Švédsko - Hokensas - Reportáže

Líhnutí májových jepic je věc velmi ošemetná. Někdy se májovky rodí koncem května, ale většinou začátkem či po půli června. Skoro bych řekl, že by se spíš měly jmenovat červnovky.

Chci vám vyprávět o revíru Hökensas (čti „heknsós") v jižním Švédsku. Součástí revíru je asi dvacet přírodních jezer, která zde zanechal ustupující ledovec před deseti tisíci lety. K tomuto místu chovám z několika důvodů zvláštní vztah.
Za prvé jsem k němu vázán citově. Právě zde, před mnoha lety, proběhlo mé první seznámení s jezerní muškařinou a od té doby jsem „stojákům„ dočista propadl.
Za druhé zde hledám asyl když už jsem z našich vod unaven věčným zdoláváním škvrňat, kterým se hrdě říká pstruzi.
A za třetí sem jezdím relaxovat, protože zdejší lidé jsou přátelští a bezkonfliktní, příroda je nádherná a když chci, tak vždy najdu jezero, kde můžu být sám. Navíc z Čech je to do Hökensas zhruba tisíc kilometrů, což je celkem únosná vzdálenost.
Většina místních jezer má tmavé rašelinné dno střídající se s pískem. I když je voda průhledná, rybu nad tmavým dnem není vidět. Brodit bez zbytečných problémů se dá jen tam kde rašelina přechází do světlých písečných míst. Samozřejmě rašelina je i na břehu a tak se s rybářem mnoho míst v okolí jezer houpe, stejně jako v tundře dalekého severu. Rašelinný charakter mají především nejmenší jezírka. Tvoří je vlastně jedna obrovská díra v rašelině, plná černohnědé vody. Kdysi jsem si myslel, že v té tmavé vodě nemohou ryby ani vidět. O opaku mě přesvědčili pstruzi, sbírající z hladiny rodící se májovky. On je totiž obrovský rozdíl mezi pohledem z tmavého dna do světlého nebe a pohledem shora, kdy se snažíte proniknout zrakem tmavou hladinu. Navíc se při každém kroku po houpajícím se terénu rozbíhají od břehu po hladině vlnky. Co z toho vyplývá? Jen to, že vy nevidíte nic a pstruh o vás ví dávno před tím, než dojdete na vyhlédnuté místo. O to je vše těžší. Obzvláště na malých jezírkách se musíte chovat jako indián na válečné stezce. Část břehů rašelinných jezer je podemletá a pokud se přiblížíte ke kraji, můžete se propadnout rašelinou až do vody pod břehem. Navíc opravdu i sebemenší pohyb způsobí rozhoupání jakoby gumového břehu a potom veškeré naděje na ulovení pstruha končí. Jedinou možností je nahazovat minimálně tři metry od hrany břehu. Tam už bývají pevnější místa bez podemletí a vaše pohyby se tolik nepřenášejí do vody, takže máte šanci na přelstění tečkovaného krasavce.
Miluji lov z belly-boatu. Když jsem s ním poprvé kdysi v Čechách přijel k rybníku a chystal se do vody, utrousil přihlížející „bobkař„poznámku: „To víš že jo, vem si na ně nafukovací křeslo vo…" No jak říkal děda, on zůstane jím a pařez pařezem. Svět jde dál a kdo chvíli stál zůstal opodál. Rád si pouštím video z výletu, kde přítel Radek za zvuku písně „To čert na koze jel„, poprvé sedá na bout a pronáší památečná slova: „Tak z toho já už neslezu." Není co dodat, snad jen, že je to nejpohodovější způsob chytání, které znám. Na velkém jezeru se snad jinak přiblížit rybě, aniž by jí to vadilo, ani nedá. Rybaření z lodě je možná pohodlnější, ale vlny rozbíjející se o bok lodě znějí vodou jak poplašný signál. Také šplouchání vesel, či hukot motoru ryby plaší. „Bout„ je tichý a tak se nezřídka dostanete až doprostřed hejna sbírajících ryb. A to je úžasné. Z večerního lovu se suchým chrostíkem mám zážitek, který je jako vystřižený z dílny barona Prášila. Alespoň tak to nazýval kamarád Franta, než vše prožil sám: Při večerním náletu chrostíků se stupňuje sbírání pstruhů. Stmívá se a koleček na vodě je tolik, že to vypadá, jako když silně prší. Už nahazujeme z „boutů„ jen po sluchu tam, kde šplouchne ryba. Pstruzi vyjíždějí pro chrostíky i půl metru od nás. Určitě bych se jich mohl dotknout nataženou rukou. A najednou „drc" a po chvíli zase. Další hlavička do nohou. Zřejmě se ryby dostaly za hranici strachu a v rozežranosti narážejí pod hladinou do nohou a „boutu„. Snad při tom provozují jakýsi tanec Svatého Víta. „Ty by se snad daly nabrat i podběrákem," křičí na mne Franta a vzápětí zasekává šedesátku a je na vrcholu blaha. Teď už mi věří.
