Švédsko - Storsjö - Reportáže

V horách středního Švédska v kraji Jämtland se rozkládá jezero Storsjö, na jehož severním břehu se nachází rybářský kemp stejného jména. Největší řeka oblasti Ljungan, která jezero napájí, má místy šířku přes třicet metrů a třímetrové hloubky v ní nejsou výjimkou. V okolí je však mnoho dalších menších jezer a říček. Již při výběru místa pro výpravu se nám odlehlá poloha revíru zamlouvala a jsem si jist, že si Storsjö oblíbí každý, kdo hledá klid a samotu nedotčené severské přírody. A tak začátkem července vyrážíme na sever, na jubilejní desátou výpravu.

Protože se budeme pohybovat v horské oblasti, která je řídce osídlená, nic jsme neponechali náhodě. Musíme být naprosto soběstační jak ve vaření, tak v ostatním vybavení. Navíc máme samozřejmě spoustu muškařských nezbytností, jako jsou brodicí kalhoty, pruty, navijáky, šňůry, soupravy na vázání mušek, dále fotoaparáty, videokamery, vysílačky a kdovíco ještě. Když se pak vše nanosí k autu, nikdo nevěří, že se tam vše vejde a ještě zbude místo pro nás. Ale zbylo.
Po příjezdu do Storsjö a ubytování v chatě na břehu jezera si synové mých dvou přátel vybalili počítač a začali se oddávat elektronickým hrám. A protože končili až nad ránem, druhý den podle toho vypadal; vstávat se jim nechtělo. Navíc se ochladilo, začalo pršet a ryby se v braní zrovna nepřetrhly. A tak to mnohdy vypadalo jako turistický výlet bez nahození a honem domů k počítači. Začínající krize se však vyřešila sama. Mladí pánové se nudili a donutili otce ke změně plánu:„Hele Ivoši pojedeme s klukama na výlet do hor, přespíme tam v nějaké chatě a druhý den se vrátíme. „No proč ne, řekl jsem si, já budu mít alespoň dva dny klid na ryby."

Ráno beru s sebou jídlo na celý den a jdu se podívat k říčce Skärkän. Je to asi šest kilometrů od kempu, tak plánuji návrat až večer. Začalo pršet a komáři mě nešetřili. Voda byla přikalená od rašeliny do jantarova a na nymfu jsem přemluvil jen pár malých pstroužků. Po návratu k mému překvapení nacházím v chatě narychlo načmáraný lístek od kluků se vzkazem, že přijedou až koncem týdne. „No paráda, celej tejden sám v chatě pro osm lidí, to sem dopad. Prostě se na mne úplně vykašlali. To chce panáka." Po chvíli se mi vše v hlavě rozleželo a už to nevypadalo tak černě. Budu jezdit na kole, dělat pěší túry a dokonce mohu na jezero s lodí. K výborně zařízené chatě, která leží hned na břehu jezera, totiž patří dvě horská kola a veslice. A jak říká klasik: „Ač z nouze k tomu donucen, začínám svůj týden osamělosti", týden o kterém se mi ani nesnilo.

Po snídani beru kolo, pruty vážu rámu, baťoh na záda a hurá do hor. Na horská jezírka je to pár kilometrů a budu tam coby dup. A tak jsem jel v brodicích kalhotách.
Těch šest kilometrů ukrutného horského stoupáku, po cestě plné velkých kulatých kamenů, byl očistec. Hrdost či blbost mi nedala sesednout se sedla. Takovou saunu jste ještě nezažili. Po dojezdu k jezírku Sätertjärnen ze sebe rvu broďáky a z každé nohavice vylévám snad skleničku potu.
