Švédsko - Ammarnas - Reportáže

Den 5 – středa 19.6.
Pevně jsme věřili, že z přibývající oblačností a občasným výskytem srážek by se mohla aktivita ryb opět zvednout. Na tento den totiž meteorologové hlásili přeháňky, obloha byla převážně zatažená a i vítr pomalu ustával.
Lokality jsme si pro tento den ponechali stejné i přesto, že já s Adamem jsme po včerejším dnu nebyli nijak zvlášť nadšení z výběru oblasti. Přeci jen jsme doufali ve větší aktivitu ryb a taky v to, že najdeme ještě lepší místa, kde ryby jednoduše budou. O tom přeci poznávání nových vod je! Kluci si naopak byli jistí tím, že v místech kde se pohybovali o den dříve, šance na pěkné úlovky je. A tak nebylo co řešit a jeli jsme opět k vodě. Počasí se mezitím vylepšilo a mezi mraky se dokonce dralo i slunce.

Lomavan
Jirka s Fandou tak pokračovali v prochytávání míst, které měli z předchozího dne vytipované a poté se postupně posouvali níže ve směru toku až k železničnímu a silničnímu mostu. Oproti širokým lagunám byla oblast okolo mostů přeci jen o něco hlubší, než tomu bylo výše.
Zatímco Jirka v tento den chytal převážně štiky do sedmdesáti centimetrů, František byl na tom velikostně o poznání lépe, když hned tři jeho ryby přesahovaly osmdesátku. Největší rybě naměřili pěkných 92 cm. Jelikož lovili v bezprostřední blízkosti „štičích domečků“, takřka dokonale se tak vyhnuli okounům, když dohromady ulovili pouze tři kusy.

Mörtsen
My s Adamem jsme se rozhodli povyjet o pár kilometrů výše, než jsme lovili předchozí den s vírou, že objevíme hlubší laguny, ve kterých se budou skrývat ryby zajímavější úterního dne. Povedlo se to jen částečně, jelikož i zde byla voda také převážně velice mělká. Nakonec jsme ale určitý hlubší úsek našli a i nějakou tu rybu přemluvili k záběru. Rozhodně to ale nebylo vůbec nic lehkého. O množství záběrů na jezeře Lomträsket jsme si mohli jen nechat zdát…
Dohromady jsme ulovili přibližně stejný počet štik jako předchozí den, ta největší však atakovala opět jen tři čtvrtě metrovou hranici. Největší radost této lokality nám ale udělalo okouní hejno, které jsme v odpoledních hodinách objevili na jednom z nejhlubších míst (i tak jen cca 3-4 m) a nějakých dvacet minut se nám je podařilo přemlouvat k žravosti. Lapili jsme jich sice jen devět, každý z nich ale přesahoval hranici třiatřiceti centimetrů (nej 37 cm). Byli to do té doby jednoznačně největší okouni, které jsme za celý týden potkali, což bylo zklamání. O nějakých pětačtyřicítkách jsme si mohli prostě jen nechat zdát.
K večeru se však obloha začala výrazněji zatahovat a dlouho na sebe nenechal čekat ani vydatný déšť, který posléze vydržel až do čtvrtečního dopoledne. V tento den byla aktivita ryb jednoznačně výraznější především odpoledne v posledních dvou hodinách lovu před deštěm, přesněji mezi 16 – 18 h.

Den 6 – čtvrtek 20.6.

