Švédsko - Ammarnas - Reportáže

Rybářský revír Ammarnas (čti „amarnes") leží v horách švédského Laponska na hranici s Norskem. Protože patří mezi rybáři méně navštěvované lokality, dohodli jsme se s několika přáteli, že právě sem zamíříme začátkem července roku 2002.

Horská vesnička Ammarnas sevřená v horském údolí na soutoku řek Vindelalven a Tjulan je malým ostrůvkem civilizace uprostřed nekonečné severské přírody. Čekal nás zde usměvavý rybářský průvodce, pan Ulf Johansson, a perfektní horská chata. Zatímco moji přátelé poctivě prochytávali řeky v údolí, já jsem už druhý den začal pošilhávat po vrcholcích okolních hor. Třetí den jsem si s manželkou a dcerou sbalil batoh a základní rybářské vybavení, náš průvodce mi obstaral zvláštní povolenku na některá horská jezera a přátelé, kteří měli v plánu navštívit jeden z muškařských úseků řeky, nás autem odvezli na místo, kde měla začínat turistická stezka. Český turista navyklý na pečlivě značené trasy by zde mohl být zaskočen - u cesty stál jednoduchý rozcestník a dál už jen pěšinka vinoucí se tajgou, žádné značky. S pomocí mapy jsme však odhadli směr k jezerům - do kopce, přímo vzhůru.

Funíce do svahu, přemýšlel jsem o obrovských sivenech a pstruzích, kteří údajně obývají horská jezera, kam lidská noha nevkročí často dlouhé měsíce. Ale také jsem doufal, že v horské tundře narazíme na nějaká stáda sobů, protože jsem setkání s těmito zvířaty slíbil své devítileté dceři, abych výpravu do rybářského ráje maskoval jinými lákadly. Postupovali jsme hustým porostem křovinatých bříz a olší, občas naši stezku křížily losí stopy a při občerstvení u pramene jsme vyplašili tetřeví slepici. Protože sníh taje ve zdejších horách až začátkem června, bylo vlastně stále ještě laponské jaro a všude kvetly kytky, zpívali ptáci a do toho všeho začalo pršet. Ne moc, je drobně, ale vytrvale. Obloha se pomalu zatahovala a vrcholky hor na druhé straně údolí se pomalu začaly ztrácet v mracích. To nám ještě scházelo. V očích dítěte jsem četl nepříliš lichotivé poznámky týkající se mé osoby.

Asi po hodině výstupu jsme dorazili na horský hřeben, za kterým se táhla nekonečná tundra. Naštěstí žádné další horské hřbety ale hezká náhorní plošina s mozaikou jezer a potoků. No, za chvilku složím pruty, vybalím mušky a třpytky a vyrazím na průzkum, pomyslel jsem si. To jsem ještě netušil, že ve zdejší divočině nejsme tak docela sami. Stovky kamenů rozesetých v okolní tundře náhle oživly a my jsme si uvědomili, že se nacházíme přímo uprostřed gigantického stáda sobů. Byli všude. Ve skupinkách od deseti do několika set kusů se pásli v tundře, putovali přes sněhová pole a povalovali se na březích jezer. Radost dítěte neznala mezí a já jsem rovněž na nějakou chvíli zapomněl na ryby. Plašíce a fotografujíce soby, dorazili jsme na břeh jednoho z jezer a postavili stan. Byl nejvyšší čas, právě začalo pořádně pršet.

Přeci se neleknu deště a nebudu ležet ve stanu - červenec je v Laponsku obdobím polárního dne a tak jsem mohl rybařit třeba do rána. Vzal jsem si jeden muškařský prut a jeden přívlačový prut, nejnutnější vybavení a vykročil do deště. V mracích se ztrácely vrcholky hor, jejichž tajemné názvy jen podtrhovaly a ponurou atmosféru deštivého večera. Posuďte sami: Gaisatjokke, Tjarro, Sulaive, Stubebakte. Hladinu jezer čeřily dešťové kapky, ale nikde ani známka o přítomnosti ryb. Jsem u správného jezera? Představa, že jako idiot chytám v dešti v jezeře, ve kterém nic nežije, mne moc nenadchla. Nejprve jsem zkusil na streamer a nymfy prochytávat hlubší části jezera. K mému údivu jsem však často vázl na kamenitém dně - jezero bylo velmi mělké. Pomalu jsem obcházel jeho břehy a hledal hlubší vodu. Marně. Brodit se mi nechtělo - voda v jezeře byla nejen velmi studená, ale hlavně čistá a já jen těžko odhadoval hloubku a vykoupat se v takovémhle počasí, děkuji, raději ne.

