Švédsko - Gafsele - Lapponia - Reportáže

Reportáž je volným pokračováním povídání o revíru Ammarnas

Když nám v půjčovně kanoí nedaleko severošvédského městečka Vindeln dávali vybrat, které plavidlo chceme, zarazilo mne, že všechny kanoe nesou markantní známky své rušné minulosti. Mnohá plavidla měla stopy po srážkách (pravděpodobně kameny nebo tanker napadlo mne) a jiné lodě mi ani nepřipadaly schopné plavby. Nakonec jsme našli jednu velkou hliníkovou kanoi, která vypadala docela dobře. Jmenovala se Kornelie.

Nezbývalo než zaplatit pronájem lodě (cca 1.000 Kč) a její dopravu (4.000 Kč), zakoupit rybářský lístek (cca 1.000 Kč), podrobnou mapu a vyslechnout rady a doporučení majitele půjčovny lodí. To poslední nebylo, jak se později ukázalo, nutné, neboť ten chlap naši trasu na lodi nikdy nejel, dokonce v té oblasti ani nebyl a to co nám vykládal, se pravděpodobně doslechl v pozdních nočních hodinách v některé zdejší restauraci od staříků, kteří tudy před padesáti lety plavili vory.

A tak jsme jednoho červencového večera do Kornelie naložili dva batohy, stan, rybařinu a dítě. Říčka Aman byla v těch místech široká jen 5 metrů a hluboká necelý metr, ale po několika stech metrech se vlévala do jezera Ajaursjon, pak do jezer Ajaurskalven, Manjaur, Smatrasket, Holmtrasket, Bastutrasket...
Mezi jezery měly být údajně peřeje, kde se to jen hemží lipany a pstruhy, zatímco v jezerech číhají na vodáky gignatické štiky a záludní okouni. Celková délka trasy 40 km a žádné nebezpečné peřeje, před námi byly čtyři dny rybaření a táboření uprostřed laponských lesů.

Naše kanoe si razila cestu vodami prvního jezera. Protože mám zkušenosti s plavbou v Dunajské deltě a na raftu jsem splul i několik Aljašských řek, cítil jsem jako svou morální povinnost poučit manželku o zásadách kanoistiky. Narazil jsem však na nepochopení, ba dokonce uraženou pýchu nezkušené vodačky, která se během vodáckého kurzu na Lužnici stačila naučit jen několika zlozvykům. A tak nám nezbylo než hodinu kličkovat po jezeře, než jsme se konečně sehráli- než pochopila, že pravdu mám já (ona tvrdí opak). V každém případě večerní plavba po jezeře Ajaursjon probíhala v očekávání „kdy se Kornelie konečně převrátí". Nepřevrátila. Druhý den jsme poznali, že se jedná o plavidlo velmi stabilní, ze kterého jsem dokonce muškařil ve stoje!

Na místě, kde Aman vytéká z jezera Ajaur, měla být první peřej. Opatrně jsme přistáli u břehu a šli se podívat, co nás čeká. No peřej - řeka zde na sto metrech sice překonávala převýšení asi 5 metrů, ale bylo v ní tak málo vody, že kanoi bylo nutné přetáhnout přes mělčiny (ještě, že jsem si s sebou vzal lano!). Na břehu jezera jsme však našli něco zajímavějšího - stojí zde chata místního rybářského svazu, která je všem držitelům povolenky k dispozici. V chatě jsou kamna, připravené dřevo, postele, před chatou ohniště a gril. Ale protože byl krásný letní večer a na nebi ani mráček, rozhodli jsme se přenocovat na břehu jezera ve stanu. Zatímco kolegyně manželka vařila na ohni polévku, vyrazil jsem s dcerou na ryby. V místech, kde Aman vytéká z jezera, sbíralo hmyz plující po hladině několik lipanů a pstruhů. Jenže samí mrňousci. Když jsem tahal pátého pstroužka, poznal jsem, že je čas změnit loviště. Stačilo přejít dvacet metrů po kamenitém břehu a rázem jsem měl u nohou tichou a hlubokou vodu, dno pokryté mohutnými balvany. Tak jestli tady nebudou okouni, tak už nikde. Bílý twister dopadl až na dno a pak jsem ho nepravidelným navíjením příměl, aby se „roztančil" při dně. Po několika metrech jsem zachytil za dno, ale jen jsem twister z vázky uvolnil, přišel první záběr. Tah ryby však náhle povolil a já vytáhl překousnutou udici. Takže štika. Žádný problém, navázal jsem ocelové lanko a připevnil dalšího twistera. Na pátý hod další záběr. „Tentokrát mi to nepřekousneš, potvoro", pomyslel jsem si. Nepřekousla - byl to okoun, ale malý. Půjčil jsem prut dceři, která v borůvčí na břehu marně hledala zralé borůvky a vychutnával si ticho večera. Z rozjímání mne vyrušila prosba, „jestli bych si ten prut nemoh vytáhnout", že visí na dně. Nezbylo mi však, než udici zaklesnutou na dně utrhnout a navázat další. Situace se však třikrát opakovala a tak jsem dal raději povel k návratu na tábořiště. Ještě než byla večeře hotova, prohodil jsem břeh vedle ohniště a překvapen zdolal hned dvě padesáticentimetrové štičky. Lepší něco, než nic. Při večeři jsme však zjistili nemilou věc - jak jsem balil věci a jak mne pořád někdo vyrušoval, tak se stalo, že v našich zavazadlech nebyla ani jedna lžíce, natož vidlička. A zkuste sníst polévku bez lžíce z horkého ešusu. Jde to - když máte nůž a dřevo, ze kterého se dá vyřezávat.

