Revíry - destinace ► Evropa ► Španělsko ► Riba-Roja a Mequinenza ► Reportáže ► Byli na jsme na Ebru
Španělsko - Riba-Roja a Mequinenza - Reportáže
Byli na jsme na Ebru 14.1.2005
Již na počátku loňského roku dostal Jirka nápad vyjet si na týden zarybařit. Každý z naší party podal návrh, kam by se mohlo vyjet. Nakonec jsme se shodli na tom, že když to byl Jirkův nápad, ať vybere on nějakou lokalitu, kde bychom strávili týden plný rybařiny. Celé jaro a léto, kdy je většina z nás pracovně zaneprázdněna, jsme absolvovali jen jedno až dvoudenní výjezdy.
Koncem léta přišel Jirka s návrhem jet do Španělska na tak vychvalované Rio Ebro. Nejdříve jsme mysleli, že je to vtip, ale po tom, co řekl „větší část nákladů zasponzoruji“, nám bylo jasné, že se jeho návrh stane skutečností. Po krátkém rozmýšlení jsme souhlasili a od tohoto dne jsme začali připravovat vše potřebné.
Cesta byla naplánovaná od 26.9. do 5.10.1999. Každý dostal své dva až tři úkoly, které musel zajistit pro cestu, pobyt a rybařinu. Jen Míra měl úkolů asi dvacet, ale všechny splnil beze zbytku, a tak se mohlo v neděli 26.9. vyjet (ve složení pět mužů, jedna žena a tři děti) směr Španělsko.
Cesta probíhala bez problémů až do Španělska, kde nás asi 10 km od místa našeho pobytu poslali policisté na objížďku přes skalnaté hory. Nebyli jsme moc nadšení, protože 50 km by asi nenadchlo nikoho, ale když jsme zastavili na odpočívadle, které bylo v těchto skalách snad jediné, nelitovali jsme. Pohled na tuto nehostinnou, ale krásnou krajinu nás okouzlil. Když jsme konečně projeli a dostali se asi 5 km od cíle, rozhodli jsme se poobědvat v místní rybářské restauraci.
Po dobrém obědě a prohlédnutí rybářských trofejí nasedáme a odjíždíme od kotviště hausbótů, kde bychom měli převzít i ten náš. Majitel na nás už čekal a s úsměvem na tváři nám sdělil, že si musíme vybrat jednoho, komu po proškolení svěří řízení hausbótu. Již dopředu byl vybrán Milda, protože už řídil vše, snad i letadlo.Když se představil Španělovi a ten uviděl jeho zarostlou tvář a nezbytnou námořnickou dýmku, zvolal „el capitano“.
Po převzetí hausbótu jsme nanosili vše do úložných prostor, kterých je dostatek i pro devítičlennou posádku.
V 18.00 hod. konečně vyplouváme na Ebro, abychom našli vhodné kotviště. Asi po dvou hodinách plavby nacházíme volnou bójku na místě, které se nám zdá vhodné k zakotvení. Ve 21.00 hod. je již tma jak v ranci a tak zkoušíme nahodit pruty s balíky rousnic. Kolem půlnoci dostává Jirka záběr, ale seká do prázdna. Asi po 15 minutách přichází záběr opět na Jirkově prutu. Tentokrát Jirka zdolává 50 cm sumce. Pouštíme ho s pozdravem, ať pošle tátu nebo dědu. Je po půlnoci a my po 23hodinové cestě konečně uléháme.
Ráno nás probouzejí sluneční paprsky, které již prohřívají hausbót. Děti Lukáš, Jindra a Zuzka se okamžitě chopí náčiní a z lodi bičují vodu třpytkami a woblery - bez úspěchu. Po snídani sedáme do člunu a vyrážíme na místa, kde by se dali chytat kapři, kterých je zde takové množství, o jakém si český rybář může nechat jen zdát. Po zakrmení vybraných míst kukuřicí a boiliem nahazujeme.
Protože celé dopoledne nepřichází žádný záběr, svážíme se zpět na hausbót, abychom poobědvali. O stravu se stará Jirkova přítelkyně Mirka. Po obědě si místa mezi sebou prohazujeme. Já s Mildou zajíždíme do zátoky, kde je potopený strom, ke kterému přivazujeme člun a z něho chytáme směrem k rákosí vzdálenému asi 20 metrů.
