Na protest proti vstupu ruských okupačních vojsk na území Ukrajiny rušíme všechny zájezdy a výpravy do Ruska.

Našim demokraticky a protiputinovsky smýšlejícím partnerům i zákazníkům se omlouváme, ale za stávající situace je absolutní bojkot turistiky do Ruské Federace jedinou možnou reakcí.

Řeka Mikiža –
Mikizha river
22.-31. August 2019
English summary is bellow Czech text.

Kdybych měl shrnout letošní srpnovou výpravu na severokamčatskou řeku Mikiža, řekl bych, že pro letošní sezónu byl charakteristický nezvykle vysoký počet táhnoucích lososů kisuč, více než v jiných sezónách bylo rovněž velkých lipanů a o něco méně bylo sivenů. A taky jsme zažili sopečnou erupci, ale to bych předbíhal, takže hezky popořádku.

Řeka Mikiža leží asi 600 km severně od Petropavlovska a doprava k ní je o něco složitější, než na řeky v jižní části poloostrova: nejprve 6-8 hodin autem a pak ještě hodina helikoptérou. Ještě před pár lety byla cesta sever Kamčatky prašná, či spíše kamenitá a přes některé řeky se muselo přívozem. Dnes už jsou po celé trase postavené mosty a z velké části se jede po asfaltu. A buldozery i asfaltéři se dál činí a tak je možné, že přijde den a až do městečka Ključi bude asfaltka. Poněkud delší cesta je však vyvážena zajímavou krajinou a největším bonusem je samozřejmě výrazně nižší rybářský tlak. Protože se při sjíždění řeky projíždí úseky, kde bývá řeka přehrazena vyvrácenými stromy, je pro uvolnění cesty nezřídka nutná motorová pila. Rovněž v letošním roce přišly pila a sekery ke slovu téměř každý den. Podle fotografií z naší výpravy v srpnu 2017 a stupně zanesení řeky bylo jasné, že řeku za poslední dva roky nikdo nesjížděl a tedy ani neprochytal. S potěšením jsme si tedy mohli užívat pocit, že Mikiža je opravdu „naše“ řeka.

