Švédsko - Hälsingland - Reportáže

Náhoda a shoda okolností tomu přály, že jsme se přesně po roce a ve stejné sestavě s mým pubertálním synátorem Štěpánem a kamarádem Láďou vrátili na místo činu, tedy na překrásnou chatu Aspviken, kterou nám vloni kamarád doporučil, za což mu patří vřelé díky. Původně jsme chtěli navštívit nějaké úplně nové místo, ale vzhledem k tomu, že jsme se rozhoupali na poslední chvíli a naše zkrácené aranžmá zkomplikoval pozdější odlet, tak jsme nakonec byli všichni rádi, že pojedeme vůbec někam.

Největší devizou stylově zařízené chaty Aspviken je jednak její poloha na konci krásného poloostrova a také příjemná čtyřhodinová dojezdová vzdálenost ze stockholmského letiště Arlanda. Navíc cestou míjíte i velmi dobře zásobené supermarkety, kde si můžete nakoupit a pak se celý pobyt nerušeně věnovat jen rybaření, což byl i náš případ.

Pojďme ale k rybám. Měli jsme v závěru srpna k dispozici celkem 5 dní rybaření a po loňské zkušenosti i jakýsi plán na vylepšení skóre. Počasí se podle předpovědi jevilo přijatelným, teploty oproti středoevropským tropům příjemné, pouze nás na vodě trochu sužoval silný vítr.

Den první
Na úvod jsme se především pořádně vyspali, abychom dohnali manko způsobené brzkým ranním odletem. Na vodu se nám podařilo vyrazit až kolem desáté, a byť jsme chtěli podle domluveného plánu první den prozkoumat úspěšná místa z loňské výpravy, bylo nutné vinou sílícího větru a vln s „čepicemi“ ustoupit směrem k závětrným pasážím, abychom měli vůbec šanci někde nahodit.
Voda měla překvapivých 17 °C, což je na danou dobu hodně nestandardně vysoké číslo, a byla stejně jako loni křišťálově čistá, ačkoliv před naším příjezdem vydatně zapršelo. Celkem dobře si vybavuji naše vzájemné pohledy po zhruba dvou úvodních hodinách snažení bez jakékoliv odezvy. Rozhodli jsme se dát si raději pauzu, trochu narovnat záda a podívat se u odtoku z jezera do lesa, zda rostou houby. Tedy dary lesa nic moc: houby pouze staré, borůvky žádné, jen výtečné zralé brusinky, kterými jsme si zpestřili svačinu.
Náš rybářský účet jsme následně otevřeli několika malými okouny a Štěpán dvojicí po sobě jdoucích štik kolem 80 centimetrů. Potence tohoto místa však byla celkem rychle vyčerpána. Vítr chvílemi slábnul, ale pak zase v poryvech natolik zesiloval, že jsme při driftu takřka letěli po vodě rychlostí téměř 3 km/h.
Už jsme byli nalomeni, že to vzdáme a počkáme na chatě, zda se jezero kvečeru uklidní. Když ovšem cestou domů míjíte místa, kde se vloni ulovily dvě ryby přes metr délky, člověk to zkrátka zkusit musí. Poté, co jsme už asi hodinu s wobblery soustředěně pročesávali různé vrstvy vodního sloupce bez jakéhokoliv záběru a každý zřejmě v duchu přemýšlel co s tím, něco Štěpánovi málem vytrhlo prut z ruky. Radost ze záběru vzápětí vystřídala reálná obava, zda ryba půjde z takto rychle větrem unášené lodi vůbec bezpečně vylovit?! Nechali jsme hvězdu dne v klidu zdolávat a s Láďou rozložili velký podběrák.
Po nějaké chvíli celkem tvrdého přetahování se štika objevila mezi vlnami na hladině cca 15 metrů za lodí a hned bylo zřejmé, že je to krásná ryba. Navíc jí celý 9centimetrový hluboce potápivý wobbler čouhal z tlamy, což mi na klidu nedodalo. Bylo potřeba konat.
Nastartoval jsem rychle motor a pomalými manévry se proti vlnám snažil přiblížit k rybě, aby ji Láďa mohl ze strany podebrat. Vypadalo to jednoduše, plán zněl dobře, ale celý proces komplikoval jak vítr, tak „krokodýl“ na druhém konci, který to nehodlal vzdát. Dvakrát nám vztekle projel pod lodí, až ve mně byla jen malá dušička. Zkoušel i skákat, ale lovec vše zvládl na výbornou a nakonec za skupinového jásotu navedl rybu do podběráku.
A radost byla rozhodně namístě. 108 centimetrů dlouhá jikernačka vážila dle mých odhadů kolem 9 kg, a to je na letní Švédsko už velmi pěkná ryba. Pořídil jsem pár fotografií a pak už vitální mamina jen krátce zamávala ocasní ploutví, než se za ní definitivně zavřela voda. Víc už se toho rybářsky mimo déšť a krásnou duhu neudálo, ale i tak jsme večer u velkého stolu seděli všichni šťastní a spokojeně si pochutnávali na místních specialitách studené kuchyně.