Naštěstí se docela vyčasilo a tak než oschnou kalhoty, chytám ze břehu, od pasu dolů nahý. Dno padá ostře do hloubky a tak se stejně brodit nedá. Občas sebere ryba, ale daleko na vodě. Obcházím jezírko až k velké skále nořící se do vody. Pod ní je určitě hlubina, tam musím nahodit. Ze břehu šplhám na šikmou skalní plošinu tak čtyři metry nad vodou a v podřepu nahazuji k sbírajícím rybám. Dostávám potočáka 35 cm a sivena 38 cm. Problém je v tom, že při každém zdolávání ryby musím slézat ze skály k vodě. Jediným mým oděvem je pořád jen rybářská vesta a staré klouzavé tenisky. Chtělo by to ještě se trošku natáhnout, abych přehodil převislou větev borovice a muška dolétla pod převis kde sbírají největší ryby. A to bylo tak všechno, pak jsem letěl já. A že to byla šlupička. Voda má osm stupňů Celsia a nemá zrovna špatnou chuť. To tak natočit na video!!! Crčí ze mne voda, ale jsem v pořádku a prut nemá ani škrábnutí. Vracím se ke kalhotám které suším na břehu a dostávám záchvat smíchu. Pro nezúčastněného pozorovatele by to asi byl zážitek...
Cestou domů dostávám ještě spršku z oblohy, která se opět zatahuje. To teda byl zase vejšlap!

Na další den chystám výpravu na peřej Sölvbacka, která leží pod přehradou jezera Storsjön. Pod ní jsou prý nejlepší místa na lipany. Jsem dost vysoko na severu a tak se naplno projevuje polární den. Znalci tvrdí, že v červenci je nejlepší doba lovu od deseti hodin večer do dvou do rána. A tak jedu na noc. Poučen z včerejšího karambolu beru na sebe jen soupravu z Polartecu. Broďáky s bundou putují do baťohu. Ranec je to hroznej. Na Sölvbacku to je dobrých dvacet kilometrů horským terénem a tak mám co šlapat. Nejsem žádný závodník, raději počítám dvě hodiny na cestu. Vyrážím v devět večer. Je zataženo a teplo. Za hodinu už objíždím severní cíp jezera a mířím k jihu. Jsem v pohodě a moc se těším na lipanová „zrcadla". Asi tak dva kilometry před přehradou se začalo stmívat. Ani mi to nepřišlo divné. Až najednou jako by mne postrčil teplý poryv větru dopředu. Otáčím hlavu a nevěřícně čučím do černočerného mraku, který mám kousek za sebou a sahá až na zem. A už jsem v tom. Hromy, blesky a vodní stěna. Za pár vteřin jsem úplně durch! Vybalovat nemá cenu, broďáky a bunda zůstaly v ruksaku. Za dvacet minut bylo po všem. No to je paráda, všechno mokrý na ždímání a náhradní oblečení jsem samozřejmě nebral. A co teď? No když už jsem tady, tak to přece „nevotočim„bez nahození. Dojíždím pod hráz a po pár metrech jsem u krásné tůně. Svlékám se, ždímu mokré věci a lezu nahý do broďáků. Ještě, že je suchá alespoň bunda a neoprénové ponožky. Na návazec 0,14 mm navazuji napodobeninu larvy chrostíka Hydropsyche a jako koncovou mušku dávám Gold Head. Jde se na to! Stačí zabrodit pár metrů od břehu na začátek tůně, kde končí proud. Chytám na krátkou nymfu a hned je tu první záběr. Lipánek tak dvacet centimetrů. Druhý už je pěkný pětatřicátník. Jdou dobře, za chvíli pouštím šestého. Řeka se přikaluje, voda stoupá a také ryby přestávají brát. Horší je, že se do mě dává nekontrolovatelná třesavka a je mi zima čím dál tím víc. V goretexových brodičkách je bez teplých spodních kalhot prostě kosa. Chvíli zkouším na břehu popobíhat, ale už jsem nahlodaný vidinou teplé sprchy. Balím! A to do slova a do písmene - přeci nepojedu na kole zase v broďákách! Všechno do baťohu a vyrážím. Skoro se mi chce říct: „Dole bez jako obvykle."
