Na protest proti vstupu ruských okupačních vojsk na území Ukrajiny rušíme všechny zájezdy a výpravy do Ruska.

Našim demokraticky a protiputinovsky smýšlejícím partnerům i zákazníkům se omlouváme, ale za stávající situace je absolutní bojkot turistiky do Ruské Federace jedinou možnou reakcí.

Řeka Plotnikova je jednou z několika snadno dostupných kamčatských řek, do kterých táhnou každoročně tisíce lososů, aby zde daly vzniknout nové generaci. Krátce po vytření pacifičtí lososi hynou a jejich těla lákají k řece množství orlů a medvědů. Dravci zkonzumují část hynoucích ryb, ale většina zůstane pohřbena na dně řeky a působí tak v podstatě jako přirozené hnojivo. Tohle přírodní divadlo se odehrává v kamčatských řekách již tisíce let.

Asi před hodinou jsme zamávali řidiči mikrobusu, který nás dovezl až k řece a chvíli po té již naše dvě lodě vypluly na hladinu řeky široké asi dvacet metrů. Byl hezký slunečný den, v dálce se nad zlatavě zbarvenými korunami bříz leskl zasněžený masiv sopky Opala. Ranní mrazík zbavil kraj dotěrných komárů, kteří sužují obyvatele Kamčatky po celé léto a my jsme si mohli zcela nerušeně vychutnat nádherné přírodní scenérie.
Naši průvodci zastavovali lodě na místech, která slibovala zajímavé úlovky. Po několika zastávkách jsme však ulovili jen jednoho malého sivena malma (Dolly Varden). V minulých dnech jsme zažili skvělé rybaření na řece Bystraja a tak nám oněch několik desítek minut „bez záběru„ připadalo jako věčnost.
Zatímco průvodce Oleg udržoval raft uprostřed řeky, bezmyšlenkovitě jsem nahazoval potápivou šňůru do okolního proudu. Při pomalém stahování streamera jsem náhle ucítil prudké zadrhnutí a pak mi cosi vytrhlo šňůru z ruky. Nestačil jsem včas uvolnit smyčku sevřenou v ruce druhé, ozvalo se charakteristické prásknutí a ryba byla pryč.
Po chvilce se rozezněl hlásič na naší vysílačce, to nám Ivan oznamoval svůj první dnešní úlovek - losos stříbrný (kisuč neboli coho) délky 70 cm neodolal stříbrné rotačce. Zastavujeme u jednoho z ostrůvků, které zde dělí řeku. Oleg jede sám s raftem k dolnímu konci ostrova po hlavním toku a já s Martinem brodíme podél ramene, které je široké necelých deset metrů a hluboké nejvýše metr – ideální stanoviště pstruhů duhových. Nejprve prohazujeme rozhraní krátké peřeje a tišiny, kde se pstruzi často zdržují, ale marně. Martin pak zkouší na černošedého „apetizera„ vyprovokovat ryby u druhého břehu, kde proud vymlel hlubší tůň. A úspěšně. Záběr přichází těsně nad vyvrácenou vrbou, která je napůl ponořena pod hladinu. Ryba se však osvobozuje a Martinova udice vězí zaseknutá ve vrbovém roští. Nezbývá než pro ni dojít. Zatímco Martin brodí v křišťálově čistém proudu, já prohazuji mělčí části říčního ramene. Suchá muška –myška, přeskakuje po vlnkách a opravdu vypadá jako malá myš plující přes řeku. Náhle se pod myškou zalesklo stříbřité rybí tělo a myška zmizela pod hladinou. Prudký a dlouhý výpad směřuje nejprve po proudu dolů, ale vzápětí se ryba otáčí a míří k potopené vrbě. „Tak tam tě teda nepustím„, mumlám si pro sebe a raději směřuji rybu středem říčního koryta k peřeji. Tam se však rybě evidentně nechce a obrací se opět po proudu dolů. Po chvilce přetahování navádím elegantní pstruží tělo na štěrkovou mělčinu, klekám si do vody a uvolňuji mušku z rybí tlamy. Používáme háčky bez protihrotu a tak to jde velmi snadno.

