Švédsko - Giman - Helesjo - Reportáže

Pokud ve svém srdci nosíte alespoň trochu lásky k přírodě, Švédsko si prostě musíte zamilovat. Pod kůži se vám spolehlivě dostane vším, co uspěchaný, lehce vystresovaný Evropan na svých cestách z civilizace většinou zoufale hledá, tedy (viděno očima Českého rybáře) – božský klid, bohatou faunu i flóru a samozřejmě nepřeberné množství malých i velkých revírů s většinou přírodními rybami, dále pak stylové chaty s vlídnými majiteli a nakonec i dobré jídlo.

A ve výčtu pozitiv, která tato přátelská severská země cestovatelům nabízí, bychom mohli bez velkého přehánění směle pokračovat. Nás rybáře však většinou v prvním plánu stejně nejvíc zajímají ryby. Z vlastní zkušenosti musím říct, že ani u mě rybaření logicky nikdy nejde stranou. Je však obohaceno o množství jiných úžasných vjemů, které člověku umožňují jistou sounáležitost s přírodou. A to je pocit k nezaplacení! Proto se pro mě osobně Švédské království stalo místem, kam se vždy budu rád vracet. Nejen za rybami, ale i za báječnými marmeládami, kyselými knäckebroty, sýrem s krevetami a milovanými sledi v různých nálevech…

Návrat ke kořenům
Letošní návrat na stará známá místa jsem si s přáteli po ročním půstu pečlivě plánoval a nepodcenil vůbec nic. Od stolu to také jde samo sebou jako po drátkách. Realita švédského všedního dne pak ale bývá často jiná než ona naplánovaná, plná povětrnostních překvapení. Služby jsou však v zemi tří korunek na vysokém standardu a naštěstí představují jistotu, na kterou se rozhodně můžete spolehnout.
Příchod švédského léta je ovšem zcela nevyzpytatelný. Někdy vás zaskočí doslova zimní chlad, jindy naopak ukrutné vedro a miliarda krvelačných komárů, a to stále mluvíme o stejném termínu začátkem června. Z výše uvedeného jasně vyplývá, proč na otázku „kdy je nejlepší vyrazit na štiky do Švédska?“ velmi nerad odpovídám. Sám to vlastně pořádně nevím. Jedna věc je teorie, v praxi pak s nevyzpytatelným počasím v zádech vypadá vše trochu jinak, než by si člověk představoval.
Když už jsem ale tuto otázku otevřel, pokusím se ji zodpovědět. Dle mého soudu je ideálním termínem počáteční fáze švédského léta. Nikoliv jeho samotný start, ale tak dva týdny poté, co teploty vystoupají k letním hodnotám. Důležité také je, aby ve vodě už bylo vzrostlé rákosí, v jehož zákrytu štiky mohou přebývat a dokončovat regeneraci po náročném tření. Podle tohoto „mustru“ se snažím vybírat si termín, ale nutno podoktnout, že ne vždy úspěšně.
Je také pravdou, že stejně jako každý patriot jsem doposud nikdy nechtěl přijít o zahájení sezony lovu dravých ryb u nás, což zřejmě brzy kompletně přehodnotím. Chytání na našich poloprázdných vodách už mě totiž nijak nenaplňuje a ve Švédsku by to zrovna mohlo být ono. Vidím v tom reálnější šanci zažít rybářsky zábavný týden a přesně onu modelovou situaci, o které jsem tady před chvílí básnil. Pak bych totiž konečně mohl po letech provětrat ty desítky povrchových nástrah, jež jsem si pod dojmem první, dnes již s klidným svědomím mohu prohlásit „legendární“, výpravy na Lesjön následně pořídil.