Po hodině přichází první záběr. Kapra 45 cm velkého dáváme do vezírku s tím, že ho použijeme jako nástražní rybu k lovu sumce na bójku, což je zde zcela běžné. Ten den zdoláváme ještě několik kaprů, všechny menších velikostí od 45 do 60 cm. Sumec, kterého jsem ten den vytáhl (70 cm), je bohužel pro celý následující týden poslední. Další dny, kdy se teplota vzduchu pohybuje okolo 35 stupňů, jezdíme ke skalnatému výběžku, kde máme zakrmená místa. Tady chytáme kapry celý týden od časného rána do setmění. Po setmění a večeři vyjíždíme na vodu za sumci, kde zkoušíme všechny způsoby lovu včetně pukání, ale bezvýsledně.
I němečtí rybáři, které potkáváme, kroutí hlavou nad tím, že nemají ještě ani jednoho sumce a jsou zde již týden. I bójka, na které měníme nástražního kapra každý den, zůstává bez povšimnutí. Vyměnění kapři byli vždy puštěni zpět do vody a žádný z nich neuhynul. Tak jak nám nebrali sumci, přesně naopak to bylo s kapry. Denně měl každý z nás několik záběrů.
Milan, který když nechytal, tak spal, si jako první chytil svého životního kapra a protrhl tak hranici 70 cm. Pak už následovaly osobní rekordy každého z nás. Radost třináctiletého Jindry nad jeho 78 cm velkým šupináčem byla obrovská. Byla by jistě ještě větší, kdybychom o spoustu velkých kaprů nepřišli vypnutím, ve vázkách, nebo vinou přebroušených šňůr o kamenné hrany při jejich zdolávání.
Od třetího dne se míra ulovených kaprů pohybovala mezi 70 - 80 cm. Týden uběhl jako voda a my museli balit.
Sedmý den po obědě vyplouváme na dvouhodinovou cestu zpět do kotviště. Cestou ještě fotíme skalní útvary, kterými je náš asi třicetikilometrový úsek Ebra po obou stranách lemován. V kotvišti ještě natřpytkujeme několik okounů černých.
Poslední večer pak sedíme u dobrého pití a konstatujeme, že to s těmi sumci není tak bombastické, jak se všude píše. Kaprařina je zde skutečně skvělá. Kapři jsou zde nižší než u nás, zato mají velkou ocasní ploutev, díky které vyvinou velkou sílu a připraví vám tím neopakovatelné zážitky ze soubojů při jejich zdolávání.
Ráno předáváme hausbót a odjíždíme s přáním se sem vrátit nejen za kapry, které jsme všechny pustili zpět, ale i za sumci, na které jsme měli asi smůlu. Cesta domů proběhla při rozebírání tohoto týdne plného rybařiny, který by se bez Jirkova nápadu a sponzorování neuskutečnil, za což mu všichni děkujeme.
Za Carp team Staško Most Petr Urbánek, Český rybář 12/2000
Koncem léta přišel Jirka s návrhem jet do Španělska na tak vychvalované Rio Ebro. Nejdříve jsme mysleli, že je to vtip, ale po tom, co řekl „větší část nákladů zasponzoruji“, nám bylo jasné, že se jeho návrh stane skutečností. Po krátkém rozmýšlení jsme souhlasili a od tohoto dne jsme začali připravovat vše potřebné.
Cesta byla naplánovaná od 26.9. do 5.10.1999. Každý dostal své dva až tři úkoly, které musel zajistit pro cestu, pobyt a rybařinu. Jen Míra měl úkolů asi dvacet, ale všechny splnil beze zbytku, a tak se mohlo v neděli 26.9. vyjet (ve složení pět mužů, jedna žena a tři děti) směr Španělsko.
Cesta probíhala bez problémů až do Španělska, kde nás asi 10 km od místa našeho pobytu poslali policisté na objížďku přes skalnaté hory. Nebyli jsme moc nadšení, protože 50 km by asi nenadchlo nikoho, ale když jsme zastavili na odpočívadle, které bylo v těchto skalách snad jediné, nelitovali jsme. Pohled na tuto nehostinnou, ale krásnou krajinu nás okouzlil. Když jsme konečně projeli a dostali se asi 5 km od cíle, rozhodli jsme se poobědvat v místní rybářské restauraci.
Po dobrém obědě a prohlédnutí rybářských trofejí nasedáme a odjíždíme od kotviště hausbótů, kde bychom měli převzít i ten náš. Majitel na nás už čekal a s úsměvem na tváři nám sdělil, že si musíme vybrat jednoho, komu po proškolení svěří řízení hausbótu. Již dopředu byl vybrán Milda, protože už řídil vše, snad i letadlo.Když se představil Španělovi a ten uviděl jeho zarostlou tvář a nezbytnou námořnickou dýmku, zvolal „el capitano“.