Během osmi dnů jsme sjížděli a rybařili na asi 70 km dlouhém úseku řeky. V prvních dnech se jedná o řeku širokou kolem 10 metrů, kterou je možné téměř všude přebrodit, a v závěru výpravy jsou na řece i úseky široké až 30 metrů s hloubkou přes 2-3 metry a dají se najít i jámy s pětimetrovou hloubkou. Během týdenní plavby se koryto řeky na několika místech rozlévá do šířky a řeka si tam početnými rameny hledá cestu mezi ostrovy. Některá ramena jsou široká jen metr nebo dva, jiná i deset, některá jsou mělká a řeka zde jen sotva teče, jinde se valí rychlý proud, který se dá jen těžko přebrodit. Jedno však mají říční ramena na Mikiže společná – jsou obklopená lesem a místy se řeka lesem doslova prokousává. Množství stromů, větví a klád, které říční koryto přehrazují a leckde i vyplňují, činí řeku velmi náročnou na splouvání (s čímž si naši průvodci zatím vždy hravě poradili), ale hlavně vytváří bezpočet schovávaček pro duháky, kteří říční ramena milují.
V roce 2019 bylo na Kamčatce relativně chladné léto s nadprůměrným množstvím srážek, to alespoň tvrdí meteorologická statistika. My jsme hned první odpoledne zažili na horním toku řeky teplotu +25°C a ani v dalších dnech rtuť teploměru neklesla pod 10°C. O ranním mrazíku jsme si mohli nechat jen zdát. A dokud v noci alespoň trochu nemrzne, je muchničkám a komárům hej. A tak tomu bylo i letos v druhé polovině srpna na severu Kamčatky. Obvyklý příchod ranních mrazíků se nějak opozdil a obtížnému hmyzu náš přílet na řeku udělal opravdu radost. Při rybaření a brození řekou nebo jízdě na raftu to bylo v pohodě, ale když jsme potřebovali jít po břehu nebo postavit stany, byly čelisti muchniček i sosáky komárů v pohotovosti. Zvláštní kapitolou byla návštěva toalety: po západu slunce nebo ráno před jeho východem, když byla aktivita hmyzu jen nízká, probíhala návštěva stanu se suchým záchodem celkem normálně, případně za asistence repelentu. Ale když se člověku chtělo jít přes den, bylo potřeba vzít do úvahy, že celkem jednoduchá operace vyžaduje zvláště v broďákách určitou dávku času, kdy máte ne každou část svého těla pod plnou kontrolou. Lapidárně to shrnul do svého výroku Martin:“...by mne nikdy nenapadlo, že budu s bobkem čekat na vítr“.
K rybám: srpen 2019 nebyl na severu Kamčatky z rybářského hlediska nijak výjimečný. Snad jen, že letní tah lososů kisuč (coho) byl o něco silnější, než v jiných letech a tak jsme červeně a do bronzova zbarvené kisuče z prvního (tedy letního tahu) chytali prakticky po celém splouvaném úseku řeky. Na větší a stříbrně zbarvené kisuče z druhého, tedy „podzimního“ tahu jsme narazili až v posledních třech dnech výpravy. Lososů keta (chum) jsme v řece potkávali tu a tam hejna, tedy jako vždy: byly třeba i 10 km dlouhé úseky, kde kety nebyly vůbec a pak jsme narazili na jámy nebo vracáky, kde bylo možné chytit z jednoho místa třeba i 10 lososů.
V závěru výpravy jsme na několika místech viděli i lososy nerka, gorbuša a čavyča, ale byly to ryby již vytřené a pomalu čekající na svůj konec.
Co se lipanů týče, měl jsem pocit, že jich je více, než v jiných letech, ale pohled do statistiky úlovků ukazuje, že se jednalo jen o pocit – denně jsme každý lovili někdy i 30-40 lipanů a některé dny také jen 1-5 lipanů. Na horním toku byly větší, až do 50 cm, na dolním toku pak o něco menší, většinou kolem 40 cm. Lipanů šlo v zásadě nachytat i 100 za den, protože, když se rybář postavil nad pasáž s lipany, mohl jich z jednoho místa chytit třeba 30. Ale obvykle jsme po pár ulovených lipanech jejich stanoviště opouštěli, nechali je na pokoji a raději zkoušeli chytit jiné ryby.
O něco méně než v předchozích letech bylo sivenů malma (golec) a drtivou většinu jsme ulovili na horním toku řeky. A byly také menší než v jiných letech, jen zcela výjimečně jsme ulovili sivena malma délky nad 50 cm. Podle informací komerčních rybářů se letos začali siveni třít dříve než obvykle a je tedy možné, že již byli na trdlištích, tedy výše proti proudu.
Siveny východosibiřské (kundža) jsme na řece Mikiža jako vždy lovili spíše výjimečně, především v druhé polovině výpravy a co je pro tuhle řeku bohužel charakteristické, jen malé exempláře do 60 cm.
Hlavní a nejkrásnější trofejí řeky Mikiža jsou samozřejmě pstruzi duhoví. Celkový počet duháků ulovených jednotlivými členy výpravy za týden se pohyboval mezi cca 50-100 kusy, což odpovídá i předchozím sezónám. Největší duháky jsme lovili v prvních 4-5 dnech, prakticky každý z nás si chytil duháka nebo několik duháků délky přes 60 cm a nejdelší měření duháci byli letos 65 cm (cca 3 kg). Opět se ukázalo, že přívlač je při lovu duháků výrazně jednodušším (a zajména rychlejším) způsobem lovu. Letos musím ocenit velmi disciplinovaný přístup vláčkařů, kteří nechávali muškaře vepředu, aby měli možnost v klidu prochytat slibné úseky. Navíc, tím, že ve výpravě byli 3 muškaři a 3 vláčkaři, jsme bez problémů většinou střídali prochytávané úseky tak, aby každá trojice chytala svůj, tedy neochytaný úsek řeky.
Výpravu vedl letos Sergej se svou (a rovněž i naší) nejoblíbenější kuchařkou Káťou, která sice už několik let prohlašuje, že letos je to opravdu naposledy, co jede zase vařit rybářům, ale nakonec ji se Sergejem vždy ukecáme. Já asistoval Sergejovi při stavbě táborů a prořezávání řeky na místech naplavených stromů. Na dalších dvou raftech s rybáři byly kapitány Kolja (Profit) a veterán mnoha výprav, pomalu tloustnoucí trenér biatlonu Sasha (Čupa). Muškaři byli Martin se synem Davidem a jejich kamarád Tomáš (který v některých dnech vzal do ruky i vláčák). Přívlačovou sekci, tedy plechovou kavalérii tvořilo plzeňské trio Bohouš-Petr-Láďa.
A nesmím zapomenout na Norda, tedy Sergejovu lajku – psa který nám měl hlásit medvědy, ale spíše si užíval naší přízně i bohaté Kátiny kuchyně a když zrovna nespal, tak štěkotem hlásil každého medvěda, ale také losa, norka, ptáka nebo myš...
S medvědy to bylo jako vždy na Mikiže a jiných řekách v divočině: byli okolo nás prakticky pořád, resp. každý den jsme nacházeli čerstvé stopy, cítili je nebo je i zahlédli, ale vždy se nám vyhýbali a drželi si dostatečný odstup. Jen první den jsme při rybaření v peřeji pozorovali mladého, asi tříletého medvěda a během jednoho z obědů se po druhé straně řeky procházel dospělý, asi tří-čtyř-metrákový medvěd, kterému teprve výstřely do vzduchu vysvětlily, že v tůny pod rafty budeme chytat ryby my a ne on.
Kromě medvědů se okolo řeky pohybovali i losi, ale zahlédli jsme losa jen jednou, když před námi prchal hustým pobřežním porostem vrbiček. Smůlu mělo několik kachen (kačka východní a morčák prostřední), které se ocitly v palebném poli Sergejovy a Sašovy brokovnice – staly se součástí našeho jídelníčku.

