Revíry - destinace ► Asie ► Rusko ► Kamčatka ► Reportáže ► Na západ od Aljašky
Na protest proti vstupu ruských okupačních vojsk na území Ukrajiny rušíme všechny zájezdy a výpravy do Ruska.
Našim demokraticky a protiputinovsky smýšlejícím partnerům i zákazníkům se omlouváme, ale za stávající situace je absolutní bojkot turistiky do Ruské Federace jedinou možnou reakcí.
Rusko - Kamčatka - Reportáže
Na západ od Aljašky 14.6.2005

Po úspěšné rybářské výpravě za kamčatskými pstruhy a lososy v roce 2002 jsme v roce 2003 připravili výpravy další. Snadno dostupné kamčatské řeky jsou bohužel pod vytrvalým tlakem pytláků a tak jsme tentokrát vybrali řeku, která je dostupná jen helikoptérou.
Po více než hodině letu přes hřebeny hor dosedl stroj na břehu řeky a z jeho útrob se vyvalilo 11 členů naší výpravy, 5 průvodců, kuchařka a neuvěřitelné hromady zásob potravin, stanů, lodí, piva a rybářských prutů. Než jsme si stačili vybalit batohy a složit rybářské pruty, naši průvodci již měli postavené dva velké stany, na ohni vařili vodu a kuchařka u plynového vařiče kouzlila vynikající večeři.

Několik nedočkavců zkouší své rybářské štěstí přímo před naším táborem. Na přívlač se jim daří lovit kilové siveny Dolly Varden a několik tříkilových lososů. Začíná se však smrákat a tak raději míříme do velkého stanu, ze kterého voní polévka. Před námi je 8 dní rybaření a plavby po řece, 8 dní uprostřed kamčatské divočiny.

Naše řeka je krásná. Sevřená v horském údolí, které svítí zlatou barvou podzimních bříz a bělobou čerstvě napadlého sněhu na vrcholcích hor, si razí cestu směrem k Ochotskému moři. Týden před naším příjezdem vydatně pršelo a hladina vody je 30 cm nad normálem. Přesto je v řece voda zcela čistá, nezakalená. V naší výpravě je sedm muškařů a čtyři příznivci přívlače. Dnes budeme rybařit v okolí tábora a zítra nás čeká přesun na lodích po proudu dolů. Během snídaně se dohadujeme, kdo kam půjde rybařit a pět minut po té, co jsme dopili čaj, zeje náš tábor prázdnotou.

Konečně nacházím místo jako stvořené pro lov sivenů. V zákrutu řeky se vytváří několik proudnic, na jejichž křížení jsou ve štěrkovém dnu prohlubně a jámy. Nahazuji oranžový jig, který napodobuje lososí jikru unášenou proudem. Nástraha i šňůra pomalu klesá ke dnu a občas cítím, jak drhnu o kameny. Asi na třetí hod konečně kontakt s rybou, zásek však nesedí. Na další hod opět záběr a už je tu první siven Dolly Varden nebo-li také, jak říkají Rusové „golec".

Na druhém břehu řeky muškaří Martin. V místě, kde se na konci ostrova setkávají dvě říční ramena, chytá sivena za sivenem a zdolává i jednoho pstruha duhového délky 55 cm. Jedná se o místní formu, které se zde říká „mikiža". Mohutně stavěná vysoká ryba váží okolo 2 kg, celé její tělo je pokryto výraznými černými tečkami - radost pohledět. Já chytám na jednu mušku, Martin na dvě. Velmi často chytá dublety: po té, co na jedné z mušek zdolává sivena, se pravděpodobně ostatní siveni z hejna přijedou podívat „co se děje" a jeden z nich se radostně vrhne na druhou mušku. A zdolávat v dubletě dva půlmetrové siveny, to už je zážitek.

Odpoledne rybaříme s Milanem na místě, které před námi prochytali naši kolegové na třpytku. Přesto o úlovky není nouze. Řeka je zde široká asi 20 metrů a místy ji lze přebrodit. Stačí najít ve štěrkovém dně nějakou prohlubeň a úspěch je téměř zaručen. Lovíme především siveny Dolly Varden, ale podařilo se nám přelstít i pár duháků. Žádný z ulovených pstruhů sice nepatřil mezi obry, zato jsme ulovili několik sivenů délky nad 55 cm, největšího 58 cm. Ryby braly vesměs na oranžový jig, ale úspěšný byl i černý streamer-pijavka a stříbrný apetizer.
Když se scházíme u večeře, bilancujeme uplynulý den. Většina z nás ulovila okolo 20 sivenů, některým se podařilo ulovit i pár duháků a výjimečně se mezi úlovky objevil i losos nerka. Příznivcům přívlače se jako nejúspěšnější nástraha jevila stříbrná rotačka velikosti 3, na kterou se mj. nechal zlákat i největší ulovený siven - 65 cm.

Budím se nad ránem. Venku tma jak v pytli, asi 5 stupňů Celsia a na stan bubnují kapky deště. Deštivý den strávený na rybách, navíc zabrozen po pás do řeky, jejíž teplota nedosahuje ani deset stupňů - to není příjemná představa. Raději se tedy vracím do stanu a zalézám do vyhřátého spacáku. Když mne později budí Milan, je snídaně již na stole a po modré obloze se honí zbytky mraků. Toho dne již nepršelo, ba co více, nepršelo celý následující týden.