Řeka Vindelälven
Na naše přání nám bylo umožněno strávit jeden den na této krásné a dravé řece, známé především pro možnost lovu lososů a trofejních pstruhů. Naše nadšení však dostalo trhliny hned ráno, jelikož přetrvávající vydatný déšť nám radost rozhodně nedělal. To ale nebylo to nejhorší, jak se posléze ukázalo. Ještě více nás mrzel fakt, že náš domluvený zkušený průvodce na tuto velikou a velice obtížně čitelnou řeku onemocněl a nemohl se nám tedy věnovat. Doufáme, že dnes je však již opět ve výborné kondici a někdy se s ním třeba ještě setkáme.
Byl nám tak doporučen jeho „náhradník“, kterého jsme na desátou hodinu přesně dle domluvy s Caroline vyzvedli v kempu u Blattnicksele. Jeho angličtina však byla velice mizivá, tedy spíše nulová a domluvit se s ním byl opravdu oříšek. Přeci jen to byl starý Viking, který za celý svůj život komunikovat s cizinci nepotřeboval. Konverzace tak probíhala převážně za pomoci gest a různých posuňků.
Po přibližně dvacetiminutové jízdě autem jsme vystoupili z vozidla a lesem sešli dolů k vodě. Již při této cestě jsme slyšeli ten obrovský hukot peřejí, ke kterým nás místní chlapík vzal. A samotný pohled na vodu nás takřka ohromil. Byla to nádhera. Zároveň nám ale bylo jasné, že nás nečeká nic lehkého. A to jsme ještě nevěděli, co si na nás náš průvodce připravil. Rychlost, jakou v jeho uctivých letech postupoval po velikých a kluzkých kamenitých březích, byla přímo ohromující a přirovnat by se snad dala pouze ke skokům kamzíka. A tak jsme za ním spíše popobíhali, než rybařili. Proběhli jsme s ním takto nějakých 500-700 m řeky, když nám najednou vysvětlil, že máme lovit v tomto úseku a že nás musí opustit, jelikož má ještě nějakou práci a beze stopy zmizel.
Nějaké lososovité ryby jsme jak na mouchu, tak na přívlač pochytali, ale jednalo se především o lipánky a pstroužky ve velikosti do 35 cm. Po přibližně tříhodinovém snažení jsme se rozhodli přesunout ještě na jedno námi vytipované místo poblíž silničního a železničního mostu. Ale ani zde jsme o lepší rybu nezavadili. Pochytali jsme v celku solidní množství lipanů, kdy největší měli nějakých čtyřicet centimetrů. Jejich tmavé zbarvení bylo velice krásné. Pstruzi zde byli ještě menší.
Jirka měl sice dvakrát na prutu solidní fišku, v obou případech se s ním však v tom velikém proudu dlouho nebavila a dala mu brzké s Bohem. Největší rybu tak zde vyžehlil Fanda, který z dravých peřejí vydráždil pořádně bojovnou pětašedesátku štiku. Když jsem ho z druhého břehu řeky sledoval, jak mohutně zdolává tuto rybu, již jsem se radoval. O to větší zklamání však bylo zjištění, že to není ani pstruh či losos, ale pouze štika. Tak třeba někdy příště.
Samotná řeka Vindelälven je převážně mezi 40-60 m široká, místy s opravdu divokými peřejemi, dají se zde však najít i mírnější proudy a klidnější partie, ve kterých se nechá poměrně dobře brodit. Je třeba být ale velice obezřetný, jelikož v poměrně velice čisté vodě se jen těžko odhaduje, jaká hloubka v daném místě je. Díky hodně členitému dnu a všude přítomným velikým balvanům tak můžete vkročit třeba z metrové hloubky i do pětimetrové jámy. A to by rozhodně nebylo nic příjemného, voda je zde totiž velice chladná po celý rok. Lovili jsme zde pouze od břehů, je možné, že při lovu z lodě by byla naše úspěšnost vyšší. Naprosto jasné však je, že na poznání takové řeky bychom potřebovali o mnoho více času, než jeden jediný den. I tak jsme tuto vodu velice rádi navštívili…



