Švédsko - Kultsjon - Reportáže

Jak to vše začalo
„Nechcete jet na mistrovství Evropy?„, ozvalo se na druhé straně. Volal Zdeněk, majitel rybářské cestovní kanceláře PEPA a můj rybářský přítel. „Jasně, když myslíš„, odvětil jsem a okamžitě celou záležitost vypustil z hlavy. Zdeněk zařídí téměř všechno, ale tohle bylo, mírně řečeno, poměrně nepravděpodobné.

Uplynul nějaký čas a já se, jako každé ráno, probíral e-maily, které jsem nestačil vyřídit během minulého dne. „Zdar, Švédové souhlasí, potřebuji seznam členů týmu, datum narození…„, čtu a nevěřím vlastním očím. „A sakra, jde do tuhého…„ Sehnat čtyři lidi, kteří by měli zkušenosti se závodním muškařením a byli ochotni během relativně krátké doby vydat ne zrovna nejmenší částku na pokrytí všech nákladů spojených s účastí na mistrovství Evropy ve Švédsku, nebyla zrovna jednoduchá záležitost. Nicméně, jak už to tak u rybářů bývá, vždycky se najde nějaký magor, který je ochoten obětovat rodinnou dovolenou, či se slušně zadlužit, aby mu takováto příležitost neutekla. Takže jsme po několika změnách byli schopni nahlásit konečnou sestavu – Honza Pecina, Martin Grün, Ivan Vančura, Pepa Hanák a já - posbíranou od Českých Budějovic až po Prahu. Honzu, jako nejzkušenějšího z nás, jsme zvolili kapitánem a ihned pověřili úkolem zajistit schválení naší účasti Ústředním odborem LRÚ - muška, což byla podmínka ze strany švédského organizátora šampionátu. Musím se přiznat, že jsem měl malinko obavy, jak se ÚO vypořádá s touto v českých vodách poměrně revoluční myšlenkou účasti soukromého týmu na takovém podniku, jakým je mistrovství Evropy, ale Honza se zaručil za naše muškařské schopnosti a vše bylo odsouhlaseno. Díky.

Cesta do Laponska
Odjezd byl naplánován na 28. června a byl, jako vždy, trochu hektický. U mne se to naštěstí obešlo pouze s poněkud nadbytečnou výbavou v podobě několika krabiček s woblery, coby pozůstatkem víkendového kola první ligy v přívlači. Nicméně, ihned jak jsme se sešli v letištní hale a šli se odbavit, jsem pochopil, že přece jen bude legrace. Stál jsem ve frontě za Ivanem a …, ale poslechněte si, jak to celé prožíval on. „Sraz našeho týmu byl naplánován na Ruzyňském letišti. Batožinu jsme nechali obalit do folie a hurá do fronty. Při odbavení jsem předložil připravený pas pracovnici u přepážky. Ta ho otevřela, zarazila se, podívala se na mne, zpátky do pasu, zase na mne a se slovy „to snad nemyslíte vážně„ mi před obličej vrazila pas mé ženy. Variantou Praha-Příbram-Praha za 50 minut jsem se zabýval asi tak tři pikosekundy, ale než jsem se stačil zhroutit, napadlo mne, že jsem si možná zapomněl vyndat občanský průkaz. Jsme přeci v EU, tak to zkusím! Dáma u přepážky mírně znejistěla, ale po krátké konzultaci dala mému batohu zelenou. Jo, když jste bordeláři, tak musíte být pořádní! Ať žije EU!„

Let do Stockholmu už probíhal bez problémů, akorát Ivan si procvičoval v angličtině všechny varianty odpovědí na otázku: „Vy nemáte pas?„ Nakonec se mu nejvíce zalíbilo krátké, stručné, výstižné: „Měl bych, ale nemusím!„
Do Stockholmu jsme dorazili v odpoledních hodinách, ihned si vyzvedli mikrobus, jehož pronájem nám zařídila a společně se švédským partnerem sponzorovala cestovní kancelář PEPA a vydali se na zhruba osm set kilometrů dlouhou a téměř deset hodin trvající cestu do laponského střediska sportovního rybolovu Saxnäs. Jelikož v létě v této části Švédska slunce téměř nezapadá, proběhla cesta bez komplikací a občasné přeběhnutí lišky nebo stáda sobů přes silnici jsme vnímali spíše jako příjemné zpestření. Do Saxnäs jsme dorazili ve 3 hodiny ráno a po malé projížďce a obhlídce této idylické vesničky jsme zajeli na parkoviště u největší řeky revíru Kultsjőĺn, kde jsme všichni usnuli a spali téměř do 7 hodin.

