Švédsko - Hokensas - Reportáže

Starých rybářů, kteří ještě pamatují chytání ryb na dírách vysekaných v ledu, u nás rychle ubývá a pro většinu těch mladších je tento u nás již léta zakázaný způsob lovu velkou neznámou. Ví se, že se praktikuje ve Skandinávii stejně tak jako v Rusku či v Severní Americe, ale shánět po českých obchodech s rybářskými potřebami proutky či navijáky na chytání pod ledem je zatím činnost zcela marná. Většina prodavačů na vás zírá jako na Marťana. A tak se účastníci promoční cesty za lovem „na dírkách“, kterou uspořádala ve dnech 12. - 17. února letošního roku cestovní kancelář PEPA, museli většinou spokojit s nádobíčkem, které jim zapůjčili majitelé rybářského kempu Brandstorp ve švédském revíru Hokensas. Jen někteří z nich si vyrobili podle návodu, publikovaného před časem v Rybářství, vlastní proutky s muškařskými navijáky a udělali, jak se později ukázalo, dobře. Ale nepředbíhejme událostem.

Celou akci provázela od samého počátku nepřízeň osudu. Cesta naplánovaná původně na konec ledna musela být odložena z důvodu náhlého onemocnění řidiče mikrobusu. V době odjezdu řádila pro změnu chřipková epidemie a většina ze sedmi účastníků rybářské minivýpravy odjížděla z Prahy s rýmou a kašlem. Navíc nás téměř celou cestu přes Německo a jižní Švédsko provázel déšť a teploty silně nad nulou. Také se už v Praze vědělo, že plánovaný jednodenní trolling na jezeře Vattern nejspíš odpadne. Když jsme navíc uviděli podmáčené ledové okraje jezer podél silnice, naše nálada v rozporu s povětrnostní situací klesala k bodu mrazu. Ale stačilo dojet do města Jonkopingu, kde dosavadní déšť vystřídal mokrý sníh, uvidět převalující se vlny jezera Vattern a uslyšet od místních odborníků, že není problém chytit na něm v těchto dnech během šestihodinového trollingu pět lososů a půl tuctu sivenů, a naděje v rybářských srdcích začala znovu zdvíhat hlavu. Ve vlastním kempu o nějakých čtyřicet kilometrů severněji nás pak uvítala dvaceticentimetrová vrstva čerstvého sněhu (ta se pak do rána ještě zdvojnásobila), tradičně perfektní sruby, a dokonce i nečekaná uvítací večeře, jejímž zlatým hřebem byla uzená srnčí kýta. Kdo by se pak divil tomu, že naši cestovní skepsi vystřídal nezřízený optimismus, jak to těm rybám druhý den natřeme. Už ani zpráva, že trolling definitivně nebude., jím nemohla otřást.

A tak jsme v pátek ráno navzdory nevlídnému zimnímu počasí vyrazili se svým místním průvodcem na první jezero a začali jsme vrtat do čtyřiceticentimetrové vrstvy ledu díry jak do ementálu. No, díry - dírky. Články o severské zimní rybařině nelhaly. Otvory do ledu se vrtají ručními vrtáky o průměru sotva 12 cm. Asi třiceticentimetrová „pimplátka“, jak se tu říká proutkům na tuhle rybařinu, byla z plastu stejně tak jako primitivní navijáčky na nich. Na konci vlasce o síle cca 0,25 mm se houpala plandavka, za kterou následovalo ještě asi 15 až 20 cm návazce s jednoduchým háčkem a dlouhým ramínkem. Náš průvodce přinesl s sebou igelitovou tašku s krevetami, které by vydaly v každé české restauraci na dobrou stovku krevetových koktejlů. Ale švédské ryby je nechtěly. Ani pstruzi ani okouni. Když náš průvodce viděl naše zklamáním protáhlé tváře, řekl, že zatažené nebe není pro rybolov na dírkách to pravé ořechové, sbalil fidlátka - vlastně pimplátka - a vzal nás na prohlídku jejich vlastní líhně. Chvíli jsme tam obdivovali až sedmikilové mateční duháky, nádrže s rybami připravovanými na tření a síta s čerstvě vykuleným plůdkem duháků, potočáků a sivenů, ale lovecká vášeň nás hnala dál, na další zamrzlé jezero. Jenže situace se opakovala - ani záběr. Ale optimismus nás kupodivu neopustil. Předpověď slibovala změnu tlaku a zlepšení počasí. A skutečně. V sobotu ráno jsme se probudili do slunného rána a dvacetistupňového mrazu. Ten den jsme dostali i nového průvodce - specialistu na štiky. Zavedl nás na jezero, na kterém se v létě smí jen muškařit, takže přemnožené štiky se odlovují právě v zimě. Jeho metoda byla jednoduchá, ale ďábelsky účinná. Motorovým vrtákem vyvrtal do ledu 9 otvorů o průměru asi 20 cm a do nich pak spustil nástražní rybky (většinou malé perlíny) navlečené na zvláštním lomeném háku o rameni nějakých osm centimetrů dlouhém. Háky byly navázány na milimetrové pletené šňůře namotané na „kolovrátku“ připevněném k obyčejnému dřevěnému kolíku. Ten kolík zasadil do ledu vedle díry a očko udělané na šňůře se zavěsilo na ohnutý a pružný ocelový proutek zapuštěný nahoře do kolíku a opatřený malým červeným terčem připomínající miniaturní plácačku výpravčího. Když ryba kdesi u dna zabrala, šňůra sklouzla, ocelový proutek se švihem narovnal a červený terč na nás mával: „Tady jsem!“ Pak už stačilo doběhnout k příslušné díře, chvíli povolovat šňůru a když se štika konečně zastavila, aby si přehodila kořist v zubech, přiseknout. Ručně ji vytáhnout už nebyl žádný problém a podařilo se to každému, kdo měl chuť si to zkusit. Za pouhé čtyři hodiny jsme tak dostali devět štik od 40 do 70 centimetrů. Nutno dodat, že Švédové dávají odlovené štiky většinou psům a kočkám, ale my jsme je snědli sami. Na másle neměly chybu.

