Švédsko - Ammarnas - Reportáže

Tradičně nebudu stručný a vezmu to pěkně po pořádku. Pro lepší pochopení a ilustraci některých následujících situací začnu své vyprávění na samém začátku cesty. Vynechám jen podrobnosti mé návštěvy u praktického lékaře těsně před odjezdem ( pokoušela se o mne angína a vyfasoval jsem antibiotika) a popis marné snahy obout si v prodejně rybářských potřeb brodící boty, aniž bych z jejich útrob vyndal papírovou vystýlku a začnu balením zavazadel. Tedy sbaleno jsem měl hned, ale váha ukazovala několikakilogramový nadlimit a tak jsem musel provést postupnou selekci obsahu kufru. Bylo mi jasné, že rybářský cajk a alkoholické nápoje tam musí zůstat. Došlo na spací pytel, který byl sice zkompresován do malého útulného balíčku, ale jeho váha byla 2 kg a přitom jsem si v supermarketu koupil takový pěkný a lehký a ke všemu za pouhých 150 Kč o příznivé váze 600 g! Rychle jsem tedy provedl výměnu obou zmíněných kusů a rázem jsem byl na hmotnosti zavazadla, která byla, dle mého prostého úsudku, pro odbavující letecký personál akceptovatelná. Nicméně jsem pro jistotu z kufru odstranil ještě několik konzerv a zimních doplňků ( vždyť na severu bylo vždycky tak krásně a teplo!). Obdobné problémy měli i moji spolucestující – brácha Pepa s přítelkyní Stáňou. Na rozdíl ode mne však při redukci hmotnosti zavazadla nevyřadili své, na můj vkus velmi objemné a těžké, spací pytle. Teprve později jsem si v praxi ověřil souvislost mezi hmotností spacáku a jeho zahřívacími schopnostmi. Stáňa to řešila po svém a z přebytků si vytvořila ještě jedno zavazadlo.
Nakonec jsme pochopitelně byli bez komplikací odbaveni a v pořádku jsme odstartovali z Ruzyňského letiště na dalekou cestu. V pohodě byly i přestupy v Kodani a ve Stockholmu a tak jsme v 17,45 hod. vystoupili z letadla na letišti Umea na východním pobřeží Švédska, kde jsme měli v půjčovně rezervován prostorný osobní automobil na závěrečných cca 400 km, na přejezdy v místě pobytu a samozřejmě i na zpáteční cestu. Službu konající mladík v půjčovně nám vydal klíče od vozidla, ale když řekl: „Je to támhleto Clio“, tak jsme se zděsili a marně jsme si představovali, jak do takového malého auta naložíme tři dvacetikilové kufry, tři batohy a příruční zavazadlo a ve třech budeme cestovat 400 km. Slíbeno nám totiž bylo Volvo střední třídy a tak se Pepa pokusil o diskuzi s personálem autopůjčovny, ale bylo mu řečeno, že bohužel jsou všechna větší vozidla v terénu. Ještě parkrát jsme marně zalomili rukama, ale pak už jsme odváželi na letištním vozíku naše zavazadla k autu, které nás mělo vozit následujících deset dní. Bylo nám jasné, že vnitřek Clia musíme trochu přizpůsobit a tudíž jsme demontovali kryt zavazadlového prostoru, hlavové opěrky na zadních sedadlech a pokoušeli se sklopit dělené zadní sedadlo. To už se k nám ale blížil mladík z půjčovny a předal nám klíče od Renaulta Scenica, že sice není po zákazníkovi uklizen, ale že za mírný doplatek nám ho půjčí. Demontované části z Clia jsme mu tedy dali do náruče, naložili zavazadla do prostorného kufru většího automobilu a vyrazili na závěrečných 400 km. U první čerpací stanice jsme ještě v Umea doplnili nádrž, aby nebyl s přicházejícím večerem v řídce osídlené krajině problém. Cesta po kvalitní a velmi málo frekventované silnici ubíhala až do městečka Sorselle plynule, ale posledních cca 100 km se cesta klikatila vzhůru do hor a vzhledem k celkové vzdálenosti jsme na místo – do malého horského městečka Ammarnas dorazili před půlnocí.
Po krátkém hledání jsme zaparkovali před penzionem – rybářským centrem Ammarnas Wardshus, kde jsme měli ubytování pro první část pobytu. Tradičním způsobem – písemnou informací vylepenou na dveřích recepce jsme byli nasměrováni do připravených pokojů a po vybalení základních věcí jsme znaveni šestnáctihodinovou cestou zalehli a za doprovodu vytrvalého bubnování dešťových kapek na okenní parapet brzy usnuli a se stejnou kulisou se ráno probudili.

Z okna penzionu byl výhled na malé jezírko, obrostlé nízkou vegetací, ale vše ostatní bylo zahaleno těžkými mraky, padajícími do údolí, kterým jsme večer přijeli. Takže tvary a krásy zdejší krajiny nám zatím zůstaly utajeny. S nadějí, že počasí se snad alespoň trochu umoudří, jsme se šli přivítat s Ulfem, který byl správcem, průvodcem, zásobovačem, prodejcem povolenek a možná i majitelem budovy a v restauraci jsme kvalitně posnídali. Po vystavení povolenek nám Ulf poradil, abychom dnes navštívili úsek řeky Tjulon (čti Čilón) od přítoku řeky Karlsbacken po proudu směrem k Ammarnasu, kde by měli být v hojném počtu lipani. Na podrobné mapě nám ukázal, kde máme zaparkovat a kterou pěšinkou máme jít k vodě. Plni očekávání a bez ohledu na nepřízeň počasí, jsme se rychle oblékli od hlavy až k patě do gorretexu a vyrazili na několikakilometrovou cestu k vodě. Místo označené na mapě Ulfem jsme lehce našli a po příjezdu na místo, kolem půl jedenácté, přestalo dokonce i pršet a mezi mraky na chvíli vysvitlo slunce, které přece jen trochu ohřálo chladný vzduch v horském údolí. Teplota se pohybovala kolem osmi stupňů ( naštěstí nad nulou). Kousek od parkoviště se pod silničním mostem valil v prudkém spádu, z oblasti sjezdovek, proud řeky Karlsbacken a mohutnou silou narážel na obrovské balvany v jejím korytě, od nichž se voda odrážela do všech stran a rozpadající kapky vytvářely proti obloze zářivou mlhovinu. Bylo nám jasné, že pokud „toto“ vtéká do Tjulonu, kde máme chytat, pak nás určitě nečeká nic jednoduchého. Ale to už každý z nás držel v ruce svůj pětkový či čtyřkový prut s navázanými, hodně zatíženými, nymfami a po lesní pěšince jsme spěchali k vodě. Po několika málo krocích však Pepa zahlédl v porostu kousek od cesty prvního křemenáče. Pruty jsme opřeli o nejbližší břízu a rázem se z nás stali houbaři. Pobíhali jsme po lese a co chvíli někdo z nás zvolal: „ další!“, případně : „ ten je krásnej!“. Záhy jsme si ale uvědomili, že jsme na rybách a ne na houbách a tak jsme křemenáče nechali na svých místech, přestali jsme je počítat a po pár minutách dorazili k vodě. Zase začalo pršet.