Konečně na místě – jdeme trénovat!
Ráno na nás již čekala naše chatička vybavená dle obvyklého švédského standardu – dvě ložnice, obývací pokoj, sprcha, sauna, krb, no prostě paráda. Obecně se dá říct, že ubytování účastníků šampionátu bylo na velmi dobré úrovni. Byli jsme rozděleni do dvou center (Kultsjőgĺrden a Saxnäsgĺrden) vzdálených od sebe asi tři sta metrů. V obou centrech byl hotel a k němu příslušející chatičky, v Kultsjőgĺrden navíc rybářský obchod a pizzerie, v Saxnäsgĺrden pak restaurace, relaxační centrum a obchod s outdoor vybavením a suvenýry.

Všechno jsme však postupně prozkoumávali až v následujících dnech, protože byl nejvyšší čas rozhodnout, jak využijeme první den našeho tréninku. Po krátké poradě s manažerem a kapitánem našeho oficiálního reprezentačního týmu, který dorazil již před námi, jsme pro první den zvolili následující variantu. Honzu s Ivanem jsme vysadili na tréninkovém úseku řeky Marsĺn a já s Pepou a Martinem jsme pokračovali na vzdálenější a větší řeku Vojmĺn. Na obou těchto řekách, kde byly vytýčeny i samotné závodní úseky, jsme strávili celý den. Nechme Honzu, ať popíše svůj první tréninkový den ve švédském Laponsku. „Domluvili jsme se, že nás vyzvednou cestou zpět v osm večer a pojedeme do chaty probrat charakter obou závodních řek a hlavně to, na co jsme chytali ryby. Náš Marsĺn byl prudký. V horním úseku se valila voda přes kameny, bylo tam hodně přepadů a právě v těch místech se nám podařilo ulovit nejvíce ryb. Bohužel ale většina z nich nedosahovala minimální hodnotitelné délky 20cm. Trénovali jsme nejprve nad závodním úsekem, kde jsme však ulovili pouze 4 ryby přesahující tuto hranici. Proto jsme prošli celý horní úsek a asi po hodině chůze dorazili poštípaní od komárů na spodní část závodního sektoru. Právě zde jsem tipoval „vyhrávací„ místa od č. 11 až 16. Prostě nádhera. Podle stop v písku zde prošlo poměrně dost rybářů, ale přesto jsme nachytali pár pěkných lipanů a potočáků.„

Náš trénink na Vojmĺnu probíhal obdobně. I když se jednalo o mnohem větší řeku, než byl Marsĺn, ulovit hodnotitelnou rybu nebylo vůbec jednoduché. Nakonec se nám osvědčilo jedno ze základních švédských pravidel – když to nejde, nasaď tu největší suchou májovku nebo chrostíka a věř, že si je ryby najdou. A taky že jo, první na tento systém přešel Martin a během několika chvil tak ulovil několik pstruhů kolem 25 cm. Zkoušeli jsme také variantu velké suché mouchy na přívěsu a lehké koncové nymfy. I když byl poměr záběrů tak 80:20 ve prospěch suché mouchy, i tento způsob se osvědčil a zanedlouho jsme mohli na své konto připsat i pár menších lipanů. Osobně jsem si nejlépe zachytal poslední hodinku před odjezdem, kdy se mi podařilo zabrodit k velkému kameni uprostřed řeky nad peřejemi, z kterého jsem házel proti proudu do hlubší vody. Během chvíle jsem dostal několik lipanů a potočáků, z nichž největší měli 37 a 43 cm. Martin mezi tím předváděl jedno ze svých proslavených plaveckých čísel, tentokrát však nedobrovolně. Odnesl to zapůjčený digitální foťák.

Po návratu jsme vše důkladně probrali a vyhodnotili. Pak začalo první švédské vázání. Vázali se jak nymfy, tak suché mušky a ani jsme si nevšimli, že už jsou dvě hodiny v noci. Venku totiž bylo stále krásně vidět.

Druhý den jsme se rozhodli pro společný trénink na „stojáku„. Pro ten bylo vyhrazeno jezero Gikasjőn nedaleko tradiční laponské vesnice a místní turistické atrakce – Fatmomakke. Jezero Gikasjőn má bohatou obsádku sivenů a tak jsme si, rozděleni do dvou lodí, vcelku hezky zachytali, teda alespoň kluci. Já, s patrně vrozeným nedostatkem buněk pro jakékoliv chytání na stojaté vodě, jsem dostal pouze dvě ryby. Osvědčily se tradiční jezerní vzory laděné do černa a překvapivě i sparklery. Největší ulovenou rybou dne byl siven délky 46 cm, kterého přelstil Ivan.