Jezero Sandsjön
Po návratu do chaty a rychlé večeři jsme se rozhodli strávit celý večer na místním jezeře s cílem zjistit co nejvíce dalších informací a pokusit se o přemluvení nějaké té ryby i v této lokalitě, která nám první den tolik nepřála. Dali jsme tedy lodě na vodu a vyrazili.
Co se týká samotného lovu, tak ten znovu nebyl úspěšný. Každá posádka opět zvolila odlišnou taktiku. Já s Adamem jsme se odebrali k protějšímu břehu, kde bylo více mělkých částí s myšlenkou, že by zde již voda mohla být více ohřátá a ryby zde vyjeté. Fanda s Jirkou se nechali inspirovat sousední chatou a polskými rybáři v ní bydlící, kteří vyznávali metodu celodenního trollingu.
Jedinou rybu jsem ulovil v travách okolo břehu a to malou štičku. Fanda s Adamem skončili dokonce bez záběru. Trolling se ale přeci jen ukázal o něco lepší technikou, jelikož alespoň Jirka měl těsně před setměním tři poctivé záběry od pěkných ryb, zřejmě místních pstruhů jezerních. Jeden mu to ale nemilosrdně utrhl a zbylí dva se po několika minutách boje, kdy měli jasně navrch, stali vítězi. Celkově vzato jsme tedy na tomto jezeře dopadli jako sedláci u Chlumce. O nic lépe na tom však ani nebyla ani polská posádka, která zde za celých pět dní ulovila asi pět štik, pstruha žádného.
Dle slov Caroline zde opravdu velcí pstruzi jsou, jako důkaz nám ukázala fotku největší ryby minulé sezony a to byl již opravdu trofejní kus. Chytí se jich zde ale pouze okolo 15-20 za celou letní sezonu.
Pravdou je, že až díky delšímu pohybu po jezeře za pomoci lodě a echolotu jsme mohli lépe prohlédnout jeho charakter. Rozloha jezera Sandsjön by se dala přirovnat snad polovině Lipenské přehrady, na naše poměry je skutečně obrovské. Dno je od břehů rozmanité, místy bahnité s četnými pařezy, jinde zase oblázkovité, v další části velice mělké a prorostlé trávami až několik desítek metrů od břehu a přímo v oblasti kempu jsou pro změnu krásné písečné pláže. I jeho hloubka je různá. V příbřežních částech se pohybuje převážně okolo jednoho metru, někde se dalo zabrodit skutečně daleko. Našli se zde ale i místa, kde je přes tři metry hloubky jen pár metrů od kraje. Z těchto mělčin pak ale následuje velice příkrý zlom do hloubky o mnoho větší a to okolo deseti až patnácti metrů. Našli jsme však i místo, kde echolot ukázal neskutečných 32 m. Tato hloubka nám byla potvrzena jako nejhlubší místo tohoto jezera. Převážnou většinu ryb jsme na echolotu zaznamenali v hloubce na zlomech okolo 12-15 m. I tak jich ale nebylo mnoho, a tak ani nepřekvapil náš rybářský neúspěch.



Den 7 – pátek 21.6.

Lomavan
Uteklo to jako voda a před námi zbýval poslední den našeho testování před návratem domů, pátek. O výběru lokality jsme se ani moc dlouho nerozhodovali. Volba padla opět na řeku a oblast Lomavan, kde kluci ve středu trefili přeci jen nějaké ty lepší štiky. Nezbývalo nám tedy nic jiného než ráno opět dovézt lodě do výchozího stanoviště vzdáleném přibližně 15 km od kempu. Abychom se ale nepohybovali v již prochytaném prostoru nad mosty, rozhodli jsme se sjet o několik set metrů po proudu.
Lokalita se dala charakterizovat jako veliké množství rozsáhlých lagun, které byly posety obrovskými koberci porostů, o kterých jsem se již zmínil výše. Zde jsme narazili na opravdový štičí ráj. Hloubka zde byla převážně od 1-3 m, místy se okolo koryta řeky našla i místa o něco hlubší, ale nebylo jich mnoho. Snažili jsme se tedy využít poznatků z celého týdne a přelstít ještě nějakou tu pěknou zubatici.
Zkoušeli jsme lov na volné vodě či v bezprostředním okolí porostů, ataků od štik ale moc nepřicházelo. Občas se podařil nějaký slušný okoun, ale to pro nás bylo jednoduše málo. Stále více jsme se tedy přeorientovávali na lov se žabími imitacemi, které jako jediné bylo možné v těchto porostech účelně vodit. A to teprve začal ten pravý štičí tanec. Ryby byly skutečně ukryté takřka výhradně mezi propletenci rostlin a chvílemi se doslova předháněly v atakování našich gumových žabiček, které poskakovali na hladině, mezi jednotlivými listy porostu. Jak jsem však již zmínil výše, úspěšnost zdolaných ryb oproti záběrům byla skutečně mizivá. Co se ale dalo dělat, když to byla prakticky jediná možnost, jak štiky přelstít?!! Nezbývalo tak nic jiného, než se obrnět trpělivostí, jelikož štiky opravdu bázlivé nebyly a útočily opakovaně. A tak jsme byli svědky třeba deseti útoků na nástrahu během jednoho náhozu. Nenahrával nám ani fakt, že dostat bojovné kusy z hustého porostu nebylo vůbec jednoduché a spousta z nich se osvobodila z háčků i díky zamotání se do kořenů rostlin.
Navíc co čert nechtěl, již během dopoledne jsem byl „odměněn“ za svoji liknavost při středečním nákupu v městečku Storuman, když jsem si plovoucí žábu zakoupil „na zkoušku“ pouze jednu. Brzy jsem o ni totiž přišel a s trochou nadsázky se dalo i říct, že jsem tím i dochytal. Ani Adam na tom odpoledne nebyl o mnoho lépe. Z jeho nástrahy totiž po desítkách útoků zbyly opravdu jen kusy pryže a pracovat se s ní takřka nedalo. Renomé jsme si společně vylepšili alespoň několika solidními okouny v prostoru obou mostů, kde jsme při návratu k autu objevili ve třímetrové hloubce slušné hejno.
Fanda s Jirkou nám tak v součtu celého dne dali řádně na zadek, jelikož jim žáby vydržely o dost déle. Zajímavostí bylo, že vzhledem k malé úspěšnosti při zdolávání, si každý z nich přibližně půl dne počítal poměr útoků od různých ryb na nástrahu k počtu skutečně zdolaných. Fanda měl poměr 80 ataků ku 16 zdolaným štikám, Jirka 50:17. A to jsme ještě zdaleka lov nekončili.
Počasí bylo již méně oblačné než ve čtvrtek a foukal čerstvý vítr, který nám znemožňoval lepší parking uvnitř vodních porostů. Chvílemi jsme se na místě neudrželi ani při použití kotvy a vítr nás jednoduše odvál pryč. Rybám to však evidentně moc nevadilo, protože jejich aktivita byla po celý den značná.
Celkově jsme v pátek zdolali více než 110 štik a 60 okounů. Nejdelší své ryby pobytu si připsal Adam – štiku 86 cm a okouna 38 cm. Ten byl vůbec nejdelší ze všech. Já se přes osmdesát vůbec nedostal, za to Jirka s Fandou ano a to několikrát (89, 88, 86, 82). Nachytali dvakrát tolik ryb než naše posádka a navíc oba dva přišli v porostech o metrové kusy. Tak už to ale někdy bývá…