Řeka Tjulon, v místě zhruba 200 m pod přítokem Karlsbackenu, byla dostatečně široká a tudíž dokázala ztlumit sílu levostranného přítoku a v místě, kde jsme se rozhodli zabrodit, byl břeh jen těsně nad úrovní vodní hladiny. Z vymletých svahů protějšího břehu bylo zřejmé, že stav vody je spíše pod normálem, což jsme přijali s uspokojením a jistou úlevou. Přesto však nebylo brození v chladné vodě se spoustou jam a balvanů snadné. Postupně jsme si ale každý našel své místo a pomalu jsme postupovali po proudu řeky. Ryby se neukazovaly a vodní hladinu už zase zkrápěly kapky hustého a chladného deště. Asi po půlhodině se scházíme v místě pod prudkým svahem, který ve svém sklonu pokračuje do koryta řeky a vytváří tak hluboký táhlý proud. Chytáme ze břehu a co chvíli věšíme naše mušky na porosty za námi. Máme ale konečně i první záběry i když pár lipanů, které jsme zde chytili na těžké nymfy, nepřevyšuje 30cm. Začínáme tušit, že loňský Tjuonajokk se opakovat nebude a že řeka Tjulon nám své bohatství jen tak lehce nevydá. Určitě ale nepodléháme trudomyslnosti. Vždyť jsme tady teprve první den a všechno máme ještě před sebou. Trochu jsem zrychlil postup po proudu, abych poznal větší úsek řeky a třeba našel místo s bohatším výskytem ryb. Pepa se ke mně přidává, zatímco Stáňa zakotvila zabrozená v široké rozlitině, kde řeka obtéká malý ostrůvek a svoji sílu tak dělí do dvou ramen, přičemž jedno vytváří jakési klidné nadjezí. Za první zatáčkou pod ostrůvkem jsme narazili na skupinku Francouzů s průvodcem. Chvíli je pozorujeme, ale když vidíme, že jsou bez záběru, věnujeme se opět chytání. Pepa okamžitě zdolává pěkného potočáka, ale to je zase na dlouhou dobu vše. Po přebrození slepého ramene ( prsačky skoro nestačily!) jsme se dostali k velkému statku s ohradníky pro dobytek k místu, kde přes celou šířku řeky byla mírná peřej s vývařištěm postupně přecházejícím do dlouhé mělčiny s několika malými peřejkami. Ideální místo! Vytrvale nahazujeme, vodíme nymfy pod nohama i v proudu dál od břehu, necháváme je vyklesat nebo volně splouvat ke břehu, převazujeme a zkoušíme různé vzory, ale kromě několika drbanců, jsme bez kontaktu s rybou. Rozhodli jsme se vrátit zpět a Pepa navazuje suchou mušku – velkého chrostíka. Kupodivu má záhy první záběr, ale rybu se mu nepodařilo zaseknout, což pak ještě několikrát zopakoval. Stáňu jsme našli na stejném místě, kde jsme ji asi před půldruhou hodinou opustili. Tedy po kolena zabrozenou uprostřed širokého nadjezí. Na rozdíl od nás byla úspěšná, když se jí podařilo zdolat lipana 37 cm a další dva o něco menší. Ještě chvíli jsme to zkoušeli v blízkém okolí a nakonec i Pepa chytil na suchou mouchu sedmatřicítku lipana. První vycházka tedy nebyla úplným propadákem.
Za mírného deště jsme se kolem čtvrté hodiny přesunuli na peřej Jörnforsen na řece Vindelalven pod Ammarnasem. V tomto místě se dělí dva revíry a to ten, který spravuje spolek v Ammarnas a ten, který je po proudu řeky a spadá pod správu organizace v Kradselle, což je malé městečko asi 15 km vzdálené po proudu řeky. Řeka Vindelalven vytéká z jezera Gautsträsk, kde začíná několikasetmetrový úsek vyhlášené peřeje Sjöforsen, na kterou se prodávají zvláštní povolenky a kam se určitě také podíváme. Řeka pokračuje východním směrem, postupně nabírá menší i větší přítoky, zesiluje a v Umee se po cca 400 km pouti vlévá do Botnického zálivu. Na jejím toku je mnoho lososových peřejí, na nichž rybolov podléhá zvláštnímu režimu. Vraťme se ale zpět k podvečernímu chytání na peřeji Jörnforsen. Na zdejší poměry bylo v korytě řeky poněkud plno a většina ze zabrozených muškařů vytrvale prochytávala místo, kde silný proud přechází do hlubokého úplavu s „vracákem“ v těsné blízkosti rozhraní obou zmíněných revírů. Pepa se zařadil mezi domorodce a zkoušel to na sucho. Přítomné občas vyrušilo mohutné šplouchnutí velkého potočáka a bylo tedy jasné, proč jsou všichni natlačeni právě tam. Kýžený záběr však nepřišel. Stáňa a já jsme se vydali proti proudu. Řeka je v těchto místech široká více než 40 m a silný proud nedovoluje zabrodit dál od břehu. Právě tudy by ale měli ti velcí potočáci táhnout do jezera. Našel jsem si místo kryté velkým balvanem, který sílu vodního živlu trochu tlumil a zkoušel jsem velkého streamera s potápivou šňůrou. Nahazoval jsem směrem k protějšímu břehu a po splavání nástrahy ji pomalu stahoval se špičkou prutu ponořenou pod hladinu, abych nástrahu v silném proudu vedl co nejblíže u dna. Místo záběru ale přicházely pouze časté vázky a pár zonkerů jsem utrhl. Postupně jsem převazoval zonkery či vranky a od tmavých barev jsem se dostal až k bílému palmerovému streameru cca 6cm dlouhému. Hned na první nához, v okamžiku, kdy se muška zastavila po splavání v proudu, přišel prudký záběr. Tah ryby, umocněný silným proudem mě zpočátku navnadil na očekávaný trofejní úlovek. Byla to ale hlavně síla divoké řeky, která kladla ten silný odpor a tak po pár minutách uvolňuji a pouštím sice krásně rostlého, ale pouze 30 cm dlouhého, potočáka. I tak jsem měl radost z úlovku a doufal jsem v další záběry. Přišel však už jenom jeden a ryba byla ještě menší. Protože už jsme toho měli všichni od rána a po včerejší cestě tak nějak dost, odjeli jsme v podvečer do penzionu, kde jsme den zakončili večeří v místní restauraci. Sobí karbanátky s bramborem byly příjemnou tečkou za prvním dnem. Ulf nám po večeři předal instrukce pro zítřejší odlet vrtulníkem na třídenní pobyt u peřeje Mankeforsen na řece Vindelalven a s očekáváním nevšedních zážitků v divoké přírodě a s vírou ve změnu počasí jsme šli spát. Po návratu z Mankeforsen, v neděli odpoledne, se přestěhujeme do chaty, kde budeme ubytovaní až do konce našeho pobytu. Tak jsme se dohodli, že si ráno sbalíme a vše, co nepovezeme do divočiny, uložíme do našeho auta. Pohled z okna hned po probuzení nenasvědčoval náhlé změně počasí a tak hory, v nichž je městečko Ammarnas utopeno, jsme mohli, stejně jako včera, tušit pouze v představách kdesi v těžkých mracích, které na nich jako peřiny ležely a zcela je zakrývaly. Tento stav v nás samozřejmě vyvolal obavu, že vrtulník nepřiletí a že přijdeme o mimořádný zážitek.

Když jsme ale po snídani zahlédli Ulfa, jak si bezstarostně chystá věci na cestu ( bude naším průvodcem a kuchařem), svižně jsme do svých batohů naskládali rybářské potřeby, něco na zahřátí zevnitř, rezervní oblečení a samozřejmě spací pytle. Dle pokynů Ulfa jsme se oblékli do „goráčů“ a čekali na odjezd na heliport. S cestováním vrtulníkem jme měli zkušenosti z loňska a tak už jsme se jen těšili, že i přes nepřízeň počasí prožijeme tři nezapomenutelné dny v oblasti, kam nevede žádná pozemní komunikace! Vybaveni proti větru, dešti i chladu a já navíc nadopován „rychlými“ antibiotiky, jsme v 9,30 hod. nastoupili spolu s Ulfovým psem ( jméno si nepamatuji, ale říkejme mu třeba Haryk) do přistaveného automobilu a po čtvrthodinové jízdě vystoupili u sobího zimoviště na kopci nad Ammarnasem, kde měl v 10,00 hod. přistát náš vrtulník. Pofukoval svěží vítr, který přece jen trochu rozehnal mraky a otevřel tak výhled na vrcholky hor, pokryté sněhovými čepicemi. Vrtulník přiletěl načas a před dosednutím nás donutil k úprku se zavazadly do úkrytu za nadzemní zásobník paliva, abychom my, nebo pokrývky našich hlav, neodlétli do ohrady pro soby. Když se rotor vrtulníku uklidnil, rychle jsme vše naložili do jeho útrob, usedli do kokpitu a během pár minut nabrali kurz proti proudu řeky Vindelalven. Nad jejím korytem, které se klikatilo v údolí mezi dvěma mohutnými hřebeny hor, jsme letěli ve výšce nějakých 600 m a tak jsme mohli pozorovat střídající se peřeje s klidnými úseky s hlubokými tůněmi a břehy zarostlými nízkými břízami s vřesovišti a borůvčím. Barva listů na stromech napovídala, že do této oblasti již na konci srpna pomalu přichází podzim. Asi po patnácti minutách letu pilot velkým obloukem nalétl do protisměru a dosedl na travnatém ostrůvku, odděleném od břehu mělkým příkopem, na jehož dně se v drobných tůňkách, které svědčily o tom, že vody v řece Vindelalven bývá více, zrcadlily porosty okolních strání. Pilot vrtulníku počkal až si odneseme zavazadla k tábořišti, které bylo asi 15 m od břehu, pak stroj zvedl, nabral kurz „civilizace“ a nechal nás na pospas divoké, ale krásné přírodě.
