Na protest proti vstupu ruských okupačních vojsk na území Ukrajiny rušíme všechny zájezdy a výpravy do Ruska.

Našim demokraticky a protiputinovsky smýšlejícím partnerům i zákazníkům se omlouváme, ale za stávající situace je absolutní bojkot turistiky do Ruské Federace jedinou možnou reakcí.

Přírodních řek, které nejsou přímo zasaženy lidskou činností, je na naší planetě čím dále tím méně. Na mnoha byly vybudovány přehrady, jiné mění svůj charakter v důsledku odlesňování, zemědělské nebo průmyslové činnosti člověka. Kamčatka byla až do devadesátých let jedinečnou oázou divoké přírody a tamní vody oplývaly množstvím ryb. S koncem studené války však došlo k otevření kamčatského poloostrova světu, dříve „zakázané“ oblasti jsou snáze dostupné a tamní rozvoj obchodu se nevyhnul ani sféře rybolovu. Intenzivní průmyslový lov lososů ve vodách Ochotského moře i při ústích řek do Pacifiku znamenal již v devadesátých letech pokles počtu ryb, které každoročně táhnou z moře do řek, ale opravdovou pohromou kamčatských řek se staly skupiny pytláků, které loví lososy přímo na trdlištích.

Nebe nad Petropavlovskem Kamčatským je blankytně modré, nikde ani mráček. Skupina britských, německých a švýcarských rybářů, která ráno přicestovala letadlem z Moskvy, postává před helikoptérou MI-8. Přicházející pilot a navigátor se však tváří značně kysele:“Nikam se neletí – na druhé straně hor je mlha a co je horší, přichází masivní oblačnost od Ochotského moře. Můžete počkat do odpoledne, jestli nám řízení letového provozu dá povolení ke startu, ale předpověď meteorologů dává jen 20% šanci na zlepšení viditelnosti. Nebo počkejte do zítřka – meteorologové slibují na 100% jasno a ideální letové podmínky na obou stranách hor.“ Překládám zprávu o počasí rybářům, kteří se už nemohou dočkat až poprvé nahodí. Jejich zklamání vzápětí zahání hlavní průvodce – Sergej:“Nebo seženu terénní autobus a do večera jsme u řeky.“ Po 15 minutách hlásí Serjoža, že se dovolal řidiči, který má volno a do hodiny bude připraven vyrazit. Když pak dodává, že se tím náklady na cestování sníží každému o téměř 300 Euro, vypuká v hospůdce, kam jsme se mezi tím přesunuli, nevázané veselí a někteří zákazníci navrhují, že uspořené peníze můžeme hned propít na zdar výpravy. Naštěstí za hodinu opravdu přijíždí terénní náklaďák ZIL upravený pro přepravu osob. Několik metráků potravin, čtyři rafty, stany, přenosná sprcha, vybavení kuchyně, naše zavazadla, 4 průvodci, kuchařka, 8 rybářů a pes se akorát vejdou na palubu auta, jehož řidič se stylově jmenuje Ivan.
Vím, že cesta na horní tok řeky Opala byla protažena už v roce 2000, ale pak byla pro veřejnost uzavřena a následně v letech 2005 a 2006, po té, co v zimě napadlo enormní množství sněhu, nebyla pro většinu vozidel bezpečně sjízdná. Ivan mne však ubezpečuje, že letos sníh na horách roztál už v červenci, některé úseky cesty jsou dokonce opraveny a cesta prý nebude trvat déle než 5-6 hodin. Podivuji nad tím, proč se opravuje cesta, která vede do divočiny, když by opravu spíše potřebovaly všechny silnice mezi kamčatskými městy a vesnicemi. Nad touhle úvahou se Ivan jen usmívá:“Koho zajímá nějaká silnice, po které jezdí normální lidé do práce. Nezapomeň, že na horní Opale jsou lososí trdliště a kde je losos je i co? Ikra! Však uvidíš, jak se Opala změnila.“
Ikra – jikry, tedy surovina k výrobě kaviáru je prokletím populace kamčatských lososů. Zatímco na dálném východě je oranžový kaviár z tichomořských lososů tradičním doplňkem potravy a pro mnoho zdejších obyvatel byl doslova denním chlebem, na Sibiři a v západní polovině Ruska se stal „luxusní lahůdkou“ a neodmyslitelnou součástí občerstvení na večírcích a oslavách. Do značné míry nahradil pravý černý kaviár z jeseterů a vyzy, jejichž dny jsou právě díky oblibě kaviáru zřejmě sečteny. Vyhubení jeseterů a vyz na většině lovišť, celosvětová ochrana zbytků populací jeseterovitých a restrikce obchodu s „pravým“ kaviárem odstartovaly nejen růst cen kaviáru, ale také rozvoj obchodu s relativně dostupným lososím kaviárem.
Po dvou hodinách jízdy je nám všem jasné, že zprávy meteorologů byly pravdivé – za prvním horským hřebenem leží nízká oblačnost, začíná pršet. Auto si prokousává cestu lávovými poli a s výjimkou jednoho strmého rozbahněného vršku, kde musíme vystoupit a jít pěšky, nemá s náročným terénem nejmenší problém.