Následující den jsme věnovali vázání osvědčených vzorů, proběhlo též oficiální zahájení šampionátu a taky porada kapitánů spojená s instrukcemi k organizaci zítřejšího oficiálního tréninku. Večer při fotbalovém smutku po prohraném zapase s Řeckem naše bojovná nálada trochu pohasla a už ani nevím, kdo malinko naštvaně pronesl: ,, Když ne oni, tak my ano!„
Pro oficiální trénink na závodním jezeře bylo pro každý tým vyhrazeno na celý den jedno místo v lodi. Rozpoutala se proto vzrušená diskuse, kdo půjde na stoják a kdo si zatrénuje na Vojmĺnu. O jezero byl zájem, akorát já jsem se dobrovolně přihlásil k výpravě na Vojmĺn a doufal jsem, že mi moji, v jezerním rybolovu zběhlejší kamarádi po tréninku poradí, jak na to. Vznikl trochu problém s obsazením lodí závodníky z jednotlivých týmů. Nakonec jsme dospěli k logické dohodě o sdílení jedné společné lodě s naším reprezentačním týmem. A když pan Křivanec nabídl společný trénink vždy jednoho závodníka z týmu „A„ společně s naším závodníkem v průběhu dopoledne i odpoledne, bylo vše vyřešeno. Podle očekávání nebyl v závodním jezeře pravděpodobně ani jeden siven, zato bylo plné nádherných potočáků. Své zážitky z oficiálního tréninku na jezeře Stensjőn popisuje Ivan následovně: „Měli jsme loď společně s naším A-týmem. Byli vytvořené dvojice, já se Šéďou a Pepa s Karlem Vackem. Dopoledne vyjel Pepa s Karlem. Můj odpolední trénink se Šéďou začal tak, že jsem, jako mladší a méně zkušený, zasedl k veslům. Šéďa dělal navigátora. Netrvalo dlouho a zdolával prvního potočáka. Driftovali jsme podél břehů u silnice, kde ryba evidentně byla. Za chvíli jsme však byli vyhnáni trenérem a kapitánem A-týmu panem Klímou od břehu, jelikož nás pozorovali trenéři z ostatních družstev. Po třech hodinách tréninku Šéďa chytil pět ryb a měl dalších sedm záběrů. Já chytil tři ryby a další tři záběry jsem zkazil.„

Náš trénink na Vojmĺnu probíhal obdobně jako první den. Chtěli jsme zejména vyzkoušet navázané vzory much, ale dostat jakoukoli rybu bylo velmi obtížné a tak nám zbylo dost času na obdivování okolních hor, jejichž vrcholky a severní stráně byly ještě pokryty sněhem. Nakonec jsme se vydali trochu po proudu, kde se nám podařilo ulovit několik hodnotitelných ryb, výhradně pstruhů potočních. Pouze Martin hlásil po návratu výraznější úspěch v podobě půlmetrového pstruha. Jelikož ale neměl ještě po koupeli z prvého dne funkční foťák, prohlásili jsme jeho pstruha za výplod podchlazeného mozku.

Večer proběhlo losování, po kterém jsem již všichni věděli, co nás v příštích dvou dnech čeká a tak jsme poslední volné chvíle před závodem využili k navázání osvědčených vzorů pro jednotlivé typy závodních úseků. Vzhledem k relativně vysokému stavu vody se však charakter jednotlivých úseků dost výrazně lišil od fotografií, které zveřejnil organizátor závodu. Všichni jsme chytali tři závody na řece a jeden závod na jezeře s výjimkou Martina, na kterého připadla rotace po čtyřech říčních úsecích.

