože převrátit téměř 5 m dlouhý a 2 metry široký raft na řece, divoké asi jako Vltava pod Krumlovem, je téměř nemožné.
Zastavujeme u jednoho z ostrovů, který dělí řeku na dvě ramena. Milan jde vlevo, Martin vpravo a já si připravuji fotoaparát, protože hluboká jáma po pravé straně ostrova vypadá velmi nadějně. Martin nejprve prochytává proud nad tůní a pak nechá šňůru klesnout hlouběji k okraji tůně. Přichází záběr. Prut se prohýbá pod výpady ryby, která se snaží udržet si svou pozici u dna. Po několika minutách se u hladiny objevuje nádherně zbarvený siven, ale vzápětí opět mizí v proudu. Martin chytá na prut AFTMA 7, který spolu s koncovým návazcem o průměru 0,26 mm umožňuje razantní zdolávání a tak po chvilce úspěšný lovec pózuje i se sivenem Dolly Varden před objektivem. Zatím Milan zkušeně zamířil na konec ostrova, kde se slévají proudy obou ramen. I jemu se podařilo ulovit několik sivenů délky okolo 40 - 50 cm. Já jsem bez záběru. Žlutočerný streamer dnes asi není u ryb v oblibě a tak ho raději měním za osvědčenou oranžovou imitaci jikry.

Zatímco lovíme a fotografujeme siveny, ostatní rafty nás jeden po druhém předjíždějí. Šumění řeky a větru v korunách stromů náhle přeruší zvuk vysílačky. Táňa, naše kuchařka se ptá, kde jsme a jestli má náš oběd ohřívat nebo hodit rybám. Nezbývá než loviště opustit a vyrazit po proudu dolů. Čas na rybách utíká velmi rychle, zvláště když „berou".

S karbanátkem v jedné a chlebem v druhé ruce poslouchám vyprávění těch, kteří již dojedli salát. Členové „sekce přívlače" hlásí množství ulovených sivenů Dolly Varden, několik půlmetrových duháků a tři lososy červené - nerka. Stejné druhy ryb lovila i muškařská část naší výpravy. Zatím žádný losos stříbrný - kižuč. Dokonce jsme tyto lososy ve vodě ani nezahlédli. A to jich měla být plná řeka. Naši průvodci se shodují v názoru, že zatímco na horním toku řeky, kde se nacházíme, se stále ještě třou lososi nerka, jejich stříbrní příbuzní se budou zdržovat níže po proudu.

Odpoledne je opět ve znamení sivenů a pstruhů duhových. Na hlubších místech řeky jsme však poprvé zahlédli skupinky velkých ryb - zřejmě předvoje tahu lososů. To nám potvrzuje večer i Jirka, který na třpytku jednoho kižuče chytil a Martin, kterému velká ryba utrhla návazec po půl hodině zdolávání. Celý den se teplota pohybovala okolo patnácti stupňů, ale večer se rychle ochlazuje. Jen co máme postavené stany, scházíme se okolo ohně, na kterém se vaří voda na polévku. Někteří si hřejí nohy, které před tím celý den chladili v říční vodě, jiní poněkud předčasně zahajují večeři aperitivem, ale většina je stále myšlenkami na rybách. Martin a Honza, kteří mají plné krabičky mušek, si „musí" ještě navázat tu, která jim chybí a na kterou zítra rozhodně „pudou". Milan v očekávání záběrů lososů raději mění prut třídy 7 na 9 a Jirka hledá otvor, kterým mu do brodicích kalhot nekompromisně proniká voda.

Celodenní rybaření a brození ve studené řece dokáže každého řádně unavit a tak po večeři většina z nás pomalu mizí ve stanech, jen několik vytrvalců usrkává čaj a stakančiky vodky u ohně. Mraky zmizely a nad říčním údolím se klene obloha plná hvězd.

Po jasné noci přichází mrazivé ráno. Zmrzlou trávu v okolí stanů i jinovatkou pokryté rybářské pruty však první sluneční paprsky rychle rozehřívají a my už se nemůžeme dočkat, až opět vyrazíme na řeku. Zatímco se ostatní teprve budí, jdeme s Milanem ještě před snídaní prochytat některé pasáže, které jsme včera odpoledne jen projeli. Asi půl hodiny sledujeme proti proudu řeky medvědí stezku a celou tu dobu si velmi hlasitě povídáme - ne snad, že bychom byli nahluchlí, ale snažíme se případným „kolemjdoucím" medvědům dát na vědomí, že jsme tady a že nejlíp udělají, když pro dnešek změní revír. Kromě stop a okousaných zbytků ryb však po medvědech ani vidu ani slechu.
Konečně nacházíme brod a krátce na to i několik velmi slibných tůní. Milan mi velkoryse přenechává místo, odkud je první tůň nejlépe dostupná a sám prochytává asi metr hluboký proud, kterým řeka sbíhá do tůně.
Po pěti minutách hlásí Milan prvního duháka. „Nic moc", komentuje s úsměvem krásně rostlou rybu. "Slabý dvě kila", dodává, když pouští krasavce zpět do proudu. Na další hod tahá sivena. Má to někdo štěstí, myslím si a raději měním mušku. Trpělivě prohazuji tůň i po té, co Milan zdolal dalšího sivena. „A hele, zase duhák", ruší mne z rozjímání Milanův výkřik. Zatímco fotografujeme pstruha, utrousím něco o štěstí, které chodí do kola. Pak však Milan chytil dalšího sivena a pak třetího, čtvrtého a pátého. „Tak tohle už není o štěstí" říkám Milanovi, když lezu na břeh. Sedám si do trávy a pro jistotu převazuji celý návazec.
Zatím Milan chytil další čtyři siveny...