Hällesjö
Kdybych ve Švédsku hledal revír, který netrpí přílišným rybářským tlakem, určitě by byl mou první volbou. Navíc je zde i mnoho jiných rybářských možností kromě trojice průtočných jezer dosažitelných lodí od chaty. Malá lesní jezírka, řada středně velkých jezer a nádherná rozlehlá pstruhová jezera. V posledně jmenovaném trojlístku jsem viděl vyskočit z vody potočáky takových velikostí, že se mi úplně třásla kolena.
Ale ulovit zde podobnou rybu ze břehu vyžaduje skutečné mistrovství, kterým bohužel nedisponuji. A také trochu větší porci času věnovaného tomuto typu rybaření, protože pstruh potoční ve své jezerní formě není „duhová kropenatá slepice“. Navíc musím ještě na rovinu přiznat, že ani lov vysazených pstruhů duhových, kteří prý byli ve své nové domovině od loňského podzimu, nebyl letos úplně jednoduchý. Mít s sebou belly boat nebo kajak, možná bych mluvil jinak. Nic takového jsem si však letadlem bohužel nepřivezl…
Do Hällesjö jsme s kolegy Láďou a Honzou vyrazili primárně na štiky a okouny. Poslední dvě srpnové výpravy pro nás byly nádherným zážitkem, přestože jsme si na skutečně velkou štiku nesáhli. Tentokrát to však alespoň v našich smělých plánech mělo být jiné. A také že bylo!
Tři týdny před naším příjezdem se ještě vinou dlouhé, tuhé zimy nacházel na jezerech ledový příkrov. Tuto zprávu jsem od Gullika, jinak velmi milého a vstřícného majitele stylově zařízené chaty se dvěma apartmá, slyšet na uvítanou rozhodně nechtěl. Hned mi bylo jasné, že veškeré povrchové nástrahy, kterých jsem s sebou opět táhl dvě pečlivě sesbírané krabice, budou na nic. Čekal nás však týden rybaření, žádná práce (mimo redakční v terénu) ani povinnosti, a tak jsem předem neházel flintu do žita, i když jsem si byl téměř jistý, že to i tentokrát bude těžké.

Namyšlený bobr
Ihned po odpoledním příjezdu jsme rychlostí blesku rozbalili základní „fidlátka” a vyrazili na vodu obhlédnout blízké okolí. Je zde několik pěkných hran, slibná zátočina a především přítok do jezera, proti jehož proudu lze lodí při vyšším stavu vody dojet až po konec peřejí, kde na mušku nachytáte lipany.
Nejprve jsme bez jakéhokoliv očekávání vyrazili proti vodě, abychom vyzkoušeli úsek, kde ještě nikdo z nás nelovil. Nic převratného se sice neudálo, ale rybu chytil každý. Čas plynul tak akorát, abychom pocitově uzavřeli rybaření na již známých místech nedaleko chaty. Mimo pár menších štik a několik neproměněných drbanců nebylo co hlásit, než se nedaleko lodi na vodní hladině zjevil bobr.
Nebylo to ve Švédsku první setkání s tímto tvorem. Před lety jsme si na lodi jednoho podvečera na Lesjönu ještě s tátou povídali o kachnách a teoriích, zda jejich mláďata, která kolem nás radostně proplouvala, patří do potravního schématu místních štik. Vtom naše hypotézy přerušilo obrovské šplouchnutí. Okamžitě jsme začali kachny počítat, jen tak pro formu a úlekem z nastalé situace, přestože jsme si stejně přesně nepamatovali, kolik jich na vodě vlastně bylo.
Měli byste vidět ten tajemný výraz v našich tvářích. Desítky hodů našimi nejlepšími nástrahami prakticky bez zájmu a teď tohle?! Mysterium naštěstí pro nás netrvalo moc dlouho, jinak bychom se možná zařadili k partě kolegů, kteří vytvářejí rybářskou latinu. Nad hladinu se totiž nedaleko lodi vynořil statný bobří samec. To je tedy jen domněnka, protože nepředpokládám, že by samice měla tak velký ocas, jehož další plácnutí celou historku posunulo k realitě. I tak jsme se s tátou zasmáli, až nás bolela bránice.
Bobr z Hällesjö byl však na úplně jiné vlně. Vůbec se nebál a povýšeně okolo nás kroužil. Když nereagoval na slovní varování, probudil se ve mně ten nejzákladnější pud lovce, a protože kámen jsem po ruce neměl, hodil jsem po něm svůj oblíbený storm. Kdybych se za normálních okolností chtěl trefit, určitě bych minul, jenže tato situace úplně normální nebyla. Nástraha přistála bobrovi rovnou v kožichu.
Následovalo mohutné plácnutí ocasem a pak už jen zvuk kvílející brzdy. Zprvu jsem se dobře bavil, ale čím více se blížilo jeho úspěšné zdolání, tím hůř mi bylo po těle. Začal jsem si totiž uvědomovat, že souboj s jeho zuby by pro mne nemusel dopadnout úplně dobře. Najednou tu z klukoviny byl celkem fatální problém. Co teď s tím? Už jsem si v duchu připravoval veslo jako obranný prostředek, ale pořád mi nebylo jasné, jak ho vlastně vyprostím?! Naštěstí se prekérní situace vyřešila sama ke spokojenosti obou stran a na nerovný souboj holýma rukama muž versus namyšlený bobr nedošlo.