A je tady závod!
Poprosil jsem své přátele a týmové kolegy, aby se do pár vět pokusili shrnout zásadní momenty průběhu závodu a jejich boje s neustále stoupající vodní hladinou a rybami, které měly ve většině případů na starosti důležitější věci, než se nechat vytáhnout na břeh a změřit.
Den 1
Právo na zahájení vyprávění má samozřejmě kapitán týmu. Takže Honzo, prosím, máš prostor. „Takže vše už je jasné. Losování dopadlo, jak dopadlo. Já jdu na dolní Marsĺn a odpoledne na jezero. Znovu se radíme jak nejlépe prochytat své úseky a jakou technikou. Spaní jsme měli docela klidné, ráno jsme povzbuzovali jeden druhého a rozjeli se na úseky. U vody si nás rozebrali rozhodčí a já si šel prostudovat své místo. Nacházelo se pod mostem po proudu, kde byla nádherná tůň, ale můj úsek začínal až na mělčině asi 8m pod ní. Závod byl odstartován a já zamířil s nymfou k další malé, ale hluboké jamce. Smůla byla, že mezi balvany se zachytila větev, kde jsem hodně trhal. Nezbývalo mi než to zkusit na méně příhodných místech. Nakonec jsem chytil jsem 4 ryby a skončil desátý v sektoru. Po obědě nás převezli na jezero, kde jsem potkal Pepu, ten jich chytil na jezeře 8. Nemáme čas se o tom pobavit, protože se musíme rychle vystřídat. Po obhlídce jezera konečně nasedáme do lodě s mým francouzským kolegou. První hodinu a půl dělal kapitána Francouz, ale neměl odhad na místa s rybami. Přesto se mi podařilo přemluvit 2 ryby, můj soupeř ulovil pouze 1. Konečně mám loď ve své moci a jedeme okolo travin, kde jsem viděl, že dosud nikdo nechytal. Ulovil jsem 5 ryb a Francouz 4. Mám jich celkem 7 kusů a v sektoru to znamená 3 místo.„

Ivane, a jak se dařilo tobě? „Měl jsem vylosovanou skupinu C a chytal na horním Marsĺnu, horním Vojmĺnu a druhý den na jezeře a spodním Marsĺnu. Na prvním závodním úseku – Marsĺn - č.16 se mi podařilo chytit 4 hodnotitelné potočáky a 3 malé (4 na sucho, ostatní na nymfu). Na tyto 4 ryby jsem dělal umístění 4. Po skončení závodů jsem se od rozhodčího dozvěděl, že zde již nebyla chycena žádná hodnotitelná ryba v průběhu dalších 3 kol. Po rychlém obědě v trávě jsme se autobusem přesunuli na řeku Vojmĺn. Tato řeka byla asi 3x větší než Marsĺn. Můj závodní úsek tvořil v 1/3 řeky hluboký a silný proud, který nebylo možno přebrodit. Během 30 minut jsem měl prochytán svůj břeh se 2 rybami na nymfu a přemýšlel, jak dál. Všiml jsem si, že na druhé straně řeky přes proud občas něco sebralo. Rozhodnutí bylo jasné – pokusit se chytit nějakou z těchto ryb. Nabrodil jsem co nejvíce do proudu a postavil se na velký kámen. Odsud jsem pak přehazoval proud na 15 – 20 metrů. Chytal jsem na jednoho velkého chrostíka. Byla to sice dřina, ale závodní kolo jsem ukončil s 10 rybami – 9 potočáků a 1 lipan – a umístěním 3.„

