Švédsko - Storsjö - Reportáže

Motto: Věřit všemu je stejná chyba jako nevěřit ničemu.

Zpráva o naší Výpravě na Sever je určena nejen pro rodinu a přátele, ale též pro potřeby Středočeské Vědecké Knihovny Kladno a Veřejné knihovny Lidice; místní organizace rybářů v Lidicích; do prodejny rybářských potřeb T – Sport Petra Podanýho v Kladně; také pro Ondru (vnuka) a jeho přátele a pro cestovní kancelář PEPA.

Autor-děda Mirek považuje za důležité poděkovat všem, kteří se podíleli na přípravě a realizací Výpravy a též při zpracovávání této Zprávy. Jde zejména o manželku Jaří, o členy výpravy dceru Jitku, jejího manžela Aleše a vnuka Ondru; synovce Pavla a Mgr. Bronislavu Hanzákovou s Jaroslavem Volfem z Referenčního centra Středočeské vědecké knihovny Kladno. Doufám, že jsem alespoň na všechny z hlavních na nikoho nezapomněl.
Děkuji pouze ještě za připomínky a návrhy ke konceptům zprávy od členů výpravy. Pokud se autorovi při konečné redakci, nepodařilo uvést všechno do souladu se skutečným průběhem, je to jen důsledek jeho neschopnosti a někdy i pohodlnosti.


I. Příprava výpravy na Sever
Počátkem roku 2005 požádal vnuk Ondra s Jitkou a Alešem dědu Mirka, aby podle možnosti zařadil mezi své úkoly ještě jeden. Jde o činnosti na které Ondra, ani Jitka s Alešem nebudou mít čas nejméně do konce června. Děda ihned souhlasil, že není problém zařadit cokoliv. Splnění však také nemůže slíbit ani zaručit, vzhledem k nedostatku času.
Ukázalo se však, že jde o změnu způsobu výjezdu za rybami a nalezení optimálního řešení. Dříve vozil za rybami děda Ondru a nyní by měl vézt Ondra dědu, ale nemá čas vyhledat vhodné místo pro lov ryb přívlačí ve Švédsku. Předpokládané výchozí podmínky: doprava vlastním autem, možný termín od 1. července s tím, že realizace nebude předmětem dědova úkolu. Cílem však bude také oslavit s dědou jeho 80tiny. Další členové výpravy budou upřesněni později.
Děda nejdříve sestavil koncem ledna 2005 výchozí kritéria pro výběr místa:
1-místo lovu pravděpodobně dobrého braní štik, okounů a candátů v době od 1. do 10. července;
2-vybavenost při ubytování;
3-doprava vlastním autem;
4-dostupnost věrohodných informací o místech a způsobech lovu, místních zvyklostech včetně případných dalších možnostech využívání času během pobytu;
5-informace o dostupnosti vybavení v místě lovu ( loď, echo?, GPS ?, mapy, …?), doporučení pro vlastní vybavení rybářskou technikou včetně oblečení;
6-způsob stravování;
7-počet účastníků 3 až 5;
8-cena, podmínky a záruky případné cestovní kanceláře;
9-dostupnost povolenek na lov.

Čas pokročil a první kroky dědy vedly do Středočeské vědecké knihovny Kladno (www.svkkl.cz), kde získal nejen dostupnou literaturu, ale i základní webové adresy o Švédsku i o Cestovních kancelářích. Seznamování se s nabídkami tím bylo značně usnadněno.

Brzo se ukázalo, že pro žádnou CK není problém vyhotovit a dát k disposici www stránky. Udržování aktuálního stavu však nebylo většinou prováděno. Důvěryhodnost nabídek, starých i několik let, to samozřejmě značně oslabuje. A tak se postupně okruh možných CK zužoval.
Po rozhovoru se synovcem Pavlem o zkušenostech z jeho výpravy na Sever za štikami se nakonec děda rozhodl osobně navštívit vedoucího CK Pepa - Mgr. Zdeňka Edelmanna, aby získal přesnější informace.

Výsledky z jednání, které se uskutečnilo dne 26.2.2005 jsou uvedeny dále:

1-místo lovu kde byl Pavel s CK Pepa velmi spokojen před dvěma lety- brakické vody kolem souostroví Äland - je vhodné hlavně v květnu. Místa vhodná v červenci jsou vesměs severněji. Jedno takové nabízené místo lovu - Storsjö, bylo vzhledem k časově posunutému optimálnímu braní-žravosti místních ryb koncem června-počátkem července . Navíc se nalézá v podhůří pod norsko-švédskou hranicí a má specifický charakter, který oblasti dodávají nenarušené severské lesy, bystřiny a četná jezera. Vody, průzračně čisté, budou sice bez candátů a štiky s větší pravděpodobností na soukromém revíru, který byl prý zarybněn i z jihočeské Jordánské líhně u města Tábor. Vzhledem k charakteru vody v okolních řekách, je použitelná především lehčí přívlač, menší jemné třpytky, tenký vlasec atd. Štiky možno lovit všemi způsoby – základní informace lze získat u vedoucího campingu. Vlastní vybavení včetně umělých nástrah bude ještě nutno upřesnit případně vypůjčit od Pavla nebo doplnit.

2-doprava – vlastní automobil jako optimální řešení pro vícečlennou výpravu;

3-loď-veslice je součást pronájmu chaty, motorovou možno půjčit u vedoucího tábora. Podrobná mapa- je součástí pronájmu. Echolot, ani GPS prý nejsou nutné.

4-oblečení normální i do deště a něco teplého, neočekávat velká vedra, obutí - pohory a pro chůzi v dešti či ve vysokých vrstvách mechu či lišejníků gumovky. Do vody prsačky a pod. Sníh mizí až v polovině června.
.
5-stravování. doporučeno vlastní vaření z přivezených zásob. Je však také možno objednat u vedoucího kempu švédské speciality, kupř.k večeři sobí nebo losí pochoutky a pod. K pití nekupovat pivo ani jiný alkohol (velmi předražené), jedině přivést s sebou, jen prý pozor na clo!

Podle zkušeností dědy se osvědčilo s Pavlem a jeho dvěma přáteli, při výpravě za rybami do Norska, že každý účastník byl povinen přivézt a postarat se o stravování pro ostatní alespoň jeden celý den.

6-případné zvýšení počtu účastníků je možno provést dodatečně před odjezdem;

7-trajekt – doporučeno využít spaní v kajutě. Pro objednání byly s Ondrou dohodnuty: termín, doprava autem, místo pobytu a počet pro spaní v kajutě trajektu 4 osoby. Nabídka, její upřesnění, zaplacení zálohy, zaplacení doplatku a získání všech podkladů od CK, proběhly bez závad. Definitivní složení výpravy bylo dohodnuto v květnu. Další příprava už byla záležitostí všech účastníků výpravy a postupného upřesňování detailů.