Sedět holým zadkem na plastovém sedle a mít před sebou dvacet kilometrů je prostě božské. Utěšuji se tím, že za celou cestu z kempu jsem nikoho nepotkal. A teď v noci snad nikdo nepojede. Šlapu jako blázen a za chvíli mi je cekem teplo. Když to tak počítám, to je třetí karambol a už by s tím mohl být konec. Okolí moc nevnímám, ovládá mě jen myšlenka na sprchu a postel. A jak jinak, kilometr před kempem potkávám auto plné Švédů. Zřejmě nevěří svým očím, musí to být pohled pro bohy. Proti nim jede na kole chlap s obrovským baťohem, od pasu dolů nahý a moudí se mu převaluje na sedle ze strany na stranu. Když mne míjejí zachovávám dekorum a nehnu ani brvou.Vytřeštěné obličeje za skly oken mají ještě v momentě, kdy zvolna sjíždějí do škarpy. Nevydrželi.
Horká sprcha a pár hodin v posteli mi vracejí život do žil.
[obr/1878/obr]
Hned ráno se snažím najít vtok řeky Ljungan do jezera. Vůbec to není snadné a ztrácím spoustu času veslováním mezi pevnými i plovoucími ostrůvky z rašeliny a vodních trav. Nakonec nacházím přítok, který se mi však zdá malý. To nebude Ljungan, ale jiný přítok. Jantarová barva rašelinné vody dotvrzuje, že to je potok, který napájí horská jezírka, kde jsem chytal předevčírem. V ústí má šířku okolo deseti metrů, výš proti proudu se ale rychle zužuje. U malého silničního můstku, který říčku přetíná, dostávám první „srdeční zástavu." Představte si naprosté ticho, rušené jen šploucháním vesel a občasným pípnutím jakéhosi ptáka v sítinách. Veslujete a jen občas se ohlédnete přes rameno, zda už se blíží meandr a nenajíždíte moc do břehu. Hladina jantarové, někdy až černé vody je rovná jako sklo, jakoby řeka ani netekla. A najednou rána, jako když vám před špičkou lodi odpálí tu nejsilnější silvestrovskou petardu!!! To se vám zastaví krevní oběh. Nadskakuji na lavičce a ještě ve vzduchu se otáčím. Fuj, co to bylo? Jen pár metrů před špičkou se rozplývá na vodě velké kolo. To snad ani nemohla být ryba? Už jsem pozornější a tak při příštím „výstřelu" rychle obracím hlavu, abych koutkem oka ještě zachytil siluetu potápějícího se bobra. Když už vím o co jde a kam se dívat, najednou je jich kolem plno. Zdálky vypadají jako ploché prkno tiše splývající po hladině. Teprve při pozornějším pohledu registruji malé uši a černý nos. Oči má tak malé, že se v srsti úplně ztrácí. Jak se přibližuji, úplně nehybně leží na hladině a vyčnívá nad ni opravdu jen pár centimetrů. Teprve kousek od lodě se najednou zalomí a s mohutným plácnutím silným ocasem mizí pod hladinou.
Pozorováním bobrů trávím asi půl hodiny a pak, se vracím po proudu do jezera. Cestou si všímám mezery mezi jinak souvislým vodním porostem. Spíš cítím než vidím, že zřejmě souběžně se mnou, asi padesát metrů za porosty trav, teče řeka. Zarostlým klikatým průlivem se snažím do ní dostat. Na vesla se namotává vodní tráva, průliv je moc úzký. No co, svlíknout do naha a šup do vody. Je jí tu tak po pás, někde po ramena. Táhnu loď za sebou a po pár minutách vítězím. No to je jiná káva, řeka široká přes třicet metrů a voda čistá jako křišťál. Prostě nádhera. Zapaluji si dýmku a navazuji na potápivou šňůru dvacítkový návazec ze silonu a strímra. Spolehlivý šedočerný Woolly Bugger s bronzovou hlavičkou. Prý tu jsou štiky! Odhazuji na dvacet metrů za loď a vyrážím. Pojedu proti proudu kam až to půjde, času mám dost a přitom můžu vyzkoušet muškařský trolling. Řeka tu teče volně bez jakýchkoliv splavů s meandry po sto až dvě stě metrech. Zhruba po kilometru veslování mám náhle prudký záběr a prut volně položený na dně lodě chytám na poslední chvíli. Maréna nebo nějaký jiný velký síh se „delfínkem„ vynoří nad hladinu a pak už nenávratně míří s velkým tahem ke dnu. Po chvíli tah zmrtví a já se po proudu zvolna přitahuji k místu vázky. Nasazuji polarizační brýle a v hloubce okolo tří metrů rozeznávám nějaký strom. Asi ho přinesla velká jarní voda. Trhám návazec a první daň Straširybkovi je splacena. Navazuji stejného strímra a jedu dál.