Já jsem si pro první závod vylosoval horní úsek řeky Vojmĺn a odpoledne jsem se přemístil pouze o pár kilometrů na její dolní úsek. Na Vojmĺnu jsem měl natrénováno, takže jsem si docela věřil, ale pouze do okamžiku, kdy jsem poprvé spatřil svůj závodní úsek – jeden velký proud a pouze dva kameny, za kterými se daly tušit ryby. Nejdříve jsem zkusil prochytat partie kolem břehu, ale bez úspěchu. Pomýšlet na brození k druhému břehu byl holý nesmysl a tak jsem začal prochytávat partie za oběma kameny. Za kamenem více u břehu jsem měl pouze jedno sebrání na velkou suchou májovku a tak jsem, jako poslední šanci, zabrodil za druhý kámen blíže ke středu řeky. Po několika náhozech se mi podařilo vytáhnout na nymfu lipana okolo 25 cm. Po jeho změření jsem opět zabrodil za kámen a během několika dalších náhozů zdolal potočáka mírně přes 20 cm. Bohužel to byla poslední hodnotitelná ryba, kterou se mi v tomto úseku podařilo zdolat a z toho vyplývalo i nevalné umístění v sektoru – 13. Obdobně, s jednou rybou, skončil i francouzský kolega, který chytal v úseku nade mnou. Obdobný charakter úseku – obdobný výsledek. Lépe na tom byl např. polský závodník, který soustředěně prochytával na krátkou nymfu hluboký tažný proud pod peřejemi a podařilo se mu zdolat 11 ryb, převážně lipanů. Odpoledne jsem nastoupil s odhodláním vylepšit svůj ranní neúspěch. Ačkoliv jsem se bál odpovědi, nakonec jsem se zeptal své rozhodčí na úspěchy svého předchůdce v tomto úseku při ranním závodu. Čistá nula. A sakra. Při pohledu na obrovskou hlubokou tůň, do které se nedalo zabrodit ani metr od břehu, mi bylo jasné, jak tady asi ten chudák přede mnou prožil ty tři hodiny závodu. Po asi 10 minutách koupání velké májovky nad hlubinami tůně bez jediného vyvstání jsem se rozhodl pro radikální řešení. Musím nalézt cestu na druhou stranu, kde se proud rozléval do jakési boční malé tůně a dále pokračoval nehlubokým tažným proudem. Když tak se alespoň postarám o zábavu své mladé švédské rozhodčí. Odložil jsem vše „nepotřebné„ a vyrazil vstříc dobrodružství pouze s prutem, jednou mouchou na návazci a podběrákem. Po několika neúspěšných pokusech, které skončily po pár metrech, se mi podařilo najít jakousi písečnou dunu, která se táhla diagonálně napříč řekou. Cesta sice trvala tak 10 minut, ale byl jsem na druhé straně. Teď ještě chytit rybu. Pár nahození do tažného proudu, vyvstání a lipan okolo 30 cm. Tak honem změřit a zpátky. Další náhozy, další záběr. Tentokrát se vypnul. Nevadí, úspěch mého počínání byl závislý spíše na rychlosti brodění a, pokud možno, bez koupele. Další lipan. Brození. Pstruh, brození a zase lipan. Zdálo se, že bohatství tažného proudu je již vyčerpáno a tak jsem se vydal do boční tůně s mokrými mouchami. Nához, záběr, vypnul se. Další nához další záběr a zdolávání. Šlo to docela ztěžka a po chvíli jsem začal tušit, že to bude dubleta. A taky že jo. Větší, asi třicetipěticentimetrový pstruh se nechal zlákat na sparklera na přívěsu, pstruh na koncové mušce byl o něco menší. Logicky jsem se tedy rozhodl podebrat nejdříve toho většího a doufal v zázrak, že se mi druhého pstruha podaří rychlým přehmatem také nějak do podběráku nasoukat. Samozřejmě, že se vypnul, těsně před podběrákem, potvora. Ale ten den při mně štěstí opravdu stálo. Než se ten krasavec stačil vzpamatovat, byl u svého většího kolegy. Švédské rozhodčí jsem pak pouze musel vysvětlit, že chytit dvě ryby najednou opravdu není v rozporu se závodním řádem. Nakonec jsem dochytal ještě jednoho malého pstruha a většího lipana a se součtem 8 ryb obsadil první místo v sektoru.
Skvěle zachytal zejména Pepa a to jak na řece, tak na jezeře. Následující den mu bohužel scházela ta trocha příslovečného štěstí při losování. Po třech kolech sice ještě dokonce vévodil pomyslnému žebříčku našeho týmu, v posledním závodě však i on, jako mnozí jiní, doplatil na ne zrovna typické muškařské podmínky druhého dne.

Večer jsme opět dovazovali a vzájemně si vyměňovali úspěšné vzory, znovu probírali, jak kdo chytal a střídavě se chodili dívat do haly, jestli už nejsou výsledky po prvním dnu závodu. A už se to nese! První kolo jsme skončili devátí, ale druhé kolo jsme jasně vyhráli. Celkově jsme tak po prvním dnu třetí se stejným součtem umístnění jako mají druzí Poláci. No, bomba. Akorát jsem musel trochu připomínat zejména svým mladším kolegům, že jsme sem přijeli hlavně proto, abychom si zachytali na mistrovství Evropy a ne proto, abychom se stresovali, že druhý den už tak dobře nedopadne.

