Na protest proti vstupu ruských okupačních vojsk na území Ukrajiny rušíme všechny zájezdy a výpravy do Ruska.

Našim demokraticky a protiputinovsky smýšlejícím partnerům i zákazníkům se omlouváme, ale za stávající situace je absolutní bojkot turistiky do Ruské Federace jedinou možnou reakcí.

Už jako malý kluk jsem četl příspěvky v Rybářství ze vzdálených zemí, knížky o rybách a putování za nimi, třeba přes celý Svět. Z rybářova zápisníku od Zdeňka Šimka, Zlaté úhoře od Oty Pavla, Stříbrného lipana a také příběhy z tajgy od Rudolfa Luskače. Jedna část světa mě, ale vždy přitahovala nejvíce, byla to Aljaška a k ní přilehlé oblasti. Protože jsem hodně četl povídky Jacka Londona, tato část světa mě začala až magicky přitahovat. Vždyť který kluk by si nechtěl zout boty a zarýžovat si zkusmo písek v potoce Klondike ? Na takovou výpravu je, ale potřeba dost peněz a ty jsou pro většinu lidí nedostatkovým artiklem po celý život… Když jsem si jako malý kluk schovával uspořené koruny do pytlíku od barevných hliněných kuliček, snil jsem o tom, že je někdy použiju na nějakou kouzelnou cestu na konec Světa … Časem, po mnoha beznadějných situacích v životě, se mi podařilo ušetřit trochu víc peněz a tak jsem na chvíli zavřel oči a odkliknul platební příkaz na takovou výpravu. Sny se mají žít … Nevyrazil jsem, ale na Aljašku, jak jsem původně plánoval, ale časem mě nadchlo vyprávění a videozáznamy o Kamčatce. Sopečný poloostrov Kamčatka, na kterém byl v některých oblastech 30-80 let vojenský prostor se zákazem vstupu, mě velice zaujal a když mě jeden kamarád popíchnul a to on umí, poznámkou, že na Aljašce je to dnes jako v zábavním parku, bylo rozhodnuto. Kamčatka.
Představte si to-nekonečné lesy, tundry, klikatící se divoké řeky pramenící na úpatí nedalekých, mnohdy činných vulkánů a k tomu spaní ve stanech, když kolem vás možná chodí největší medvědi na světě – grizzly kamčatský, dosahující až sedmiset kilogramů. K tomu žádné cesty, pouze řeky-to jsou místní cesty, dopravním prostředkem je vrtulník, raft, kajak. Pro lovce v zimě sněžný skůtr, jedoucí po zamrzlé řece proti proudu. Na mobilní telefon můžete zapomenout, poslouží vám jen jako hodinky a kalendář, tedy, dokud se nevybije baterka… Jediné spojení se zbytkem světa zůstává satelitní telefon s dobíjením přes folii se slunečním kolektorem, tedy, když svítí slunce… Také může být nevhodné počasí a vrtulník pro vás přiletí o týden později…to všechno je Kamčatka. No a pro tu jsem se rozhodnul …
Nebylo to,ale tak jednoduché,jak by se mohlo zdát. Spousty lidí si myslí,že za peníze si koupí všechno, není to, ale pravda ! Když jsem o tuto výpravu poprvé projevil zájem, byl jsem označen jednou skupinou za barbara, protože jsem si chtěl z Kamčatky přivézt hlavu z lososa a také jsem protestoval proti používání pouze jednoháčků bez protihrotu. Připadalo mi to u rotaček a woblerů nemožné… Podobná situace je teď, když jsem v Norsku, spousta kamarádů mě prosí, abych jim někde domluvil odstřel losa, ale většina odpovědí zní -ne. Je to o vstupu do spolku a spoustě dalších věcí . V regionu, ve kterém teď bydlím mi řekli, že mají v revíru losi jen tři a nenechají si je odstřelit ani za milión, oni je chrání a nějakých 100tis. si může každý strčit za klobouk… Pro ně to žádné peníze nejsou. No a podobné je to s Kamčatkou milí přátelé. Pokud si někdo myslí, že přijede do „zaostalého“ Ruska a bude si tam moci dělat, co ho napadne, ten se krutě mýlí. Možná není na škodu si uvědomit, že ze stovek zemí světa, včetně USA a Japonska dosáhlo jako první vesmíru právě Rusko. Také jsem si při devítihodinovém letu z Moskvy do Petropavlovsku Kamčatského uvědomil, jak hloupí jsme jako kluci byli, když nám učitelé vysvětlovali, jak obrovský projekt byla elektrifikace celého Ruska a my jsme se tomu smáli. Dnes, po pohledu na nekonečné lesy, hory a stužky veletoků zeshora, bych se mých tehdejších spolužáků zeptal, jestli by oni dnes chtěli táhnout 9000km stožárů a ocelových lan přes Tajgu a Sibiř a postavit stovky elektráren. Potom bychom se mohli začít smát znovu, až bychom to měli za sebou… Myslím,že by nechtěli…