Po pěti hodinách cesty se před námi objevuje údolí řeky Opala, ve kterém se povalují chomáče mlhy. Hustě prší. Na břehu řeky se k našemu zděšení nachází malý stanový tábor a ze zaparkovaného terénního mikrobusu duní ruský bigbeat. Slovy klasika:“Rychlost, s jakou Rusové obsazují dobytá území je obdivuhodná“. Ještě před rokem cestovalo po Opale z tohoto místa asi 10 skupin rybářů ročně, ale v roce 2007 to byl nejméně dvojnásobek. Co je však horší, přístupovou cestu používají pytláci: část z nich loví lososy na trdlištích na horním toku řeky, ostatní zde spouštějí na vodu čluny, které pak unášeny proudem vlečou mezi sebou ve dvojici síť. Mlíčáky vracejí pytláci do řeky, ulovené jikrnačky jsou rychlým řezem krátkým nožem „otevírány“ a následně zbavovány jiker, jejich umírající těla vyhazují pytláci na břeh, odkud je zanedlouho uklidí medvědi.
Zatímco naši průvodci staví na břehu řeky kuchyňský stan, jdu se s ostatními rybáři vykoupat do termálního pramene, který leží asi kilometr od řeky. Tůňka s horkou vodou v romantickém březovém hájku je obklopena terénními auty, mezi kterými leží na hromadách láhve od vodky a koňaku. Z relaxace v termálu nás vyrušil příchod trojice obtloustlých Rusů ověšených zlatými řetězy. Když jeden z chlapíků zjišťuje, že jsem Čech, okamžitě pookřál a se slovy:“Davaj Iványč, prinesí stakány – éto náši, éto chachlí!“, zavolal jednoho ze svých kumpánů. „Já ti dám „chachli“, já ti dám „náši“. Moje maminka házela v osmašedesátým zápalný láhve na vaše tanky, když jste nás přijeli zase osvobodit“, snažím se uvést politicko-národnostní věci na správnou míru. Chlapík se jen zasměje, nalévá stakány a následuje přípitek:“Jebat politiku, na to, že jsme se v míru sešli uprostřed krásné přírody…“. Později z rozhovoru vyplývá, že si přijeli na řeku zarybařit, možná střelit medvěda a možná i nasolit nějaký ten kaviár - prostě užít si krásné přírody…
Ráno slunce brzy rozpustí poslední zbytky mlhy a začíná nádherný den. Ještě než se Rusové v sousedním táboře stihnou vzbudit , vyrážíme na řeku. Navštívil jsem Opalu za posledních pět let celkem třikrát, jen jednou jsem na řece potkal jiné rybáře, ještě v roce 2006 u termálních pramenů nebyly žádné odpadky a stopy po přítomnosti lidí bylo nutné hledat. Září 2007 však bylo zklamáním. Nejprve opravená cesta, pak tábor „ruských milovníků přírody“ a pár set metrů pod táborem nacházím zbytky sítě namotané na kmeni stromu a o kus dál hromádku hnijících jikrnaček lososa keta – bez jiker.
Lovecký pes Rem, který doprovází naši skupinu, je cvičen k lovu medvědů. Zdatně nám hlásí přítomnost každého medvěda, kterého se mu daří zavětřit a celkem účinně medvědy plaší. Před polednem se však setkáváme s huňáčem, kterému se nechce opustit mělčinu uprostřed řeky. Zvíře si pravděpodobně stačilo zvyknout na přítomnost lidí, klidně si uprostřed říčky ožírá mrtvolu lososa a nehodlá nám uvolnit „plavební dráhu“. Rem dostává od jednoho z průvodců instrukce, aby odvedl medvěda stranou. Čiperná lajka chvíli poskakuje na mělčině okolo medvěda a pak začíná honička. Asi po čtvrt hodině se o kus dál po proudu vrací udýchaný Rem na svůj raft, kde dostává od kuchařky pochvalu a kousek masa. Po další půl hodině se opět objevuje tentýž medvěd. Zpovzdálí pozoruje naše rafty a rybáře a pečlivě obchází všechna místa, kde jsme se zastavili nebo kde jsme rybařili. Je to jasné – tohle zvíře se naučilo získávat potravu od lidí či spíše žrát zbytky, které zahodí lidé. Na Sergejovi je vidět, že má vztek – jedním z pravidel, které ctí všichni profesionální průvodci na Kamčatce, je nenechávat nikdy za sebou žádné odpadky. Není to jen otázka hygieny, přístupu k divoké přírodě, ale s ohledem na medvědy je to i otázka bezpečnosti. Nakonec zaháníme medvěda pomocí zápalné signalizační pochodně, ale večer musí Sergej satelitním telefonem nahlásit chování potenciálně nebezpečného medvěda správci honitby.
Ještě odpoledne nás však čeká další „civilizační šok“ – pod přítokem Levé Opaly stojí chatový tábor. Zatímco moji kolegové loví pod táborem jednoho sivena malma za druhým, dávám se do hovoru s dělníky, kteří dokončují střechu jedné z chat. Vysvětlují, že začali stavět v červnu a za týden mají přijet první hosté – lovci z Moskvy nebo od někud z Ruska. Investor prý nechal tábor postavit, jako loveckou základnu pro lovce medvědů a tetřevů, ale oko jednoho z chlapíků významně pomrkávající na kýbl s kaviárem, který stojí za keřem, dává tušit, že lovecká základna se snadno může stát opěrným bodem pro pytláky.
Večer sedíme rozpačitě okolo ohně a nikomu se nechce začít rozhovor, který zákonitě musí směřovat k budoucnosti téhle řeky. Polovina z nás je na Opale opakovaně, kromě pár ryb (a pár kilo kaviáru), které jsme snědli při putování divočinou, jsme nikdy zbytečně žádnou rybu nezabili, tábořiště opouštíme tak čistá a upravená, že je po roce máme někdy problém znovu najít. A dnes je tahle řeka jiná, to už není „naše“ Opala.