Den 2
Druhý den závodu nás přivítal vytrvalým deštěm a jak se později ukázalo i neustále stoupající hladinou obou závodních řek.
Honzův boj s živly probíhal asi následovně: „Přijíždím na spodní Vojmĺn a přede mnou líně teče široká řeka. U druhého břehu by to bylo lepší. Viděl jsem tam sbírat tři ryby, ale řeka byla v těchto místech dost hluboká a přebrodit se nedala. Smůla. Rozhodčí mi sdělil, že minulý den se nechytila na tomto úseku ani ryba, pouze dvě spadly závodníkům z udice. Začínám tedy chytat ze břehu, voda se zvedla o 40 cm. Po hodině chytání konečně mírová ryba 20 cm. Mám z toho hroznou radost a tušení, že ostatním to také jde. Asi dvacet minut před koncem mám druhou rybu 20,1 cm. Závod končí a já se dovídám, že jsem čtvrtý v sektoru. Přejíždíme na poslední kolo závodu, na horní Marsĺn. Na stanovišti u řeky jsme s překvapením zjistili, že voda v řece stoupla tak, že se na některých místech rozlila až do lesů. Katastrofa. Na mém místě se nedalo vůbec chytat, ani ze břehu. Voda se valila takovým způsobem, že i šestka potápivost se nedostala více než pár centimetrů pod hladinu. Nechytil jsem rybu. Škoda, po třech kolech jsem byl dvanáctý. No, nedá se nic dělat, takové jsou závody.„
Ivan měl to štěstí, že třetí kolo chytal na „stojáku„, ale odpoledne se zkoušce ohněm stejně nevyhnul. „Druhý den jsem zahajoval na jezeře. V lodi jsem byl s Polákem. Přesto, že jsem se na jezero velice těšil, nepodařilo se mi tu udělat dobrý výsledek. Chytil jsem pouze jednoho potočáka stejně jako Polák. To stačilo jen na třináctku v sektoru. Pravděpodobně jsme s polským kolegou nezvolili správnou strategii nebo nám chyběla i troška toho štěstí potkat se s rybou. Po odchytání na jezeře jsme se přesunuli na hotel, kde jsme si dali oběd.
Poslední závod se konal na řece Marsĺn. Jelikož pršelo celou noc a téměř celé dopoledne, hladina řeky stoupla o metr a na některých místech se vylila z břehů. Jinak poklidná a jistě pěkná říčka se tak změnila v nekompromisní dravou horskou řeku. K našemu úseku vzdálenému cca 45 kilometrů od hotelu jsme odjížděli autobusem. Po příjezdu k řece jsem při vybalování věcí z autobusu zjistil dost nemilou věc – zapomněl jsem si pouzdro s pruty u hotelu. Naštěstí se mi podařilo domluvit se se svým rozhodčím, který si vypůjčil auto a pro pruty mne odvezl. Když jsme se vrátili, ostatní zavodníci již chytali. Pro mne začal závod o 15 minut později. Byl jsem trošku nervózní ze zpoždění a také z vědomí, že musím chytit alespoň jednu rybu. A možná právě díky své roztržitosti (vzpomeňte na příhodu s pasem) se mi podařilo chytit pstruha 23 centimetrů. V tu chvíli to pro mne byla zlatá rybka. Podařilo se mi sice chytit ještě tři ryby, ale ty byly malé.„
Já jsem druhý den zahajoval na horním Marsanu a odpoledne mne čekalo jezero. Měl jsem vylosovaný úsek hned u mostu přes řeku, takže jsem alespoň nemusel v tom dešti nikam daleko chodit. Horší už to bylo se závodním úsekem samotným. Původní starost, že toto místo bude z celé řeky nejvíce prochytáváno ustoupila pocitu, že se tady nedá chytat skoro vůbec. Spodní část úseku byla jedna velká peřej, na mé straně stromy, vysoký břeh a hloubka, že se mi ani nechtělo zkoušet, jestli stačím. A přejít řeku po mostě, to by se asi nelíbilo rozhodčím, nehledě na to, jak bych se dostal zpět s rybou, pokud bych teda nějakou chytil. Vzhledem ke stavu vody jsem zavrhl suchou mouchu, na kterou jsem tolik spoléhal a která mne již několikrát zachránila a na průhlednou intermediální šňůru přivázal osvědčeného sparklera a zatíženou černou pupu chrostíka. Na začátku mého úseku byla asi 1,5 m široká proluka mezi stromy, kterou jsem využil k prvním náhozům. Silný tažný proud šňůru ihned sebral a odnášel k mému břehu. Tak takhle by to nešlo. Rozhodl jsem se pro styl, který spočíval v ponoření celého prutu až po rukojeť do vody s tím, že jsem se celou sestavu snažil dostat co nejdříve ke dnu a tam ji velmi pomalu protahovat v klidnějších částech vodního