Čtvrtek 22.8.2019
Ráno nakládáme rafty, stany, zásoby potravin, motorové pily, sekery, vybavení kuchyně a hromadu dalších věcí do Voloďovy vachtovky, resp. Kamazu s nástavbou pro přepravu osob. Linkou z Moskvy v 10.00 a ve 13.00 přilétá všech šest rybářů a v sedm večer jsme již v loveckém pensionu v Dolinovce na břehu řeky Kamčatka, kde nás čeká nocleh. Ale nejdříve ještě skvělá Kátina večeře na uvítanou.

Pátek 23.8.
Vstáváme ještě za tmy, protože odlet vrtulníkem na řeku máme naplánovaný už na sedmou ráno a na heliport zbývá ještě pár hodin jízdy. Ranní mlhou přijíždíme na heliport, kde během deseti minut nakládáme útroby MI-osmičky. Let nad horami s výhledem na mlhou zalité údolí řeky Kamčatka a vrcholky sopek Klučevskaja, Kameň, Tolbačik a Šiveluč za kterými vychází z nekonečných vod Pacifiku slunce, probíhá v pohodě. V osm ráno jsme na louce na horním roku řeky Mikiža a hukot motorů mizí spolu s vrtulníkem za horami.
Než jsme nafoukli a naložili rafty, měla již Káťa hotový brunch a rybáři nachytané první duháky, lipany, siveny a lososy. A také jeden zlomený prut-vláčák, což byl nakonec jediný zlomený prut za celou výpravu.
Přes poledne se posouváme po proudu mělkým řečištěm. Místy musíme rafty přetahovat přes mělčiny, protože řeka je tak mělká, že jet po ní s naloženým raftem není možné. V jednom říčním rameni musíme prořezávat cestu, protože je zataraseno několika vyvrácenými stromy.
Na březích jsou kromě vrb a bříz i porosty jedlí a smrků (tam, kde řeka naráží do masivu hory). Pak je několik peřejí, kde si s naloženými rafty i trochu zaskotačíme, vyplašíme jednoho mladého medvěda, střelíme pár kachen a odpoledne už stavíme stany na sluncem zalité poljaně u topolu. Přímo před táborem je v řece prohlubeň plná lipanů, sivenů a lososů kisuč.
Večer se rychle ochlazuje a nad řekou se rojí mračna drobného hmyzu, který z dálky vypadá jako mlha nebo dým z ohně. Doslova miliardy drobných mušek unáší vánek proti proudu řeky. Sedíme okolo ohně a užíváme si nádherný večer a vynikající Kátin boršč.