II. Cesta tam.

1. den-pátek – odjezd
Teploty vzduchu a vody ještě nezačal děda měřit.
14:09 hodin - odjezd Lidice - Cínovec - Drážďany – Rostock – 21:15 hodin nalodění na trajekt – tachometr 653 km - zaparkování na palubě pro osobní auta – spaní v kajutě – 05:15 hodin budíček – 06.15 přistání Trelleborg – 155 km; autem a trajektem celkem 808 km.
Cestou přes Německo jsme několikrát projížděli velmi intenzivním deštěm.Bylo nutno výrazně snížit rychlost a i nejrychlejší stěrače měly problémy udržet průhlednost. Postupně déšť slábnul a příjezd k trajektu jsme ani nemuseli moc hledat.Hlavní poučení z prvního dne výpravy jsme získali až na trajektu. Ukázalo se, že před ulehnutím v kabině je účelné ověřit zda v zaparkovaném autě není připojen nějaký spotřebič a že je také užitečné si zopakovat a zapamatovat trasu mezi kajutou a autem: výtah - číslo paluby, na které je zaparkované auto, včetně nejvhodnějšího vchodu. Jen tak se vyhnete nečekanému šoku a následnému stresu, nebudete-li respektovat budíček a zaspíte v kajutě. Výše uvedené není nutné, pokud mezi členy výpravy máte členy, kteří šoky i stresy milují a dokážou je bleskově řešit. Naši Aleš,Jitka a Ondra to dokázali. Během necelých 4 minut před povinným odjezdem z trajektu zjistili, že centrálně zamknuté auto nelze ovladačem odemknout, protože autobaterii vybila zapnutá lednička. Samozřejmě současně nefungovalo ani normální startování. Po několika pokusech až od pátého spolucestujícího stojícího za námi v řadě se podařilo Alešovi vypůjčit startovací kabely a nalézt s Ondrou místa + nebo - kde je nutno připojit startovací kabely po demontáži krytu baterie. Dále se podařilo od nejblíže vlevo stojícího dalšího spolucestujícího získat pochopení, aby také sejmul kryt své baterie a pomohl nastartovat naše nepojízdné auto. Z časové reservy do nutného odjezdu z paluby v naší řadě hrozivě rychle mizely vteřiny. Teprve, když jich zbylo maximálně několik desítek - motor naskočil. Ani jsme nestačili, všem solidárním alespoň podáním ruky poděkovat.
Kryt Aleš přimontoval až na prvním místě možného zastavení na dálnici za Trelleborgem, ale to už dávno začal druhý den výpravy.

2. den-sobota-příjezd do Fiskecampen Storsjö
06:25 odjezd z Trelleborg – Malmö – Lund – Mora – Särna – Ljungdalen – Storsjö
20:45 hodin příjezd . Celkem ujeto 1205 km.
Byla využita trasa, doporučená Cestovní kanceláří PEPA, vyznačená na přehledné mapě Švédska.
Až na poměrně dlouhou trasu bylo cestování autem velmi příjemné. Zatáčky, i na postupně užších silnicích jsou stavěny tak mírně, že není třeba ubírat plyn či dokonce řadit. Udržet průměr 100 km/hod i více není problém. Největší výhodou tohoto způsobu dopravy byla možnost společně probrat nejrůznější témata, na která málokdy zbývá dost času při vzájemných návštěvách či jiných rodinných setkáních. Děda tuto příležitost plně využil k vyzpovídání hlavně Ondry o jeho nynějším pracovním působení, systému hodnocení pracovního výkonu a odměňování i předpokládaných výhledech. Zajímavá byla také výměna názorů členů výpravy na různá témata, jako o renesanci rozvoje jaderných elektráren, využívání volného času ve volných dnech nebo výměna informací o významných místech kolem kterých se projíždělo atd.
Přesto, že hlavním cílem výpravy byl lov dravých sladkovodních ryb, bylo využito příležitosti a cesta na Sever přerušena alespoň ve dvou místech, odbočením z vytýčené trasy do měst Lund a Mora. Odbočení nutná nejen pro doplňování nafty, nejsou do textu zahrnuta.

Lund – 1. přerušení cesty na jihu Švédska.
Nejstarší obchodní město Švédska s 90ti tisíci obyvatel. Pozoruhodnou památkou je zejména Dóm, jehož věže jsou vidět už z dálky. Byl postaven v 11. až 12. století ( stavba trvala 100 let, ale ve srovnání s katedrálou sv. Víta na pražském hradě byla realizovaná nesrovnatelně rychleji ). Je nejstarším a nejvýznamnějším románským kostelem ve Skandinávii.
Kryptu, prý nejzachovalejší část kostela, jsme však nenavštívili vzhledem k dobrovolně zvolené povinnosti cestovat co nerychleji na Sever. Místa kolem Dómu a centrum historické části města jsme během hodiny pouze proběhali a zdokumentovali. Město nikdy nebylo bombardováno během obou světových válek, jako ostatně všechna švédská města. Všude je zřejmé, že ani prostředky na údržbu nevyvolávají žádné problémy.
Pouze odpadky kolem koše na psí exkrementy ještě nestačili uklidit. Bylo teprve 07:22hod a navíc v sobotu a skoro v nejjižnější části Švédska. Později na Severu jsme viděli něco jiného, i když možná nejen ve srovnání s našimi poměry, přehnaného.

Mora – 2. přerušení cesty
V roce 1521 se zde pokusil Gustav Vasa získat místní obyvatele pro povstání proti nadvládě dánské královny Kristýny II. Rozvážní mužové to odmítli a zklamaný Vasa si potom připnul lyže (asi to není správný termín - určitě nešlo o běžky, ani běžkové vázání) a před Dány se pokoušel utéci přes norskou hranici. Mezi tím si to ale rozvážní mužové rozmysleli a poslali za ním dva spolehlivé, kteří ho dohnali a přivedli zpět.Tím byl zahájen vítězný boj za nezávislost Švédska a jeho královský trůn byl potom pevně držený v rukou tohoto rodu, prý více jak 400 let. Běh budoucího krále zakladatele rodu Vasů připomíná lyžařský závod Vasův běh, který se koná každoročně od roku 1922, kdy se zúčastnilo 119 lyžařů. Start je v zimním středisku Sälen, cíl v městě Mora. Trať měří cca 89 km. Čas nejlepších účastníků – cca 4 hodiny. Jak dlouho utíkal budoucí král jsme nezjistili.
Roku 1994 bylo v cílovém městě otevřeno museum, u kterého jsme se zastavili a fotografovali především model trasy závodu. V současné době se závodu zúčastňuje přes 10.000 účastníků. Náš národ takového krále a navíc sportovce nemá. Náš tehdejší král Ludvík Jagelonský sice také utíkal, ale před Turky, na koni a při tom se utopil u Moháče. Máme však Jizerskou padesátku! A v Krkonoších někdy i víc.