Před půlnocí dorazila k našemu tábořišti skupinka místních muškařů. Na peřeje mezi jezery je nutné mít zvláštní povolenku a tu já neměl. A tak jsem zvědavě čekal, jak si se zdejšími pstruhy a lipany poradí místní borci. Slunce již zmizelo za obzorem, ale stále bylo dobře vidět. V okolí říčky poletovali chrostíci, ale na suchou mušku se švédským kolegům podařilo ulovit jen několik dvaceticentimetrových lipanů. Nejmladší muškař pak převázal udici a pod vodní hladinou zmizela těžká nymfa. Protahoval nymfu „na krátko" v místech, kde říčka vyhloubila asi dva metry hlubokou tůň. Po pěti minutách měl první záběr. Opatrně, ale velmi rychle zdolal lipana délky asi 40 cm, pustil jej zpět do vody a pokračoval v rybaření. To už ale byla půlnoc, já byl unaven a tak jsem popřál místním rybářům „skit fiske" (něco jako Petrův Zdar, ale doslovný význam je mírně odlišný) a šel jsem spát.

Ráno nás probudilo nezvyklé horko - slunce v období polárního dne vychází již okolo třetí hodiny ranní a tak byl náš stan v osm pěkně vyhřátý. Zatímco manželka s dcerou šly pěšky okolo říčky, já jsem po pás ve vodě v brodicích kalhotách přetahoval kanoi přes mělčiny. Dříve byly tyto peřeje sjízdné a voraři je pravidelně prohlubovali, aby tudy šlo snáze plavit dřevo. Jenže místo vorů dnes Laponskem jezdí kamiony dřevařských společností a protože regulované řeky bez kamení a peřejí neplní správně svou biologickou funkci, dostávají místní rybářská sdružení zvláštní dotace určené na „revitalizaci řek a potoků". V praxi to znamená, že zdejší rybáři rukama nebo za pomoci techniky dopravují velké kameny doprostřed řeky, budují malé hráze a obnovují meandry. Řeky tak získávají původní podobu, je v nich více tišin, tůněk a peřejí, prostě míst, kde nejen ryby, ale i ostatní vodní živočichové naleznou útočiště snáze, než v regulovaném kanálu s plochým dnem, kudy se voda valí velkou rychlostí.

Po dvou kilometrech, kdy jsme kanoi většinou přetahovali na laně mezi kameny a vyvrácenými stromy, se tok řeky zklidnil, koryto se rozlilo do několika ramen lemovaných porosty rákosu a stulíků a před se námi objevilo asi 8 kilometrů dlouhé jezero Manjaur. Dopádlovali jsme do třetiny jezera, kde se nachází stejnojmenná obec a vyrazili jsme najít obchod, kde jsme chtěli koupit lžíce. Jen jsme došli k první chalupě vidím, že na zahrádce pracuje rybář, který včera muškařil u našeho tábořiště. Chvíli si povídámea pak se nás Švéd ptá, jestli něco hledáme. Odpověděl jsem, že obchod, protože jsem doma zapomněl lžíce. Clapík se jen zasmál, zmizel v domě a po chvilce mi přinesl tři lžíce se slovy, že tady v okruhu dvaceti kilometrů žádný obchod není. Ještě než jsem stačil poděkovat, lišácky mrknul na dceru a ukázal jí, že se má podívat k němu na zahradu. Pak mi sundal čepici a začal do ní něco sbírat. Zahrádka byla plná nádherných zralých jahod. Než jsme se rozloučili, ukázal mi na mapě ukázal místa, kde bych na mušku snad mohl ulovit nějaké lipany nebo pstruhy a pak dodal, že směrem po proudu, kam míříme, jsou podmínky vhodné spíše pro přívlač než na muškaření a ať zkusíme táhnout za lodí wobbler, prý se zde občas chytají velcí jezerní pstruzi.

