Švédsko - Ammarnas - Reportáže

Vypravil jsem se jako rybář daleko na sever, do země půlnočního slunce, tundry a sobů - do Laponska.
Řeky a jezera švédského Laponska se hemží pstruhy, lipany, siveny, síhy, štikami i migrujícími lososy a mořskými pstruhy. V posledních letech obliba rybářského turismu stále roste a tak na mapě světa ubývá těch bílých míst, kde by rybář nenahodil svou udici. Rybáři z Evropy míří stále dál a dál na všechny světové strany. Trochu zapomínají, že nevšední zážitky z lovu ryb je čekají blíž než si myslí. Zadíváte li se na mapu bude se Vám zdát Laponsko daleko. Ve skutečnosti leží jen 3-5 hodin letu z Prahy. Tato skutečnost vedla naši skupinku rybářů k rozhodnutí: Proč to neskusit.

První zastávkou našeho putování byla vesnička Ammarnas. Nachází se v kraji Norrland-Vasterbotten, v jižním Laponsku. Všechny části revíru leží v horské tajze, které dominují okolní vrcholky hor. Zdejší revír tvoří dvě řeky a celá řada jezer a jezírek s přirozenou populací pstruhů, lipanů a sivenů. Celý kraj je málo navštěvován. Možnou příčinou je i fakt, že nepříliš kvalitní horská silnice ve vesnici zde končí - dál už jen helikoptérou nebo po svých.

Zpět k rybaření, jak již bylo řečeno, hlavní část revíru tvoří dvě řeky. První Tjulan, středně velká 5-20 m široká řeka s kamenitým oblázkovým dnem, je za normálního stavu dobře broditelná. Voda je zde křišťálově čistá a dá se pít, tak jako všude v Laponsku. Pozor ovšem na jednu zásadní věc. To, že vidíte na dno, neznamená, že tam stačíte. Doporučuji po vlastních zkušenostech brodící hůl. Po celém toku převažuje lipan a to i trofejních velikostí. Během našeho pobytu byl uloven jedním polským rybářem kus 57cm! Průměrná velikost se pohybuje na hranici 40cm. Řeka Vindelalven má jiný charakter a je rozdělena do dvou částí. Nad vesnicí Ammarnas, kde je vodopád Selfallet se vyskytují jen pstruzi. Pod vodopádem tvoří řeka veliké jezero Gautrask. U jeho výtoku vytváří Vindelalven peřeje Sjoforsen a Jarnforsen (povoleno jen muškaření). V obou peřejích bývají lovení největší pstruzi a lipani revíru. Rybářská sezóna trvá od června do září. Pokud byste chtěli jet jindy museli byste vrtat dírky do ledu. Krátká sezóna je však vyvážena skutečností, že se ryby živí o to intenzivněji a tak tu máte téměř 24 hodin denního světla, abyste rybařili a rybařili a rybařili - pokud to ovšem vydržíte.

TAJEMSTVÍ HORSKÉHO JEZERA
K návštěvě několika horských jezer do nadmořské výšky okolo 900 m nás zavedla náhoda. Zdeněk s rodinou vyrazil na dvoudenní trek po hřebenech s tím, že nahoře jsou nějaká jezírka patřící místním Laponcům tak, že na nich zkusí štěstí. Při neustávajícím dešti jsme se docela těšili až ho zase uvidíme. Důvodem byla neustále stoupající hladina řek a ubývající záběry ryb. Konečně se objevuje - na první pohled, plný dojmů. Sotva odloží batoh a zuje boty, začne překotně vyprávět o podivných rybách obývajících ona jezera. Nezapomene přitom roztahovat ruce. Když se na něj zaraženě díváme skládá svůj prut a ukazuje podle oček velikost té největší. Téměř 60 cm. V tu chvíli se ani nemusíme domlouvat. Program na zítra je jasný: jdeme tam taky. Druhý den ráno kupujeme povolenky a odjíždíme na místo odkud vede stezka nahoru k jezerům.

