Švédsko - Kultsjon - Reportáže

Blíží se patnáctý duben a většinu pstruhařů již svrbí ruce. Mne také. Každoročně se setkávají tisíce našich rybářů v předvečer zahájení pstruhové sezóny, aby společně pečlivě připravili a samozřejmě i oslavili začátek dalšího roku na pstruhových vodách. Budou se hodnotit mušky, kontrolovat návazce a přebírat krabičky se třpytkami, slavnostní nálada vyvrcholí za ranního úsvitu... Ale v podvědomí mi radost z nadcházející sezóny přeci jen cosi kazí. Je to nepříjemný pocit, že v polovině dubna se zase na některých revírech bude opakovat to, co by bylo možné nazvat „národní hanbou zahájení pstruhové sezóny“. Asi víte o čem je řeč - o těch metrácích čerstvě vysazených duháků a potočáků, kteří se hladově a slepě vrhají na jakoukoliv nástrahu, o stovkách rybářů, kteří od časných ranních hodin čekají u nejznámějších a snadno dostupných lovišť a bohužel o množství nenažranců, kteří denní povolenou kvótu počtu ponechaných pstruhů hravě překročí hned několikrát...

Zaháním chmurné myšlenky a vyndavám z knihovny fotoalbum z loňské výpravy do švédského Laponska. Počátkem července se mi poštěstilo získat několik dní volna a spolu se dvěma přáteli jsem vyrazil na sever. Protože času bylo jen málo, rozhodli jsme se vynechat více než celodenní cestu autem a trajektem a zamířili jsme do města Ostersund letadlem. Náklady na cestu se nám tím sice více než zdvojnásobily (stouply o téměř 10.000 Kč), ale čas jsou také peníze. V Ostersundu nás v letištní půjčovně automobilů již očekávalo prostorné Volvo, které jsme zaplnili batohy, pruty, brodicími botami a brzy i zásobičkou potravin. Před námi je několik set kilometrů neporušené přírody a pět dní rybaření.

Po necelých dvou hodinách jízdy nás čekala první zastávka - revír Ammeran. Stejnojmenná řeka velikosti Vltavy v Budějovicích zde protéká krajinou ne nepodobnou Šumavě. Revír Skyttmon, který patří k méně známým a odlehlejším částem řeky nás přivítal krásným počasím a trochu zvýšenou hladinou vody. Na okraji peřeje pod mostem sbírali lipani a skupinka polských muškařů škrabala u kotviště loděk dvě štiky. „Tak co, pstruzi ani lipani nejdou?“, ptám se česky. Chlapíci mi odpovídají se smíchem, že lipanů mají už „po krk“ a na pstruhy neměli štěstí, teda až na jednoho, který se uculuje a rukama naznačuje, že si na své konto připsal pěkného potočáka 58 cm. Nekecal - za několik týdnů poslal fotku. Máme zde jen jeden den čas a tak si bereme loď s elektromotorem a vyrážíme na jezero - no jezero, řeka zde dělá několik kilometrů dlouhou rozlitinu ohraničenou na koncích peřejemi. Míříme proti proudu a kotvíme na místech, kde říční proud mizí v tmavých vodách rozlitiny. Na hladině sbírá množství malých lipanů. Zkoušíme drobné suché jepice a první záběry na sebe nenechají dloho čekat. Lipani ve velikostní třídě od 15 do 25 cm se o naše nástrahy doslova perou, ulovili jsme i několik jelců. Zkoušíme své štěstí i pod hladinou a u dna, ale na nymfy ani streamery úspěšní nejsme. Že by zde velcí lipani a pstruzi nebyli? Ale jsou, jen je najít a „správně jim to naservírovat“. Nakonec přeci jen bodují streamery. Na programu nejsou sice pstruzi, ale štiky, desítky štik. Žádné metrovky, ale množství čtyřicítek a padesátek, několik šedesátek a jedna sedmdesátka. Lipaní dieta jde zdejším zubaticím bezpochyby k duhu. Odpoledne jedeme s místním průvodcem k níže položené peřeji. Ke korytu řeky sestupujeme asi kilometr od silnice smrkovým lesem. Průvodce nám vysvětluje, že říční peřeje v celkové délce asi 20 km jsou rozděleny do několika zón. Na většině platí všeobecný zákaz rybolovu, každý rok na jiné zóny. Důvod je jednoduchý: i když je řeka daleko od velkých měst a v okolí nejsou žádná turistická střediska, při troše snahy mohou schopní rybáři populárnější části řeky velmi intenzivně prochytat. Aby nadměrný rybolov nemohl rybí populaci ohrozit, jsou pro rybářskou veřejnost otevřeny vždy jen určité části řeky, zatímco ostatním je ponechán čas na regeneraci přirozenou cestou, bez vysazování. Ve svižném a hlubokém proudu si s mouchou nevím moc rady a tak raději volím přívlač - nejprve malého wobblera a pak rotačku. Zatímco moji kolegové na muškařské nádobíčko udolali několik lipanů spíše hezkých než velkých, já jsem jednoho lipana 40 cm chytil, jednoho pěkného pstruha jsem vypnul při podebrání a dvě štiky putovaly spolu s cibulkou a sardelovou pastou na pekáč. Ještě před naší krátkou návštěvou zabrousil do tohoto revíru kamarád Jirka a jeho reference byly podobné - hodně malých lipanů, občas nějaký střední nebo větší, spousta štik a skoro žádní pstruzi.