Souběžně se „skupinovým“ lovem štik jsme začali znovu pokoušet malé dírky se svými pimplátky. A tentokrát, pod azurově modrou oblohou, s úspěchem. Chytilo se šest krásných duháků od 45 do 55 centimetrů a dalším se podařilo uniknout. Nálada toho večera byla přímo slavnostní a všichni jsme čekali, že stejné posvícení bude i v neděli, poslední den našeho pobytu. Ale chyba lávky. Nebe bylo pořád jasné, slunce svítilo jak na objednávku, ale pstruhům na soukromém a bohatě zarybněném jezeře se do našich krevet moc nechtělo. Takže nedělní úlovek tvořili všeho všudy čtyři duháci - ale překrásní. Odpoledne jsme si ještě vyrazili k jezeru Vattern (120 km délky, 20 km šířky a až 120 m hloubky), protože se nám dostalo informace, že tu před několika dny ulovil dvanáctiletý rybář devítikilového lososa. Ale nás tu doslova zmrazila ledová tříšť, která ve dvacetistupňových mrazech sevřela pobřežní pás hladiny.

Celková bilance našeho třídenního lovu tedy činila 9 štik a 10 duháků. Nejúspěšnější z nás byl Tomáš Belák z Rakovníka, který na vlastnoručně vyrobený teleskopický proutek s muškařským navijákem a vlascem 0,20 mm zdolal po krásném boji 5 pstruhů. A to mu jeden kapitální duhák odešel hned po záseku i s nástrahou. Horší už to bylo s námi ostatními, i když téměř každý si svou rybu chytil. Černý Petr zůstal tentokrát v ruce mně. Dočkal jsem se jediného pořádného záběru, ale bojující ryba mi těsně u dírky utrhla návazec v uzlu, kterým byl připevněn k plandavce. Dvěma kolegům se pak stalo, že už na led vytažený pstruh, který se po dotyku s pálícím sněhem vzmohl ještě na jeden či dva výskoky, utrhl návazec také. Ale už neměl šanci uniknout. A z toho plyne i první poučení pro naše následovníky. Nespoléhejte se na Švédy zapůjčené náčiní. Je to spíš turistická a nepříliš kvalitní záležitost. Vyrobte si svá vlastní „pimplátka“ podle návodu publikovaného v Rybářství č. 3/96. Rada druhá - chcete-li mít více záběrů, použijte raději jemný „cajk“! Švédové chytají pod ledem na silné šňůry a vlasce. Je to pochopitelné - zimní rybařina je tu spíš společenská zábava a „masařina“ než sport. Ostatně, vychází z tradičního lovu pro obživu. A rada třetí - pokud pojedete na zimní rybářský zájezd do Švédska, nechte si na něj víc času a nešetřete na průvodci! Budete mít větší naději, že se trefíte do slunečného počasí, které je pro rybolov na dírkách nezbytné, a také do toho správného jezera. A pojedete-li přímo k jezeru Vattern, nenechte si ujít trolling, který nám bohužel nevyšel. Velcí a silní lososi - stejně tak jako trofejní siveni - se chytají právě tam! A ještě jedna rada, ryze praktická. Nezapomeňte si vzít nepromokavé a teplé boty! Na ledu to od nohou zebe. A to je všechno.

Lovu zdar a dobrou zábavu!
1996