Jinak jízda na sever probíhala prakticky bez odboček a teprve posledních 100 km jsme byli nuceni snižovat rychlost. Silnice se začala zužovat a vedla zajímavou podhorní planinou pod norsko-švédským pohořím ještě se zbytky sněhu. Povrch vozovky se postupně měnil z betonu či živice v prašný a po dešti i kluzký, s nečekanými výmoly. Střet s losem či sobem byl však málo pravděpodobný, protože les nebyl nijak hustý, naopak průhledný a hlavně světla neubývalo. Začala se však hlásit únava a děda usínal. Řidiči se častěji střídali. Dvě odbočky a nutnost snížit rychlost způsobila, že čas, přepokládaný v iterináři CK Pepa, byl trochu překročen.
Všichni členové výpravy uvítali, když se konečně objevila výrazně značená odbočka do tábora Fiskecampen Storsjö. Bylo 21:25 hodin, Ohlásili jsme se v recepci a s majitelem i klíči odjeli k chatě, kterou jsme převzali v dokonalém stavu a s vybavením dokonce překonávajícím deklarované cestovní kanceláří. Po vybalení potřebných i nepotřebných věcí a po dědou provedeném ve 22:30 hodin prvním měření teploty vzduchu 14,5°C a vody 16.5 °C jsme na molu pod chatou pozdravili zdejší jezerní božstvo úlitbou-Vizovickou pálenkou, a připili na zdar našeho pobytu. Odesláním SMS-ky jsme pozdravili manželku-babičku. Později se potvrdilo, že spojení s domovem funguje a nejen k posílání pozdravů, ale i k řešení složitějších, někdy skoro havarijních situací. Dosti unaveni přece jen dlouhou cestou, ( autem celkem 653 +1205 = 1858 km a průměrnou rychlostí 86,42 km/hod ), nezapočítáno 155 km, kdy s námi auto odpočívalo na trajektu.
Po půlnoci, stále za světla, všichni ulehli s pečlivě zatemněnými okny, kromě dědy, který nezatemňoval a okamžitě usnul.
A výpravě tak začal třetí den.


III. pobyt v rybářském tábořišti Fiskecampen Storsjö

3. den-neděle
05:50 Budíček pouze pro nestaršího člena výpravy – dědu. Nemohl se dočkat. Za půl hodiny odešel s novým Ondrovým prutem k molu pod srubem, aby ho vyzkoušel při vláčení. Již první pokusy ukázaly– mělká čistá voda, všude kolem moc trávy . Potom dále po břehu, tráva přestávala. Dno kamenité s kořeny od stromů. Zkoušeny různé vláčecí nástrahy včetně cyankáli, mepps atd. Voda sice bez trávy,ale také bez záběru a i bez vázky. Pouze zjištěny náznaky přítomnosti malých rybek. Nikde ani nejmenší zalovení. Potvrzuje se, že bez informací od zdejších lovících, není přípustné ztrácet čas hledáním ryb jen vlastními silami.
08:30 zbytek výpravy ještě spí. Děda po snídani vypsal ze slovníku švédské názvy ryb a po deváté hodině odešli s Alešem upřesnit další pobyt s majitelem kempu panem Boss - em Lund-em.
Domluveno, že člun s motorem bude k dispozici od úterka poledne. Okamžitě však máme k dispozici 2 horská kola, jednu kanoi, dvě pádla a jednu veslici u mola pod chatkou s vesly.
Nad mapou jsme byli seznámeni s místy kde a co je možné lovit. Doporučených míst nebylo na šest dnů!!!!! Hrubým odhadem by sotva stačil měsíc možná víc. Také nás upozornil, že před námi zde byla skupina Poláků, která se úspěšně věnovala chytání štik. Předali jsme pozdrav od CK Pepa a několik plechovek Plzeňského Prazdroje a s překvapením jsme vzali na vědomí, že ve zdejší pivotéce mají také „ceské pivo“ Brněnský Staropramen.
Rychle jsme se vrátili.Máme málo času a proto dopoledne vyrazili děda, Aleš a Jitka nejdříve na soukromá štičí jezera, která jsou táboru nejblíže. Ondra zatím vůbec nevstal. Nebylo mu dobře, bolest v krku s horečkou a tak výhody pronajaté chatky byly využity na 100%. Mohl ležet v samostatné, od ostatních oddělené, místnosti.
Dolní štičí jezero bylo snadno nalezeno i místa se štičími šupinami, ale štiky se v těchto hodinách nenechaly vyprovokovat, asi čekali na večer, kdy prý hlavně berou. Pouze Aleš se ochotně obětoval a napodobil štiku při vyprošťování uváznuté meppsky. Bylo to prý příjemné vykoupání v 16 °C průzračně čisté vodě, ale hlavně se na háček nechytil a meppska byla zachráněna.
Žádný úlovek a přesto čas nebyl promarněn. Poprvé mohl Aleš zkusit držet vláčecí prut a podle dědových názorných instrukcí začal rychle zvládat a využívat vláčecí techniku. Vše zdokumentovala Jitka.Ondra se zatím „doma“ léčil.
Po návratu připravila Jitka chutný salát z dovezených vegetariánských zásob a bylo rozhodnuto, že zatím co bude děda odpočívat, provedou Aleš s Jitkou na kolech průzkum možného příjezdu autem, včetně průzkumu přístupových sobích nebo od koho vyšlapaných cestiček k západním asi 7 km vzdáleným místům, údajně se pstruhy a lipany na řece, přitékající do jezera.Cestou tam na kole šokovaná Jitka, ani nestačila na lesní pěšině vyfotografovat rozvážně přes cestu přecházejícího obrovského losa.
Po návratu odvezl Aleš autem Jitku,dědu a i Ondru, který už nechtěl déle čekat s uzdravováním, na překrásná místa při, ale i v někdy bouřlivě někdy klidně plynoucí řece. Během vláčení bylo občas možno zahlédnout nevelké spíše menší pstroužky či lipánky. Zřejmě čas jejich braní ještě nenastal.
Po třech hodinách, ke konci již únavného vláčení v prohledávané křišťálově čisté vodě, ani ťuk. Opět nic nepomáhalo měnit woblery, rotačky, meppsky či twistry. Spíše to vypadalo, že jsme ryby postupně rozehnali do úkrytů, které by snad mohl znát místní znalec, který by sem samozřejmě přicházel vícekrát než jednou za život a hlavně s jinou technikou. Alešem udržovaný ohníček uvítali všichni, protože chemické prostředky proti komárům zůstaly v autě.
Návrat „domů“ přes dolní soukromé štičí jezero, byl také bez úspěchu – pouze byla opět nalezena další místa se štičími šupinami. Večeři připravila Jitka z dovezených zásob a v mrazáku zapomenutého filátka - nic moc - asi z nedorostlé štičky.
Sen, že nebudeme vědět co s rybami se rychle měnil, ale ještě jsme se nevzdávali.