Sobota 24.8.
Ráno pokrývá trávu na břehu místy jinovatka a nad řekou je mlha, kterou slunce rychle rozpouští. Ještě před východem slunce váže Martin u ohně zásobu mušek na nadcházející den. Ránem voní káva, modrá obloha slibuje krásný den a jen co se rozplinula ranní mlha, vyletěly z trávy v okolí stanů muchničky. Naštěstí se jim okolo ohně nelíbí. Viděli jsme orly východní, krkavce, sokoly-krečety, morčáky (dva střelili), kačky východní (minuli) a norka. Ještě před obědem musíme raftům prořezat cestu skrz říční ramena, ale za hodinku je hotovo.
Tábor stavíme na štěrkové kose na říčním břehu a ještě než jdem stavět stany jsem se byl v řece vykoupat. Krásně osvěžující, kupodivu není voda nijak moc studená, řekl bych, že má okolo 15°C a hlavně mne hned přestaly žrát komáři a muchničky.
Zachytali jsme si krásně duháky (na streamery i na myši), spousty lipanů, docela dost sivenů malma a překvapivě hodně lososů kisuč. Skoro bych řekl, že chytáme tolik ryb, kolik se nám chce. Některé tůně se siveny a lipany se zdají být plné ryb.

Neděle 25.8.
Krásné ráno s mlhou nad řekou. Když Sergej vaří ranní kávu, připálí si Nord ocas, protože se mu nechce vstát z vyhřátého ohniště. Jako první je vzhůru zase Martin, který na židličce u ohně váže každodenní zásobu mušek. Několik odvážlivců zahajuje den ranní koupelí v řece. Ráno jsme na břehu řeky viděli dva tetřevy hlušce, kteří si k řece přilétají z okolních lesů nazobat štěrk – ten jim v žaludku pomáhá drtit a trávit jejich rostlinnou potravu.
Na oběd zastavujeme na štěrkové kose, nad kterou byl úsek se spoustou ramen, kterými jsme museli rafty protahovat a místy i prořezávat padlé stromy. Když připravujeme oběd a chytáme duháky, lipany a lososy kisuč a keta pod štěrkovou kosou, překvapí Tomáše statný medvěd, který začal lovit lososy ve stejné tůni jako on, jen na druhém břehu. Tomáš to vyhodnotil tak, že šel chytat jinam. Když medvěd viděl, že v tůni blíže k raftům je rybářů více, asi ho napadlo, že tam bude více ryb a tak šel chytat směrem k nám. Naše pokřikování, pískání i Nordův štěkot okázale ignoroval. Nakonec ho k odchodu na jiné loviště přinutila až střelba do vzduchu z Čupovy pušky (2x kačka východní).
Ten den jsme parádně zachytali nejen duháky a lipany, ale také lososy kisuč a keta. Až na výjimky jsme neulovili žádné siveny.
Spíme opět přímo na břehu řeky až pod žlutými skalami na štěrkové kose, svýhledem na obryv (duháci, kisuči, kety, lipani).
Parádní večerní chytání lipanů na suchou. Ocenili to i vláčkaři, když jsme jim půjčili mušáky.