S karbanátkem v jedné a chlebem v druhé ruce poslouchám vyprávění těch, kteří již dojedli salát. Členové „sekce přívlače" hlásí množství ulovených sivenů Dolly Varden, několik půlmetrových duháků a tři lososy červené - nerka. Stejné druhy ryb lovila i muškařská část naší výpravy. Zatím žádný losos stříbrný - kižuč. Dokonce jsme tyto lososy ve vodě ani nezahlédli. A to jich měla být plná řeka. Naši průvodci se shodují v názoru, že zatímco na horním toku řeky, kde se nacházíme, se stále ještě třou lososi nerka, jejich stříbrní příbuzní se budou zdržovat níže po proudu.
Odpoledne je opět ve znamení sivenů a pstruhů duhových. Na hlubších místech řeky jsme však poprvé zahlédli skupinky velkých ryb - zřejmě předvoje tahu lososů. To nám potvrzuje večer i Jirka, který na třpytku jednoho kižuče chytil a Martin, kterému velká ryba utrhla návazec po půl hodině zdolávání. Celý den se teplota pohybovala okolo patnácti stupňů, ale večer se rychle ochlazuje. Jen co máme postavené stany, scházíme se okolo ohně, na kterém se vaří voda na polévku. Někteří si hřejí nohy, které před tím celý den chladili v říční vodě, jiní poněkud předčasně zahajují večeři aperitivem, ale většina je stále myšlenkami na rybách. Martin a Honza, kteří mají plné krabičky mušek, si „musí" ještě navázat tu, která jim chybí a na kterou zítra rozhodně „pudou". Milan v očekávání záběrů lososů raději mění prut třídy 7 na 9 a Jirka hledá otvor, kterým mu do brodicích kalhot nekompromisně proniká voda.

Celodenní rybaření a brození ve studené řece dokáže každého řádně unavit a tak po večeři většina z nás pomalu mizí ve stanech, jen několik vytrvalců usrkává čaj a stakančiky vodky u ohně. Mraky zmizely a nad říčním údolím se klene obloha plná hvězd.
Po jasné noci přichází mrazivé ráno. Zmrzlou trávu v okolí stanů i jinovatkou pokryté rybářské pruty však první sluneční paprsky rychle rozehřívají a my už se nemůžeme dočkat, až opět vyrazíme na řeku. Zatímco se ostatní teprve budí, jdeme s Milanem ještě před snídaní prochytat některé pasáže, které jsme včera odpoledne jen projeli. Asi půl hodiny sledujeme proti proudu řeky medvědí stezku a celou tu dobu si velmi hlasitě povídáme - ne snad, že bychom byli nahluchlí, ale snažíme se případným „kolemjdoucím" medvědům dát na vědomí, že jsme tady a že nejlíp udělají, když pro dnešek změní revír. Kromě stop a okousaných zbytků ryb však po medvědech ani vidu ani slechu.
Konečně nacházíme brod a krátce na to i několik velmi slibných tůní. Milan mi velkoryse přenechává místo, odkud je první tůň nejlépe dostupná a sám prochytává asi metr hluboký proud, kterým řeka sbíhá do tůně.
Po pěti minutách hlásí Milan prvního duháka. „Nic moc", komentuje s úsměvem krásně rostlou rybu. "Slabý dvě kila", dodává, když pouští krasavce zpět do proudu. Na další hod tahá sivena. Má to někdo štěstí, myslím si a raději měním mušku. Trpělivě prohazuji tůň i po té, co Milan zdolal dalšího sivena. „A hele, zase duhák", ruší mne z rozjímání Milanův výkřik. Zatímco fotografujeme pstruha, utrousím něco o štěstí, které chodí do kola. Pak však Milan chytil dalšího sivena a pak třetího, čtvrtého a pátého. „Tak tohle už není o štěstí" říkám Milanovi, když lezu na břeh. Sedám si do trávy a pro jistotu převazuji celý návazec.
Zatím Milan chytil další čtyři siveny...

Po teplém dni se nad hladinou řeky objevilo množství malých chrostíků. Ryby je místy začaly s chutí lovit. Vyměnil jsem potápivou šňůru za suchou a „propašoval" moji umělou mušku mezi ty pravé. Záběr na sebe nenechal dlouho čekat. A pak další a další. Jenže to všechno byly malé ryby do 35 cm. Dobrá, zvětším tedy nástrahu, třeba se zvětší i ulovené ryby, pomyslel jsem si, navazuje na konec udice 5 cm umělou myš ze srnčí srsti.


Při večeři se řeč stáčí na medvědy. V loňském roce jsme medvěda viděli každý druhý den, rovněž během našeho příletu helikoptérou jsme sledovali několik huňáčů na horských hřebenech, ale dnes jako by se po nich slehla zem. Průvodce Sergej, který pracuje rovněž jako lovecký průvodce nám vysvětluje, že medvědi se v této části roku stahují od řek do hor. Namísto rybami si budou cpát břicha šiškami, přesněji řečeno limbovými semeny-oříšky. Oříšky totiž obsahují množství tuku, který medvědi potřebují před uložením k zimnímu spánku. A protože zima a doba spánku začne za necelý měsíc, přesouvá se většina „míšanů" za šiškami do hor. Měl pravdu, čím dále jsme v následujících dnech sjížděli z hor do údolí, tím méně stop po přítomnosti medvědů jsme nacházeli.

Reportáž sepsal Zdeněk Edelmann, 14.6.2005