4. den-pondělí
06:00 budíček, ale pouze děda, který vyběhl s Minoltou do okolí dřevěné chaty.
Chceme se vypravit lovit lipany a pstruhy na soukromé jezero, kam máme také povolenky, ale kde můžeme pouze lovit metodou chyť a pusť, čili všechno co se chytí je nutno zase vrátit do vody. Jitka protestuje a prosí abychom radši něco ulovili a nemuseli to vracet - to by považovala za nezodpovědné mrhání vzácným časem, když naše nemohoucnost nás žene do rybího hladomoru.
Nakonec bylo tedy dohodnuto, že děda, Aleš a Ondra půjdou ještě vyzpovídat vedle ubytované sousedy – skupinu čtyř Švédů, kteří sem přijeli a jezdí se Škodou Oktávií ve čtyřech, každý den jinam.Ukázalo se, že také loví, ale pouze s muškařským vybavením. Jsou čtyři a soutěží mezi sebou. Většinou co chytí – pustí, každý den na jiném místě v bližším i vzdálenějším okolí.
Přívlač, ani štiky nepovažují za pravou rybařinu !!!. Ale přesto také vzpomínali na Poláky, kteří tady před námi byli a prý odvezli moc štik.Nic jiného nechytali. Ani se tomu nechce věřit.
Také vzpomínali na svoji příhodu, kdy na řece Ljungan, vytékající ze zdejšího jezera chytili při muškaření pěkného lipana. Při jeho zdolávání za ním vyrazila obrovská štika, urvala ho i s muškou a zmizela s ním i s kusem muškařské šňůry.
Ve shromažďování informací jsme potom pokračovali znovu na recepci s obecným výsledkem – chytat hlavně večer. Teprve po odchodu jsme si uvědomili, že během našeho pobytu zde večer trvá velmi krátce. Vůbec nenastává tma, protože soumrak ihned přechází ve svítání.
Děda si po obědě šel trochu zdřímnout, aby na rybách neusnul.
Aleš s Jitkou mezi tím odpluli v kanoi prozkoumat bobří říčku přitékající ze severozápadu a Ondra s prutem na přívlač, odešel na lehko opět na soukromé štičí jezero. Asi za dvě hodiny dědu probudil neobvyklý hlahol a křik.
Aleš s Jitkou se vrátili jako z kanadských pustin s vybělenou losí lebkou a náručí přehlodaných severských březových polen, které tam s do hladka ohlodanou kůrou zanechala velká kolonie bobrů. Žádného však nezahlédli, asi proto, že podle literatury pracují zejména v noci.
Současně se vrátil Ondra od dolního štičího jezera také s vítězným pokřikem. Chytil štiku, kterou pustil, protože to byla 1. zdejší ryba. Další dvě mu utekly, protože bez podběráku měl potíže. U nás na našich vodách by to bylo proti rybářskému řádu. Ondra si to ale mohl dovolit. Byl ve Švédsku a měl k disposici dědou připravené vybavení pro přívlač: prut+naviják+pletená šňůra pevnost v tahu přes 20kg s jediným speciálním uzlíkem na obrtlíku, který umožňoval bleskovou výměnu všech přivezených umělých nástrah a navíc na zdejších vodách jsou prý dovoleny všechny způsoby lovu.
Po brilantně a rychle Jitkou uchystaném obědě začala příprava zájezdu na dnes všemi doporučovaná místa asi 25 km jihovýchodně od tábora na řece Ljungan.
Při odjezdu se Aleš ještě omlouval, že tentokrát s Jitkou nestačili provést průzkum na kolech a že mohou nastat problémy.při hledání doporučeného místa s parkovištěm, řekou a rybami.
Za cca půl hodiny se to potvrdilo. Za dalších 20 minut jsme zaparkovali na paloučku, ne na parkovišti jak bylo doporučeno, ale u lesní cesty. Necestou severským lesem jsme všichni vyrazily směrem k řece vedeni hlavně hukotem peřejí. U prvního říčního ramene – velké rozlitiny zůstal děda s Ondrou, aby zde postupně vláčením prohledávali čisté jiskřící vody. Stále bez jakéhokoliv náznaku zalovení ryb.
Jitka s Alešem odešli proti proudu řeky, aby případně našli další vhodná místa. Nikde zde nejsou cesty, pouze někde zvěří vyšlapané klikaté stezičky. Kolem dokola jen severský les.
Aleš s Jitkou se za 20 minut vrátili, aby dědu a Ondru odvedli k novým vyhlédnutým místům
A stal se zázrak. Netrvalo dlouho a Ondra vyprovokoval nádherného pstruha na dvojdílného woblera (plovoucí mírně potápivá štička Rapala). Unavený děda přenechal Alešovi svůj prut a ten za chvíli chytil také pstruha na meppsku Black Fury č.2. Byla to jeho první ryba a tak přes protesty Jitky ho pustil jako nastupující rybář, s morální jiskrou.
Čas rychle ubíhal a Ondra se stal nejúspěšnějším lovcem dne. Vyprovokoval a zapřáhl nejdříve dalšího , snad ještě krásnějšího pstruha a potom lovící štiku 71 cm. Zdolal ji prakticky bez podběráku a potvrdil tak kvalitu svého vybavení, ale také potvrdil že nejezdil na ryby s dědou nadarmo.
Úspěšný den byl zakončen na molu pod srubem konečně s rybami a odesláním pozdravu manželce.-babičce, která ho potom levněji rozeslala dále. Odchod do postelí nastal teprve po uložení naporcovaných ryb do lednice kolem druhé hodiny dne 5.7 za plného rozbřesku, čili v noci, která zde vlastně není.