Konečně se mezi mraky objevilo slunce, vítr přestal foukat a na světě bylo nádherně. Náhle jsem uviděl bobra - klidně si to šinul po vodní hladině vedle mne a pak se kupodivu potichu potopil. Na obzoru loví ryby nějaký pták, asi orlovec říční. Vzpomínám, jak jsme je kdysi se Zdeňkem pozorovali při krmení mláďat v nedalekém Tännäsu. Přejíždím z mělčí vody do hlubší tůně a v tom mi po podlážce poskočí prut. Opět delfíní vyhoupnutí a už frčí šňůra do vody. No vida, tak ona to nebyla náhoda. Tentokrát se do prutu víc opírám a nenechávám rybu zajet do záhybu řeky, kde tuším naplavené větve. Hezky táhne a já si ji vychutnávám. Po pár výpadech boj končí. Je to síh přes padesát centimetrů. V hlavě mi běží film o lahodně vyuzených marénách z Lipna a tím je osud ryby zpečetěn. Ještě, že je na severu Švédska skoro u každé rybářské chaty udírna. Dovesloval jsem až k dřevěnému mostu. Za ním začínají peřeje s velkými kameny a tam se s veslicí nedostanu. Ze břehu na mne navíc volá nějaký rybář a vysvětluje anglicky, že sem už se s lodí nesmí. Může se jen po konec kosy, kde se vlévá říčka Skärkän do hlavního toku. Omlouvám se a jedu zpět. Pomalu se nechávám unášet proudem a jen koriguji vzdálenost od břehů. Je pozdní odpoledne a začínají sbírat lipani. Snažím se zapamatovat si místa četnějších sběrů podle význačných bodů na břehu. Vyměňuji potápivou šňůru za plovoucí, návazec dávám 0,13 mm z fluorocarbonu a na něj suchou mušku. Velmi věřím muškám F-fly od pana Fratnika, nestora muškaření ve Slovinsku. Jde o mušku s křídlem chrostíkového typu z CDC a tílkem z větviček ocasního pera páva korunkatého. Nemá nožičky ani štěty a já ji vážu na černé suché háčky č.14, 16 a 18. F-fly je již řadu let moje nejoblíbenější suchá muška na lipany.
Na polovině cesty od mostu ke vtoku do jezera je široká tůň hluboká asi tři metry. Zde jsou největší lipani, viděl jsem tu sbírat chlapáky i přes padesát centimetrů. Problém je jen v tom, že musíte zakotvit. Velký lipan je opatrný a z jedoucí lodě se nasucho chytit nedá. Pevné splétané lanko z nylonu vozím po podobných zkušenostech vždy sebou - stačí najít větší plochý kámen a kotva je hotová. Kotvím loď na začátku tůně. Patnáct metrů dlouhé lanko přivážu za pravé zadní úvazové oko. Tuhle asymetrii mám zmáknutou, způsobuje samovolné posouvání lodě napříč proudem hezky tam a zpátky. Takže v pohodě a bez hluku prochytávám celou šířku toku.