Supící a funící stoupáme řídnoucí vegetací nahoru k hřebenu. Po dvou hodinách cesty spatřujeme tři jezera usazená v mělké kotlině pod vrcholem jednoho z kopců. Počasí nám přeje, sluníčko jako-by se nám chtělo odvděčit za dva dny plné deště, svítí jako o život. Rozcházíme se okolo největšího z jezer, kde podle Zdeňkova vyprávění je nejvíce ryb.
Vybíráme si s Filipem východní část, které vévodí uprostřed vodní plochy kámen. Při pohledu na čistou průzračnou vodu, přichází dilema jakou mušku navázat. Naštěstí rozřešení přichází brzo a postarají se o něj samotné ryby. V blízkosti balvanu trčícího z vody vidíme sebrání doprovázené mohutným šplouchancem. Volba padne na skořicového chrostíka na háčku č.10. Máme štěstí mírný větřík v zádech pomáhá umístit mušku dostatečně daleko, takže teď už nezbývá nic jiného než čekat popřípadě opakovaně nahodit na sbírající ryby. Netrvá to ani deset minut a první útok na chrostíka je tady. Příliš mnoho adrenalinu v krvi při pohledu na šplouchanec zapříčiní předčasný zásek. Tiše proklínám sám sebe a znovu nahazuji do stejného místa s nadějí, že se ryba ještě ukáže.
Ze soustředění mě vytrhuje Filipův výkřik: ,,Je tam„. Ryba vytahuje šňůru neuvěřitelnou rychlostí a v momentě, kdy je na úrovni onoho balvanu, se otáčí a vrací se stejnou rychlostí zpět. Filip taktak stíhá stahovat šňůru. Protivník hodnou chvíli jezdí sem a tam a vůbec nejeví známky únavy. Mezi tím k nám dorazí Milan obtěžkán fotoaparáty se slovy:,,Vypadá to že bude co fotit„. Konečně se daří rybu přiblížit na dohled. To co vidíme zmítat se na konci udice je fascinující. Siven? Ne, je to potočák v nejlepší formě. O takové rybě sní snad každý muškař. Ve chvíli, kdy dopadne na rybu intenzivnější sluneční světlo, jeho boky a ploutve zazáří zlatooranžovou barvou. Proto ta záměna se sivenem. Jedinečnost chvíle zachycujeme na desítkách snímků. Fotoaparáty cvakají jako na nějaké módní přehlídce, namísto krásné modelky však pózuje pstruh a jeho lovec, který rozhodne o jeho dalším osudu. Šťastná hvězda je mu však nakloněna, za trpělivost při fotografování je mu dána svoboda. Rozcházíme se plní dojmů na svá místa.

V myšlenkách si promítám znovu předchozí událost a přitom posílám svého chrostíka na zčeřenou hladinu. V zápětí přichází mohutný záběr, reflexivně zasekávám. Šňůra mizí z navijáku rychlostí blesku. Za několik vteřin následuje i uzlík podkladu. Volám na Milana, který je na půl cesty ke svému lovišti, aby se vrátil. Daří se mi rybu zastavit. Je už skoro u balvanu, je mi jasné, že když se dostane za něj má vyhráno. Dosti neochotně se nechává pstruh přitahovat ke mně, ale jde to až do té chvíle než zjistí, že je blízko břehu. Následuje další zběsilý úprk se stejnou silou, jako ten předcházející. Všechny smyslové receptory mého těla jsou v pozoru, nesmím udělat chybu a přijít o rybu. Druhý úprk se podařilo zastavit, ryba však stále tvrdě bojuje u dna a nemíní se nám ukázat. Jdu dále od břehu, aby se pstruh v závěrečné fázi před podebráním nezamotal do vyčnívajících stébel trávy. Konečně ho vidím, zlostně škube hlavou, snaží se zbavit mušky zaseknuté pevně v koutku tlamky. Myslím, že na tento pohled do smrti nezapomenu. Po chvíli ho podebírám rukou pod břichem a vynáším do mělčí vody. Závěrky fotoaparátů opět cvakají ostošest, jako by se nemohly nabažit pohledem na to nádherné stvoření. Pstruh se chová naprosto klidně jako by věděl, že na něj čeká svoboda. Po puštění ryby zpět do rodného živlu si uvědomuji, jaká je mi zima.Voda opravdu nemá teplotu na koupání.

Sedám si na vyhřátý balvan a třesoucí rukou píšu sms zprávu do 2500km vzdálené Prahy. Není tu sice signál, ale kupodivu zpráva odeslat jde. Chycených pstruhů bylo nakonec víc, tito však byli největší. Pozdě večer začíná líhnutí hmyzu což je signálem ke krmení. Stojím na pahorku nad jezerem a užasle sleduji nebývalou aktivitu ryb. Jako-by nám chtěla příroda ukázat v jakém počtu toto jezero pstruzi obývají. Ryby loví hmyz po celé ploše jezera s takovou vervou, jako by to mělo být naposled. Naše mušky ale zcela ignorují a nám nezbývá než toto fascinující divadlo.

V pozdních hodinách se vracíme zpět. Jdeme mlčky, každý pohroužen do svých myšlenek. Myslím,že jsme zažili něco výjimečného a neopakovatelného. Po generace bojují původní populace pstruhů o život v horských jezerech, kdy musí během krátkého arktického léta nashromáždit dostatek energie na přežití dlouhé zimy pod ledem. Není proto divu, že mají silná a svalnatá těla odolávající nepříznivým podmínkám. Jsem rád, že jsem se do těch míst dostal a měl možnost změřit síly s těmito nádhernými tvory. Jejich fotografie mi budou navždy připomínat tento den a kdo ví, třeba se do Ammarnas ještě někdy vrátím.

Šťastnou cestu a úspěšný rybolov Vám přeje Ivo Dražský