Po hodině marného muškaření jsem kapituloval a na udici jsem navázal měděnou rotačku č. 2. Protahoval jsem nástrahu pomalu při dně a když jsem ji po třetí vytahoval z jezera, „tu vyvalily se vlny zdola" a já zahlédl záblesk velkého rybího těla. Takže tu jsou ryby a ne malé! Srdce mi začalo bušit rychleji, rotačka opět letěla vzduchem až ke středu jezera. Začínám pomalu navíjet a v jemné špičce prutu cítím, jak nástraha pracuje. Pak přišel záběr. Razantní tah dával tušit, že to nebude žádný drobeček. Ryba vyrazila při dně nejprve doleva, pak doprava, pak opět doleva... Dlouhých 10 minut jsem ji ani nezahlédl, stále se držela u dna. Pak náhle zamířila ke mně a přímo pod nohama mi vysekla rychlou obrátku. U vodní hladiny jsem zahlédl její oranžovočervené masivní břicho. „Tajmen" blesko mi hlavou, ale pak jsem se musel usmát své reakci. Být o několik tisíc kilometrů východněji, mohlo tomu tak být, ale tady, ve švédských horách žijí jen pstruzi a siveni. Po dalších dvou minutách jsem rybu opatrně dovedl na hloubku okolo jednoho metru a v čisté vodě jsem si mohl vychutnat pohled na nejkrásnějšího pstruha, jakého jsem kdy viděl. Prudce rozevíral skřele, celé jeho tělo bylo pokryto tisíci tmavých teček, které pokrývaly hlavu, ocas i hnědooranžové tělo ryby. V koutku tlamy vězel jednoháček a já si uvědomil, že s sebou nemám ani foťák abych tuhle chvilku zvěčnil. Podle rybářského řádu jsem sice mohl usmrtit jednu rybu nad 50 cm délky, ale takovouhle? Mám sice ryby rád, ale zabít nádherné a zdravé zvíře, které musí o svou existenci bojovat v tvrdých horských podmínkách, jenom proto, abych ho pak připálil při opékání na ohni, to ne. To jsem nemohl. A pak mi došlo něco jiného - „nikdo mi neuvěří". Ohlédl jsem se ke stanu, ale byl kilometr daleko a moje rodina už asi spala. Opět jsem pomyslel na alternativu s nožem. „Přeci kvůli své ješitnosti nebudeš zabíjet - kvůli hladu, to by snad šlo, ale jenom proto, aby ti někdo uvěřil...? Jsi civilizovaný člověk, neblbni, pusť ho, dojdi pro foťák a chyť jiného", honilo se mi hlavou. A tak jsem si na prutu udělal značku, abych věděl, jak byl pstruh dlouhý a aniž jsem krasavce vytáhl z vody, uvolnil jsem háček a sledoval, jak ryba pomalu mizí v jezeře. Hmotnost pstruha jsem odhadoval na 2,5 kg a metr později ukázal délku 59 cm. Nebyl to můj největší pstruh, ale byl nejkrásnější.

Ještě dnes se moje žena i dcera smějí při vzpomínce, jak je toho deštivého večera v horách vzbudil můj křik, když jsem se domáhal fotoaparátu a asistence při dalším rybolovu. Asi jsem se opravdu nechoval moc normálně, protože obě vstaly, oblékly se a vyrazily se mnou tundrou k jezerům. Vláčecí prut jsem přenechal mé dceři a sám muškařil - průhledná intermediální šňůra dopravovala i ve větru streamer dostatečně daleko od břehu. Na očích mé manželky jsem viděl prosbu adresovanou Svatému Petru: „Pošli mu prosím nějakou tu čudlu, ať ji mohu vyfotit a jít si zase lehnout nebo ať aspoň neprší!" I stalo se. Nejprve přestalo pršet. Pak měla záběr moje dcera, ale ryba se během zdolávání osvobodila. Další záběr přišel na streamer - pstruh 40 cm. Hezký, ale ne takový, aby ukojil moji touhu ulovit dalšího obra. Nakonec jsem uznal, že nutit dítě a ženu k půlnočnímu rybaření, to zavání telefonátem na linku bezpečí a návštěvou sociální pracovnice a tak jsem raději svolil s jejich návrátem do stanu. A pak se patron rybářů nade mnou smiloval potřetí a já opět zdolával větší rybu. Po pěti minutách se v čisté vodě opět objevila krásná hnědo-oranžová kresba horského pstruha. Překvapila mne stavba jeho těla. Díky masivnímu hrbu vážil pstruh asi 2 kg, ačkoli neměřil ani 50 cm. I když se opět rozpršelo a půlnoční oblohu pokrývaly mraky, podařilo se mi udělat několik fotografií.

Ráno bylo sice oblačno, ale už nepršelo a na hladině některých jezer se objevila kolečka od sbírajících ryb. Cestou do údolí jsem na suchou mušku prochytával menší jezera i potoky, které je spojují. Moje chrostíky i jepice nenechávaly ryby bez povšimnutí a velmi důvěřivě je hltaly. Občas jsem zasekl příliš brzo a ryby minul, ta se však nejednou vrátila a zaútočila na mušku znovu - zdejší ryby se s rybářem opravdu nesetkávají příliš často. Na suchou mušku se mi však přes den nepodařilo ulovit žádného pstruha nad 35 cm.

Mraky se pozvolna ztrácely, slunce ozařovalo úbočí hor a rozehřívalo poslední zbytky sněhu na jejich vrcholcích, v březovém houští jsme pozorovali losí rodinku, bělokury a lišku, prostě byl krásný den. Když jsem večer v příjemně vytopené chatě vykládal přátelům o obrech z horských jezer, neváhali. V důsledku včerejšího deště se zvýšila hladina vody v řece a bylo jasné, že rybaření na jezerech bude lepší alternativou programu. Počet vydávaných povolenek na horská jezera je sice omezen, ale správce revíru, který viděl, že nejsme žádní masaři", nám je bez řečí zajistil a moji kolegové vyrazili hned ráno k vrcholkům hor. Na nebi ani mráček, teplota přes 20 stupňů a tak se cestou k jezerům pěkně zapotili. Chytat pstruhy za jasného letního dne, když je hladina jezera jako zrcadlo, to není žádná legrace. Ale úspěch se dostavil. Všech pět opálených rybářů se večer vrátilo do údolí s úsměvem na rtech a několika nafocenými filmy na téma „já, švédské hory a pstruzi".
Informace o lokalitě Ammarnas naleznou čtenáři m.j. i na internetových stránkách http://www.top10fishing.com a http://www.laplandfishing.com

Pokračování seriálu Laponské prázdniny naleznete v reportážích z revíru Gafsele