Den druhý
Další den nás přivítalo slunce s oblohou bez mráčku a hladinou jako zrcadlo. Šli jsme z jednoho extrému do druhého, který je bohužel podle mých zkušeností z posledních letně-podzimních výprav do Švédska rybářsky nedobrý. Co se dalo dělat, počasí si objednat zkrátka nelze. I tak jsme ráno vyrazili na vodu o trochu dříve, abychom za bezvětrných podmínek zkusili štěstí na zajímavé hraně ze šesti do tří metrů, lemované řídkým rákosím. Člověk nikdy neví.
Po včerejším rybaření jsme žádná velká očekávání neměli, ale štiku bychom si s Láďou už chytit chtěli. Jako prvnímu se to záhy povedlo mně, i když velikost kolem 40 cm na 16cm gumovou nástrahu, kterou do sebe nepochopitelně nasoukala úplně celou, byla spíše k pláči než k radosti. A ačkoliv jsem se snažil co nejméně ji poranit, výrazně jsem jí bohužel zkrátil život. Asi bych si tuto mrzutou historku nechal raději pro sebe, kdyby se po pár minutách neodehrála následující situace.
Poraněná ryba vyplula na hladinu cca 25 metrů od lodi. Chvilku se mrskala, zkoušela se ještě propracovat zpět dolů, ale pak svůj marný boj vzdala. Najednou jsem měl po náladě a po oku sledoval bezvládné tělo na hladině s myšlenkou, že některé nástrahy raději odstrojím od trojháčků, aby se nic podobného neopakovalo. Když vtom se najednou kolem ryby udělal mohutný vír. Cože??? Chvilku jsem váhal. Nezdálo se mi to? Nezdálo! Nástraha byla právě stažená u lodi, a tak jsem na nic nečekal a vyslal ji okamžitě směrem ke štice. Trefil jsem to parádně, což o to. Několik rychlých otočení kličkou a guma byla na místě určení. Jenže stalo se něco úplně jiného, než jsem předpokládal.
Voda se sice rozestoupila a z ní ladně vyjela obrovská štika (nebudu tady šířit nějaké fámy ohledně velikosti, protože člověk má často příliš velké oči a bujnou fantazii, ale tak velkou rybu jsem ve Švédsku ještě nikdy neviděl). A místo zběsilého útoku na mou nástrahu v klidu nasála čerstvé 40cm masíčko a následně ladně odplula. Opravdu, nekecám!!! Chvilku jsem si musel doslova držet bradu. Pak jsem se nesrozumitelnými skřeky snažil s neustálým kroucením hlavou posádce lodi popsat, co se právě stalo, a následně už jen mlčky zíral na vodu…
Odpoledne jsme konečně chytili pár menších štik a několik okounů mírně přes 40 cm. Nakonec byl druhý den díky Štěpánově štice 92 cm a Láďovu okounovi 43 cm i přes ostré slunce celkem úspěšný. Večer jsme si ještě v rodinném kruhu vyjeli na okouny a před soumrakem zažili krásnou hodinu s mnoha pěknými rybami 30–38 cm a kvartetem štik kolem 70 cm. Vše na malé gumy v relativně velkých hloubkách 6–9 m.

Den třetí
Zataženo, možnost přeháněk a slabý větřík, to byly celkem příjemné předpoklady pro úspěšný rybářský den. Ovšem švédské léto je rybářsky absolutně nepředvídatelné. Po ránu jsme chvíli zkoušeli okouny na večerním úspěšném místě, ale chytit se nám jich podařilo jen pár. Potrava se kamsi přesunula a s ní i okouni…
Po dalších neúspěšných zastávkách jsme zaveleli k přesunu na sousední velké jezero, kde jsme si vloni několikrát celkem dobře zachytali. Ale ani zde nám pšenka nekvetla. Ryby stály příliš hluboko (12 m a hlouběji) a neměly absolutní zájem si vyjet pro nástrahy pohybující se mezi 5–7 m nade dnem. Jedna malá štička a tři „pidiokouni“ byli velmi chabou náplastí na 3 hodiny urputného snažení.
Nespasil nás ani večer, ačkoli jsme sice pár okounů a několik menších štik na malé gumy chytili, protože nás z vody vyhnal silný studený vítr a vybitá baterie v příďovém elektromotoru.