Když odpoledne nasedáme do raftů a plujeme po proudu dolů, narážíme téměř v každé hlubší tůni na skupinky stříbrnočerných stínů - lososi. Našim přátelům se na přívlač podařilo ulovit několik do červena zbarvených lososů stříbrných, vesměs okolo 70 cm délky (cca 4 kg). Teprve na sklonku dne se Filipovi a Honzovi podařilo zachránit reputaci muškařů dvěma lososy stříbrnými. Milan, kterého štěstí rozhodně nemínilo opustit, dovršil svůj rybářský triumf půlmetrovým sivenem východosibiřským. Tento druh sivena je hojnější na pacifickém pobřeží Kamčatky, kde údajně dorůstá až metrové délky. Nám však udělala radost i tahle relativně malá ryba, jejíž zelené tělo bylo podobně jako u štiky pokryté žlutými skvrnami.

Po teplém dni se nad hladinou řeky objevilo množství malých chrostíků. Ryby je místy začaly s chutí lovit. Vyměnil jsem potápivou šňůru za suchou a „propašoval" moji umělou mušku mezi ty pravé. Záběr na sebe nenechal dlouho čekat. A pak další a další. Jenže to všechno byly malé ryby do 35 cm. Dobrá, zvětším tedy nástrahu, třeba se zvětší i ulovené ryby, pomyslel jsem si, navazuje na konec udice 5 cm umělou myš ze srnčí srsti.
Nahodil jsem myš tak, že dopadla těsně ke druhému břehu říčního ramene a trhavými pohyby ji pak vedl napříč proudem. Vypadala opravdu jako myš plující přes řeku. Náhle „šplouch" a myš zmizela. Instinktivně zasekávám a cítím rezolutní odpor. Rychle navíjím uvolněnou šňůru. Ryba vyráží dolů po proudu a několikrát vyskakuje. Je to duhák a není úplně nejmenší, uvědomuji si radostně. Náhle tah povoluje - vypnul se. Rychle suším myš, aby dobře plavala a zkouším prochytat okraj silného proudu těsně nad peřejí. Myška ukázkově brázdí hladinu, když tu náhle za ní vyráží z hloubky temně stříbřitý stín. V okamžiku, kdy se ryba už už dotýká nástrahy, povolují moje nervy a já instinktivně (a tedy předčasně) zasekávám. Nevadí. Opět suším myš a nahazuji. Ve chvíli, kdy myš opouští rychle proudící vodu a vplouvá do tišiny se zčistajasna znovu objevuje dobře známý stín. Opět útok na myš a opět předčasný zásek. Dnes není můj šťastný den, myslím si, ale nijak mi to nevadí. Zkazil jsem sice tři záběry za sebou, ale pozorovat v křišťálově čisté vodě výpady půlmetrových pstruhů, to je prostě nádhera.

Večer naši optimistickou náladu ještě zlepšují průvodci, když na jeden z okolních stromů zavěšují přenosnou sprchu. Vykoupán v horké vodě, cítím se po celodenním rybaření jako znovuzrozený. Zatímco se střídáme ve sprše, sčítám počty dnešních úlovků. Výsledky nejsou nijak rovnocenné - někteří dnes ulovili jen několik sivenů a pstruhů, ti šikovnější pak si na svůj účet připsali sivenů přes 50! Většina z nás je na Kamčatce poprvé a ukazuje se, že jasnou výhodu mají ti, kteří zkoušejí různé nástrahy, mění způsoby rybaření a častěji střídají loviště.

Při večeři se řeč stáčí na medvědy. V loňském roce jsme medvěda viděli každý druhý den, rovněž během našeho příletu helikoptérou jsme sledovali několik huňáčů na horských hřebenech, ale dnes jako by se po nich slehla zem. Průvodce Sergej, který pracuje rovněž jako lovecký průvodce nám vysvětluje, že medvědi se v této části roku stahují od řek do hor. Namísto rybami si budou cpát břicha šiškami, přesněji řečeno limbovými semeny-oříšky. Oříšky totiž obsahují množství tuku, který medvědi potřebují před uložením k zimnímu spánku. A protože zima a doba spánku začne za necelý měsíc, přesouvá se většina „míšanů" za šiškami do hor. Měl pravdu, čím dále jsme v následujících dnech sjížděli z hor do údolí, tím méně stop po přítomnosti medvědů jsme nacházeli.

V dalších dnech se nám podařilo ulovit množství nádherných sivenů Dolly Varden, několik sivenů východosibiřských, desítky pstruhů duhových i lososů stříbrných. Den plynul za dnem, večery u ohníčku střídala mrazivá rána i slunečné dny a my jsme uprostřed přírody zcela zapomněli na čas i na kalendář. Každá rybářská výprava však jednou končí a hukot vrtulníku ohlásil náš návrat do civilizace. Zbývají vzpomínky a fotografie. Snad někdy příště...