sloupce. Asi na pátý nához se mi zdálo, že udice nějak ztěžkla, podvědomě jsem přidržel šňůru a zvedl prut. Nevěděl jsem, jestli se mi to zdá, ale na přívěsu roztáčel svoji typickou spirálu nádherný lipan. V tu chvíli jsem vůbec nepřemýšlel, jak hluboko je pode mnou a jednoduše z vysokého břehu hupsnul do proudu pode mnou. Zaplul jsem tam až po prsa, ale lipan byl v podběráku. Rybu jsem v podběráku podal rozhodčímu, který nevěřícně kroutil hlavou a opakoval: „Lucky man, lucky man…„. A to bylo více než výstižné. Ani jsem nepřemýšlel, jak se dostat zpátky na vysoký břeh a ihned se pustil do dalších pokusů. Nebudu to prodlužovat, přes neustále stoupající vodu, která se navíc začala plnit různými větvemi, kořeny a jiným netypickým materiálem, se mi tímto způsobem podařilo ulovit ještě další tři lipany kolem 30cm, což, při všeobecně problematických podmínkách lovu, stačilo na první místo v sektoru. Základem úspěchu bylo pokusit se dostat nymfy co možná nejvíce ke dnu a tam je co nejdéle udržovat v ideálních místech, kterými překvapivě nebyla klasická na hladině viditelná klidnější místa, ale zpomalení proudu u dna způsobená jeho profilem. To byl možná důvod, proč, alespoň podle mne, tolik nefungovala klasická krátká nymfa. Rybám prostě asi nestálo za to v tom proudu udělat byť sebemenší pohyb.
Odpoledne jsem vyrazil na jezero. Hned jakmile jsem zjistil, že chytám na jedné lodi s irským závodníkem, bylo rozhodnuto. Nabídl jsem mu, že jako nesporně zkušenějšímu v lovu divokých pstruhů z lodi na jezeře, nechám taktiku i vedení lodi na něm a pak uvidíme. Zejména z Honzova vyprávění jsem sice znal historky o tom, jak jeden závodník může při vedení lodí odstavit druhého, ale tento starší pán mi připadal jako opravdový rybářský gentleman. A musím říct, že jsem se v nejmenším nemýlil. Ir zvolil taktiku, která spočívala v tom, že vodil loď téměř zásadně mimo místa, kde chytali ostatní. To sice znamenalo, že jsme místa s největší koncentrací ryb v podstatě vynechali, ale na druhou stranu jsme měli možnost se plně soustředit na lov a případný úspěšný drift v klidu zopakovat. Jedinkrát se nestalo, alespoň jsem to tak vnímal, že by mne odstavil od možnosti nahazovat do slibných míst a dokonce jsme si vzájemně vyměnili úspěšné mušky. Jeden z nejhezčích zážitků celého mistrovství. Nakonec Ir naše tříhodinové snažení zakončil se čtyřmi rybami a já se třemi. Rozdíl byl v tom, že on měl asi 12 záběrů a 5 vypnutých ryb a já záběry 4. Chytal na velmi malé vzory much a každou rybu zdolával několik minut. Moji pstruzi se myslím ani nestačili vzpamatovat a už byli v měřícím korýtku – tak trochu buď anebo. No, kdybych to uměl jako on, dělám to jako on. Každopádně tento styl chytání na jezerech mi byl mnohem bližší než to nám všem známé „duháčí„ běsnění. Velká zkušenost. A pro tu jsem sem zejména přijel. Díky Denisi.
Jelikož jezero bylo kousek od hotelu, dostal jsem se jako první k oficiálním výsledkům třetího kola. Nevěřícně koukám na tabuli. To snad není pravda! Třetí kolo jsme opět jednoznačně vyhráli a celkově byli na prvém místě o bod před Poláky a hodně, hodně bodů před třetím družstvem v pořadí. Jak je lidská mysl ošidná. Před závodem mne zcela uspokojovala představa, že budeme v první desítce a první pětka byla vytouženým snem. Teď v koutku mé hlavy začala k hladině nenápadně stoupat myšlenka o stupni vítězů. Zatím byla ve stádiu rozence a k její úplné dospělosti ještě scházelo několik rozhodujících okamžiků. Těmi byly zejména výsledky ostatních kluků.