Na druhý den míříme ještě o něco severněji, do údolí řeky Vojman v okolí osady Kittelfjall (čti „šitelfjel“). „Šumavská“ krajina získává po hodině jízdy trochu drsnější ráz a posléze se před námi objevují opravdové hory. Na vrcholcích jsou zřetelné skalní plotny, suťová pole, tundra a tu a tam i zbytky sněhu. V místní stylové restauraci, kde nás očekává náš průvodce, neodoláme vonícímu řízečku ze soba a pak už hurá k vodě.

Řeka Vojman se musí líbit snad každému českému rybáři. Sevřená v údolí mezi strmými horami, protéká nejprve tundrou na švédsko-norské hranici, aby po několika kilometrech sestoupila do smrkové a březové tajgy. Na svém toku vytváří rozlehlá jezera i desítky kilometrů čiperně proudící vody. Křišťálově čistá voda dosahuje v řece hloubky do 3 metrů. Revír je rozdělen do několika částí. V okolí vesnice je řeka srovnatelná velikostí s Vltavou u Rožmberka, místy jsou prudké peřeje. Pak následuje klidnější úsek, kde je povoleno pouze muškaření a i to jen několik týdnů v roce. Muškařský úsek je zakončen velkým jezrem Bergsjon, pod nímž získává řeka opět na spádu a kde se její velikost téměř zdvojnásobuje.