5. den-úterý
Voda 16 °C; vzduch 8 °C v 06:00, 20 °C v 08:00
Budíček 06:00 hod pouze pro dědu, který odjel na kole do osady Storsjö, kde našel především dřevěný kostelík z roku 1845. Zřejmě není jediný tohoto typu ve Švédsku, protože K. Čapek ho má také nakreslený ve své knize Cesta na sever z roku 1936. Ale v těchto místech prokazatelně nebyl. Dále děda fotografoval školu, ve které už začaly prázdniny. Také dětské hřiště bez dětí a knihovnu, obchodní středisko s benzinovou pumpou, roztroušená stavení severského typu a farmy s koňmi případně ovcemi. Avšak po návratu zjistil, že do některých záběrů nastrčil část svých brýlí, které držel při fotografování v ruce a některé záběry byly s nevhodně nataveným barevným režimem. Důsledek: bude nutno návštěvu opakovat.
Jitka, Aleš i Ondra vstávali kolem 11 hodiny a po snídani odešli děda, Aleš i Ondra vyzvednout klíče a motorové palivo pro loď s motorem. Po vyslechnutí pokynů, jak snadno spustit motor od pronajímatele se vrátili a celá výprava s pruty i veškerým dalším vybavením včetně buzoly, dalekohledu a záznamové techniky, se nalodila. Ukázalo se, že žádný člen ještě takový motor nespouštěl. Bez předsudků se spuštění ujal Ondra.
Přesně podle instrukcí ani po cca 20ti minutách motor nenaskočil a tak Aleš odešel pro samozvaného instruktora do recepce a ten samozřejmě slíbil, že za chvíli přijde. Cestou zpět však Aleš viděl něco co ho skoro šokovalo: na lesní cestě pobíhal s doprovodem lovecký pes vedoucího tábora. Vykonal svou potřebu. Doprovod-chlapec exkrement ihned uložil do igelitu, aby ho při návratu vyhodil do táborové popelnice. Na jihu Švédska jsme viděli trochu jiný přístup v sobotu ráno v neuklizeném parku. Později byl děda svědkem jiného severského chování na jezeře, ale o tom později.
Za cca půl hodiny se instruktor objevil a motor asi po pěti pokusech donutil naskočit.
Příčina: motor nesnášel jemné a citlivé zacházení. Surové, necitlivé a bezohledné, jsme začali považovat za přirozené. Obava, že spouštěcí šňůra praskne se naštěstí nepotvrdila a náhradní pohon - vesla, jsme nemuseli na výpravě za velkými štikami použít.
Za necelou půl hodiny jsme dorazili k doporučenému místu mezi dvěma ostrůvky na pokraji srázu hlubokého 25m. Údajně z této hlubiny vyrážejí obrovské štiky za rybičkami, které se zde na mělčině vyhřívají a učí se vzájemně sežrat.
Brzo nám křišťálově čistá, průzračná, vlastně kojenecky čistá voda umožnila zjistit, že žádné rybičky zde nečekají. Zřejmě zatím. Asi někde jinde čekají na večer.
Unaveni bezúčelným vláčením všech možných i nemožných nástrah, využili Jitka s Alešem příležitost a bez plavek se vykoupali ve 16°C vodě, kterou označili jako křen a ne jako břitva, zjištěnou bez měření doma pod Zlatým kopcem v Krušných horách. Ondra ani děda tohoto blaha nevyužili.
Nakonec Ondra pomocí převzatého „ přirozeného“ způsobu, spustil motor a celá výprava se vrátila z první zkušební jízdy. Pokud tam nějaké ryby byly, tak po našem vláčení se asi přesunuly jinam. Schází nám tady ti Poláci, od nich by se informace maximálně hodily. Přesto se hodláme večer vrátit a navázat na polské drancování zdejších vod. Stále se nám nechce věřit, že by všechny štiky odsud odvezli.Po návratu šel děda odpočívat po ranních ( na kole ) a poledních ( na lodi ) jízdách, aby byl připraven na večerní lov velkých štik.
Aleš s Ondrou si odskočili na soukromé štičí jezero zjistit aktuální stav žravosti tamních štik.
Ondra chytil pěknou štiku, ale při vylovování ji upustil ne pustil !!! Opět šel příliš na lehko, bez podběráku i bez náhradních nástrah.Vrcholným zážitkem dne byla večeře-oběd připravené Jitkou podle kuchařské knihy vynikajícího znalce pana Štěpničky z Vodňan, zkušeného kuchaře jídel z jakýchkoliv ryb sladkovodních i mořských. Použila minulou noc ulovené pstruhy ( 3,5 kg ) připravila je upečené na sádle se šťouchanými bramborami a osmaženou cibulkou, podle Hynka z Modrého dolu v Krkonoších. Vše postupně zalévané Rýnským ryzlinkem z moravského Mikulova nemělo chybu!!!!!!!
Večeře-oběd probíhala na verandě našeho dočasného domova, při azurové obloze, zářícím slunci a 25°C s výhledem na jezero. Pohodu narušilo pouze vyzvánění Jitčina mobilu. Volala dcera Terezka ze skautského tábora SOS – volala z týpí kde má už promočený i stan postavený uvnitř, protože už třetí den bez přestání prší-leje. Všechno má mokré, nemá suchý ani kapesník a začíná být nastydlá. Ihned nastoupilo stresové komando, které se opět zaradovalo a během 20 minut nalezlo řešení a Terezka se uklidnila. Členové výpravy si pouze uvědomili jak rozdílné může být počasí prakticky na stejném poledníku.
Ani se nám nechtělo vyjíždět za velkými štikami, ale vědomi si své zodpovědnosti za splnění hlavního cíle výpravy-lovit dravé ryby, umožnilo překonat i tuto nechuť.
Děda, Aleš a Ondra nakonec odpluli ( Jitka účast odmítla) do stejných míst, kde jsme byli dopoledne a kde sice už nastal večer, ale pouze podle údajů na ciferníčku hodinek. Slunce stále nad obzorem i když se blížila 22:00 hodina. A opět se opakovalo něco, co už jsme zažili na přítoku do jezera. Na hladině sbírající lipánky jsme vláčením všech možných i nemožných nástrah rozháněli neznámo kam. Žádný se ani nepokusil zalovit a štiky zřejmě stále ještě nevzaly na vědomí, že je večer.
Nepomohla ani snaha dědy dále měnit taktiku či nástrahy. A tak stále platí, že nemá cenu ztrácet čas experimentováním či hledáním vhodných míst motorovou lodí bez věrohodné informace.Vzdálenosti do míst na východní straně hlavního jezera jsou pro pomalou loď neúnosně daleko a hlavně podrobná informace o zdejších způsobech lovu přívlačí na jezeře z lodi není a během našeho krátkého pobytu ani nebude dostupná. Při návratu bez ryb bylo rozhodnuto vrátit člun i s nevyužitým palivem a pokračovat ve vyhledávání míst, dostupných v okolí autem, na kole a hlavně pěšky.