Tábořiště sestávalo z malé dřevěné chatky ( její přítomnost nás překvapila!) o jedné místnosti cca 2 x 2 m s přistavěným WC. Do chatky se nastěhoval Ulf s Harykem, plynovou bombou, vařičem a zásobami jídla na tři dny. Pro nás bylo určeno o pár metrů dál postavené indiánské týpí. Pravda, přístřešek to byl prostorný, nepromokavý, z kvalitního gorretexu, se vstupem na zip a s odklopným vrchlíkem ( to kdybychom chtěli větrat nebo si uvnitř rozdělat oheň). Ale neměl podlahu. Každý jsme si našli místo pro rozbalení karimatky na nerovném travnatém povrchu a po uložení zavazadel bylo v týpí rázem plno! Ulf se věnoval vaření kávy a my jsme si zatím připili na zdraví a na úspěšný lov. I když se Ulf zpočátku bránil, později nám statečně pomáhal likvidovat naše zásoby alkoholu. Ve vlhkém a chladném počasí nám šla pára od pusy a tak jsme si zrychlenými pohyby připravovali pruty, sem tam si lokli destilátu nebo kávy pro zahřátí a navazovali průvodcem doporučené suché mušky ( velké olivové chrostíky) a těšili se na první kontakt s rybou. Ulf nás upozornil, že v tomto úseku jsou kiloví a větší potočáci a že nemá smysl použít slabší návazec než 0,18 mm. Přesto jsem na návazec použil šestnáctku a ještě k tomu fluorcarbon. Vždyť v této divočině musí být ryb nespočet, tak se nic nestane, když mi to nějaká utrhne a bude-li třeba, dám silnější návazec. Postupně, jak jsme byli připraveni k lovu, nás Ulf zaváděl na nejlepší místa v řece. Mě hned proti tábořišti, ale přes silný proud, zhruba do poloviny řeky, která mi podrážela nohy, takže jsem chvíli balancoval a bál se udělat další krok, abych se nevykoupal. Voda v tomto místě dosahovala téměř k rozkroku a dno bylo plné velkých balvanů. Bylo ale vidět, že Ulf to tady zná a tak, než já jsem pevně zakotvil na místě, na které mě zavedl, tak on byl zpátky na břehu a odváděl Stáňu s Pepou pod tábořiště k většímu ostrůvku, který proud řeky obtéká širokým korytem na obou jeho stranách. Drobně pršelo, ale nám to vůbec nevadilo, protože pobyt na tomto místě jsme si sami a dobrovolně vybrali a prostředí, v němž jsme se v té chvíli nacházeli, bylo krásné a opojné. Koryto řeky vetknuté mezi dva horské hřebeny. Jeden strmě vystupující nedaleko od břehu a druhý vzdálenější, zvolna se zvedající z březových hájů. Horší to bylo s rybami. Vytrvale jsem posílal suchou mušku, kterou jsem často měnil, do míst proti světlému kameni, tedy podle instrukcí Ulfa, ale kýžený záběr nepřicházel. Převázal jsem na nymfy, stahoval je s proudem, přes proud, nebo je nechával volně unášet proudem od protějšího břehu, ale výsledek byl stejný. Stáňa s Pepou a s Ulfem byli zabrozeni kolem ostrůvku asi 50 m pode mnou a všichni tři byli rovněž bez záběru. Náš průvodce to asi po půldruhé hodině vzdal, nevěřícně kroutil hlavou a šel na břeh připravovat jídlo. Cestou ještě zabodl do dna u břehu řeky klacek, na kterém později pozoroval pokles výšky vodní hladiny. Než Ulf připravil pozdní oběd, zkusil jsem to ještě nad tábořištěm, kde byl sice silný proud, takže se nedalo zabrodit, ale u břehu se vytvářely klidnější kapsy, v nichž se mi přece jenom podařilo chytit dva malé potočáky do 25 cm na zlatohlavé nymfy v přírodních barvách. To už nás ale Ulf pozval k jídlu. Pár sendvičů nám přišlo k chuti, ale po krátkém odpočinku a kávě jsme se zase připravovali na rybolov. Tedy připravovat jsme se moc nemuseli, protože díky počasí jsme stále byli oblečeni v tom, v čem jsme ráno vyrazili na cestu. Náš průvodce nám řekl, že půjdeme na horní úsek peřeje Mankeforsen, asi dvacet minut chůze březovým hájem. Na Ulfovi byla patrná určitá nervozita, zřejmě cítil odpovědnost za naše dopolední neúspěchy, ale my už dávno víme, jak to s rybami je a že nikdy není úspěch předem zaručen! Ulf, ale věřil, stejně jako my, že odpoledne to bude lepší a rychlostí splašeného, ale smyslem pro orientaci vybaveného soba vyrazil do hustého březového porostu po pěšince vyšlapané právě touto zvěří. Chvíli jsem mu stačil, ale pak jsem ho ztratil z dohledu a čekal na Pepu se Stáňou, než si vyfotí křemeáče, kterých bylo všude kolem jako v ruské pohádce. V místě, kam jsme skutečně asi po dvaceti minutách svižné chůze členitým terénem došli, byla široka rozlitina s klidnou hladinou uprostřed a s proudnými peřejnatými, ale mělkými partiemi v krajích. Ulf nám ukázal, kam máme zabrodit a sám pak dlouhými hody posílal suchou mušku do středu rozlitiny, kde se voda téměř nehýbala. Následovaly desítky, možná stovky, pokusů se suchými muškami, těžkými nymfami i streamry s potápivou šňůrou, ale o rybu jsme ani nezavadili.
S přicházejícím chladem, který jakoby se k večeru snášel do údolí z okolních zasněžených vrcholků, jsme lov ukončili a vrátili se do tábora. Byli jsme docela prokřehlí, ale za chvíli Ulf rozdělal oheň a po pár lokách destilátu bylo hned lépe. Přesto se mi dlouho nechtělo svléknout se z „goráčů“ a pustit si k tělu chlad nastávající severské noci! Řekl jsem si ale, že spát v „tom“ přece nebudu a po vzoru ostatních jsem se převlékl do civilu. No, převlékl asi není ten správný výraz, protože jsem si jen sundal goráče a místo nich si oblékl nepromokavé kalhoty s laclem, protože všechno ostatní, co jsem si na výpravu vzal, už jsem měl na sobě. U večeře (sobí maso s liškami a bramborovou kaší) Ulf znovu rozebíral průběh prvního dne a jako příčinu neúspěchu označil nestálé počasí a nízký stav vodní hladiny, která, jak nám ukázal na svém primitivním vodoznaku, stále klesala. Po večeři jsme ještě chvíli diskutovali, dopili jednu z lahví destilátu, ale brzy na nás padla únava a zalezli jsme do týpí. Noc, která následovala, pro mne byla nocí bezesnou. I když jsem do spacáku - mumie ze supermarketu zalezl tak, jak jsem byl, tedy oblečen do několika vrstev s nepromokavými kalhotami navrch a jediné, co jsem si sundal, byly boty, proklepal jsem zimou celou noc. Přes karimatku jsem cítil chlad od země a studený vzduch se do našeho příbytku plazil i po zavlhlém travním porostu. Tiše jsem záviděl svým spolunocležníkům, kteří klidně oddechovali a ve svých péřových spacákách vypadali docela spokojeně. Já jsem se jen těšil na ráno, abych už mohl vylézt a dát si něco teplého. Uvažoval jsem i o nočním rybolovu, ale kapky deště, bubnující na střechu naší „ložnice“ mě od takového záměru odradily. Nakonec jsem se rána dočkal.