Pádlovali jsme tedy dál, asi třicet metrů za kanoí jsme táhli 10 cm wobbler Husky Jerk a moje dcera dostala důležitý úkol - držet prut a případně zaseknout. Jenže jezero nebylo příliš hluboké a dítě, které sedělo na batozích uprostřed kanoe, mne opakovaně vyrušovalo od pádlování s poznámkami, že „ten wobbler pořád drhne o dno". Když už to vypadalo, že prut neudrží v ruce, musel jsem ho vzít já. Přisekl jsem ve snaze uvolnit nástrahu ze dna, ale marně. Namotal jsem do navijáku několik metrů vlasce a snažil se našponovanou udici uvolnit. Ta se však náhle dala do pohybu. Se slovy „tady máš to dno" jsem prut předal dceři. Chvíli to vypadalo, že si s rybou lehce poradí, ale ta jakmile zahlédla na hladině naši kanoi, vyrazila zpět do hlubin jezera a odmotávala z navijáku jeden metr vlasce za druhým. Po deseti minutách zdolávání bylo jasné, že devítileté dítě má co dělat, aby prut udrželo v ruce, raději jsem tedy brzdu navijáku nechal povolenou. Uplynulo dalších deset minut a nadšení mé dcery se pomalu měnilo v zoufalství. Ruce i záda začaly bolet, ale podařilo se mi ji přesvědčit, že to zvládne sama. Konečně se ryba objevila na hladině. Nebyl to pstruh, ale štika. Pomalu jsme dopádlovali ke břehu, kde už nebylo těžké dovést štiku na mělkou písčitou pláž. Ani nevím, kdo byl víc unaven, jestli dítě nebo štika. 87 cm, hmotnost 6 kg - to na devítiletou holku o hmotnosti 20 kg není špatný výkon.
Pustili jsme rybu do rodného živlu a zamířili ke konci jezera, kde stál na písčitém břehu přístřešek a ohniště s grilem - opět jedno z překvapení místního rybářského sdružení. Byl čas k obědu a tak jsme po chvilce koupání v křišťálově čisté vodě jezera uvařili polévku (také z jezerní vody) a vychutnali si ji s našimi novými lžícemi.

Na další spojnici jezer už nebyly žádné mělčiny a peřeje, říčka líně meandrovala mezi lesy a mokřady. Místy byly při březích porosty stulíků, kde jsme chytali okouny. Tihle pruhovaní rytíři brali téměř na vše - na twistery, rotačky, gumové rybky i wobblery. Nebyli velcí, jen málokterý měřil přes 30 cm, ale byly jich spousty a naše nástrahy se jim evidentně líbily. Později odpoledne jsme potkali na dalším jezeře malou motorovou loď se třemi kluky. Chytali na žížaly a mezi jejich úlovky bylo i několik čtyřiceticentimetrových okounů. Možná že tyhle pruhované hladovce vylákala z úkrytů mezi stulíky krátká bouřka, která právě skončila.

Jakmile jsme opustili mělčinu s porosty vodních rostlin, požádala mne úspěšná rybářka, jestli bych nemohl vyměnit twistera za wobbler. „Zatímco my pádlujem, ona si prý zkusí chytit další štiku". Vyměnil jsem nástrahu a pomyslel jsem si, že takhle velkou štiku možná nechytí dalších několik let. Jenže jsme neujeli ani kilometr, když se prut začal opět prohýbat a dítě mělo co dělat, aby nemuselo nedobrovolně vystoupit z lodě. Raději jsem povolil brzdu navijáku a čekal. Vše se opakovalo, jen s tím rozdílem, že tahle štika byla ještě větší a navíc si neodpustila několik elegantních výskoků. V mělké vodě u břehu jsme rybu přeměřili - 95 cm. S doporučením „ať se příště lépe dívá co žere", jsme ji pustili.