6. den-středa
05: 25 vzduch: 6°C, voda: 10°C
Děda v 06:15 odjel na kole opět směrem ke kostelíku. Už z dálky bylo slyšet hukot nějakého motoru. Zvuk vycházel z polí za kostelíkem. Zdálo se, že někdo připravuje krmení či co pro farmářské potřeby zvířat, ale děda brzo poznal, že je to nesmysl.Ovce či koně se v rozlehlých loukách napasou sami a nepotřebují pro sebe žádnou přípravu krmení.
Po příjezdu za kostel bylo všechno jasné.Osobní auto Volvo s velkým vlekem přivezlo motorovou trávní sekačku na které se vozil šofér a sekal „anglický“ trávník kolem kostela, uvnitř i mimo jeho nízké okrasné ohrazení .Posečenou trávu ihned sbíral do sběrného koše a postupně vysypával na valník. Výsledek: uklizený, posečený trávník kolem kostela. Radost pohledět.Děda nechal stát nezamčené kolo u dvířek ohrádky a šel navštívit kostelík, který byl otevřen na obou vstupech jižním i východním, vybaven prostě protestantsky. Během návštěvy kostela byla posekaná tráva uklizena i odvezena. Všude čisto, nikde žádné odpadky a uvnitř kostela ještě čistěji, jak říkávala maminka dědy, cukr z podlahy by se tam mohl lízat. Po návratu dědy bylo dohodnuto:
- vrátit loď s motorem, klíče a nepoužité palivo;
- Aleš s Jitkou odvezou dědu s Ondrou na sever, aby prověřili snadno přístupný rybářský revír nad i pod mostem severního přítoku Storån;
- Aleš s Jitkou dále prozkoumají přístup k „jezírkům“, doporučeným v recepci - štikovému a pstružímu na východě velkého jezera a pravděpodobně pěšky dostupným s levé strany od silničky, kde by se dalo zaparkovat.
Vše proběhlo podle plánu. Loď byla vrácena. Průzkum úspěšně proveden a po večeři-obědě štika na sádle se smetanovou omáčkou jsme odjeli všichni k vyhledaným „jezírkům“ na večerní lov. Auto jsme zanechali u silničky a za poměrně krátkou dobu se před námi otevřeli průhledy na rybářský ráj. Ukázalo se, že na procházku kolem „jezírek“ by nestačil ani den. Dojít k jejich přítoku také nepřicházelo v úvahu. Podrobnosti na mapce o charakteru okolí neumožňovaly riskovat.
Děda po příchodu na břeh odmítl lovit, předal prut Alešovi, přestal mluvit a sám tiše polosedě pololeže ve vonícím mechu pozoroval jiskřící průzračnou vodní hladinu ve které se zrcadlily okolní stromy i slunce s oblohou. Na komáry si zatím ani nevzpomenul. Ještě, že Jitka tentokrát už nezapomněla a vzala sebou vynikající kontraprostředky, neboť komáři nás brzo začali přesvědčovat, kdo je tady Pánem. Dokud je člověk - vetřelec bez pohybu a nerozpohybuje při břehu bujně rostoucí keře vrbiček, brusinčí či trav a nevím čeho ještě a slunce je ještě vysoko nad obzorem, jde komáry přehlížet, ale potom nepomůže ani útěk. Snad by pomohlo potopit se pod vodu. Děda potom přece jen ještě zkoušel v prsačkách vyprovokovat jakoukoliv rybu, ale chůze po kamenitém dnu s různě rozmístěnými velkými kameny až balvany a někdy tak kluzkými a ještě stále hlouběji posazenými v čisté vodě poměrně daleko od břehu. Pokusy náhle přerušil, když po úkroku jen s námahou udržel rovnováhu, aby zabránil hornímu přívalu vody do svého zatím uvnitř suchého vysokého obutí. Okamžitě odmítl další prolovování. Vrátil se na břeh k plápolajícímu ohni, kterému se komáři zdaleka vyhýbali.
Přesto byl Ondra opět nejúspěšnějším lovcem i když mu několik štik uteklo zpět do vody. Nedal se přesvědčit, že by měl chodit s podběrákem a případně také měnit vláčecí nástrahy nebo alespoň přibrousit ztupené trojháčky. Nakonec jsme se opět příjemně unaveni vrátili s jednou bratelnou štikou kolem 1 hodiny. Kostelní hodiny ukazovaly 24,45. Začal sedmí den naší výpravy.

7. den-čtvrtek – Den 80tých narozenin dědy
06:00; Tvz = 8°C ; (14:45 hod)= 21°C Tvo = 10°C;
Děda pozoroval dvě postavy na lodi s kterou pozvolně popojížděly u protějšího břehu jezera, zřejmě podle šňůry natažené mezi dvěmi zakotvenými bojkami. Možnosti dalekohledu vzhledem k vzdálenosti nedovolily rozpoznat, jak velké a jaké ryby házeli do lodě. Netrvalo dlouho a loď se vracela nejen s rybami, ale i se šňůrou a bojkami. Pro dědu to byla příležitost k seznámení se s dalším způsobem lovu ryb na švédském jezeře.
Při běhu s fotoaparátem k místu přistání však pouze zahlédl jak na trakaři všechno odvážejí do typického severského červeně natřeného domečku. Ostych mu nedovolil, doběhnout za nimi, aby je vyzpovídal. Jednak se styděl za svoji jazykovou vybavenost ( rusky zde nikdo nemluví, angličtinou by nedokázal vysvětlit co vlastně chce) a u nás je tento způsob lovu zakázán. Používají ho jen pytláci v noci. Věděl pouze, že v Rusku je to běžně používaný způsob, podrobně popsaný v každé ruské rybářské příručce.
Netrvalo dlouho a ke břehu se blížil další člun. Tentokrát opatřený vysokými borty a dvojčlennou posádkou: Najel přímo na břeh asi 50 metrů napravo od mola. Mladší z posádky vyskočil na břeh a začal něco, co na Orlíku, Lipně, či jiných našich zarybněných vodách děda nikdy neviděl. Začal sbírat větrem ke břehu naváté nečistoty, ne však odpadky jako různě barevné pet či jiné láhve s kusy všelijakého polystyrénu,igelitů,různě barevných umělohmotných hnusot či rozlámaných zbytků nábytku či jiného svinstva pokrytého zelenou břečkou sinic či čeho, ale větve a větvičky a házel je do lodi. Nic jiného nenašli.
Ostatní členové výpravy ještě spali a tak děda odjel na kole po cyklostezce severovýchodním směrem k soukromému lipanímu jezeru, kde se také chytá chyť a pusť. Nedojel, nestačil by se včas vrátit.
Takto se ještě zúčastnil společné snídaně po které všichni odjeli autem západním směrem pod most přes nádhernou bouřící bystřinu, přitékající přes balvany do velkého jezera.Pod mostem na rybářském tábořišťátku jsme nechali stát auto a po proudu se snažily vláčením vyprovokovat k zabrání jakoukoliv rybu. Švéd – muškař ryby pouštěl.Pro nás se opakovala situace z prvního dne.Muškařské vybavení jsme neměli a naší vláčecí technikou jsme zřejmě ryby stále jenom plašili. Neuspěl ani děda, který zkoušel prolovit pomoci dřívka, průhledného plovátka a severských žížalek co největší vodní plochu. Opět bez záběru.
Jitka s dědou se vrátili do tábora a Ondra s Alešem se ještě zastavili na štičím soukromém jezeru. Ondra přinesl štiku, která mu urazila lopatičku na zatím nejúspěšnějším wobleru. Konečně bude donucen vyzkoušet i jiné dosud zahálející umělé nástrahy.
Jitka mezi tím připravila slavnostní oběd-večeři k 80tinám dědy-štiku na sádle s cibulkou,opečené brambory ve slupce a šampaňské. Při slavnostním obědě poprvé začalo pršet a hodně. Zřejmě pro štěstí.Všechno kolem vonělo.Ve 20:00 hodin kdy už dávno nepršelo nastal odjezd všech členů výpravy 25 km vzdálený pravý břeh řeky Ljungan, vytékající z jezera na jeho jihovýchodní straně.Úspěšný lov i místa byly zdokumentovány digifotoaparáty. Ne však útoky komárů či jejich hukot. Pokud jde o jejich nenasytnost skoro nejde.popsat.
Ondra chytil štiku 68 cm. Aleš okouna 30 cm. Po cestě tam a zpět se při silnici procházel sob a jednou dokonce ve zvládnutelné vzdálenosti přeběhl přes silnici los. Stačilo jen trochu přibrzdit. Naše auto by ho asi nepodjelo. Vše proběhlo tak rychle, že se zase nikdo nepokusil o zdokumentování. Nelitovali jsme, naopak všichni jsme uvítali, že nedošlo ke střetu
Po návratu ve 24:30 hodin, vykuchání a vložení ryb do lednice, uložení fotografií do počítače a odeslání SMS, celá výprava ulehla ve 01:45 hodin. Skončil den oslav dědových 80tých narozenin a začal poslední 8.den, kdy bude možné ještě lovit.