V následujícím týdnu jsme pomalu splouvali po proudu řeky a prochytávali místa známá z let minulých i nová loviště. Řeka byla stále plná sivenů, kterých si každý mohl chytit i 50 za den, ale množství ulovených duháků bylo výrazně nižší. Zkušenosti z řeky Bystraja a jiných kamčatských řek, které jsou vystaveny tlaku pytláků, ukazují, že početní stavy a velikost lovených duháků jsou dobrým indikátorem pytlačení – nejprve z řeky zmizí velcí duháci, kteří pravděpodobně uhynou v důsledku poranění v sítích pytláků, pak mizí i malí duháci – pravděpodobně následkem poklesu stavů generační ryby, ale zřejmě se sníženým množstvím táhnoucích lososů ubývá i jejich potravy – lososích jiker a malých lososů.
Na několika hůře dostupných místech se nám podařilo ulovit pstruhy duhové délky okolo 65 cm, ale celkový počet lovených ryb byl alarmující: denně jen málokdo z nás ulovil více než jednoho duháka a to i na místech, kde jsme ještě v loňském roce lovili i 5 duháků denně.
Na horním toku řeky bylo počátkem září jen málo lososů, většinou se jednalo o lososy keta a nerka, kteří v roce 2007 začali táhnout opožděně. Po průjezdu peřejí, kde řeka vytéká z kaldery někdejšího vulkánu, jsme se dostali na místo, kam vede cesta od pobřeží. Vyřazené vojenské pásáky zde pytláci používají k dopravě proti proudu řeky – spolu s táhnoucími lososy se za nimi pohybují i jejich lovci.

Později si ve městě povídám s jedním z inspektorů, který pracuje pro zdejší pobočku ministerstva rybářství. Stejně jako spousta jiných, si i on jako kluk a student přilepšoval lovem lososů na kaviár a na maso. Jenže, alespoň podle jeho slov, v osmdesátých letech byl pohyb okolo řek značně omezen a většina pytláků lovila ryby pro vlastní spotřebu nebo pro nejbližší příbuzné a přátele. Navíc téměř neexistovala možnost dopravy kaviáru z Kamčatky, takže nikdo (kromě komerčních rybářů pracujících pro státem řízená a kontrolovaná rybářská družstva) ani nepřemýšlel o obchodování s lososími jikrami.
Dnes obdrží pytlák za kilo nasolených lososích jiker okolo 7 Euro. Za jeden den si při troše štěstí šikovný pytlák vydělá i přes 500 Euro. Zhruba stejnou částku si může vydělat za měsíc práce v místní konzervárně. Není divu, že pytláky od jejich činnosti neodradí ani hrozba vysokých pokut a vězení – pro mnohé je to v nezaměstnaností postižené části světa jediná možná volba.
„Je to jako s nošením tygřích kožichů - dokud nebude konzumace kaviáru považována za společensky neúnosnou, dokud budou lidé jíst kaviár a platit za něj, je práce nás, rybářských strážců a inspektorů skoro marná. Komerční rybáře a licencované lovce lososů při ústích řek, jsme schopni alespoň částečně kontrolovat a držet překračování stanovených kvót na únosné úrovni, ale nemáme šanci hlídat řeky po celém jejich toku.
Škoda, že si Američané s Aljaškou nekoupili i Kamčatku, ochrana lososů a naší země by byla mnohem snazší“, uzavírá svůj monolog rybářský inspektor.

A tak, až Vás někdy napadne, koupit si skleničku kaviáru…
Zatím bohužel musím s ostatními sportovními rybáři říci: "Sbohem Opalo!"

Zdeněk Edelmann