Na rybách
Další dny jsme se už naplno věnovali lovu ryb. A hned ten první byl minimálně pro Láďu takovým, na který už asi nikdy nezapomene. Ráno jsme se po vydatné snídani rozhodli, že Honzovi, který byl v Hällesjö poprvé, uděláme exkurzi průtočnými jezery tohoto revíru. Vydali jsme se tedy na třičtvrtěhodinovou cestu až na samotný konec posledního jezera. Tam se nám před lety podařilo nachytat pěkné okouny. Navíc mělčiny rozprostřené kolem dávaly šanci i na ulovení štik, které zde většinou nabírají síly po tření. Optimismus z nás asi po hodině zkoušení levé strany celkem rychle vyprchal. Hod střídal hod a záběrů bylo jako máku. Pár menších štiček a okoun žádný.
Rozhodli jsme se změnit teritorium a obchytat blízký ostrov po jeho pravé straně z pohledu po proudu. Na mapě se mi tato pasáž vždy líbila, ale nikdy jsem tam ještě nechytal. Byla to tedy premiéra pro celé naše trio. Okolo špičky ostrova a vybíhajícího rákosí to vypadalo „štikově“, až člověk nahazoval téměř se zatajeným dechem, ale rybám se vůbec nechtělo. Blížilo se poledne. Vítr nás popovezl trochu blíže k ostrovu a pak se úplně utišil. Snaha na naší straně byla urputná, ale bez kýženého výsledku. Láďa trochu polevil a se zájmem se kochal krásou nádherného místa, na kterém měl nějaký šťastlivec pěknou chatičku i s molem.
Už si úplně nevybavuji, jestli to byl Honza nebo já, ale jeden z nás měl pocit, že se mu o gumovou nástrahu něco otřelo. To Láďu probudilo z letargie a s větou „tak já vám to ukážu“ poslal svůj storm v barvě okouna ke břehu ostrova. Už jsem měl na jazyku jízlivou poznámku, když se úplně pod lodí zčistajasna objevil temný stín sledující nástrahu. Láďa rutinérsky zachoval ledovou hlavu, nástrahu velmi pomalu přizvedl vodním sloupcem a štika se už neudržela. Následoval lítý souboj, ale ryba kolem devadesáti centimetrů se příliš dlouho bránit nedokázala. Asi správně tušila, že ji Láďa hned pustí zpět. Inu, kdo umí, ten umí! A my s Honzou jsme nevěřícně kroutili hlavami. Pár rychlých fotek a následoval čas na kávu a svačinu.
Já na jídlo neměl ani pomyšlení, protože jsem se cítil rybářsky neukojený. Usrknul jsem si kávy a pokračoval v soustředěném házení a procítěném přitahování. Platné mi to nebylo zhola nic. Láďa naopak v klidu dosvačil, místo sladké tečky zvolil obligátní e-cigaretku, promnul si ruce a v žertu prohlásil, že si půjde chytit další rybu. Možná mi teď nebude věřit, sám to pořád nechápu, ale situace se nachlup opakovala. Jen s tím rozdílem, že tentokrát se na Láďova okouna přijel podívat „krokodýl“.
Zaslechl jsem jen nesouvislý zvuk údivu z dané situace, pak už pouze kvílející brzdu navijáku a prut se předpisově ohnul. Byla tam! Štika jako poleno. Láďa dělal přesně to, co měl, a štika si to kroužila pod lodí. Překvapeni kuriózní situací jsme byli všichni včetně hlavní protagonistky, a tak když se poprvé objevila na hladině, Honza s podběrákem v ruce zaváhal. Jinak mohl být souboj u konce skutečně po pár vteřinách. Takto následovalo zuřivé prodloužení okořeněné několika monumentálními výpady a výskoky. Bylo krásné sledovat v průzračné vodě bojující rybu těchto rozměrů a klidného rybáře, kterému byla souzena. Zážitek z kategorie nezapomenutelných.
Když po chvíli začaly síly na jedné straně výrazně ubývat a Honza už byl s podběrákem ve střehu, stačilo jedno štičí zaváhání a už se vztekala v síťce kaprového podběráku. Nastartoval jsem motor a pomalu jsme „dobublali“ k molu na ostrově, abychom mohli štiku rychle vyháknout, přeměřit a pořídit co nejvíce fotografií, aby měl Láďa na svou životní rybu pěknou památku.
Týmová spolupráce ve třech zafungovala parádně. Rybu jsme bezpečně zbavili „proradného stormu“, změřili, co nejrychleji vyfotili a opatrně vypustili zpět do rodného živlu. Pak už jsme se společně s úspěšným rybářem radovali a nahlas obdivovali jeho úžasný 114centimetrový úlovek.
První den nakonec svatý Petr nadělil i nám ostatním, i když na Láďovu nasazenou laťku jsme se koukali z velké dálky. V dalším čase našeho pobytu se už takový nádherný rybářský den nekonal, i když stěžovat jsme si rozhodně nemohli. Škoda že štičí aktivitu totálně zbrzdil východní vítr. Ačkoliv jsme všichni dělali možné i nemožné, stejně se nám nepřízeň osudu přemoct nepodařilo.