Hökensas je klasický komerční revír, kde se pravidelně dosazují ryby větších velikostí a tak má příležitost ulovit si svého trofejního pstruha i méně zdatný rybář. Necelých dvacet kilometrů od jezer, u města Tidaholm, je pro muškaření vyhrazen asi tříkilometrový úsek řeky Tidan. Zarybňuje se zde stejně jako na jezerech velkými rybami a často. Takže i ten, kdo dává přednost řece před jezerem, si přijde na své.
Členové našeho muškařského klubu Gentleman’s Fly Fishing Club sem jezdí pravidelně každé jaro. Vynikající zarybněnost a kouzlo tohoto místa nás nutí k neustálým návratům. Většinou dáváme přednost jarním výletům začátkem června. Ve Švédsku začínají dětem prázdniny od 15.6. a tak je první červnový týden ideální dobou klidu u vody. Tento termín má ještě jednu výhodu. Pokud máte štěstí, můžete zastihnout líhnutí májovek. Májovka neboli jepice obecná – Ephemera vulgata je jednou z největších jepic a pokud se vyskytují lokality, kde se „rojí" masově, způsobuje u pstruhů naprosté šílenství. Ale líhnutí májovek je věc velmi ošemetná. Někdy se májovky rodí koncem května, ale většinou začátkem či po půli června. Skoro bych řekl, že by se spíš měly jmenovat červnovky. Jindy je nová populace jepic tak slabá, že na ně pstruzi skoro nereagují. Sám jsem se zúčastnil jedenácti muškařských výprav do Švédska jen jednou jsme zachytili začátek líhnutí. A o ten právě jde. Buďto nám plánovaný odjezd nedovolil počkat na slibně se rozvíjející líhnutí nebo jsme naopak přijeli týden po vypuknutí šílenství, když májovek poletovaly všude doslova mraky, mrtvé ležely na hladině, ve vrstvách se povalovaly po břehu a ryby ani ťuk. O naše super mušky neprojevovaly vůbec žádný zájem. No bodejť by taky ano, když přecpané k prasknutí ležely kdesi na dně a trávily několikadenní hostinu. Odhadnout přesně termín líhnutí jepic je nemožné - záleží na počasí, stavu a teplotě vody, chemismu a dalších těžko definovatelných podmínkách. Pokud nemáte na místě přítele, který by vám dal zprávu, že TO právě začalo, tak jde více méně o loterii. Myslím, že rybám trvá minimálně dva dny od začátku líhnutí, než u nich propukne ta pravá žravost. Teprve potom skutečně ztrácí vrozenou opatrnost a nastávají lovy, na které se nezapomíná. U nás se o masivním líhnutím jepic bohužel můžeme dočíst už jen ve starých rybářských knížkách. Abych zůstal objektivní, tak musím říci, že v posledních letech opět zachycuji zprávy o pozvolném návratu májovek do našich vod. Snad se nám ještě v blízké budoucnosti podaří zažít i doma rojení velkých jepic.
Výpravě našeho muškařského klubu se podařilo zachytit rojení májovek v Hökensas začátkem června 2001.