Pondělí 26.8.
Ráno zase „smoke on the water“, Martin váže mušky u ohně, na kterém se vaří ranní káva. Normální ranní pohoda, kterou naruší teprve šilenci z Plzně toužící po hygieně osvěžujících vodách říčky. Káťa dělá k snídani lívance a ze zbylého těsta belaše plněné lososem. Zase nezhubnu. Nikdo nezhubne. Během dne se zatáhlo a chvílemi i drobně pršelo. Viděli jsme krkavce, orla, sokola a norka. Na oběd jsme na říčním ostrově pod odbočkou ramene, kde jsem se před léty dvakrát ztratil. Pod tím ostrovem jsme museli trochu prořezat cestu, ale v pohodě. Odpoledne je docela dlouhé. Pod obědovým ostrovem parádní místo na lososy kisuč a chytli jsme tam i pár sivenů východosibiřských-kundža. Pak několik míst, kde se chytá fakt hodně ryb (duháci, lipani a lososi kisuč a keta). Vláčkaři dnes chytali hodně na peříčka na hlavičce 5-8 g a na zelené gumy-Havlíčkovy nymfy s hlavičkou 5-10 g, ale celá řada ryb byla i na rotačky č.2-3 a na plandavky.
Na jámě nad místem v ohybu, kde jsme dříve dělali saunu na štěrkovém břehu, nechytáme, protože už je pozdní odpoledne, jsme docela unavení a zrovna se rozpršelo. Ale vidím, že na jámě (hlavně na výběhu) jako každý rok stojí množství lososů kisuč a keta.
Tábor jsme stihli postavit těsně před tím, než zase začalo pršet a než dorazili rafty s rybáři. Káťa večer perlí výtečnou polévkou-soljankou a s průvodci zpracováváme lososí jikry na kaviár.

Úterý 27.8.
Ráno drobně prší. Krátce po vyplutí proplouváme sící ramen, kde vždy bývají padlé stromy. Ani letos nejsme zklamáni a máme co řezat a sekat. V ramenech pěkní duháci a spousty stop od medvědů včetně velkých huňáčů i medvědic s mladými. Ale na trdlištích ket a nerek už je čisto – ryby vytřené a sežrané. Obědváme těsně pod rameny u jámy s lososy kisuč. Po obědě míjíme místo, kde dříve stávala lovecká chata (na břehu stará loďka). Odpoledne jsme našli místo, kde před pár týdny někdo tábořil. Asi to však byli lovci nebo pytláci – v ohništi jsou plechovky od dušeného hovězího, na břehu konstrukce z větví s nastlanou trávou na nouzové přespání.
Odpoledne a večer v dálce hřmí. Hřmí dost vytrvale. Sergej povídá:“To není hrom, to jsou rakety – asi 50-60 km od nás je vojenský prostor, kde je raketová střelnice, tedy vlastně dopadiště mezikontinentálních raket. Armáda je vystřeluje někde z poloostrova Kola nebo z Uralu, rakety přeletí přes Sibiř nebo severní pól a tady dopadnou.“ A když hřmělo vytrvale dál, Sergej doplnil:“No a těď slyšíme letadla, jak létají nad tím prostorem a kontrolují, jak přesná byla střelba. A nebo se probudila k životu sopka.“
Večer se vyjasňuje, spíme na kose u obryvu a Bohouš má narozeniny.
Viděli jsme orly východní, ostříže, kohouta tetřeva hlušce, morčáky (2x trefa – do polívky) a hoholy (minul).
Nachytalo se hodně duháků (Martin 9 kusů 45-60 cm - vše na muškařskou imitaci myši), vláčkaři i hodně lososů kisuč, nějaké kety, ale výrazně ubylo lipanů a nechytil se skoro žádný siven malma. Nárůst lososů a úbytek lipanů odpovídá i novému charakteru řeky – chytali jsme více v hlubokých jámách v meandrech.

Středa 28.8.
Byl to dlouhý den. Chvílemi drobně pršelo, ale většinou bylo jen zataženo a příjemných 12°C. Minuli jsme skály, ve kterých jsme našli zkameněliny, krásně jsme si zachytali duháky i lipany na sucho a na jámách i v hlubších proudech lososy kisuč a keta. Tady chytáme první stříbrné lososy kisuč, tedy ryby z druhého, „podzimního“ tahu.
V podvečer jsem jel se Sergejem napřed postavit tábor na soutoku, kde obvykle děláme saunu a kde je jáma s lososy. Zatímco jsme stavěli kuchyň, přístřešek a stany, poslouchali jsme ve vysílačce přenos o tom, jak Čupa minul dvakrát letící skupinu morčáků, jak potkali medvěda lovícího lososy a pak se okolo něj museli vracet pěšky proti proudu, protože tam jeden z rybářů zapomněl na břehu prut. Když stavíme stany, zase v dálce hřmí. „To je jasný, vojáci mají nějaké cvičení. Anebo je to opravdu ta sopka“, přemýšlel Sergej nahlas.
V tomhle táboře máme v plánu stát dvě noci, protože na jámě u stanů stojí lososy a další pěkné lososí jámy jsou na úseku kilometr pod táborem. A když se vydáme proti proudu přítoku, tak tam jsou zase skvělá místa na duháky, siveny a kisuče.