Drobně mrholilo, když jsem kolem půl osmé vylezl ze stanu. Údolí halila mlha a lépe by určitě bylo v teplé posteli, ale možnost výběru jsem neměl. Ohniště bylo vyhaslé, Ulf s Harykem ještě zřejmě spali a tak jsem se začal trochu hlučně pohybovat po tábořišti, aby i ostatní věděli, že už je nový den. Brzy moje „šustění“ splnilo svůj záměr a tak po Pepovi za chvíli vylezl Ulf s Harykem a pak i Stáňa. Zatímco Ulf chystal snídani, oblékl jsem si na „pyžamo“ goráče a byl jsem prakticky připraven k rybolovu. Teplá káva byla balzámem pro moje prokřehlé tělo a tak jsem už celkem v kondici odcházel kolem deváté hodiny na pool pod ostrůvek. Stáňa s Pepou nastoupili do řeky o kousek výš a Ulf byl někde mezi námi a samozřejmě to opět zkoušel se suchou mouchou. Já jsem si vzal sedmičku prut s rychle potápivou šňůrou a na koncovou osmnáctku jsem navázal olivového streamera. Stoupl jsem si k velkému balvanu, kolem něhož se voda na spodním okraji ostrůvku valila do širokého řečiště, kde se spojovaly oba proudy obtékající pevninu uprostřed řeky. Často jsem vázl o dno, ale dařilo se mi mouchu uvolnit. Nahazoval jsem k protějšímu břehu, pak nechal mouchu splavat s proudem a díky potápivé šňůře klesnout co nejblíže ke dnu. Pak jsem různou frekvencí stahoval a po jednom z hodů to konečně přišlo! Divoká ryba mi vyškubla šňůru z ruky a během pár vteřin ji odmotala až na backing! Bylo mi jasné, že na prutu mám jednoho z těch kilových potočáků, o nichž mluvil Ulf. Ryba měla podporu silného proudu a častými výpady ve mne vyvolávala obavy, že o ni přijdu, aniž bych ji alespoň zahlédl. Bál jsem se, že po četných předchozích vázkách by mohl povolit odřený návazec. Háček však seděl dobře a po chvíli se mi podařilo dostat rybu do klidnější vody pod ostrůvek. Tah ryby trval, ale výpady už nebyly tak prudké a brzy se pod mýma nohama zalesklo tělo pstruha obecného. Ještě mi asi dvakrát odjel od podběráku, ale pak už se unavené tělo nechalo podebrat a odnést na břeh. Barevné tečky v černé síťce svítily jako žárovičky na vánočním stromku, když jsem podběrák pokládal na trs trávy na okraji jinak kamenitého břehu. To už ke mně přicházel Ulf a s širokým úsměvem na tváři mi gratuloval k úlovku. Pstruh sice nebyl mimořádné velikosti, ale se svými 47 cm zřejmě patřil k té populaci peřeje Mankeforsen, o níž nám Ulf vyprávěl a teď pochvalně pokyvoval hlavou a s rybou mě vyfotil. Také se hned nabídl, že nám pstruha upraví k obědu a já byl docela rád, že s tím nápadem přišel on. Chvíli jsem si užíval pocitu úspěšného lovce, ale nevydržel jsem to dlouho. Převázal jsem návazec, ale mouchu jsem nechal stejnou. Ulf „sušil“ vedle mne u vtoku pravého ramene do klidné vody. Asi po dvaceti minutách mu velkého skořicového chrostíka se zeleným tipem sebral z hladiny asi třiceticentimetrový pstruh. Hned, jak jej Ulf vyháčkoval a pustil zpět do řeky, jsem měl další záběr. Tentokrát to nebyl takový bojovník, ale 43 cm je také pěkná ryba. Náš průvodce konstatoval, že teď už by nám to k obědu mohlo stačit a s oběma rybami odešel na břeh.
Já jsem ještě pokračoval v chytání, stejně jako Pepa se Stáňou, kterým se ale zatím nedařilo. Než nás Ulf pozval k jídlu, chytil jsem ještě dva menší potočáky, délky cca 35 cm.
Už když jsme vylézali z vody na břeh, byla cítit úžasná vůně, linoucí se z velké mělké pánve, na níž Ulf smažil ryby. O jeho kulinářských kvalitách svědčila i skutečnost, že podélně rozříznuté ryby byly dokonale vykostěny a z obou stran osmaženy bez toho, že by se na pánev přichytil sebemenší kousek dozlatova osmažené kůže. Všem nám moc chutnalo a z mého hlediska byl oběd takovou „zlatou tečkou“ za úspěšným dopoledním rybolovem.
Po kávě a sklence destilátu jsme šli zase všichni na horní úsek. Tentokrát mě Ulf odvedl ještě kus cesty proti proudu, nad místo, kde jsme chytali včera odpoledne. Koryto řeky se tam zúžovalo a přecházelo do dlouhého klidného úseku, nad nímž bylo v dálce vidět veliké jezero. Písčité dno ujíždělo pod nohama, břehy byly zarostlé keři, foukal silný vítr a zase drobně pršelo. Bylo ale jasné, že i tudy musí táhnout pstruzi dál proti proudu. Našel jsem si vhodné místo, kde se dalo nahodit a s potápivou šňůrou s olivovým Wolly bugerem na konci jsem se pokoušel o úlovek. K mému údivu jsem měl asi na pátý hod záběr a po krátkém boji pouštěl krásně vybarveného pstruha cca 35 cm dlouhého. Pak ale žádný další záběr nepřišel a zesilující vítr mě vyhnal do zátoky, kde bylo přece jen trochu vlídněji. Byli tam i ostatní. U protějšího břehu bylo vidět ojedinělá sebrání a tak jsme to všichni zkoušeli na suchou, ale marně. Ulfa to evidentně nebavilo a beze slova se sebral a odešel do tábora. Vzhledem k tomu, že nám měl dělat průvodce a ukázat nám „jak na to“, nás jeho chování překvapilo. Možná ale tušil změnu počasí k horšímu a řídil se heslem „kdo uteče, ten vyhraje“. Chvíli po jeho odchodu skutečně ještě zesílil vítr a přišel prudký déšť, který nás vyhnal z vody, donutil nás odložit pruty a schovat se alespoň pod větve nízkých břízek na břehu, kde ležely zbytky dřevěné lodi. Asi pozůstatek po nějakém Vikingovi, který zde tábořil nebo lovil soby. Všichni tři jsme byli prokřehlí a z kšiltů kapucí nám odkapávaly dešťové kapky. Zkoušeli jsme se zahřívat tancem divochů z ostrova lidojedů a zoufalými výkřiky. Odpoledne ale bylo ještě „mladé“ a do tábora se nám nechtělo a taky jsme věřili, že třeba přestane i pršet. To se skutečně asi po pětačtyřiceti minutách stalo. Nabrodili jsme zase do vody a mně se podařilo u výtoku ze zátoky chytit menšího pstruha na suchou mouchu. To bylo ale vše a protože se nedařilo ani Stáně s Pepou, dohodli jsme se, že se vrátíme do tábora. Nepůjdeme však bažinami a hájem, ale vezmeme to po břehu meandrující řeky a zkusíme prochytat i úsek, kde mají být podle Ulfa jen malé ryby. V této situaci nám skutečně na velikosti nezáleželo! Vydali jsme se na cestu okrajem říčního koryta, po velkých balvanech, které jsou zřejmě za normálního stavu zčásti nebo úplně pod vodou. Řeka má v tomto úseku prudký spád s divokými peřejemi a prochytávat se dají prakticky jen příbřežní úplavy, v nichž mají ryby šanci se udržet. Pomalu postupujeme směrem k táboru a vzájemně se utvrzujeme v tom, že jsme pro návrat zvolili lepší cestu, než byla ta, kterou nás vedl náš průvodce. Pepovi se daří hned v prvním „ouplavu“ chytit menšího, ale bojovného potočáka a během cesty ještě další dva. Já mám v tomto úseku dvě ryby, ale pouze do dvaceti centimetrů. Stánin den dosud nepřišel. Když jsme dorazili do tábora, Ulf ani Haryk nebyli vidět. Oheň ale plápolal a tak jsme ještě přiložili, ani jsme se moc nesvlékali a snažili se akumulovat do sebe nějaké teplo. Sice nepršelo, ale přicházel zase ten večerní chlad, který napovídal, že noc bude tuhá. Určitě bylo sotva pár stupňů nad nulou! Po chvíli Ulf vylezl ze svého dočasného příbytku a hned za ním vyběhl i jeho věrný společník. Zatímco Haryk se choval normálně, na našem průvodci bylo vidět, že naší nepřítomnosti v táboře využil ke konzumaci vlastních zásob alkoholických nápojů. Byl hovorný, koulel očima a neodmítal si přihnout z našich zásob, které se mimochodem velmi tenčily. Zřejmě propadl lehké trudomyslnosti. Brzy po večeři jsme si šli lehnout. Tentokrát jsem si nezul ani boty a chlad od země jsem trochu ztlumil látkovými pouzdry na pruty, kterými jsem se ovázal na způsob ledvinového pásu. I tak ale pro mne noc byla dlouhá, chladná a bezesná a s úlevou jsem přivítal sychravé ráno.

Poslední den na peřeji Mankeforsen jsme odchytali v okolí tábora. Stáně se podařilo chytit potočáka a tak jsme nakonec nebyli nikdo bez úspěchu. Po obědě jsme pomohli Ulfovi sbalit tee-pee a sezónní vybavení ( byli jsme posledními návštěvníky tábora v r.2007), nasbírali jsme si nějaké křemenáče na večeři a kolem druhé hodiny pro nás přiletěl vrtulník. Po přistání v Ammarnas a po přestěhování do krásné prostorné a plně vybavené chaty, jsme před sebou měli ještě plných šest dní pobytu. Sprcha a opravdická postel s teplou dekou byly balzámem pro tělo i duši po třech dnech života v polních podmínkách! Brzy jsme všichni upadli do hlubokého spánku a probudili se až ráno. Slunce svými paprsky ohřívalo chladný vzduch, modrou oblohu jen sem tam rušil pomalu plující mrak a tak jsme poprvé viděli i scenérii údolí lemovaného vysokými kopci všude, kam jen bylo možno dohlédnout.