8. den-pátek
06:00 hodin opět slunce a průzračně čistá obloha.
Děda pozoruje, s dalekohledem i bez, kachní rodinku 2+4 káčátka. Učili se potápět, hledat něco k snědku a proplouvat kolem mola. Nadále nikde žádné zalovení. Hladina jezera jako zrcadlo.
Zatím naše výprava nestačila využít povolenky na soukromé lipaní jezero, kde se chytá chyť a pusť. Musíme to napravit. Dnes je poslední den, který můžeme ještě věnovat rybám. Po snídani proto odešel Aleš vyzvednout „plovoucí křeslo“ a ploutve bez kterých nelze vyplout na lipaní jezero, kde dno může být 20m, možná i více, pod hladinou. Děda mezi tím zkontroloval a připravil pruty včetně nástrah, hlavně doporučované meppsky Black Furi č.2
Po 12:00 hodině nastal odjez všech členů výpravy. Autem to nepřipadalo tak daleko jako dědovi na kole před třemi dny. Příchod na břeh jezera s loďkou připoutanou na řetězu včetně vesel, byl šokující.
Nikdo z nás nečekal a ani si nedovedl představit, že může existovat něco tak neporušeného, krásného………autor se vzdal možnosti najít a použít slova odpovídající této skutečnosti. Snad to pomohou ukázat některé fotografie či video průhledy, nebudou-li považovány za kýč.
Nenechte se ale zmýlit.
Navíc připomínám, že i na tomto místě může příchozí zůstat i přespat, ale jen tehdy, jestliže neporuší obecně platnou zvyklost: jeden den pobytu, nerušit ani nepoškozovat okolní prostředí a při odchodu zanechat místo v původním neporušeném stavu bez jakýchkoliv odpadků. Co dělat při případné návštěvě soba, bobra, losa, medvěda čí koho, jsme neřešili.
Takových míst již členové výpravy navštívily několik i když si to vždy tak intenzivně neuvědomili. Nepochybuji o tom, že vzpomínky z tohoto místa dlouho zůstanou uchovány nejen ve vlastní paměti.
Tentokrát pouštění ulovených pěti lipanů nebylo Jitkou odmítáno. Ukončení lovu bylo urychleno nejen hřměním, blesky a hrozivými mraky, ale i strachem z nepřípustně vysoce pravděpodobného nebezpečného úrazu udeřením blesku přes mokré grafitové pruty. Vše se podařilo včas sbalit i naložit. Nastartováni auta již probíhalo za silného prudkého deště a rachot s blesky se už nezdál tak nebezpečný. Při návrat do tábora nás už zase vítalo slunce se svěžím, čistým a vonícím vzduchem.

Ondra, Aleš a děda naposledy odjeli na jihovýchodní stranu jezera Storsjö na levý břeh řeky Ljungan. Opět se prošli s pruty kolem hučící řeky i jejích ramen a klidných zátok. Výsledek přívlačových pokusů: bratelná štika a 2 lipani. Návrat do tábora proběhl bez problémů kolem 01:20 hod. Jitka mezi tím nezahálela.. Uvítali jsme, že k odjezdu zbývalo jen málo: dokončit prakticky hotový úklid, osprchovat se, zaplnit auto Jitkou sbaleným dovezeným vybavením, pečlivě připravenými, částečně i zabalenými dárky a že mohlo nastat rozloučení s táborem i jezerem.

9. den-sobota - počátek návratu domů
02: 10 odjezd z Fiskecampen Storsjö – Stockholm (4hod přestávka) – Malmö (odbočka a návštěva na 1hod ) – Trelleborg – nalodění na trajekt v 21:15, spaní v kajutě do 05:15( budíček) a 06:15 přistání v Rostocku - autem a trajektem 1278 + 155 = 1333km.
Po odjezdu za necelou hodinu jsme byli nuceni přibrzdit a následně i zastavit. Sob pomalu přecházel zprava do leva a naopak až se zastavil na kraji lesa aby spásal kvetoucí lišejníky případně svěží, zelenou trávu. Bylo 03:10 hodin. Naši přítomnost ani fotografování nebral na vědomí a tak jsme se beze spěchu konečně rozloučili s celým švédským Severem. Jako jediná skvrnka při 115 km/hod rychlosti 400km před Stockholmem se ozval Alešův mobil svým naléhavým cvrlikáním: volal asistent Bezpečnostní agentury, která oznámila, že nemůže dále zabezpečovat hlídaný rodinný domek, jednak proto že tam nikdo není a jejich používaný bezpečnostní systém nefunguje, protože už 2 dny má hlídaný objekt přerušenou dodávku elektrické energie a zajišťovací napájení bezpečnostního systému vyčerpalo všechny jeho náhradní bezpečnostní zdroje. Teprve nyní konečně nastala ta pravá stresová chvíle pro výpravu. Ondra převzal řízení auta. Aleš, děda a Ondra se pokoušeli rozluštit příčiny výpadku dodávky el – energie včetně určení kdo za tento stav vlastně zodpovídá. Jitka převzala řešení co s potravinami v nefungující lednici a mrazáku. Nebýt fungujícího spojení s domovem a obětavosti nejbližších doma a i jiných postupně pomáhajících, se podařila situace zvládnout ještě dříve než jsme se přiblížili k naší předposlední odbočce naší cesty - k hlavnímu města Švédska.
Pro usnadnění příjezdu do Stockholmu bylo opět využito mobilní spojení a to s obětavými přáteli, kteří nás bezpečně navigovali nejdříve k Muzeu válečné lodě Vasa, aby ho děda s Ondrou mohli navštívit. O tom, že jde o mimořádnou příležitost se oba přesvědčili během prohlídky.