Přicházíme k dolnímu konci ostrova, kde nás čeká Oleg. Leží natažen napříč raftem a podřimuje v odpoledním slunci. Posádka druhého raftu hlásí vysílačkou úlovek dalšího lososa. Vyrážíme po proudu řeky za nimi. Náhle se vysílačka opět ozývá. Že by další úlovky? „Medvěd na levém břehu, asi 50 metrů za pravým zákrutem řeky„, oznamuje hlas ve vysílačce. No to je dost, že se konečně huňáč ukázal. Jsme na Kamčatce již týden, medvědí stopy nacházíme každý den, ale zvíře samotné jsme zatím viděli jen zdálky, navíc za šera. Právě vjíždíme do zákrutu a je nejvyšší čas vyndat foťák. Ten je ale v batohu a batoh navíc pevně uzavřen v nepromokavém obalu. Když konečně nahmatávám fotoaparát, objevuje se huňáč. Pravděpodobně ležel na břehu schovaný v trávě a baštil lososa. Teď se postavil na zadní a začal větřit. Odborná literatura nelhala – kamčatský hnědý medvěd je ještě mohutnější než americký grizzly (inu v Rusku „vsjo balšoje„). Proud pomalu unáší raft stále blíž, jsme od něj asi 30 metrů. Nehýbáme se, jen pozorujeme překvapené zvíře. Medvěd stále větří, otáčí hlavu ze strany na stranu. Pak se opět staví na všechny čtyři a mizí ve vysoké trávě na břehu řeky. Je podzim, řeka plná ryb a na okolních stráních rostou spousty borůvek a brusinek. Medvědi se krmí před tím, než ulehnou k zimnímu spánku a o zbytečná setkání s člověkem nemají zájem.

Asi po 300 metrech přijíždíme k raftu našich kolegů. Je zaparkován na břehu řeky a kluci se rozhlížejí po okolí z vysokého břehu. A je na co se koukat. Desítky kilometrů od řeky se táhne vřesoviště porostlé borůvčím. Celá planina, kterou sežehl ranní mrazík, má načervenalou barvu a jako gigantická pyramida z ní v dálce vyrůstá mohutný kužel sopky Opala. Medvěda však nikde nevidíme, asi se vrátil do hluboké trávy na břehu řeky. Při vystupování na břeh našel Libor zbytky medvědí kostry, pravděpodobně pozůstatek po pytlácích. Medvědí čelist si Libor bere na památku.

O několik set metrů dále se řeka stáčí a mělká štěrková naplavenina přechází do hluboké proudnice. Typické stanoviště lososů. Martin postupuje pomalu po proudu a systematicky prochytává s oranžovým streamerem okraj tišiny. Jirka, který vláčí zelený twister o několik desítek metrů níže po proudu, právě zasekl lososa. Jeho modrý laminátový prut se ohýbá, ale i když jde o téměř muzejní kousek, svou práci odvádí bezchybně. Jirka nechává rybu bojovat v hluboké tůni. Teprve po chvíli, když ví, že je ryba unavena, začíná lososa opatrně zdolávat. Důležité je rybu vést velmi opatrně, v případě, že by losos vyrazil do silného proudu, mohl by se snadno osvobodit. Zatím Martinovi zabrala ryba na jeho mušku. Podle nervózního pocukávání na jednom místě pravděpodobně siven. A opravdu, brzy Martin vylovuje ze studené vody stříbrnozelené masivní tělo sivena malma. Ryba je mohutně stavěna a v jejím zbarvení výrazně převažuje stříbřitá barva – jedná se o tažnou formu sivena. Tyto ryby se v letním období vykrmují ve vodách Ochotského moře a posléze doprovázejí hejna lososů na jejich pouti k trdlištím. Zatímco v moři se živí převážně garnáty, krevetami a drobnými rybkami, v řece se zaměřují na lososí jikry. Na rozdíl od svých stacionárních příbuzných, kteří celoročně obývají na potravu chudší řeky, mají mohutnější tělo, menší hlavu a méně výrazné zbarvení.