Čtvrtek 29.8.
Před námi už je závěrečných 20 km cesty po řece na místo, kam si pro nás do vojenského prostoru zítra přijede Voloďa s Kamazem. Těch 20 km je na pohodové dva dny chytání, ale my se rozhodujeme zůstat celý dnešek na místě, intenzivně rybařit v okolí a zítra plánujeme zrychlený přesun do cíle jen s několika zastávkami na lososích jámách. Víme, že na tuhle část řeky občas zajíždějí rybáři na motorových lodích a na zítřek slibuje předpověď úplně jasno a slunečno, což na lososy není úplně ideální počasí, zatímco na dnešek je hlášeno zataženo a přeháňky, tedy správné rybářské počasí.
Po snídani vyrážím s muškařskou částí výpravy za drobného deště proti proudu přítoku. Jde s námi i Kolja s puškou – pro jistotu: večer jsme pozorovali na přítoku medvěda a z minulých let víme, že zde na trdlištích nerek bývá medvědů hodně. Ale přítok je jiný, než býval. Řeka změnila koryto, podstatná část se prodírá skrz les, bývalá trdliště jsou zanesená naplaveným dřívím nebo jsou zcela na suchu. Navíc teče v řece více vody, něž si z minulosti pamatuji a máme co dělat, abychom řeku přebrodili. Zřejmě někde v horách vydatně prší a řeka od včerejška pomalu, ale jistě stoupá. Chytli jsme pár duháků, něco lipanů a viděli jsme i pár lososů, ale nereagovali. Oproti minulým výpravám jsme nenarazili na žádné lososy nerka a dokonce ani na siveny malma, kterých zde bývaly spousty. Za to jsme viděli několik zdechlých nebo umírajících lososů čavyča (king) a gorbuša.
Na oběd jsme přišli pozdě a Káťa nám s kyselým obličejem ohřála polévku a rýži s výbornými vepřovými plátky. Sergej a Čupa zrovna končili s přípravami sauny: na pyramidě balvanů byla navršena hromada dřeva a zbývalo jen ji zapálit, nechat 3-4 hodiny hořet, pak odstranit uhlíky a popel, nad rozžhavenými balvany postavit speciální stan-saunu, otevřít si pivo a pak se už jen nahřívat, potit a koupat v tůni. Po obědě naši průvodci zapálili oheň a začali s nahříváním balvanů, my ostatní jsme si šli zachytat lososy na jámu asi 200 metrů pod táborem.
V dálce hřmělo a po nebi se valila těžká tmavá mračna. Po půlhodince jsme měli na kontě několik lososů kisuč a keta a záběrů ubývalo. Vláčkaři navrhují vyrazit na tůň, která je asi kilometr dál po proudu. Zrovna mi přestal fungovat foťák, který mi ráno zmokl.
Je zataženo, dokonce tak zataženo, že je šero a v dálce vytrvale hřmí. Chvílemi drobně mrholí. Představa, že polezeme vrbovým křovím a začne opravdová bouřka s pořádným lijákem, se mi vůbec nezamlouvá. Přesvědčuji ostatní, že procházet se v bouřce s grafitovými pruty po břehu řeky, není úplně skvělý nápad, tím spíš, že už se začíná stmívat a za hodinku nebo dvě bude tma. Nikdo z nás nemáme hodinky a v tu chvíli jsme krapet ztratili pojem o čase. Jako na zavolanou asi najelo nové hejno lososů a ryby zase začaly brát.
Odnáším několik ulovených lososů do tábora – Káťa a naši průvodci si je zítra vezmou s sebou domů. Když ukládám lososy na břehu řeky, všiml jsem si, že řeka od rána pořádně stoupla. U sauny, kde zrovna dohořívá oheň, vidím, že chybí posledních 5 cm a řeka zaplaví saunu. Odstraňujeme z rozžhavených balvanů zbytky dřeva a uhlíků, a když zametáme podlahu budoucí sauny, začíná pršet. Slyším, že se rybáři vracejí zpět od řeky a Sergej je nabádá, ať se jdou převléci, že sauna bude za 15 minut připravená. Nad říčním údolím pořádně hřmí a je nejvyšší čas postavit stan mobilní sauny. Sergej ho přinesl a na cestu si svítí čelovkou. Je skoro tma a začíná hustě pršet. Když k nám přichází, najednou strne a ukazuje na nás:“Podívejte se na sebe, jste celý od bláta!