Hned jsem to volal Honzovi, který jako jediný s sebou nosil zapnutý mobilní telefon. Bohužel, zklamaně nahlásil čistou nulu. „A jak Polák?„ Údajně taky nic. „Uff.„ Pepa na Vojmĺnu – „zero„, Polák – „zero„. To snad není ani pravda. Po třetím kole jsme měli na Poláky 1 bod. Já na jezeře ztratil 3. Jednoduchá matematika. Vše záleželo na našich dvou nejmladších členech týmu. A jak je tak znám, ti by se pro rybu i potápěli! První přijel Ivan. „Máš?!!!„ Vyjeli jme na něj s Honzou unisono. Úsměv od ucha k uchu a výsledek již znáte. S tím jedním pstroužkem Ivan obsadil čtvrté místo v sektoru. A Polák? Lidi, podržte se – nula. A rázem je vše jinak, máme náskok deset míst! „Jestli Grüňák chytil, tak se ….!!!„, opustil Honza pozici starého zkušeného parda nad věcí. Nicméně na autobus z horního Vojmĺnu jsme si museli ještě chvilku počkat. Nervózně jsme přepočítávali všechny varianty a vzájemně se ujišťovali, že kdyby nám utekla bedna, tak je to opravdu smůla. Všichni jsme si samozřejmě jako v pavučince opečovávali myšlenku na kov nejtřpytivější, ale nikdo z nás neměl tu odvahu o tom příliš mluvit. A je to tady. Dveře se otvírají a z nich vystupuje Martin. Je „nějakej divnej„ – trochu do modra a vůbec nevypadá spokojeně. „Tak jak?„ Sebral jsem odvahu zeptat se. „Trochu sem si zaplaval, ale mám – přesně 20 cm!„
Poslechněte si, co ten šílenec zase prováděl: „Přes noc stoupla hladina vody o ľ metru. No, to mě teda čeká pěkná divočina. A navíc se v mém úseku prý chytla pouze jediná ryba v prvním kole. Co tu budu chytat teď? Z chmurných myšlenek mě vytrhl štáb finské televize s prosbou o krátké interview. Během rozhovoru jsem vtipkoval, že klidně poplavu na druhou stranu, abych tady něco chytil. Zatím to však nemyslím vážně. Šířka přes 80 m, k děsivým peřejím, které tvoří 2/3 úseku, mi zbývá tak 40 m. No, moc růžové vyhlídky to nejsou, i když už mám plavání na Vojmĺnu natrénované.
Po hodině chytání, kdy první a zatím největší pstruh měřil 19,7 cm a ostatních 6 mělo mezi 8 a 18 cm, mi začal docházet humor. Další půlhodina bezvýsledného trápení mě však dohnala od slov k činům. Na holé tělo navlékám provizorní skafandr z broďáků a bundy, rozhodčí stále nechápe. Po mé dokončené reinkarnaci v muškařícího potápěče, však došel humor i jemu. Co když naproti něco chytnu, snad tam nebude muset také? Vlézám do vody a před očima se mi dělá černo, je to daleko a studí to. Probouzím se až na druhé straně, pár metrů nad peřejemi. Podařilo se mi „zakotvit„ v mělčí vodě nad jediným místem, kde by mohly být ryby. Zbývá mi zhruba hodina do konce. Prut přivázaný na kapuci vše přežil a tak se pouštím se chytání. Čtvrt hodiny zkouším nymfovat na předělu tůně a proudu, kde tuším větší rybu, ale bezvýsledně. V tůni se občas udělá kolečko. Převazuji na velkou suchou májovku, která mě tu dosud nezklamala. Barva žlutozelená nebo claret, šedivé CDC. Během chvíle pouštím 5 podměrečných pstroužků. Navazuji ještě druhou májovku a házím do míst, kde jsem předtím nymfoval. Mouchy strhávám pod hladinu a nechávám je co nejpřirozeněji unášet. Přichází vytoužený záběr. Jen ať má míru! Cestou zpět jsem se projel peřejí s pstruhem v podběráku, ale rozhodčí hlásí – přesně dvacet!„
Jsme druzí, teda minimálně druzí!
Zanedlouho jsme již společně s A-týmem nervózně přecházeli před výsledkovou tabulí a propočítávali možné varianty. Dopadne to dobře? Pro náš tým? Pro Lukáše Pazderníka z „Áčka„ v jednotlivcích? První našemu týmu přišli pogratulovat Slováci. Myslím, že měli opravdu radost z našeho úspěchu. Obecně byl vztah se slovenskou ekipou po celé mistrovství dalším z příjemných zážitků. Dokonce nám dali i vzory mouchy, na kterou Miro Žubor udělal s 37 rybami bezkonkurenčně nejlepší výsledek během jednoho závodu. Díky kluci, ať vám v září vyjde mistrovství světa.

Ptát se, jak dopadl Polák chytající v sektoru s Martinem, jsme nechtěli. Když nám ale přišli pogratulovat sami Poláci, bylo vše jasné. Jsme mistři Evropy! A už jsou tu i oficiální výsledky. Czech Team 2 – první, Lukáš Pazderník – první. Ve společném kruhu s A-týmem jsme si vychutnávali pocit vítězství, žádné bujaré oslavy. Lukáš pil čaj, my ostatní limonádu, nanejvýš pivo. Každý z nás se v duchu probíral těmi posledními dny a uvědomoval si, jak neskutečně tenká je hranice mezi úspěchem a neúspěchem a jak nezbytné je v našem sportu mít prostě „trochu štěstí„.

Martin Sušil
Jan Pecina
Martin Grün
Ivan Vančura
Josef Hanák