Po krátké diskuzi jsme se rozhodli, že se vypravíme k jezeru Gapetjaure, ležícímu na náhorní plošině severozápadně od Ammarnas. Sbalili jsem vše potřebné a vyrazili na cestu. Asi po šesti kilometrech směrem proti proudu řeky Tjulon je silnice ukončena malým parkovištěm. Zde je výchozí bod pěšinky klikatící se severním svahem, porostlým vesměs břízkami, vedoucí na náhorní plošinu, kde je i jezero Gapetjaure. Z poznámek v mapce, kterou nám ještě v Praze dal pan Edelmann, jehož CK PEPA nám zajišťovala pobyt, jsme vyčetli, že cesta z parkoviště k jezeru trvá asi 1,5 hodiny. Parkoviště i pěšinku jsme bez problémů našli a asi po půl hodině stoupání jsme se ocitli na okraji rozlehlé členité náhorní plošiny, kde „stopa“ končila. Z tohoto místa byl nádherný výhled do údolí s jezerem a z něho vytékající řekou Tjulon a na zasněžené vrcholky okolních kopců. Počasí nám stále přálo i když rozdíl teploty proti údolí byl patrný. Jezero ale v dohledu nebylo a tak jsme odhadli směr a vydali se překonávat další a další horizonty, které před námi za každou nerovností vyrůstaly. Terén byl porostlý borůvčím, travinami a mechy, ale nikde jsme nenašli byť jen náznak vyšlapané pěšinky. Když jsme vyčerpali „limit“ jedné a půl hodiny, trochu jsme znervózněli, ale pak jsme si řekli, že asi jdeme pomalu a že třeba za příštím horizontem se už objeví vodní plocha jezera Gapetjaure. Taky jsme v tu chvíli byli rádi, že jsme si nevzali příklad z nejmenovaného rybáře z Čech, který před několika lety údajně absolvoval tuto cestu od parkoviště v goráčích. Za pár minut se před námi skutečně objevilo jezero. Bylo sice trochu menší a jiného tvaru, než bylo znázorněno na mapě, ale já jsem pravil, že to mají asi blbě a že si s tím zřejmě nedělají starosti a že jde jen o to znázornit na mapce orientačně vodní plochu. Byl jsem, na rozdíl od mých přátel, rozhodnut u jezera zakotvit a chytat. Po krátké diskuzi a dalším porovnávání skutečnosti s mapovým podkladem, jsem přiznal svoji chybu a uznal, že to opravdu není námi hledané jezero. Odložil jsem batoh a indiánským během tundrou jsem se přepravil asi o 500 m dál, odkud se mi otevřel pohled do hlubokého údolí s dvěma obrovskými jezery. A zase chyba! Vrátil jsem se pro Pepu se Stáňou a pro svůj batoh a se slovy: „Už jsem ho našel!“, jsem je odlákal o zmíněných 500 m severně. To už jsme byli na cestě dvě hodiny. Zatímco já jsem tvrdohlavě trval na tom, že to, co je v dálce několika kilometrů v údolí a zjevně obehnáno bažinami, je jezero Gapetjaure, tak naštěstí mí souputníci prosadili názor opačný. Tedy, že se o námi hledané jezero nejedná a že budeme muset věřit mapě, v níž jsme pak skutečně dvě jezera s bažinami identifikovali. Pak už bylo snadné se zorientovat a po cca dvaceti minutách jsme jezero Gapetjaure našli.
Tvarem přesně odpovídalo stavu v mapě a tak již nebylo pochyb o tom, že jsme na správném místě. Já jsem si z toho vzal ponaučení, že mapy jsou věrným obrazem zemského povrchu a rozhodl jsem se, že už jim budu věřit a do turistiky nebudu více kecat. To jsem ale ještě netušil, co nás čeká na zpáteční cestě. O tom však později. Jezero Gapetjaure je mokřinou a hrází s průtokem rozděleno na dvě vodní plochy. My jsme se rozhodli zakotvit u té větší a třeba později zkusit štěstí i na menší části. Převlékli jsme se do prsaček a připravovali se k rybolovu. Foukal docela silný vítr a tak Stáňa i Pepa se rozhodli, že zkusí vláčku. Já jsem byl nažhaven na jezerní muškaření a ani ten vítr mě od záměru neodradil. V křišťálové vodě jezera byly vidět kamenité kosy, které na některých místech vybíhaly od břehu daleko do vody a tak nebyl problém zabrodit. Voda byla sice ledová, ale vydržet se to dalo. Na hladině se občas objevil šplouchanec, což nás uklidnilo. Ryby tady opravdu jsou! Nasadil jsem intrmediální šňůru a na konec návazce navázal černou luru se zlatou hlavičkou a červenorezavými nožičkami. Spíš to byl takový wolly buger. Moje prvotní nadšení přece jen tlumil vítr, který spolu s mojí obecnou neschopností házet daleko, byl velmi nepříjemnou komplikací. Přesto se občas ryba ukázala i v té vzdálenosti, do jaké jsem byl schopen mušku dopravit a tak jsem věřil, že ryby přinutím k aktivitě. Zatímco já jsem bojoval s větrem, Pepa nedaleko ode mne vláčel černé peří a měl záběr za záběrem, ale taky časté vázky. Nejdříve mu to dvě ryby upálily, pak to nějaké nedobraly, ale následně zdolal tři krásné obecňáky v délkách od čtyřiceti do padesáti centimetrů. Ryby byly neskutečně bojovné a na velkých vzdálenostech statečně odvíjely pletenku přes brzdu z navijáku. Stáňa byla na protější straně jezera, která byla vysokým svahem chráněna před větrem. Taky vláčela a rovněž se jí podařilo ulovit slušného potočáka. Já jsem zkoušel měnit místa i mušky, ale kromě jednoho drbance, jsem byl bez jakéhokoliv kontaktu s rybou. Vláčák jsem měl taky s sebou, ale nějak se mi nechtělo ho rozbalovat. Když Pepa odpočíval, zkusil jsem to s jeho prutem a hned na první nához jsem měl pstruha. Ani jsme si neuvědomovali, jak mimořádně příznivý den pro rybolov to byl. Prostě jsme si mysleli, že na jezeře Gapetjaure to tak jde vždy. Stačí jen nahodit co nejdál od břehu, trochu nechat vyklesat nástrahu a záběr je jistý. Černé peří totiž došlo a bralo to i na světlé!
Čas běžel a začalo se zatahovat, tak jsme to kolem čtvrté hodiny zabalili a vypravili se na cestu zpět. Vybrali jsme směr a v terénu si zvolili lomové body polygonu zpáteční trasy. Uvědomili jsme si, že když jsme šli tam a bloudili tundrou, hleděli jsme pouze dopředu a vůbec nás nenapadlo hlídat si jakékoliv orientační body a držet se třeba úpatí hory. Tak se stalo, že jsme asi po čtyřiceti minutách stáli na okraji svahu, který se sice nepochybně svažoval k silnici, po které jsme přijeli, ale bohužel jsme nenašli pěšinku, po které jsme z parkoviště vyšli nahoru. Po krátké poradě jsme se vydali z kopce s vírou, že buď na pěšinku narazíme nebo prostě dojdeme březovým hájem na silnici, která vede k parkovišti. Připadalo nám ale, že jsme moc západně a proto jsem se stočili trochu šikmo vlevo do jihovýchodního směru. Zpočátku to vypadalo, že naše volba nám nemůže přinést žádné komplikace. Porost byl řídký a i přes členitost terénu jsme na sebe stále vzájemně viděli. Za chvíli jsme ale zjistili, že stačí, aby jeden z nás zvolil jinou vrstevnici, třeba při obcházení překážky, a rázem jsme se museli hledat. S houstnoucím porostem houstla i atmosféra v naší skupině. Vítr zůstal kdesi na náhorní plošině a odpolední slunce se svými paprsky opíralo do jižního svazu, po němž jsme propoceni bloudili a díky obcházení bažin, skalisek nebo strží se čím dál víc odkláněli od správného směru a místy šli i směrem zcela opačným. Byli jsme vděčni za každý výškový metr, o který jsme se posunuli níže. Ale byla to dřina! Občas jsme po lýtka zapadli do řídkého bahna nebo do mokřiny, která se vytvářela z mnoha pramenů vyvěrajících ze země. Zoufalí a se silami na konci jme po dvou hodinách konečně uslyšeli zvuk pod námi projíždějícího auta. Pak už to šlo rychle. Z houštiny jsme se vynořili jen o pár desítek metrů pod parkovištěm! Nakonec tedy vše dobře dopadlo, ale byl to boj! Utrmáceni jsme dorazili do chaty a snažili se co nejrychleji zregenerovat ztracené síly. Sprcha, večeře, pár plechovek piva a nějaký ten panák skotské, to vše završeno spánkem, vykonalo své a tak jsme se do úterního rána probudili zase plní elánu a touhy po novém dobrodružství.