Mám několik záběrů a zdolávám lipany okolo 38 cm. Všem vracím svobodu a je mi fajn. Koutkem oka jsem zachytil velké kolo na hlavní proudnici, to bude asi kus. Je to mimo dohoz, tak jen mrknu na čas a dávám bacha. Je osmnáct patnáct. Velký lipan bývá přesný jako švýcarské hodinky a tak uvidím jaké má intervaly mezi sběry a co bude dál. Vynořuje se tak po 55 – 60 vteřinách. Nad vodou se objeví obrovská hřbetní ploutev jak barevná vlajka a já dostávám třesavku. Pět sebrání a konec, to asi nebude jednoduché. Ještě registruji další velké kolo v jiném sektoru a okolo půl osmé sběr náhle ustává. Jedu domů a plánuji taktiku boje. Chtěl bych se sem zítra vrátit, vydržet bez náhozu až do šesti a pak se o něj pokusit.
Večer si udím u správce kempu marénu a po večeři se dávám do vázání sady mušek na zítra. Nejvíc záběrů bylo na šestnáctkovou F-fly a ještě musím uvázat několik tmavších strímrů.

Ráno je modré a obloha dává příslib krásného dne. Beru s sebou sůl a trochu koření, dostal jsem chuť na „klackouna„. Už ani nevím od koho jsem poprvé ten trefný název ryby opékané nad ohněm slyšel. Dnes budu mít víc času, cestu už znám. Ústí řeky bylo totiž tak dokonale ukryto za travinami, že jsem ho našel až při včerejší zpáteční cestě. Zase mám na prutu marénu, ale po chvilce se vypnula. Dojíždím na místo, kde jakýsi potok padá vodopádem do malého jezírka propojeného s Ljunganem. Moc se mi tu líbí. Vtahuji loď do sítin a vystupuji na břeh. Na delší návazec dám dvě zatížené napodobeniny larev chrostíků a celkem úspěšně prohazuji proudky podél břehu. Před obědem si beru dva lipany kolem 36 cm. Musím je očistit, nasolit a trošku okořenit. Než rozdělám oheň tak se odleží. Problém mám pouze s nalezením vhodného rožně. Většina keřů a stromů je zde zakrslá a pokroucená. Zkuste opékat rybu na bonsaji! Stálo to však za námahu. Maso zdejších ryb je výtečné chuti a ještě když zašumí z plechovky Gambrinus - to už je vrchol blaha. Vařím nad ohněm vodu na kávu a při zapálené dýmce si užívám kouzla opuštěnosti.
Slunce je za vrcholem, siesta minula, blíží se doba klání a tak zalívám vodou oharky mezi kameny. Ještě v klidu převazuji na suchou mušku a pak vyrážím. Na místě jsem s velkým náskokem před hodinou H. Alespoň se ryby uklidní a zvyknou si na vetřelce. Lipan přeci není pstruh, medituji a čekám. Ryby začínají sbírat a mne svrbí ruce. Když potom kousek ode mne sebere pětačtyřicítka, jsou pryč všechna předsevzetí. Dávám se do toho a nabízím jim šestnáctkovou ef-flajku jako na stříbrném podnosu. Jdou jeden za druhým a tak v zápalu boje prošvihnu první sebrání Moby Dicka. Mám na sebe zlost, nahazuji příliš razantně a hloupým plácnutím šňůry o vodu je ryba zrazená. Už se nezvedne. I když jsem měl na prutu přes třicet lipanů, tahle chyba mi trochu kalí jinak nádherný den. Zítra se ukáže….