“ Pak se rozhlíží okolo sebe, na větve stromů, na kameny na říčním břehu, na stany i na řeku a křičí:“To není bouřka, to je fakt sopečná erupce a to co prší, není žádná obyčejná voda, ale bláto! Sopečný prach smíchaný s deštěm!“ A opravdu, když si vezmu baterku a koukám se na sebe, okolní stromy, kameny, rafty i stany, vše je pokryté vrstvou bláta. Dokonce i řeka se zakalila. Rychle uklízíme vše z dosahu sopečného blátíčka. No, vše vlastně ne, jen to, na čem nám záleží a co se dá schovat. „Tady je barel na vodu, vemte raft a jeďte do zátoky na druhé straně řeky – tam není proud a mohla by tam ještě býát čistá voda“, radí Kolja ostatním průvodcům. Zatímco jede dvojice na raftu zabezpečit zásoby čisté vody, několik z nás si bere hrnky a hrnce a jdeme ze stanů oplachovat vrstvičku bláta, která kdyby zesílila, mohla by stany svou vahou rozervat. Jde to docela dobře a voda v řece zase tak moc špinavá není.
Za chvíli se vrací raft s nákladem čisté vody – 100 litrů by pro jedenáct lidí na den mělo stačit. Na saunu nemá nikdo ani pomyšlení. Telefonuji ze satelitního telefonu do 7000 km vzdálené kanceláře a s překvapením zjišťuji, že moje žena už o sopečné erupci ví: „Tady píšou, že erupce sopky Šiveluč vyvrhla včera odpoledne do výšky deseti kilometrů obrovské množství sopečného prachu a popela. Také jste dneska měli na Kamčatce zemětřesení o síle 4,5 Richterovy škály. To víš? Prý se jedná o největší letošní sopečnou erupci na Kamčatce. Ale letadla lítají, jen museli trochu odklonit letové koridory. Takže nech sopku sopkou a na víkend ať jsi doma!“ Zatímco poslouchám, co o erupci sopky Šiveluč hlásí evropské tiskové agentury, spojil se Sergej se svojí ženou v Petropavlovsku, jejíž hlášení bylo na úplně jiné úrovni:“V rádiu nic neříkali a když hledám na internetu, tak tady píší, že včera se poněkud zvýšenou aktivitou opět projevil vulkán Šiveluč. Toť vše. A pak tady nějaký vulkanolog píše, že se očekává erupce nějaké velké sopky na Kurislkých ostrovech. Tak to snad abysme těm Japoncům ty Kurily raději dali, ne?“ Člověk je hned klidnější, když mu o tom, co vidí okolo sebe, dají zprávu média. Venku zrovna přestává pršet a mraky odcházejí kamsi k severu.
Najednou se znovu objevuje modrá obloha a slunce. Je to, jako kdyby začal nový den. Káťa, která několik posledních hodin v kuchyňském stanu připravovala jídlo na zítřek a vařila večeři, vychází ven, rozhlíží se kolem sebe a pak se celá překvapená ptá všech okolo:“Jak to, že vychází slunce, když já zrovna dělám večeři? Jak to, že jste ještě nebyli v sauně? A jak to, že je všude takovej bordel, tolik bláta?“ Když jí o pár minut později u druhého panáka vodky vysvětlujeme, že opravdu bouchla sopka a to bláto kolem nás napršelo za poslední hodinu, shrnuje naši situaci lakonicky:“Nu i što. Vulkány babáchajut i mužiki vodku buchájut. Vot Kamčátka, vsjo normálno!“ (No a co. Sopky bouchají a chlapi chlastaj vodku. To je přeci normální Kamčatka!).
A protože to byl poslední večer naší výpravy na řece, rozhodli jsme se pokračovat ve stylu Kátina projevu.
Na stole se brzy objevila večeře a zbytky našich zásob piva a vodky. Jestli má sopka rozpoutat apokalypsu, tak se na to alespoň pořádně najíme a napijem.