Po příjezdu a ubytování naše první cesta vede na jezero Nordvattnet, což je mimochodem moje nejoblíbenější lokalita pro lov z belly-boatu. Je poměrně teplo a nad vodou těžkopádně poletují velké májovky. Občas sebere v dálce ryba. Místní rybáři tvrdí, že masivní líhnutí jepic ještě nezačalo. Vypadá to nadějně ale zjišťujeme, že naše sírově žluté májovky nám zřejmě budou jen zabírat místo v krabičce. U zdejších jepic převládá spíš barva olivově šedá až šedohnědá. Večer po návratu z průzkumu nastává horečné vázání napodobenin emergerů i subimag májovek v této barvě. Jako emergera neboli rozence mám vyzkoušenou Tatranku. Vyvinul jsem ji při návštěvě Slovenska a lovech na Váhu. Proto ten název. Subimago neboli polodospělce jepice, známé ve světě pod jménem Dun, napodobujeme zase muškou, kterou při jedné z výprav na Hökensĺs vymyslel kamarád Radek. Říkáme jí Parník, protože její křídla ční vysoko nad vodu a silueta z dálky připomíná komín parníku. Výborně plave a je skvěle sledovatelná i na delší vzdálenost. Obě umělé mušky navazuji na háčky velikosti 10 a využívám vlastností peří CDC. Je měkké s perfektním průsvitem, dokáže na sobě udržet jemné bublinky vzduchu a díky kachnímu tuku úžasně plave.
Co se návazců týče, většina mých přátel používá fluorocarbonový vlasec, který má průměr nad 0,22 mm. Já jsem začal nejdříve na 0,18 mm a tak jsem zřejmě přišel o svou největší rybu z této oblasti. To bylo tak: Masové líhnutí nebo jestli chcete rojení májovek provokovalo pstruhy k čím dál tím razantnějším záběrům. Běžně každý z nás zdolával denně několik ryb okolo padesáti centimetrů. Zřejmě se vše rozkřiklo a na jezera začalo dojíždět stále více rybářů. Asi pátý den po příjezdu jsme na „boutech" dokonce zaregistrovali otce s dcerou, což je u nás doma stále ještě velmi exotický úkaz. Z dálky se mi zdál styl lovu otce velmi zvláštní a navíc byl velmi úspěšný. Používal muškařský prut dlouhý snad čtyři metry a chytal s plovoucí šňůrou na jedinou mušku, dle mého soudu na rozence jepice. Šňůru nahazoval na poměrně krátkou vzdálenost okolo osmi až deseti metrů. Prut sklopil až k hladině a pak na etapy přizvedával špičku až do vertikály. Tím vlastně popotahoval mušku po či pod hladinou. Na kolmici chvíli posečkal a potom jedním pohybem nahodil zpět . Vlastně vůbec neprodlužoval hody a na vše, mimo zdolávání, mu stačila jedna ruka. Ze strany nezávislého pozorovatele to působilo dojmem naprosté suverenity a jistoty. Zatímco já jsem za stejný čas zdolal jednu rybu on už pouštěl čtvrtou. To je koncert, to musím vidět zblízka. Otáčím tedy „bout" a mažu si to k nim co mi síly stačí. Jsem zhruba tak padesát metrů od cíle, pohledem přes rameno kontroluji situaci a vtom se asi tak na poloviční vzdálenosti dělá velké kolo. Macek sebral májovku. Nahazuji „dablcukem" a posílám mu svou vizitku. Chvilku se nic neděje, pak zatáhnu za šňůru a už je to tady. Závar při záběru na Tatranku těsně pod hladinou a metry šňůry letí do vody jako blesk. Snažím se brzdit ale bez viditelného efektu. To není ryba, ale torpédo. Pod vodou je už celá šňůra a začíná mizet backing. Tak takhle to nepůjde, otáčím se a snažím se šlapat za ním. Jede jak tank a jestli teď vyskočí nad hladinu, tak přetrhne návazec o odpor potopené šňůry. A samozřejmě starý mazák na druhé straně prutu to ví taky a tak to činí. Vystřeluje z vody kolmo jako Polaris vypálená z ponorky. Kupodivu se neurazil, jen k smrti vyděsil otce s dcerou na „boutech", protože vylétl z vody přímo před nimi. A když taková ryba o váze nad čtyři kila dopadne zpátky na hladinu pár metrů od vás, tak to je zaručená mrtvice. Však také pan otec nevypadal nejlíp. Otočil se a dost zostra na mne hrozil, jako bych mu to udělal naschvál. Až mi to přišlo k smíchu. Za chvíli mne přešel. Torpédo táhne neúnavně dál, stejným směrem a stejnou silou. Poslední oviny podkladové šňůry mizí v hlubině. Po pár metrech je konec. Pak už mi jen rve prut k hladině a za chvíli je svobodný. Sedím jako opařený a zdá se mi, že ten boj byl nekonečně dlouhý. Opak je pravdou. Vše netrvalo déle než tři čtvrtě minuty. Počítejte se mnou: 27 metrů šňůry, 100 yardů čili 91 metrů backingu a 5 metrů dlouhý návazec. Dohromady 123 metrů a za 45 vteřin je po všem. To je síla! Vůbec jsem neměl šanci. Prostě to chce silné pruty AFTMA 8, velký naviják s alespoň 150 metry backingu a silné návazce o průměru nad 0,22 mm. Potom možná???