Nakonec, potom, co jsem si chvíli povídal s pracovníky několika cestovních kanceláři, přijal mě do skupiny Zdeněk Edelman, asi naznal, že nejsem až tak úplně ztracený případ. Mělo nás být osm, společně se skupinou Švýcarů a čtyř Američanů, kteří nakonec nedorazili . A tak jsme nakonec byli taková pěkná skupinka : Martin-majitel lékárny ve Švýcarsku ,Florian-německý chirurg s manželkou Carmen –managerkou firmy a jeden český svářeč-já. Chytal i Zdeněk a občas i naši průvodci, nejvíc kuchařka Káťa. Důvod , proč Američané nakonec nedorazili neznám,ale pro nás to bylo vlastně plus, protože nás bylo ve skupině méně a tak měli všichni větší prostor pro rybolov i soukromí. No, tak jsme vyrazili 13.září 2008, já z Prahy do Moskvy,tam byl přejezd z jednoho letiště na druhé a přestup. Čekání na přestup se mi trochu protáhlo, protože letedlo mělo šest hodin zpoždění. Při sezení v letištní hale jsem zpozorněl, když jsem zjistil,že holka, co sedí vedle mě pije české pivo z lahve. Dal jsem se s ní do řeči, jmenovala se Natalia a letěla ze Švýcarska, kde studuje, domů na Kamčatku . Také mi poradila,že venku ve stánku je pivo i všechno ostatní čtyřikrát levnější, než uvnitř v hale. Tak jsem se jí držel. Něco jsme popili a mnoha věcem okolo nás se zasmáli, najednou se mi hodila ruština ze školy, i azbuku kupodivu ještě celkem ovládám. Jen to, že letím sám na Kamčatku na ryby a že chci spát ve stanu v lese, to jí i jejímu kamarádovi připadalo naprosto šílené. Nedlouho před naší cestou tam totiž při nějaké párty přišel medvěd až na okraj Petropavlovska a zabil dva lidi, asi ho přilákala vůně šašliku…
Po devítihodinovém letu z Moskvy do Petropavlovsku Kamčatského nás na letišti čekal Zdeněk a navzájem nás seznámil mezi sebou, i s našimi průvodci. Potom odvezli naši skupinku na menší letiště, kam pro nás po chvíli přiletěl vrtulník. Také jsme si všichni posunuli čas na hodinkách a mobilech o dvanáct hodin. Naložili jsme společně naše zavazadla a náklad do vrtulníku a vznesli jsme se vstříc nevšednímu dobrodružství , směrem k činnému vulkánu Županova. Po cestě jsme z vrtulníku měli možnost sledovat i natáčet jednoho velkého medvěda prchajícího po louce před rachotícím vrtulníkem. Byla to opravdu hora masa a svalů v trysku. Dosedli jsme na kamenitém břehu horního toku řeky Kundževaja. Vyložili jsme bagáž ,vrtulník vzlétl a zmizel nám brzy z dohledu v horách. Chvíli zavládlo ticho a pak se naši průvodci pustili do stavby stanového tábora a nafukování raftů. Sympatická kuchařka Káťa nám za už hodinu po příletu servírovala výborné jídlo,ostatně stejně tak tomu bylo i každý následující den. Naši průvodci Vasilij a Voloďa také rozhodně nebyli žádná ořezávátka, jeden jezdí v zimě na lov do hor proti proudu řek a to po ledě,na doma dělaném sněžném skůtru a druhý se zůčastnil měsíční plavby na kajaku okolo celé Kamčatky po moři… Někdy bylo zajímavé naše průvodce sledovat, jak jsou perfektně sehraní a jak má vlastně hlavní slovo Káťa,která chlapy vždy hlavně honila do rychlého rozdělání ohně, aby měla brzy horkou vodu pro vaření i na nádobí. Občas jsem jim pomohl třeba se sháněním dřeva na oheň, to zase trochu nechápali oni, ale já zase nemusím mít nahozeno šestnáct hodin denně.