Protože jsme ale měli na další den povolenky na peřej Sjöforsen, kterou jsme si hodlali pořádně užít, rozhodli jsme se pro volnější tempo a den rozdělit na dvě části s delší polední pauzou na oběd. Pro dopolední chytání padla volba, na doporučení Ulfa, na řeku Tjulon, na její horní úsek od výtoku z jezera Tjulträsk směrem k přítoku řeky Karlsbacken. Auto jsme nechali na parkovišti, z něhož vede cesta k jezeru Gapetjaure (vzpomínka na včerejší putování ) a s pětkovými a čtyřkovými pruty jsme vyrazili ke břehu jezera, hned pod parkoviště, kde jsme předpokládali první peřeje řeky. Stáli jsme však na okraji zátoky, hluboce se zařezávající do trénu. Bylo nám jasné, že se buď musíme vrátit k autu a kousek přejet nebo se vydat na cestu po břehu. Zvolili jsme druhou, po půl hodině chůze vyhodnocenou jako horší, variantu. Bylo ale docela hezky a tak po nějakých čtyřiceti minutách jsem došli ke spodnímu konci jezera Tjulträsk, kde začíná svoji pouť řeka Tjulon na své cestě do jezera Gautsträsk. Výška vodní hladiny byla téměř optimální a tak se bez větších problémů dalo zabrodit k hlubokým jámám uprostřed toku a v některých místech se dalo házet i do úplavů u protějšího břehu. Stáňa zůstala na hraně, kde se klidná hladina jezera měnila v rychlý proud a kde bylo sem tam vidět kolečko od sbírající ryby. Pepa zabrodil kousek níž a hned na první hod měl rybu. No, spíš rybičku. Pstroužek nedosahoval ani 20 cm délky, ale hlavně že ryby jevili nějakou aktivitu! Já jsem postupoval korytem řeky níž po proudu a taky jsem hned na začátku chytil na nymfu malého potočáka. Ryby se ale s časem spíš „zmenšovaly“ a vzájemně vzdalovaly. Možná to bylo tím sluncem, které sice dotvářelo to krásné prostředí, ale rybám zjevně nesvědčilo. Asi po dvou hodinách, během nichž jsme každý chytili jen pár malých rybek, jsme to vzdali, cestou k autu jsme nasbírali nějaké křemenáče k obědu a vrátili se do chaty s tím, že odpoledne to zkusíme jinde.
Po jídle a krátkém odpočinku jsme se rozhodli pro řeku Vindelalven, pro její úsek nad vodopádem před ústím řeky do jezera Tjulträsk. Autem jsme jeli proti proudu řeky až k malému parkovišti, kde se silnice odklání od řeky a pokračuje k zimovišti sobů na kopci nad Ammarnasem. Podél řeky už vede pouze cesta pro pěší. Řeka je zde široká a hluboká a zabrodit v těchto místech je prakticky nemožné. Chytat se dalo většinou jen z velkých balvanů, rozesetých podél břehu. V křišťálově čisté vodě hlubokých tůní nebyly však žádné ryby vidět a neukazovaly se ani u hladiny. Přesto jsme se rozešli podél břehu a snažili se zatíženými nymfami prochytávat typická stanoviště ryb. Moc se nám však nedařilo, tedy téměř vůbec, a tak jediným úspěchem byl potočák 35 cm, který mi v několikametrové tůni vzal těžkou černou nymfu s hlavičkou v barvě mědi. Pokračovali jsme proti proudu několik set metrů až do míst, kde řeka dvěma rameny obtéká velký ostrov a tvoří dlouhé klidné nadjezí. Protože ani zde ryby nejevily žádnou výraznou aktivitu, rozhodli jsme se pro návrat. Večer jsme pak věnovali přípravě na středeční návštěvu atraktivní peřeje Sjöforsen, na kterou se vydává omezený počet denních povolenek. Z chaty je to jen pár kilometrů a tak jsme si ráno přispali s tím, že celý den budeme na jednom místě, resp. na pár stech metrech řeky a na její důkladné prochytání budeme mít času dost.

Parkoviště u řeky je označeno velkým poutačem s názvem peřeje a po lesní pěšince je to jen několik desítek metrů k dřevěnému srubu, kde je možno uložit všechny věci, schovat se před deštěm nebo se zahřát u ohně. Po příjezdu na místo jsme s uspokojením konstatovali, že „peřej je jen naše“, ale asi by nám nevadilo, kdyby se tam během dne někdo objevil, protože místa je tam dost! Řeka je dostatečně široká a díky nízkému stavu vody v době našeho pobytu byla i docela dobře broditelná i když samozřejmě ne v celém úseku ani v celé šířce. U výtoku z jezera je navíc k dispozici pramice, kterou je možno nad přepadovou hranou přejet na druhý břeh. Ráno bylo sice chladnější, ale nad horami brzy vyšlo slunce, které prohřálo vzduch na přijatelnou teplotu. Nanosili jsme si věci do srubu a ze břehu jsme zkoumali vodní hladinu. Kromě drobných koleček u břehu však byla řeka jakoby bez života. Věděli jsme ale, že to je jen zdání a že ryby zde nepochybně jsou. Jen je musíme najít. Vyzbrojeni čtyřkovými či pětkovými pruty se třemi navázanými nymfičkami jsme slezli ze strmého břehu před srubem do řeky a začali prochytávat nejbližší okolí. Když se nic nedělo, rozhodl jsem se zabrodit dál do řeky, ale její prudký proud mi nedovolil odejít více než nějakých osm metrů od břehu. To však stačilo k tomu, abych, i při svém nedokonalém stylu, dohodil na tišinu uprostřed řeky pod velkým balvanem. Chvíli po dopadu jsem měl prudký záběr, ale rybu jsem nezasekl. Opakoval jsem hod do zhruba stejného místa a tentokrát se to povedlo. Silný tah ryby v kombinaci s proudem ve mne vzbuzoval obavu o čtyřkový prut Sage a po chvilce jsem si říkal, že s tímhle náčiním to tady asi nepůjde, protože jsem nebyl schopen rybu „odlepit“ ode dna řeky. Její tah a výpady do stran nepolevovaly a prut byl ohnutý do zoufalého oblouku. Jak už to ale v příbězích s dobrým koncem bývá, po chvíli se ryba nechala zvednout a u hladiny se objevil lipan asi 40 cm dlouhý. Divil jsem se, jak je možné, že taková malá ( no, zase tak úplně malý přece jen nebyl) ryba tak vyvádí a klade tak silný odpor. Vzápětí však lipan zmizel v hlubinách, aniž by sebou nějak významně mrsknul. To už mi došlo, že na návazci není sám a souboj ještě chvíli pokračoval než jsem jednu čtyřicítku odháčkoval a druhou podebral, abych si ji před puštěním prohlédl a trochu se pokochal úlovkem. Bylo mi jasné, že taková situace s největší pravděpodobností už nenastane a čtyřku prut jsem si nechal i pro další chytání. Mezitím Stáňa ulovila pár menších lipanů v příbřežních vodách, protože do prudkého proudu se jí zjevně nechtělo. Ale vypadala spokojeně. Pepa si nabrodil kousek nade mne a zkoušel prochytávat stejnou partii řeky jako já a po pár hodech byl rovněž úspěšný, když zdolal lipana do 35 cm. Mně se podařilo chytit ještě několik ryb v délkách 30-43 cm, ale pak aktivita v tom místě ustala a tak jsme se rozešli po peřeji a postupně prochytali prakticky celý pravostranný lesní úsek. Po jedné z občerstvovacích přestávek, při které jsem se mimochodem řádně udeřil ve srubu do hlavy o plechový kónus komínu nad ohništěm až se mi rozbřesklo, jsme se s Pepou rozhodli, že využijeme loďku a podíváme se na druhou stranu. Chvíli jsme uvažovali o tom, co budeme dělat až naše veslařské schopnosti nebudou stačit na souboj s vodním živlem, pramici strhne proud a peřejemi nás požene ke sto kilometrů vzdálenému Sorselle. Stáňa odmítla se této akce zúčastnit a se slovy: „Já se budu věnovat svým lipánkům u břehu“, zůstala na místě. Naše obavy byly zbytečné, protože loďka byla ukotvena v bezpečné vzdálenosti nad přepadem z jezera a k překonání úžiny, široké nějakých sto až stopadesát metrů, jsme nemuseli vyvinout žádné enormní úsilí.