Vzhůru na Lesjön
Zamávali jsme Gullikovi v Hälesjö a vydali se za Lailou a Steinerem na Lesjön. Cestou jsme už spřádali plány a přemýšleli, co všechno můžeme za čtyři dny rybaření reálně stihnout. Po srdečném přivítání s majiteli, které už považuji za členy své rybářské rodiny, kávě a báječném zákusku jsme se ubytovali v hlavní budově, protože všechny ostatní chaty byly plně obsazeny rybáři, většinou z Čech a Slovenska. Tak velkou popularitu si revír díky mnoha okolnostem postupem doby získal.
Když jsme před lety s Láďou přijeli na jeho otevření, měl Steiner mnoho smělých myšlenek a soudě podle toho, jak dnes zvelebený areál v Lesjönu vypadá, se mu toho podařilo uskutečnit možná víc, než si předsevzal. Vše se postupně rozrůstá a rybářům přibývá nové kvalitní zázemí pro zpříjemnění jejich pobytu.
Rybářsky Lesjön opět nezklamal, ale ani příliš nenadchl. Vyzkoušeli jsme jak horní průtočnou pasáž u řek, tak jezera, která je možné obsáhnout od chatek, i pstruhová jezírka. Ten, kdo tady ještě nebyl, by neměl žádný pádný důvod si stěžovat. Pro mě, který pamatuje začátky tohoto nádherného revíru, jde o trochu smutné vzpomínání. Pěkné ryby se zde loví pravidelně, ale už to zdaleka není tak samozřejmé, jako tomu bylo před pár lety.
Na vině je nedisciplinovanost některých kolegů, kteří se zde chovali tak bezohledně, jako by pro ně žádná pravidla neplatila. Věřím, že opatření na horním úseku revíru, jako jsou režim „chyť a pusť“ nebo uzavření jeho horní části, pomohou a ryby se po čase zregenerují a dorostou. Jinak by to byla obrovská škoda. Ale povídejte to litevským nebo polským rybářům, kteří mají obvykle tři promile alkoholu v krvi a o rybaření naprosto odlišnou představu… Doufám, že podobní „klienti“ se do revíru už nepodívají, aby ti slušní měli šanci si svůj pobyt naplno užít i v rovině rybářské.
Lesjön nabízí k rybaření i další menší jezera, kde sice budete muset k vodě trochu popojít a následně si i zaveslujete, ovšem ocitnete se na lokalitách, které nejsou pod velkým tlakem a ukrývají krásné okouny a velké štiky. Jen je potřeba si výlet sem pořádně naplánovat, dorazit v optimálních časech a věnovat rybaření stejné úsilí jako kdekoliv jinde. Nemám pochyb o tom, že pak budete náležitě odměněni.
Čtyři dny uběhly jako voda a nám zůstalo ještě mnoho neprobádaných koutů a rybářských nápadů, které jsme vinou časové tísně nestihli zrealizovat. Smutek v duši však vystřídal mírný pocit optimismu a uspokojení, protože se sem jistojistě brzy vrátíme. Tak na viděnou, milované Švédsko!

Redakce Českého rybáře děkuje majitelům revírů Hällesjö a Lesjön za mimořádnou péči o náš tým!