Po převzetí hausbótu jsme nanosili vše do úložných prostor, kterých je dostatek i pro devítičlennou posádku.
V 18.00 hod. konečně vyplouváme na Ebro, abychom našli vhodné kotviště. Asi po dvou hodinách plavby nacházíme volnou bójku na místě, které se nám zdá vhodné k zakotvení. Ve 21.00 hod. je již tma jak v ranci a tak zkoušíme nahodit pruty s balíky rousnic. Kolem půlnoci dostává Jirka záběr, ale seká do prázdna. Asi po 15 minutách přichází záběr opět na Jirkově prutu. Tentokrát Jirka zdolává 50 cm sumce. Pouštíme ho s pozdravem, ať pošle tátu nebo dědu. Je po půlnoci a my po 23hodinové cestě konečně uléháme.
Ráno nás probouzejí sluneční paprsky, které již prohřívají hausbót. Děti Lukáš, Jindra a Zuzka se okamžitě chopí náčiní a z lodi bičují vodu třpytkami a woblery - bez úspěchu. Po snídani sedáme do člunu a vyrážíme na místa, kde by se dali chytat kapři, kterých je zde takové množství, o jakém si český rybář může nechat jen zdát. Po zakrmení vybraných míst kukuřicí a boiliem nahazujeme.
Protože celé dopoledne nepřichází žádný záběr, svážíme se zpět na hausbót, abychom poobědvali. O stravu se stará Jirkova přítelkyně Mirka. Po obědě si místa mezi sebou prohazujeme. Já s Mildou zajíždíme do zátoky, kde je potopený strom, ke kterému přivazujeme člun a z něho chytáme směrem k rákosí vzdálenému asi 20 metrů.
Po hodině přichází první záběr. Kapra 45 cm velkého dáváme do vezírku s tím, že ho použijeme jako nástražní rybu k lovu sumce na bójku, což je zde zcela běžné. Ten den zdoláváme ještě několik kaprů, všechny menších velikostí od 45 do 60 cm. Sumec, kterého jsem ten den vytáhl (70 cm), je bohužel pro celý následující týden poslední. Další dny, kdy se teplota vzduchu pohybuje okolo 35 stupňů, jezdíme ke skalnatému výběžku, kde máme zakrmená místa. Tady chytáme kapry celý týden od časného rána do setmění. Po setmění a večeři vyjíždíme na vodu za sumci, kde zkoušíme všechny způsoby lovu včetně pukání, ale bezvýsledně.
I němečtí rybáři, které potkáváme, kroutí hlavou nad tím, že nemají ještě ani jednoho sumce a jsou zde již týden. I bójka, na které měníme nástražního kapra každý den, zůstává bez povšimnutí. Vyměnění kapři byli vždy puštěni zpět do vody a žádný z nich neuhynul. Tak jak nám nebrali sumci, přesně naopak to bylo s kapry. Denně měl každý z nás několik záběrů.
Milan, který když nechytal, tak spal, si jako první chytil svého životního kapra a protrhl tak hranici 70 cm. Pak už následovaly osobní rekordy každého z nás. Radost třináctiletého Jindry nad jeho 78 cm velkým šupináčem byla obrovská. Byla by jistě ještě větší, kdybychom o spoustu velkých kaprů nepřišli vypnutím, ve vázkách, nebo vinou přebroušených šňůr o kamenné hrany při jejich zdolávání.
Od třetího dne se míra ulovených kaprů pohybovala mezi 70 - 80 cm. Týden uběhl jako voda a my museli balit.
Sedmý den po obědě vyplouváme na dvouhodinovou cestu zpět do kotviště. Cestou ještě fotíme skalní útvary, kterými je náš asi třicetikilometrový úsek Ebra po obou stranách lemován. V kotvišti ještě natřpytkujeme několik okounů černých.
Poslední večer pak sedíme u dobrého pití a konstatujeme, že to s těmi sumci není tak bombastické, jak se všude píše. Kaprařina je zde skutečně skvělá. Kapři jsou zde nižší než u nás, zato mají velkou ocasní ploutev, díky které vyvinou velkou sílu a připraví vám tím neopakovatelné zážitky ze soubojů při jejich zdolávání.
Ráno předáváme hausbót a odjíždíme s přáním se sem vrátit nejen za kapry, které jsme všechny pustili zpět, ale i za sumci, na které jsme měli asi smůlu. Cesta domů proběhla při rozebírání tohoto týdne plného rybařiny, který by se bez Jirkova nápadu a sponzorování neuskutečnil, za což mu všichni děkujeme.
Za Carp team Staško Most Petr Urbánek, Český rybář 12/2000