Švédsko - Hokensas - Reportáže

Tahle reportáž je takovým malým výletem do pravěku českého jezerního muškaření. Napsal ji v roce 1999 Jirka Voráček:

Každoročně vyrážíme s přáteli na rybářskou výpravu do Švédska. Na revíry, které nás uchvátily svojí přírodou - překrásnými jezery a řekami.
Tentokrát se vracíme na stejné místo v jižní části švédského království nedaleko města Jönköping. Před lety jsme zde nachytali hodně duháků přes 50 cm a byl to zážitek, na který se nezapomíná.
Já jsem tehdy začal muškařit, ale pstruhů duhových, kteří jsou vysazováni do zdejších překrásných jezer, jsem moc nechytil. Zkrátka, jezerní muškaření je něco jiného než naše říční. Trápil jsem se celý týden, konzultoval se švédskými muškaři, ale málo platné. Víc než tři kousky jsem za celý týden nechytil.

Švédští přátelé mi tehdy radili, abych příště přijel koncem května nebo začátkem června, že se zde rojí májové jepice. A to že je teprve to pravé chytání - hlavně na suchou mušku májovku.
Takže po příjezdu domů začaly přípravy na příští rok. Začal jsem trénovat daleké hody a zajímat se o jezerní muškaření. Jako na zavolanou právě tenkrát vyšla kniha „Lov pstruhů na umělé mušky“ od Boba Churche a Petera Gathercola. Pro jezerní chytání je to zatím to nejlepší, co u nás vyšlo. Začal jsem podle této knihy vázat májovky a pakomáry. Za přispění svých kamarádů vazačů jsem udělal několik druhů májovek. Od policelonových až po chmýřenky. Od svého kolegy v práci jsem dostal školení o velikosti májovek. Byl totiž jednou chytat na jezeře od švédské firmy ABU GARCIA. Říkal, že v životě neviděl tak velké májovky - kolem 5 cm a více?! Potom jsem zase nevěděl, na jaké háčky je vázat. Ale podle Angličanů je tím správným háčkem velikost 8 či 10. Jenže takhle velké mušky jsou už „letadla“ a je s nimi docela problém nahodit.

Takto poučen a vynervován, že mi některé barvy májovek budou chybět, jsem společně s kamarády vyrazil do Švédska. Při dojezdu do kempu Hökensas jsme se rychle ubytovali a rozhodli se, že ještě navečer si půjdeme zachytat. Svítilo sluníčko - takový ten super den. Odjeli jsme na jezero kousek od kempu. Říkali jsme si, že to zkusíme tady, protože vloni jsme tu nic nechytli. Moji přátelé přívlačí a já pochopitelně na mušku.

Jezero se jmenuje Grubbsjon. Je kolem 16. hodiny a po májovkách ani stopy. Tak jsem nasadil pupu chrostíka podle Olivera Edwardse, která plave pod hladinou. Asi po pátém hodu a pomalém stahování šňůry jsem uviděl na vodní hladině vír. Vzápětí rána do prutu a byl to krásný duhák kolem 50 cm. No paráda!
Kamarády tento revír „nezklamal“. Opět nic nechytili. Ale já chytil na pupu dva duháky - takže super začátek!

Druhý den od rána pršelo. Takový ten den, kdy je lepší sedět doma. Ale jsme tu přece na rybách, tak se jde. Jedeme k největšímu jezeru Syddvattnet kde vloni kluci na třpytky nachytali nejvíc ryb. Já začínám s pakomáry a po krátkém čase vytahuji první ryby. Zajímavé na pakomárech je to, že člověk ani nemusí za šňůru někdy tahat a duhák se zasekne sám.

Během dopoledne se počasí ustálilo a občas vysvitlo i sluníčko. Byl jsem nabrozen na konci jezera v rákosovém porostu, když vidím první májovku. Plavala po hladině, ale žádný pstruh si jí nevšímal. Svou velikostí předčila mé očekávání, ta moje „letadla“ co mám navázaná, jsou proti tomu miminka! Ale říkám si: „Je první, za chvíli budou určitě další“ a převazuji na suchou. Vlasec jsem použil průměr 18 a čekal, co se bude dít. Během několika minut začal ten správný koncert, který bych přál vidět všem zapáleným muškařům. Všude kolem mne se začaly rojit májovky a pstruzi je lačně brali. Útok duháka na májovku se dá přirovnat ke krmení krokodýla. Gejzír vody po útoku a pak zase klidná hladina. Na tyto hody se sem snad sjely všechny ryby z jezera. Voda se před námi „vařila“, no nádhera! S rozechvělou rukou nahazuji první májovku. Ta dopadá na hladinu. Chci srovnat šňůru, když vtom duhák už uhání s mojí májovkou. Byl to tak prudký úder, že mi urazil vlasec. Musel jsem potom držet šňůru zlehka v prstech a zasekávat, až když se ryba otočila a šla pod vodu.
Jaká to byla krása! Duháci vytáčeli i podklad a dá se říci, že co nához, to ryba. Některé májovky jsem měl už úplně roztrhané, takže když dopadly na vodu, tak se potopily. Ale i tak je duháci brali. Přišel ke mně kamarád Petr a říká, že na třpytku či woblera žádné záběry nemají. Když ryby preferují nějakou jinou atraktivní potravu, tak máte smůlu.
To odpoledne jsem chytil 10 pstruhů duhových okolo 50 až 60 cm a jednoho překrásného potočáka 58 cm. Všechny jsem vrátil vodě, protože tento den to byl pro mne ráj na zemi. Samozřejmě, že již další dny se májovky nerojily, ale i to jedno odpoledne stálo za to.

Již se těším na další květen, protože chytání na májovky je prostě paráda. Ale škoda, že pouze ve Švédsku, u nás už ne nebo možná zatím ne.

Napsáno v roce 1999