Den čtvrtý
Předposlední den našeho rybaření sliboval po rozednění nebe téměř bez mráčku, a tak jsme si přivstali, abychom byli na vodě trochu dříve než obvykle. Ráno naštěstí otevřel pěknou štikou konečně i Láďa, kterému se doposud příliš nedařilo. Brzký záběr nám trochu zvedl náladu, která s přibývajícím časem bez dalšího kontaktu postupně klesala. Štiky byly absolutně bez zájmu.
Nezbývalo nic jiného, než vyzkoušet okouny v okolí dvou malých ostrovů, kde jsme se aktuálně pohybovali. Volba padla na taktiku prohledávání gumami, kdy každý házel do jiného směru, a jakmile byl někde kontakt, zkusili jsme se na konkrétní místo zaměřit. Tato taktika vždy platila na velké okouny, protože ti s malými kolegy v početných hejnech prostě nekamarádí. Nesmíte se ovšem zaleknout mnoha a mnoha hodů. Zkusili jsme s přispěním elektromotoru drift mezi ostrovy a mimo pár uvíznutí a několik „drbanečků“ od skutečně malých okounů se neudálo nic.
Světlo naděje svitlo až ve chvíli, kdy se mi podařilo mým oblíbeným štikovým Stormem, kterým jsem občas pátrání po okounech proložil, „najít“ pod hladinou u špičky ostrova košatou korunu potopeného stromu. Po úspěšném uvolnění nástrahy jsme trochu poodjeli stranou a zkoušeli strom obhazovat. Okouni zde samozřejmě byli, ale na háček se nepodívalo velikostně nic, z čeho by člověk „juchal“. Se Štěpánem jsme pár ryb chytili, zatímco Láďa na špičce doprovázel kurz „štrikování“ nepublikovatelnými slovy. Nakonec to vyřešil rázně jako pravý muž –ostřím nože.
Při pohledu na jeho okousanou gumu, kterou našel kdesi na dně krabičky, se mi okamžitě vybavilo společné chytání před čtyřmi roky, kdy mě na jednom lesním jezírku při lovu okounů doslova nehezky deptal. Hned jsem to nahlas komentoval, abych upozornil na vážnost situace. A osud tomu opět chtěl, abych měl o čem vyprávět!
Po náhozu směrem k potopenému stromu se Láďovi chvilku dařilo proskakovat mezi větvemi, když prutem umně šermoval jako slavný francouzský mušketýr. Pak mu ovšem nějaká dobře urostlá vystavila tvrdou stopku. Dva tři šikovné pohyby zápěstím při vyprošťování háčku nástrahu opět uvolnily a ta vystřelila z dřeva tak svůdně, že si jí všimla místní okouní babička. To zkrátka nevymyslíte. To musíte s Láďou zažít!
Po pár otočeních kličkou bylo už nad slunce jasné, že to, co právě drží jeho legendární gumu, neví další větev, ale ryba. Ta se sice bránila statečně, ovšem tempu navíjení, které Láďa nastolil při několikerém vyprošťování nástrahy a nepolevoval v něm ani na okamžik, odolat nedokázala. Až na hladině jsme s úžasem zjistili, že je to skutečně velký okoun a rychlá spolupráce s podběrákovou hlavou tuto kuriózní historku šťastně ukončila. 47 centimetrů, to není téměř nikde běžná ryba. Paráda. Radost z úlovku jsme měli samozřejmě všichni. A já už během fotografování přemýšlel, jak jen to převyprávět, aby mi někdo uvěřil…
Kolem jedenácté se rozfoukal vítr, který během chvilky zvedl zlověstné půlmetrové vlny. Zaveleli jsme tedy raději k ústupu na chatu, protože chytání v těchto podmínkách je jen pro otrlé. Po obědě se nikomu na vodu nechtělo. Mně ano. Vyrazil jsem tedy sám. Plastová loď, která je na chatě Aspviken k dispozici, má na běžné švédské poměry výkonný motor, a tak byl přesun do závětrné části jezera až na pár spršek přímo do obličeje celkem komfortní a především rychlý. Nejprve jsem zkusil jednu opticky zajímavou špičku v naději na pěkného okouna. Snaha byla, rybu se mi chytit povedlo, ale velikost mě neuspokojovala.
Změna je život. A další plán?! Moc možností jsem vzhledem k silným poryvům větru neměl. Nacházely se tu tři malé zátočky. Program byl jasný. U vjezdu do první zátoky jsem s předstihem vypnul spalovací motor a zbytek trasy k místu lemovanému rákosím, kde byla vidět malá plážička sloužící majiteli blízké chatky nejen k parkování lodí, doklouzal co nejvíce potichu na elektromotor. První hod, dvě zatočení a hned záběr. Trochu mě to vyvedlo z míry, protože jsem to nečekal. Jednalo se však o malou rybu, které se naštěstí povedlo nástrahu u lodě „vyklepnout“. Druhý hod směřoval k opačnému výběžku rákosí na druhém konci plážičky. Úplně jsem se netrefil podle představ, protože nástraha zapadla mezi husté rákosí. Podařilo se mi však rychle ji „vystřelit“ na volnou vodu, kde na ni okamžitě zaútočila další štika. Velikost trochu lepší, a přestože to tedy nebylo na žádné chlubení, měl jsem radost, že se konečně začalo něco dít. Toto místo překvapivě vydalo ještě dalších 7 štik. Žádná z nich ale nepřekročila 70cm značku.
Zbylé dvě zátočky už zdaleka takovou potenci neměly a jejich návštěvu jsem zakončil se štičím skóre 2 + 1. Dobře naladěn jsem se napříč vlnami vydal zpět na chatu, abych si trochu odpočinul a naložil zbytek posádky k podvečernímu rybolovu.
Vítr bohužel ustával jen velmi pomalu, což se na rybaření projevovalo. Pár okounů (jednoho pěkného 45 cm) a několik štik jsme nakonec ulovili u jednoho potopeného stromu. Rybaření ve třech z kolíbající se lodě v silném větru moc zábavy nepřinášelo, proto jsme nezůstali až do tmy. „Vyfoukaní“ jsme byli všichni až dost…