Resumé:
Souhrnně můžeme říci, že celá tato oblast disponuje skutečně krásnou přírodou, neskutečným množstvím vodních ploch a obrovským rybím potenciálem, ať co do počtu či velikostí jednotlivých ryb. Početně to rozhodně nebylo vůbec špatné, ale bohužel se nám nepodařilo zdolat žádné štiky přes metr délky, ani okouny přesahující čtyřiceti centimetrovou hranici. Vůbec ale nepochybujeme o tom, že zde takových ryb není dostatek. Těžko říct, zda se nám to nepodařilo v důsledku špatně zvolené taktiky lovu, výběru místa, našemu chabému rybářskému umu či prostě jen střídmé žravosti větších exemplářů, především, co se okounů týče.
Mrzí nás také několik ztracených ryb, které zmizely v důsledku špatné kvality lanka i s našimi nástrahami. Snad se jim je podařilo rychle vytřepat, zbavit se ostrých háčků a dobře se zotavit z poranění, které jsme jim naším lovem způsobili.

Fanda – 103 štik (nej 92, 89, 88, 86cm) a 128 okounů (nej 37cm), lipani do 35cm a pstruh cca 30cm
Míra – 55 štik (nej 76, 75cm) a 108 okounů (nej 37cm), lipani do 40cm
Jirka – 83 štik (nej 82, 80, 79cm) a 72 okounů (nej 29cm), lipani do 40 cm, pstruzi
Adam – 76 štik (nej 86, 80, 75cm) a 85 okounů (nej 38cm)
…všichni jsme navíc pochytali lipany do 40 cm (cca 45ks) a pstruhy obecné do 35cm (cca 10ks).

Oblast severní části Švédska v okolí Sand je opravdu kus překrásné severské země, nabízející nevšední zážitky servírované přímo na talíři. Disponuje nádhernou přírodou a hotovým rybářským rájem. I přes dlouhou cestu rozhodně stojí za to alespoň jednou v životě tuto část naší planety navštívit.
Nejen z tohoto důvodu bychom závěrem rádi poděkovali cestovní kanceláři Pepa, která nám umožnila účastnit se této výpravy a pevně věříme, že naše poznatky a výsledky jí budou do budoucna prospěšné. Nesmíme však zapomenout vyzdvihnout skvělou komunikaci při přípravě celé naší cesty, domluvě všeho potřebného a zajištění služeb nejen v místě pobytu. V této souvislosti zaslouží velikou pochvalu a uznání i majitelka kempu Caroline a všichni ostatní lidé, starající se o provoz tohoto revíru.

Za celou naši testovací výpravu,
Míra Vincík