Ráno vše probíhá podobně jako předchozí den až na to, že se nemohu soustředit na vlastní lov. Stále se mi promítají včerejší chyby, bylo jich totiž víc. Za prvé musím počítat zbývající vteřiny do dalšího sebrání, pak také s náležitým předstihem a velmi lehce položit mušku na vodu jako do vaty. Do rybího okénka dojede bez brázdění a jako by zrovna dosedla na hladinu. Moc hezky se to říká, ale v praxi bývá k ideálu hodně daleko. I když dnes sbírají ryby už dopoledne, raději se oddávám snění a zvolna vesluji podél břehů. Mám na intermediální šňůře většího strímra na štiku a tak jedu velmi pomalu. Často sice zachytávám o vázky na dně, ale záběry mám. Za necelou hodinku pouštím dvě kudly a jednu hodně do zelena vybarvenou šedesátku. Cestuji sem a tam a při otáčení ve velké tůni už ani šňůru nestáčím. Nechávám ji obloukem kopírovat zatáčku za lodí. Myšlenkami jsem jinde. Sakra asi jsem zůstal viset. Cívka se protáčí, odvíjení se začíná zrychlovat, je to ryba!!! Podle souvislého těžkého tahu není zrovna malá. Krásná maréna - mincíř ukazuje přes dvě kila. Vše se začíná obracet, vždyť jsem vlastně skvěle zabodoval. Ještě pár fotek a už abych pomalu začal naplňovat svoje včerejší předsevzetí.
Po dojezdu k lipaní oáze se situace opakuje, jako by se jednalo o záznam včerejšího dne. Jak se naplňuje odpoledne, vzrůstá velikost sbírajících ryb. Zůstávám neoblomný a nepodléhám mámení vodníka Straširybky. Už jsem ho prokouknul, je to podšívka a poťouchlík. Pořád mne nabádá udělat něco špatně a potom je pozdě napravovat chybu. Zase mi našeptává:„Nahoď si, dyť je to škoda, koukej jak sbíraj." Na druhou stranu se musí uznat, že pokud vydržíte jeho poňoukání, nakonec vás odmění.
Je těsně po šesté hodině a začíná odpočítávání. A už se poprvé majestátně zdvíhá.
Sebere s hladiny malého chrostíčka, co jsem to řek? Ne nesebere, on si ho do té své huby nechá zajet, jakoby loď vjela do tunelu. Pak jen zaklapne a elegantně se ponoří. To je ale macek, ten má hodně přes kilo. Sleduji na hodinkách vteřinovku a po uplynulé padesátce jemně pokládám mušku na vodu asi metr před místo sběru. Mám ho pečlivě zaměřené díky borovici na protějším břehu. Už jen pár vteřin a skoro nahlas odpočítávám 5,4,3,2,1 a je to tady. S důvěrou bere nabídnutou mušku a mizí ke dnu. Hlavou mi běží anglické „God Save The Queen" a pak zasekávám. Tah je na lipana obrovský. Jako koncový návazec mám třináctku z fluorocarbonu, tak si nemůžu moc vyskakovat. Kdesi v hloubce okolo čtyř metrů si snaží ryba vytlouct mušku z tlamy. Prudce naráží hlavou do kamenů dna. V poměru k její velikosti to jsou strašné rány. Asi to musí bolet, ale je to boj o život a můj rytíř to ví. Po pár minutách ho konečně odlepuji ode dna. Mám však za soupeře zdatného protivníka, který to hned tak nehodlá zabalit. Teď změnil taktiku, nechal se vyzvednout do poloviny vodního sloupce a potom prudce podjel loď na druhou stranu. Vytáhnout ho pod lodí zpět na mou stranu nejde, táhne jak buldozer. Potápím tedy prut až po rukojeť do vody a snažím se loď obkroužit okolo špičky. Po chvíli napětí se mi to daří. Ještě že kotvím na dlouhém laně, jinak by už určitě byl omotaný kolem dokola. Potápím podběrák a snažím se nad něj rybu zavést. Je až neuvěřitelné co třináctkový vlasec vydrží. Ještě třikrát mi ryba odjede a naposled dokonce vyskočí z podběráku! Konečně je dobojováno a já si dávám pár loků z placatky na oslavu vítězství. Mlíčák měří přesně padesát tři centimetry a váží jeden a půl kila.
A byl to rekord revíru Storsjö pro rok 2003!