Den pátý
Poslední den našeho pobytu nás počasí ještě jednou vizuálně potěšilo, a dokonce „vypnulo“ i nepříjemný vítr. Bohužel v jasném a bezvětrném dni měly vypnuto i ryby. Nezlomili jsme to nikde a dali tedy před dalším trápením logicky přednost krásnému grilovacímu odpoledni, ve kterém své nesporné umění za příslušným strojem předvedl Štěpán. Zmrzlina nechyběla také, ale tu jsme zvládli „vdechnout“ s předstihem okamžitě po nákupu.
S plným břichem jsem se chopil mycích propriet a jal se vyčistit loď, abychom ji, jak velí etiketa, předali ve stejném stavu, ve kterém nám byla zapůjčena. V hlavě jsem ale pořád živil myšlenku, že se ještě později odpoledne pojedeme s rybami důstojněji rozloučit. Štěpána jsem moc přemlouvat nemusel. Láďa si během mé nepřítomnosti stihl rybařinu komplet sbalit, protože ho rozbolela záda. V jeho případě bylo rozhodnuto.
Kolem půl šesté jsme se Štěpánem naposledy skočili do lodi, abychom objeli pár míst, kde bychom mohli potkat nějaké okouny. První, druhá a nakonec i třetí zastávka se minuly účinkem. Okouni při chuti evidentně nebyli, přesto se nám pár ryb k záběru přemluvit podařilo. Čas neúprosně plynul a před námi byla poslední hodina před západem slunce. Přesunuli jsme se téměř k chatě na místo s dalším potopeným stromem. Minulý rok jsme to tam několikrát neúspěšně zkoušeli, tak jsem ani neměl žádné očekávání a v myšlenkách byl už u neoblíbeného balení. To se trochu projevilo i na mém soustředění, protože hned prvním hodem jsem strom neomylně trefil a následně gumu i utrhl. Štěpán nahodil na druhou stranu směrem do mělčiny a potýkal se s kamenitým dnem, kam mu guma několikrát zapadla, ale pokaždé se mu ji podařilo uvolnit.
Při poslední přetahované a následném vystřelení nástrahy přišel prudký záběr a na druhém konci záhy naštvaně mrskala hlavou téměř 80cm štika. Bohužel na okounový prut a bez lanka to mohlo dopadnout lépe, ale nakonec neskončilo. Navázaný jsme měli už jen štikový prut, kterého se Štěpán ihned chopil. Do závěsky nasadil 12cm gumu v přírodní barvě s černým hřbetem, aby na ni hned na první hod ulovil krásného okouna přes 40 cm a na ten další ještě pěknou štiku. Lepší závěr jsme si v nádherném západu slunce snad ani nemohli přát…

Náš prázdninový výlet na Aspviken opět nezklamal. Závěr srpna není sice rybářsky úplně ideální termín, protože vinou nezvykle teplého počasí je v posledních létech voda příliš prohřátá a ryby se logicky ještě nepřipravují na zimní období, ale i tak jsme si společný čas okořeněný častými hláškami mého pubertálního synka užili. Navíc o nás bylo v nádherné chatě výtečně postaráno a vše díky vstřícnému přístupu majitelů fungovalo na výbornou, za což bych jim rád na dálku ještě jednou poděkoval. Aspviken je místo, které se mi nesmazatelně vrylo do srdce.