Medvědi jsou opravdu nebezpeční a zvláště po instruktáži o tom, jak se chovat, abychom se s nimi nesetkali a jak se chovat, kdyby k tomu přece jen došlo, už se s nimi nikdo zblízka ani setkat nechtěl. Pokud se vás totiž velký medvěd rozhodne zabít, prakticky vůbec žádnou šanci na záchranu života nemáte. Snad jen se silnou palnou zbraní a musíte být velice rychlí. S nějakou pistolí,nebo puškou slabé ráže ho jen poraníte a rozzuříte, mnohokrát jsem četl, že i dobře zasažená šelma si pro vás ještě vyleze na strom, aby vás zabila a teprve potom svým zraněním podlehne. Zkrátka raději se s nimi zblízka nesetkat. Nejlepší je držet se ve skupinách a dělat trochu hluku, mluvit, zpívat si, aby jste žádného huňáče zblízka nepřekvapili,nebo na něj dokonce nešlápli. Oni ti huňáči totiž spí stočení do klubíčka jako psi v dolících na loukách, jen mají pár set kilogramů. Na podzim, kdy se na Kamčatku jezdí nejvíce, je jich, ale naprostá většina vylezlá v horách a živí se už jen borůvkami a brusinkami. To, aby se pročistili před zimním spánkem. Vůně jídla může hlavně v noci medvědy do tábora přilákat a proto se jídlo uchovává v plastových sudech s víky a ještě se sudy z venčí pro jistotu večer stříkají odpuzující látkou, na jejíž složení jsem se raději neptal. Myslím, že ten roztok je míchaný podle receptu starých lovců a ne koupený v drogerii… První večer jsme ztrávili vzájemným seznamováním se a také jsme ochutnali dobrou vodku a pivo přezdívané „Ruská Plzeň“ – Baltika.
Rybolov jsme započali druhého dne po vydatné snídani. Já jsem byl rozhodnutý převážně vláčet, i když jsem měl i muškařský prut. Zdeněk ze mě sice chtěl udělat muškaře,ale já jsem spíš samostatná jednotka a většinou jsem byl s vláčecím prutem pár set metrů před ostatními . Jednou jsem při těch svých útěcích dopředu stanul na rozbláceném místě a některé čerstvé medvědí stopy v blátě na břehu byly dlouhé jako dvě moje. Chtěl jsem si je vyfotit, ale okolo bylo takové zvláštní, mrtvé ticho, ani ptáček nepípnul. Tak jsem odsud raději vycouval a přebrodil na druhou stranu řeky, navíc jsem prý vyplašil medvídě, které pelášilo nahoru směrem k muškařům, to asi, jak jsem si zpíval něco od Kabátů. Raději jsem o tom nikomu ani neříkal. Při chytání jsme vlastně každý den brodili řekou dolů po proudu a občas se kus cesty svezli na raftu, v poledne bývá zastávka na oběd a večer každý dobrodil nebo doplul na místo dalšího tábora k večeři a noclehu. Vybavení našich průvodců bylo pro pobyt v přírodě opravdu profesionální a nechyběl ani stan-záchod a jednou i stan- sprcha s teplou vodou .