Oblečeni do záchranných vest, které jsou připraveny spolu s vesly v loďce, jsme po několika minutách přistáli u protějšího břehu. Řeka je na této straně rozhodně zajímavější, protože je zde možno dostat se k hlubokému korytu, které zřejmě vymlela voda v dávno minulých dobách. Taky bylo snadné dostat se k plotně, na které jsem ráno chytal pěkné lipany. Na druhou stranu jsem si ale vzal hlavně sedmičku s potápivou šňůrou a velkými streamery, abych se pokusil ulovit nějakého z těch velkých potočáků, kteří by peřejemi měli táhnout do jezera. Na hladině se téměř nic nedělo, jen sem tam kolečko nebo drobné šplouchnutí. Nabrodil jsem si ke korytu, jehož profil a hloubka ve mně vyvolaly vzpomínku na Tjuonajokk a tedy i víru v pěkný úlovek. Koncovou černou nymfu s 3,3 mm tungstenovou hlavou s dalšími dvěma menšími nymfami nad ní jsem nahazoval proti proudu tak, aby mohla dostatečně vyklesat než ji zvedne proud a dostat se tak do úrovně, kde jsem předpokládal stanoviště ryb. Místo to bylo skutečně nádherné, ale s úlovky to bylo slabší. Pár menších lipanů kolem 25 cm, chycených během půl hodiny, mě vyhnalo z vody a na břehu jsem si vzal sedmičku s potápivou šňůrou a na konec navázal velkého zonkera –vranku. Pepa mezitím pokračoval v nymfování, ale nebyl o moc úspěšnější. Stáňa na druhé straně řeky se zjevně bavila lovem lipánků. Sesěl jsem kousek níže po proudu řeky do míst, kde začínají peřeje a kde se skutečně nedá zabrodit. Nahazoval jsem přes proud a zonkera nechával splavávat po proudu a pak jsem ho pomalu stahoval. Výsledkem byly časté vázky v kamenitém dně a o pár zonkerů jsem tak přišel. Jednoho menšího potočáka jsem ale přece jen dostal. Nicméně, očekávání to nesplnilo. Bylo kolem druhé hodiny odpoledne, když jsme se všichni sešli ve srubu a Stáňa navrhla, že bychom si mohli odpočinout. Mně se ale od vody nechtělo, protože už samotný pobyt v tom nádherném prostředí člověka nabíjí neskutečně pozitivní energií a za pár dní přece pojedeme domů. Tak jsme se domluvili, že já zůstanu u řeky a Stáňa s Pepou si pojedou odpočinout na chatu a v šest se vrátí. Taky něco dobrého uvaří a třeba mi i přivezou! Jen tak z legrace jsem nadhodil, že by nebyl špatný čerstvě udělaný řízek s bramborem.
Když odjeli, zkusil jsem „prostrímrovat“ část řeky pod srubem, ale asi po hodince marných pokusů jsem si otevřel plechovku piva, sedl si na břeh a zasněně pozoroval proud řeky valící se kaňonem mezi dvěma zalesněnými břehy. A jak tak koukám, najednou se začíná „otvírat“ řeka a zvyšuje se četnost koleček od tlamiček lipanů sbírajících hmyz z vodní hladiny. Najednou jsou vidět skoro všude. Na nic nečekám a na čtyřkový prut s plovoucí šňůrou navazuji koncovou dvanáctku a vybírám tu nejlepší CDC jepici. Taky lituji, že u toho nejsou Stáňa s Pepou a doufám, že ryby do jejich příjezdu na aktivitě nepoleví. Pohledem na řeku hodnotím situaci a zkoumám, kde to vypadá nejlépe. Když vidím obrovskou hřbetní ploutev a mohutné šplouchnutí asi dvacet metrů proti proudu, už o ničem nepřemýšlím a rychle sestupuji k vodě. Teprve teď je vidět, kolik je ve vodě ryb! Zpočátku se mi nedaří nabídnout jim tu správnou mušku, ale po několikerém převázání přece jen lipani reagují a černou CDC jepičku na šestnáctce nebo osmnáctce háčku celkem spolehlivě, i když ne na každý hod, sbírají. Ryby jsou spíše dál od břehu a tak muška dlouho v přirozeném pohybu nesetrvává a rychle je strhávána obloukem šňůry unášené proudem. Přesto se mi daří několik čtyřicítek a větší množství menších lipanů chytit. Rychle se ale začalo ochlazovat a tak jsem musel z vody, abych se trochu ohřál.
To už přijížděli Stáňa s Pepou. Dodnes mám před očima ten obraz. Lesní pěšinkou přicházejí ke srubu. Jeden nese tác s talířem přikrytým poklopem, s příborem a plechovkou piva. Druhý přináší konvici s čerstvě uvařenou kávou, hrníček a krabičku s bramborovým salátem. Mojí odpolední poznámku o řízku vzali vážně a tak za chvíli sedím ve srubu a láduji se smaženou pochoutkou, ke které nechyběly vařené brambory a jako varianta bramborový salát. Než jsem se ale pustil do lukulských hodů informoval jsem mé hostitele o sbírajících lipanech i o tom, že aktivita ryb začíná slábnout tak ať na nic nečekají a jdou na ně. V klidu jsem pojedl, bylo to velmi příjemné pohlazení pro žaludek a pak už jen s plechovkou piva jsem se šel podívat, jak se jim v souboji s lipany daří. S přicházejícím večerem působila hučící řeka, na jejíž hladině se v zapadajícím slunci zrcadlily zalesněné břehy, příjemně dramaticky. Stáňa i Pepa byli zabrozeni a zjevně se jim dařilo, když každý během chvilky chytil několik velmi pěkných lipanů. Překvapila mě Stáňa, která celý den nevstoupila do řeky dál, než pár metrů od břehu, ale teď, zřejmě v důsledku nezkrotné lovecké vášně, postupovala za lipany bez ohledu na hloubku a silný proud stále dál ke středu řeky. Když jí sahala voda nad pás a proud jí začal podrážet nohy, teprve tehdy si uvědomila nebezpečnost svého počínání. I když s velkými obtížemi, přece jen se jí podařilo otočit se ke břehu a bez nepříjemné koupele se vrátit na bezpečnější stanoviště. Lipani pomalu přestávali být aktivní, pauzy mezi kolečky se prodlužovaly a hlavně se silně ochladilo. Přehodnotili jsme náš původní záměr zůstat do noci a zkusit chytit velkého potočáka a vrátili jsme se do chaty, kde jsme před ulehnutím vymýšleli u sklenky plán na další den. Volba padla na druhou výpravu k jezeru Gapetjaure. Cestu už známe, víme, na co si dát pozor a pstruzi tam berou jako vzteklí. Takže ráno brzy vstát a vyrazit.

S přibývajícími dny však vzrůstala naše únava a morálka klesala a tak i když ráno svítilo slunce a na dalekou cestu bylo téměř ideální počasí, z chaty jsme vylezli až po deváté hodině. Poučeni minulým blouděním jsme se vybavili rolí toaletního papíru, který jsme na vrcholových lomových bodech ovazovali nebo omotávali okolo navršených kamenů a bílé fábory tak ve větru, který na náhorní plošině nikdy nechybí, vlály a zářící do dálky spolehlivě značily naši trasu. V jedenáct jsme byli u jezera Gapetjaure, odkud právě odcházelo po noci pod širákem několik „tetřívkářů“ se smečkou psů. Počasí se cestou zhoršilo, zesílil vítr a drobně pršelo. Stáňa založila tábor na závětrné straně pod svahem a my jsme šli bojovat s nepřízní počasí na protější otevřený břeh do míst, kde to minule tak pěkně šlo. Ani jsem se nepokoušel rozbalovat mušák a hned jsem začal vláčet, stejně jako Stáňa i Pepa. Jak už to ale v rybařině bývá, stačí drobná změna počasí a rázem se změní i aktivita ryb. Tentokrát se vůbec neukazovaly u hladiny, na níž se v silném větru vzdouvaly vlny s bílými čepicemi a tak jsme se snažili nechávat nástrahu vyklesat ke dnu, což ale přinášelo časté vázky, případně její utržení. Asi po hodině se mi přece jen podařilo jednoho čtyřiceticentimetrového obecňáka ulovit, ale kromě jednoho záběru to bylo na dlouhou dobu vše. Ostatní na tom nebyli lépe. Počasí se zhoršovalo a čas letěl jako voda. Po svačině jsme to ještě zkoušeli z protějšího břehu, ale všechny pokusy byly marné. Trochu jsme zalitovali, že jsme záběry při minulé návštěvě jezera považovali za běžné a samozřejmé a že jsme nevydrželi chytat déle, když to v pondělí tak báječně šlo. Cesta zpět byla tentokrát naprosto bezproblémová i když hledání deštěm rozmáčených fáborů z toaletního papíru zase až tak snadné nebylo, ale i jejich zbytky nám pomohly. S úderem šesté hodiny jsme zatroubili před obchodem potravin a naštěstí nám prodavač počítající denní tržbu ochotně ( možná se i trochu lekl) otevřel, takže jsme si stihli nakoupit zásoby piva a potravin na večer.