Začínáme na muškařském úseku. Zatímco kolegové čekají, než dorazí průvodce s kánoí, prohazuji místa, kde je v téměř stojaté vodě náznak proudu. Mé očekávání mne nezklamalo. Chvíli se neděje nic, ale brzy se objevují první ryby, které jsem pravděpodobně vyplašil svým příchodem a brozením. Létají velké jepice a já nabízím rybám totéž (nebo skoro totéž). Odhazuji mouchu do poloviny řeky a nechávám ji pomalu unášet proudem. Tam, kde se objevuje jemným proudem zčeřená hladina sbírá několik ryb. A moje moucha se jim líbí. Nejprve dva krásní potočáci okolo 25 cm a pak i čtyři lipani od 20 do 35 cm. Zkouším změnit taktiku. Odhazuji proti proudu, rychle dobírám šňůru, abych mohl případně zaseknout, přichází záběr, ukvapeně zasekáván, prásk! A je to - „nemáš chytat na šestnáctku, když máš šanci na velkou rybu (a když to navíc moc neumíš...)“. Převazuji návazec a nastupuji do kanoe, kterou kluci zatím připravili. Jedeme asi kilometr po proudu do centrální části muškařského úseku. Z lodě mám možnost pozorovat velmi zajímavý profil říčního dna, které je v těchto místech v celé své šířce pokryté drobným štěrkem. V říčním dnu nejsou žádné jámy, celé dno je jen mírně zvlněné a hloubka vody se pohybuje od 10 cm do 2 m. Hlavní koryto či spíše proudnice řeky vede chvíli při pravém, chvíli při levém břehu, chvíli uprostřed. Ryby nikde nevidím. Voda je zcela čistá a dno velmi dobře přehledné, nevidím však ani rybičku. Konečně se před námi objevuje místo, kde se řeka zužuje na necelých 8 metrů, je částečně přehrazena několika velkými balvany. V okolí kamenů je hluboká jáma. Pozorujeme tiše proudící vodu ze vzdálenosti několika desítek metrů a zřetelně slyšíme a vidíme, jak si velcí lipani pochutnávají na jepicích. Zastavujeme asi 10 m od místa a potichu se blížíme k rybám. První hod a záběr. Prásk! „Tak to je dnes druhá“, pomyslím si a jdu převazovat. Ještě štěstí, že jsem si vzal i dvaadvacítku. Šimon zatím přivedl k rozumu jednoho lipana 46 cm, Olle také převazuje. Konečně jsem hotov a jdu do akce. Na třetí hod opět záběr, ale nervózně sekám příliš brzo. Středem řeky proplouvají velké májovky. Tak takhle velkou mouchu žádnou nemám, uvažuji. Další záběr, konečně zásek sedí. No není to žádný obr, ale brání se zdatně. Černo-stříbrný krasavec s modro-fialovým praporcem tančí na hloubce mezi kameny, ale tentokrát ho utéci nenechám - až po vyfotografování. Olle boduje se dvěma lipany-čtyřicátníky, Šimon čudlaří. Zkouším nymfu jepice a na řadu přichází i goldkopf. Snažím se dostat mouchu do hluboké tišiny za velkým kamenem asi 5 m přede mnou. Odhaduji, kde se asi potuluje můj goldkopf, když přichází razantní záběr. Ryba nemíří na hloubku a už vůbec nebojuje na místě. Naopak - tradá proti proudu a skok nad hladinou. Nádherný potočák. S bušícím srdcem smáčím šňůru a tlumím jeho výskoky. Pstruh může mít téměř 50 cm a rozhodně je plný energie. Skáče jak pominutý a při jednom z výskoků se uvolňuje z udice - no, ještě chvíli bude trvat, než se naučím chytat na háčky bez protihrotu.

Na druhý den prochytáváme řeku v okolí vesnice. Nádherné pasáže, ideální stanoviště pro lipany i pstruhy, ale nic. Kromě dvou patnácticentimetrových pstroužků žádná známka života. Později si povídáme s místním průvodcem, který nad tím krčí rameny a dodává, že tak dopadá většina rybářů, kteří zkoušejí štěstí na tomto úseku řeky. Proč? Na vině budou podle všeho nejspíše kluci z vesnice, kteří předpisy nepředpisy chytají v okolí svých domovů na žížaly a chrostíky. „Povolenky nemají, ale kdoby je pokutoval, když jsou místní“, dodává omluvně průvodce - správce revíru. „Hlavně, že nám nechodí na muškařské úseky“, pokračuje a má možná pravdu - Švédsko je velká země a je zde dostatek řek i pro drobné pytlačení... Zdá se Vám nemožné vychytat řeku, která leží daleko od měst, téměř na polárním kruhu a je přístupná jen tři měsíce v roce? Řeka se asi úplně vychytat nedá, ale pět šikovných kluků, kteří mají celé léto dost volného času a krabičky plné žížal a červů, dovedou pstruhům v okolí vsi asi dost zatopit.

Večer pak vyrážíme asi 10 km od vesnice, k malému přítoku. Vybíráme si úsek, kam je nutné jít alespoň 1 km pěšky a vzhledem k absenci pěšinek a cestiček odhadujeme, že zde před námi dlouho nikdo nebyl. A je to znát i na úlovcích. Vláčecí prut, který jsem chtěl trochu provětrat brzy odkládám - po vyproštění pátého pstroužka z trojháčku přecházím raději na mouchu. A ryby jsou tady při chuti. Kromě několika desítek malých pstroužků se nám podařil i jeden čtyřiceticentimetrový a několik nemenších lipanů. Kdyby okolo druhé hodiny ranní nezačalo pršet, asi bysme vůbec nešli spát. Také proč? Je polární den.