Příroda Kamčatky je krásná a drsná, ryby tu žijí jen lososovité, plotičku ani hrouzka tu nehledejte. To mě napadlo, když jsem uvažoval o tom,co v té prudké řece vlastně ryby žerou. Mladá stadia ryb se živí larvami a dospělci hmyzu, větší ryby už se žerou navzájem a vlastně neustálý přísun potravy tvoří jikry a potěr čtyř druhů lososů, kteří se v řekách střídají podle ročního období. Mou první rybou Kamčatky byla „kundža“-siven východosibiřský, po něm je pojmenovaná i řeka, na které jsme byli – Kundževaja. Je to ryba krásná a velice bojovná, skáče při souboji nad vodu a využívá sílu proudu. Dorůstá až devadesáti centimetrů a podle mého názoru je to nejbojovnější ryba této řeky.
Hned první den jsem chytil i svého prvního lososa, byl to losos psí a mnoho dalších sivenů východosibiřských a sivenů malma, zvaných „golec“, u těchto sivenů je tak velký rozdíl mezi samcem a samicí, že to vypadá, jako by byl každý jiného druhu. Do řek Kamčatky táhnou čtyři druhy lososů a v některých žije kromě dvou druhů sivenů také pstruh duhový.
Nikdy dříve jsem nechytal v tak prudce tekoucí , kamenité řece a nejlepší volbou ze všech nástrah se ukázaly být menší těžké rotačky, které po nahození rychle klesají ke dnu,větší nástrahy proud unáší velice rychle u hladiny, protože se do nich může opřít. Takže plandavky, i když byly těžké se do prudkého proudu nehodily. Muškaři nachytali větší množství ryb, já jsem měl zase větší úspěšnost v lovu lososů, ale nejvíce jsem si cenil úlovku mého největšího sivena východosibiřského v délce 78 cm, můj největší losos kisuč měl 77 cm a asi pět kilogramů. Lososů jsem za šest dní rybolovu chytil šestnáct a v půměru to bylo 30 ryb denně. Já jsem byl spokojený již první den večer, protože jsem chytil všechny druhy ryb, za kterými jsem přijel. Určitě bych chytil ryb ještě více, kdybych se snažil, ale na některých místech, když mi ihned po nahození visel na háčku menší siven malma, jsem přestával chytat a snažil se najít jiné místo s většími kundžami nebo lososy.
To mi připomělo moje původní obavy z jednoháčků bez protihrotů, není to žádný problém, i když třpytka vybavená jedním jednoháčkem vypadá nezvykle, siveni na ní drží bez problémů, stačí držet napnutý vlasec. Navíc jsou na jednoháčku ryby poraněné jen minimálně. Pár lososů mi sice spadlo, ale třeba ten můj největší měl tak pevně zaseknuný háček za spodní čelist, že bych ho bez kleští asi neuvolnil.
Někdy jsem jen sledoval muškaře a kochal se okolní přírodou. Když brali siveni na suchou mušku z hladiny, také jsem muškařil a byla to paráda. Po návratu do Petropavlovsku jsme se setkali s výpravami rybářů z jiných řek a vyměnili si zkušenosti a zážitky. Poslední večer jsme si užili termální koupaliště a čistý hotel, přece jen to byla příjemná změna po týdnu ve stanech. Někteří moji kamarádi u nás mi po návratu říkali, že jezdí raději za pár korun do Španělska, povodit si velké sumce. Nu , proč ne, také se tam třeba někdy vypravím. Ale s Kamčatkou lze srovnávat asi málokteré místo na světě. Na Kamčatce se mimochodem všechny ryby pouští a řeklo by se Rusko, že…

Petr Mikoláš