Před námi už byly jen dva dny chytání a tak jsme zvažovali, zda zkusit některou ze vzdálenějších a námi dosud nepoznaných lokalit, nebo se věnovat řekám v blízkém okolí Ammarnasu, kde jsme zatím moc úspěšní nebyli. Nakonec jsme zajeli za Ulfem a nechali si vysvětlit cestu ke štikovému jezírku v lese kousek od silnice asi 20 km pod Ammarnasem. Ulf nám vystavil i zvláštní povolenky a s ohledem na jejich cenu (50 SEK na osobu a den) jsme žádné zázraky neočekávali. Po včerejší tůře nám však odpočinkový den bez turistiky přišel docela vhod. K jezeru, resp. do lesa, kde podle popisu mělo jezero být, jsme skutečně dorazili asi po dvaceti minutách jízdy. Hnědý domeček u silnice byl dobrým orientačním bodem a po lesní cestě jsme dojeli na místo, kde se dalo zaparkovat. Od rána svítilo slunce a nebe bylo bez mráčku. Prostě den jako vymalovaný. Po předchozích zkušenostech jsme nechali věci v autě a jen tak v lehkém oblečení jsme se rozhodli nejdříve najít jezero a pak se teprve vyzbrojit a bez bloudění dojít na místo. Naštěstí jsme tentokrát projevili ten správný orientační smysl a po pěti minutách chůze jezero objevili. Vodní hladina o ploše max. dvou hektarů odrážela v dopoledním slunci okolní borový les jako velké zrcadlo a v porovnání s jezerem Gapetjaur na větrné náhorní plošině působila dojmem klidu a pohody. Na několika místech z vody vystupovaly tmavé až čedičově černé skály a mělčina u přítoku byla zarostlá rákosem. Kousek od břehu jsme založili tábor, tedy všechny potřebné věci jsme z auta nanosili k vodě. Po převléknutí a po zhodnocení situace jsme se rozhodli, že začneme vláčet, protože dno se na první pohled rychle zvažovalo do hloubky a břehy byly na naší straně zarostlé až k okraji vodní hladiny. Brzy Pepa zjistil, že záběry přicházejí na žluté twistery, zatímco já jsem byl s rotačkami i s plandavkou bez záběru. Chytal ale jen okouny délky kolem dvaceti centimetrů. Já jsem prozkoumával břeh s cílem obejít celé jezero, když ze zátoky u přítoku vidím Pepův ohnutý prut a slyším cvrkot brzdy navijáku. Ani chvíli neváhám a pospíchám k němu, abych si alespoň jako pozorovatel vychutnal souboj s velkou rybou. Když jsem přišel na místo Stáňa už stála těsně u břehu s malým raketovým podběrákem, který vypadal vedle toho, co se na okamžik vynořilo z vody pár metrů od břehu, docela směšně. Na podebírání bylo ale ještě brzy. Pepa měl strach, že jemné náčiní nevydrží výpady dravce a že o rybu přijde. Hlavně měl obavu, zda splétaná šňůra o průměru 0,04 mm má skutečně nosnost deklarovanou výrobcem. Podle toho také rybu vodil a v okamžiku zvýšení jejího tahu nechával štiku odjíždět od břehu.
Ano, byla to štika a vůbec ne malá. Odhadovali jsme, že do metru jí moc chybět nebude. Malý raketový podběrák jsme už nahradili mým, přece jen o trochu větším, skládacím, ale ve chvíli, když už to vypadalo, že štika je unavena a nechá se v klidu podebrat, prudce vyrazila od podběráku zpět na jezero. Tato situace se několikrát opakovala než jsme se rozhodli k razantnímu kroku a možná nevhodně prudkým pohybem rybu podebrali. Byl nejvyšší čas, protože ve stejnou chvíli se zlomil háček v obloučku. Následovaly gratulace šťastnému lovci, focení a měření. Je fakt, že štika metr neměla, ale 86 cm je také slušná míra! Pepův úspěch nás povzbudil, ale problém byl s nástrahami. Všeho jsme měli dost, jen žluté twistery nám chyběly. Rozhodl jsem se zkusit obejít celé jezero a najít místa, z nichž by se dalo muškovat. Navázal jsem malého černého streamera s oranžovýma očima a najednou jsem tahal okouna za okounem. Nebyli to žádní okouní obři, ale ryby do 25 cm, kteří se zde zřejmě přemnožili a sloužili jako potrava štikám. Tak jsme se rozhodli, že si večer uděláme pochoutku i my. Asi dvacet jsem jich zpracoval do úhledných filátek připravených na večerní hostinu. Ten den jsme už žádnou velkou rybu nechytili, ale návštěva lesního jezírka byla určitě milým zpestřením pobytu a pro Pepu i zážitek v podobě ulovení své zatím největší štiky. Okouni pečení na pekáči v troubě pak byli příjemnou tečkou za dalším krásným dnem. Před večeří jsme ale ještě zajeli za Ulfem, aby nám vysvětlil cestu k horskému jezeru vysoko v kopcích nad řekou Vindelalven a taky aby nám poradil, kde máme sehnat benzín na zpáteční cestu, když čerpací stanice v Ammarnasu je zavřená. Řekl, že to je problém a že pro takové případy má kanystr a pět litrů nám může nechat. Malinko nás to uspokojilo a hned jsme si to malé množství nechali přelít do nádrže, protože co kdyby si to náhodou Ulf rozmylsel! Jezero jsme sice měli označené v mapce od pana Edelmanna s poznámkou 1,5 hod. od parkoviště za vodopádem, ale je vždy lépe mít více informací. Pravda, Ulf nám trochu zamotal hlavy, ale směr nám byl jasný a dva orientační body – mostek přes potok a cesta s modrými kříži nás celkem uspokojily a jako vždy nám vše připadalo jednoduché a průzračné.

Vstávali jsme do sychravého rána a tak v nás trochu zahlodal červík pochybnosti, zda jsme si pro poslední den vybrali ten nejvhodnější cíl, ale byli jsme už rozhodnuti a brzy jsme také vyrazili na cestu. Parkoviště za vodopádem jsme našli snadno, stejně jako cestu, která stoupala lesem kamsi do hor. Po půldruhé hodině chůze převážně do kopce jsme začali malinko tápat a pochybovat o tom, zda jdeme správně nebo zda náhodou už ten minulý mostek nebyl ten, za nímž jsme měli odbočit. Chyběly však ty modré kříže, které, jak jsme zjistili, vytyčovaly zřejmě běžkařské tratě a byly jakýmsi ekvivalentem našich klasických turistických značek. Konečně! Vyšli jsme z lesa na velkou louku. Kousek od nás se páslo stádo sobů, před námi byl mostek přes malý potok a napříč loukou byly sloupky s modrými kříži. Ty sice trasu vyznačovaly, ale cesta kolem nich nevedla. Poslední úsek jsme tak absolvovali mokřinami a rašelinovými poli, do nichž jsme se často propadali až po kolena. Když jsme došli asi hodinu po předpokládaném čase k jezeru, začalo hustě pršet. Našli jsme si malý skalní převis, pod nějž jsme se schovali a po malém občerstvení jsme i přes nepřízeň počasí rozbalili rybářské náčiní, převlékli se a začali chytat. Já jsem se rozhodl pro přívlač s koncovým olůvkem a se strímrem na odbočce a byl jsem překvapen, když jsem hned na první hod měl záběr a zdolal jsem pěkného potočáka kolem čtyřiceti centimetrů. Ostatní to zkoušeli na mušku, ale byli bez záběru. Déšť a vítr zesiloval a tak jsme více času trávili pod skalním převisem, kde jsme přece jen byli před vlivem povětrnosti trochu chráněni. Chlad přesto pronikal hluboko pod kůži a pomalu jsme se smiřovali s tím, že poslední den pobytu v Ammarnasu nebude z rybářského hlediska tím nejúspěšnějším. Když jsme se s Pepou převlékali do suchého oblečení a balili pruty, ani jsme si nevšimli, že Stáňa odešla na vzdálenější břeh jezera. Když jsme to zjistili, volali jsme na ni, aby se vrátila, že končíme a vracíme se na chatu, ale ona naopak gestikulací zvala nás k sobě. V tom nevlídném počasí jí totiž v zátoce brali nádherní potočáci na suchou mušku a během chvilky jich chytila pět! Důstojně tak za nás všechny ukončila pobyt v nádherném koutu severské přírody a udělala definitivní tečku za desetidenním putováním za rybami.

Co říci na závěr? Oblast kolem městečka Ammarnas je bezesporu nádherným koutem přírody, který rozhodně stojí za to navštívit. Množství řek a jezer s přírodními rybami, prakticky bez regulace jejich populací, nabízí spoustu možností k rybolovu. Díky hodně proměnlivému počasí jsme se přesvědčili o tom, že sever Skandinávie není vždy tou slunnou náručí, která nás přivítala v předchozím roce ještě o cca 300 km severněji. Myslím, že právě nestálost počasí byla příčinou slabší aktivity ryb, což bylo zřejmé zejména na třídenním trapu na peřeji Mankeforsen. I tak jsme si však deset dní pobytu nádherně užili a určitě v nás zůstanou jen pěkné vzpomínky a možná nám to nedá a jednou se do Ammarnasu vrátíme, abychom zúročili nabyté zkušenosti.