Naši průvodci dávají znamení, že se na druhém břehu řeky utáboříme. Právě jsem s Martinem narazil na jámu plnou sivenů a podařilo se nám ulovit i pár pstruhů. Zůstáváme na našem stanovišti a chytáme dál. Oleg nám pro jistotu přinesl vysílačku a signální raketu, která vydrží hořet několik desítek minut – to pro případ, že by se medvěd snad vrátil a chtěl nás vystrnadit ze svého loviště. Je to velmi nepravděpodobné, protože medvědi se člověka bojí, ale jistota je jistota.

Asi po hodině chytání jsme už úlovků nabaženi, navíc slunce zapadlo, začíná se ochlazovat a ryby přestávají být aktivní. Martin brodí k táboru na druhém břehu řeky ale těsně u břehu se objevuje překážka – voda je zde hlubší, než čekal. Proud ho strhává, ale několika rychlými kroky se dostává na mělčí místo. Já jsem o deset kilo lehčí a proud mne začíná pomalu posouvat na hloubku. Raději se tedy vracím zpět a čekám, až mne na raftu převeze náš průvodce.
V táboře již hoří oheň, kuchařka Marína krájí zeleninu na polévku a kluci stavějí stany.
Na břehu krásně voní suchá tráva, ve které se rýsují medvědí pěšinky. Co pěšinky! Přímo dálnice! Ve vysoké trávě vede podél řeky široká prošlapaná hlavní trasa, ze které odbočují k řece desítky menších cest. Chvíli váháme, kam umístit náš stan a nakonec ho stavíme přímo doprostřed medvědí dálnice – je zde krásná rovinka. Kluci už mají stany postavené a s hrnkem kávy v ruce pozorují masiv sopky, která po západu sluce doslova září proti tmavnoucí obloze.

Večeře bude hotova za půl hodiny a Martin odchází ještě chvilku muškařit. „Je to fanatik„, komentuje Martinovu vytrvalost Libor. Martin se však zastavuje na břehu řeky a volá na mne:„Tady se nedá rybařit!„ „Jak to nedá?„, odpovídám. „Protože je tady moc medvědů!„ A opravdu, asi 25 metrů od našeho tábora na místě, kde se Martin před chvílí přebrodil přes řeku, je skupinka medvědů. Přesněji řečeno medvědice, která loví lososy se třemi medvíďaty!
Malí huňáči se potulují podél podemletého břehu a povalují se po blátivé naplavenině. Na fotografování je sice už příliš šero, ale obě videokamery jedou brzy na plný výkon. Připravujeme do pohotovostní polohy signální rakety a přikládáme na oheň. Vítr jde směrem k nám a medvědi nás necítí. Šumění řeky pravděpodobně přehlušuje hluk našeho hovoru a jak se zdá, medvědí rodinka o nás nemá ani nejmenší tušení. Po pěti minutách se začínáme zamýšlet nad tím, jak medvědy odehnat. Medvědice bránící medvíďata může být nebezpečná a kdo ví, co by se mohlo stát, kdyby snad některého malého huňáče napadlo prozkoumat náš tábor? Naši průvodci volí osvědčený způsob: lžíce bubnující na kastrol, to je randál, který medvědím uším nezní právě libozvučně. Medvíďata si přestávají hrát, medvědice větří a pak všichni odcházejí houštinou pryč.

Jsme opět sami na břehu řeky a Marína oznamuje, že večeře je hotova. Všechny zásoby potravin putují pro jistotu do kovových uzamykatelných boxů, aby snad vůně lahůdek nedráždila medvědí smysly. Libor odnáší medvědí čelist, kterou našel na břehu řeky daleko od tábora – podle staré lovecké legendy se osoba, která u sebe přechovává něco z mrtvého medvěda vystavuje nebezpečí medvědí pomsty. Pověra? Kdo ví, možná na ní bude něco pravdy.
Řeka tiše šumí a na travnatou pláň se snáší tmavá podzimní noc.