Jeden ze členů klubu po pár dnech hojnosti pronesl troufalou větu: „Mám IQ okolo sto čtyřiceti, tak mě přece tvor, který má sotva dvě nemůže porazit.„ O opaku jsem se přesvědčil hned následující den. Vše bylo zdánlivě stejné jako předchozí dny, jen jsem se do nich nějak nemohl trefit. Ať házím kam házím, zůstávám stále bez záběru. Po dvou hodinách trápení raději fotografuji a vyčkávám. Popotahuji z dýmky, houpu se na vlnách a ani mi moc nevadí, že jsem zatím bez záběru. Připlouvá kamarád, zavdáváme si z placatky a rozebíráme situaci. On záběry má, já ne. Na prutu měl pět ryb. Čtyři zdolal a jedna se utrhla vinou uzlíku na návazci. Máme podobný styl lovu a za boha nemůžeme přijít na to, kde dělám chybu. Vzpomínám na včerejší rozpravu o IQ a začíná mi svítat. Zase mě trestá ten poťouchlík Straširybka. Netvrdil jsem to sice já, ale skoro jsem s tím souhlasil. Ne nadarmo se říká: „Když urazíš Straširybku, pěkně ti to osladí." A mělo být hůř! Zatím jsem však v pohodě a tak klábosíme. Přítel mi zrovna vysvětluje, že na pstruha k večeři je ještě brzy, ale připadal mu nějak zvláštní, tak prý ho vzal. Oproti potočákovi má na bocích jen tmavé tečky, je velmi světlý s malou zakulacenou hlavou a na svou délku je poměrně štíhlý. „No to je paráda máš prvního jezeráka", gratuluji. Dobře si pstruhy jezerní pamatuji ze slovenské nádrže Liptovská Mara. Tam jsou úplně stejní. Rozjíždíme se po vodě, každý za svým cílem. V dálce vidím nad vodou racky. Bleskne mi hlavou, že kde jsou rackové, tam je hejno ryb. Koukej makat, třeba to zlomíš! Je to poměrně daleko a tak za chvíli funím jako sentinel. Rackové a rybáci opravdu poletují nad hladinou, kde skupina pstruhů stále pilně sbírá májovky. Nahazuji přímo doprostřed. A nic, vůbec nic. A aby to nebylo tak jednoduché, představte si, že ty potvory vysbírávají májovky do posledního kousku, jen ty moje tam plavou bez povšimnutí. Co bez povšimnutí!!! Ony jsou opomíjeny, opovrhovány a teď dal dokonce jeden ničema Parníku hlavičku a pět centimetrů od něj sebral poslední přírodní jepici. No to je potupa. Úplně mě dostaly. A dost, jedu domů a nic se mnou není. Dělám k večeři ryby pro devět kamarádů a oni chápajíc můj splín, mě pilně napájejí. Za chvíli se to už dost projevuje a tak z celého večera si pamatuji jen jak vyprávím Lubošovi: „Představ si jede pstruh po hladině a mlask, srk, mlask, sebere v řadě všechny májovky, mojí objede, vrátí se na trasu a zase mlask, srk, mlask.„ A teď mi někdo vyvraťte, že to všechno nebylo pro urážku Straširybky! Někdo zpívá : „Na ptáky jsme krátký…A já říkám: „Na ryby taky.„ A to prosím bez ohledu na IQ.
Zpátky na zem. Hökensas je revír, který málokdy zklame. A když, tak vám jindy vše bohatě vynahradí. Chce to jen vytrvalost a úspěch se dostaví. Jenom ale prosím vás neurazte Straširybku!