Pátek 30.8.
Ráno se budíme dříve než obvykle. Sopečným prachem pokryté rafty, oblečení a především stany bude třeba před zabalením alespoň trochu očistit. K naší nemalé radosti už v noci nepršelo, vyjasnilo se, řeka se do rána opět vyčistila a hladina klesla k normálu. Martin, který stojí na břehu, se rozhlíží po kalné řece, šedým blátíčkem pokrytých stromech, kamení i stanech a pak se usměje:“Je to takových 50 odstínů šedi, ale po kamčatsku.“
Pomocí satelitního tlefonu získáváme aktuální zprávy o počasí i vulkanické činnosti. Má být sice jasno a slunečno, nicméně nebe nad naší částí Kamčatky bude občas zahalovat mračno sopečného materiálu ze stále dýmající sopky. Ale vzhledem ke směru větru by se měl oblak sopečného prachu pohybovat dále na sever od nás. Tedy až do odpoledne. Pak se má vítr od Šiveluče stočit v našem směru a mohlo by zase pršet.
Rafty, oblečení, stany, rybářské pruty, to vše pokrývá vrstvička šedého prachu, které se snažíme zbavit. Protože je voda v řece čistá, jde to nakonec snáz, než jsme čekali. Pruty, oblečení, ale i stany a naše včerejší úlovky omýváme opakovaně v řece, dokud není sopečný prach odstraněn. Pak se vydáváme na závěrečný úsek plavby. Předpokládali jsme, že po včerejším přívalu kalné vody, budou ryby spíše apatické, ale to jsme se spletli. Především lososi kisuč jsou velmi aktivní a každý jsme si ten den pár lososů na rozloučenou ještě ulovili. Ale chytáme i duháky, lipany a zejména na soutoku také siveny východosibiřské – kundža.
Samozřejmě pořád po očku sledujeme obzor, zda se neobjeví silueta dýmající sopky, ale vulkán Šiveluč je celý zahalený v mracích. Zda se jedná o běžnou oblačnost nebo oblak jeho vlastního vulkanického popela a sopečných par, to není zřejmé. V každém případě vítr unáší oblaka sopečného materiálu kamsi k severu, zatímco my míříme šedým prachem zahaleným říčním údolím opačným směrem k místu, kde nás na břehu už čeká Kamaz s usměvavým Voloďou.
Naložené dvě tuny materiálu a tucet pasažerů Kamaz ani necítí a vesele uhání cestou necestou po sopečným prachem a blátem pokrytých pláních směrem k civilizaci. Tedy cestou trochu zavzdoroval, když praskla hadice chlazení, ale to nebylo nic, co by Voloďa nedovedl opravit.
Je už skoro půlnoc a nad tajgou se klene obloha plná hvězd, když si v lovecké chatě na břehu řeky Kamčatka připíjíme na zdar výpravy a šťastný návrat.

Sobota 31.8.
Těch pár hodin z Dolinovky do Milkova a pak opět na asfaltku, která začíná za rozvodím řek Kamčatka a Bystraja uběhlo jako chvilka. A už je tu Sokoč a téměř povinná zastávka na nákup pirožků. Nejlepší jsou ty s brusinkami, žímavostí a tvarohem, ale i teplé masové belaše jsou vynikající a k tomu si koupíme i pár čeburechů. A samozřejmě točené pivo. Ani to nestačíme všechno sníst a jsme o 100 km dál před hotelem v areálu termálních pramenů.
Rybáři vybalují a suší broďáky, pak se jde do termálního bazénu a na tobogán.
My ostatní přebíráme veškerou výstroj, sušíme stany, odstraňujeme ze zipů sopečný prach, Káťa nakupuje nové zásoby potravin a vše se chystá na nadcházející výpravu. Zítra David, Martin, Tomáš, Bohouš, Láďa a Petr odletí a pozítří přiletí další rybáři, na které čeká další kamčatské dobrodružství a skvělé rybaření.

načíst další reportáže