Švédsko - Kultsjon - Reportáže

Středisko Saxnas-Kultsjon, dějiště letošního mistrovství Evropy v muškaření, leží na úzké spojnici mezi jezery Kultsjon a Stensjon přibližně 130km severozápadně od města Wilhelmina ve stejnojmenném kraji v jižním Laponsku. Již během cesty autem jsem se zaobíral myšlenkou, jestli je vhodnější říkat, že je tu velké množství jezer a řek, nebo spíš samá voda, kterou se občas klikatí kousek pevniny rozřezaný dravými proudy řek a stísněný vlnami jezer. Pro vášnivého rybáře to zde může skončit tragicky, neboť rozhodne-li se kdekoli zastavit a prozkoumat, co je ukryto za poklady v těchto křišťálových vodách, vystavuje se hrozbě totálního fyzického vyčerpání, nebo pocitu malomyslnosti z toho, že se to nedá stihnout. My jsme naštěstí žádnému nebezpečnému pocitu nepropadli, takže jsme rybařili až do úplného sebezničení.

Naše cesta Švédskem však začala ve Stokholmu, respektive na letišti Arlanda a byla dlouhá přes 800km, které jsme urazili v zapůjčeném mikrobusu velmi pohodlně. Cestou okolo pobřeží jsme viděli množství řek a potoků, jež nabírali na své prudkosti a výšce hladiny, čím více jsme se blížili k severu. V Umea jsme se odpojili od moře a začali stoupat za stále intenzivnějšího deště do hor. Nad ránem jsme zastavili na prázdném parkovišti u překrásného dlouhého vodopádu na řece Kultsjon, vzdáleného přes most od našeho cíle nějakých 10 km. Do snídaně nám zbývalo asi 5 hodin a představa toho, že se natáhneme třeba i na zem, byla neodolatelná. Zkusili jsme projet vesnicí Saxnas, ale v tuto noční hodinu byla samozřejmě naprosto liduprázdná. Vrátili jsme se tedy na nedaleké parkoviště a bezvládně usnuli v autě i přes ohlušující řev vodopádu. Ráno jsme se v recepci dozvěděli, že na nás v proskleném foaier hotelu, které se na noc nezamyká, čekala obálka s klíči. No, příště už nás švédská vstřícnost nezaskočí. Po snídani jsme se ubytovali a začali zbrojit na trénink. Musím přiznat, že já sám jsem si šel radši rovnat záda a tak mě museli za chvíli budit.

Pro trénink bylo vyhrazeno 35km vzdálené jezero Gikasjon s obsádkou arktických sivenů a části řek Vojmon, Marsjon a Kultsjon. Jezeru Gikasjon jsme se rozhodli věnovat až jako poslednímu, protože svým charakterem vůbec neodpovídalo mělkému závodnímu jezeru Stensjon. Tam jsme si byli v podstatě jenom zachytat poslední den tréninku, abychom se odreagovali od říčního chytání a sladili techniku lovu na jezeře, neboť ne všichni někdy předtím lovili z lodě. Zajímavé bylo, s jakou ochotou místní siveni brali na sparklery, zatímco přírodní typy mušek brali pouze příležitostně. Specialitou řek zde v horách je, že se liší nejenom velikostí, ale hlavně rozložením obsádky jak plošně, tak druhově a rozdílná může být i skladba hmyzu. Jinými slovy, co se líhne na jedné řece, nemusí být na vodě vzdálené třeba jen pár kilometrů. S velkou pečlivostí jsme trénovali na Marsjonu a Vojmonu, neboť na každé z těchto řek ležely dva závodní úseky. Nejlépe bývají zarybněná místa, kde se z průtočného jezera opět stává řeka. A právě toto místo bylo vybráno jako tréninkové na řece Kultsjon, což je pro trénink zavádějící a hlavně na Kultsjonu žádný závod neprobíhal, takže zde nemělo smysl ztrácet čas.

Řeka Marsjon pramení severně od Saxnas necelých 10km vzdušnou čarou a po pár kilometrech tvoří dvě za sebou těsně propojená jezera nesoucí jména svého toku. Jedná se o dravou řeku s množstvím peřejí a kaskád, jejichž počet klesá s její mohutností. V horních partiích je široká okolo 15m a razí si cestu uprostřed lesa kamenitým řečištěm, občas stísněna mezi strmá skaliska, aby se níže po toku rozlila do širokých tůní s vracáky a kameno-písčitým dnem. Hlavní rybou je zde potočák, v klidnějších místech naopak lipan. Zato komárů je všude spousta a v tisícihlavých rojích útočí na vše, co je větší než oni.

Řeka Vojmon protéká ještě severněji od Saxnas vzdálena zhruba hodinu jízdy autem. Tréninkový úsek ležel po proudu od známého rybářského centra Kittelfjall až po jezero Bergsjon. Jednalo se o velkou řeku, jejíž charakter se mění každých pár set metrů. I ráz okolní krajiny byl jiný než na Marsjonu, kde řeka protéká pouze jehličnatým lesem. Březové hájky na okrajích luk byly střídány nízkou klečí, porosty keřů a v lesních partiích sahalo borůvčí až k vodě. Vysoký mech zakrývající kořeny stromů obrostlé lišejníkem a neskutečná divokost přírody, to vše ve mně evokovalo pocity, že jsem v jiném světě a že za každým stromem stojí medvěd, aby mi vysvětlil, že do těchto míst nepatří nic takového, jako je vysokomodulový grafit, polymerová šňůra a ostatní výdobytky moderní chemie. Tyto pocity jsem nikdy předtím nezažil, a to možná proto, že hluk okolo vody projíždějících aut a přítomnost nasazených granuláků tohle prostě vyvolat nemůžou. Zde žijí ryby, které se tu vykulily z jiker, ve vodě která je čistší než naše kojenecká a ty ryby sem prostě patří, neboť každá je součástí řeky a má tu svoje místo. Nazlátlí potočáci s velkými tečkami jsou ve výborné kondici, stejně tak lipani, kterých je však o poznání méně. Co tyto ryby dokáží za divy na prutu se nedá popsat. Podaří-li se přelstít větší kus, odvděčí se urputnou bojovností, která pramení z rybího naštvání, kdo si to drze dovoluje píchat mi nějaký háček do tlamy a myslet si, že to neurvu. Tyto zážitky přeji každému sportovnímu rybáři, neboť tohle je ta opravdová muškařina.