Blížila se osmá hodina večerní, unavené dítě usnulo na batozích uprostřed lodě a my jsme po klidné hladině jezera Smatrasket zamířili k písčité pláži, na jejímž břehu stál dřevěný přístřešek. Byl nejvyšší čas uvařit večeři, za chvíli začnou brát okouni...

Jak se brzy ukázalo, dřevěný přístřešek byl již obsazen, za lavicí krmil párek konipasů své mladé. A tak jsme si raději postavili stan přímo na okraji písčité pláže. Kromě přístřešku bylo v této zátoce i desetimetrové plovoucí molo, A protože byl za námi krásný slunečný den, skákali jsme z něho do jezera, jehož voda byla ve večerních hodinách teplejší než vzduch. Teprve, když nám začala být zima, přesvědčila nás starostlivá kolegyně manželka, že koupat se téměř na polárním kruhu v deset večer je nerozum. Oblékli jsme se, ale na molu jsme zůstali. Stačilo nahodit jen deset metrů a na každý druhý hod se za třpytkou přihnalo několik hladových okounků. Dráždili jsme okouny téměř do půlnoci, ale žádného většího se nám ulovit nepodařilo. Pak se na vodní hladinu snesl mlžný opar, okouni přestali brát a tesklivé volání potáplic ukončilo den.

Ráno nás opět probudilo slunce a jasná obloha. Ještě než jsme stačili připravit snídani, hlásila dcera první úlovek - malou štiku. Začal se však zvedat protivítr a to nebylo právě příjemné, před námi byl přejezd části jezera Smatrasket a odpoledne pak velké jezero Holmtrasket.

Řeka Aman na spojnici mezi jezery Smatrasket a Holmtrasket teče velmi pomalu, většinou zde je hloubka nad 2 metry a na březích stojí několik bobřích hradů. Stopy pracovní činnosti bobrů jsme nacházeli všude - poražené stromy, ohlodané větve i celé kmeny. Bobry jsme však zahlédli jen dvakrát a velmi krátce. Jakmile nás bobr spatřil, plácnul ocasem a potopil se. Chvilku jsme chytali na okrajích stulíkových porostů okouny a malé štiky, ale před námi bylo velké jezero a tak nezbylo než pádlovat dál.

Na jezeře Holmtrasket byly téměř půlmetrové vlny a silný protivítr. Po hodině usilovného pádlování se nám podařilo překonat asi tříkilometrovou vzdálenost na ostrov Skorvholmen. Voda v okolí ostrova je hluboká a dno velmi členité. Těšili jsme se na úlovek nějaké štiky nebo okouna, ale marně. Ani záběr, zřejmě polední pauza.

Pádlovali jsme tedy dál, dcera se usilovně snažila překonat svůj včerejší rekordní úlovek, ale marně. Na wobbler zaútočilo jen několik půlmetrových štiček a jeden okoun. Večer, když jsme měli pádlování přes jezero Holmtrasket za sebou, se protivítr uklidnil a my přistáli na břehu písčitého poloostrova, který vybíhá až do poloviny jezera. Zatímco se na ohni vařila voda na večeři, koupali jsme se v jezeře a zkoušeli, jestli už okouni dostali hlad. Nedostali. Byl opět krásný klidný večer a my jsme se rozhodli, že se stavěním stanu počkáme a zkusíme nachytat okouny někde mezi travami, kterými protéká Aman pod jezerem. Pádlovali jsme tiše okolo hustého porostu stulíků a přesliček a systematicky prohazovali koryto říčky. Na žádné hejno okounů jsme však nenarazili, jen na několik osamocených mrňousků a z mělčiny zarostlé travou se nám podařilo vylákat dvě malé štiky. Podle mapy měla být na břehu říčky chata rybářského spolku. A také byla. Solidní dřevěné stavení s velkým otevřeným ohništěm uprostřed, osm postelí a nádherně čisto. Protože se večer objevili komáři, rozhodli jsme se pro změnu vyzkoušet nocleh v chaloupce. Mělo to jedinou vadu - ranní slunce nás obvykle okolo osmé hodiny vyhnalo ze stanu, ale v chatě jsme se vzbudili až v deset.

Před námi byl další slunečný den, tentokrát poslední, protože večer jsme museli vrátit Kornélii jejímu majiteli a pokračovat autem o 200 kilometrů dál, za našimi přáteli, kteří nás čekali na břehu lososí řeky Ricklean. To už je ale jiný příběh.