Loď byla postavena v průběhu 2 let před více jak třemi sty lety. Během stavby byla loď neustále vylepšována a hlavně postupně zvětšována podle příkazů švédského krále Gustava II Adolfa, který neměl ani ponětí jak se takové lodě navrhuji a realizují.Nemohl mít průpravu jako později ruský car Petr Veliký. Měl však na to lidi, navíc v té době v Polsku úspěšně vedl Svatý boj za Protestantskou pravdu s Katolickou ligou. Loď měla být postupně největší a nejmohutněji vyzbrojenou lodí v tehdy známém světě. Při prvním slavnostním vyplutí v roce 1628 a po slavnostních dělostřeleckých salvách se loď potopila se vším co měla naloženo včetně posádky i kapitána ( Pozor!!!! V tomto roce navždy opouští vlast Jan Amos Komenský v naději, že se brzo vrátí).
Není známo kdy se král Gustav II o katastrofě dozvěděl. Jisté je, že netušil jak za 6 let zemře nedaleko Lipska, kde podlehne těžkým zraněním po skoro vyhrané bitvě s Katolickou ligou, vedenou Albrechtem z Valdštejna. Nemohl také tušit, že Valdštejn také skoro vítěz nad Protestanty, bude v témže roku zavražděn pro pokus přejít na stranu Protestantů. Samozřejmě nemohl tušit, že jeho nástupkyně, dcera Kristýna tajně přejde ke Katolíkům. Také netušil jak se změní Svatý boj proti Katolíkům ve druhé polovině 30tileté války – kdy nejen v Čechách platila zásada na získávání proviantu a žoldu pro švédská i katolická vojska bude – nekontrolovaná, nelidsky surová samoobsluha.

Škoda, že nám nezbyl čas navštívit alespoň některé, u nás ukořistěné, umělecké i jiné skvosty z pražských sbírek Rudolfa II. Nezjistili jsme ani kde, za jaké vstupné a pod jakým označením jsou vystavovány. Restituční nároky jsou prý stejně promlčeny.A nakonec je skoro jisté, že podmínky pro uchování těchto skvostů v nepoškozeném stavu do dnešních dnů byly ve Švédsku mnohem lepší než by asi bylo možné u nás. Zdá se, že takto další rozkrádání vůbec nepřišlo v úvahu.
Z podrobností o vzniku lodního muzea (viz www.vasamuseet.se ) vyplývá, že ne každý stát je tak silný, bohatý a schopný takovou akci realizovat a hlavně dále udržovat pro budoucí generace!!!

Zatím co děda s Ondrou prohlíželi loď, Jitka s Alešem odjeli do bytu přátel – rodiny Kantůrkových.
Po skončení prohlídky Muzea děda s Ondrou ještě absolvovali, s Alešem a Jardou Kantůrkem okružní jízdu městem. Děda si při tom připomněl svou jednodenní návštěvu, uskutečněnou v roce 1969 s železničářskou výpravou a jejich rychlíkovým vagonem po Západní Evropě. Ani nebyl překvapen, že Stockholm je stále zachovalý a udržovaný bez jakéhokoliv náznaku chátrání či devastace historických budov. Dokonce si vzpomněl kudy všude stačil pouze pěšky chodit a co stihl všechno navštívit a prohlédnout s tehdy u vexláků na černo získanými pěti dolary.
S několika fotografiemi na památku jsme se po necelé další hodině,více času nebylo možné prohlídce města věnovat, všichni sešli u Kantůrků. Milé a upřímné přijetí nezapomeneme. Nezapomeneme ani na výborný oběd či pomoc při hledání optimálního výjezdu směr Trelleborg. Čas ale byl neúprosný.
Žádnému členu výpravy se nechtělo skončit návštěvu po tak rychle uplynulých a skvěle naplněných čtyřech hodinách, ale obavy, že by se výprava včas nenalodila na trajekt a nutnost skončit cestu desátý den v neděli, nás donutily.
Na správnou dálnici E64 nás vyvedl Jarda Kantůrek. Cesta proběhla bez problémů.

Před městem Malmö byla spočítána průměrná rychlost 115 km/ hodinu a zjištěno, že byla ušetřena nejméně 1 hodina. Bylo proto dohodnuto toto město navštívit
Malmö je třetí největší město Švédska (cca 500 000 obyvatel).. Členové výpravy prošli obě náměstí, zaplněné procházejícími, sedícími, stojícími, večeřejícími a zatím ještě nezpívajícími.trochu vyhrávajícími obyvateli s dětmi i bez a dosti často také ve dvojicích stejného pohlaví především ženského . Dokumentováno d-fotografiemi i DVD-kamerou. Opět jde o město, které nejen celé minulé století nebylo nikým bombardováno či ostřelováno. Nemělo také žádné válkami vyvolané starosti ani náklady s poválečným obnovováním. Naopak!! Je zřejmé, že na péči o zachování a údržbu nescházely a dosud nescházejí prostředky ani síly.

Nalodění na trajekt i obsazení a připravení kajuty proběhlo už bez problémů, včetně kontroly odpojení všech el. spotřebičů od autobaterie.
Ve 23:15 hod byli všichni členové výpravy vysprchováni a příjemně unaveni, postupně usínali.

10. den-návrat výpravy domů
odjezd 06: 45 Rostock – 08:45 KT Ravensbrück ( 1.5 hod ) – Berlín - 16:15 příjezd Lidice, ujeto 660 km

Odjezd z trajektu byl tentokrát bez stresů. Projevily se získané zkušenosti. Všichni členové považovali za samozřejmé využít možnost odbočit z trasy a navštívit Památník koncentračního tábora Ravensbück.
Příjezd tam, i když trochu zpomalený projíždějícími kolonami nablýskaných autoveteránů probíhal už za plné bdělosti všech členů výpravy.
Víc jak hodina, věnovaná prohlídce, nám pomohla ještě hlouběji si připomenout a pochopit místa, ale také to co zde lidická babička Jaroslava s maminkou a sestrou jako vězeňkyně musela prožít od svých 16ti let a necelých tří měsíců – to je od 14. června 1942 do osvobození v květnu 1945.
Je dobré, že Památník je po odchodu sovětské posádky, zrekonstruován a že předpokládaná doplnění či opravy budou v dohledné době dokončeny.

Po odjezdu bylo v autě dlouho ticho a teprve postupně se členové výpravy začali vracet do současnosti.

Další cesta pokračovala pokusem využít možnost budovaného průjezdu Berlína ze severu na jih bez objezdu a tím získat podstatné ušetření kilometrů i času. Ukázalo se, že průjezd sice ještě není úplně dokončen, ale již dnes je zřejmé, že pomáhá. Jiná otázka zůstává, zda bude v budoucnosti zadarmo. Již dnes je však vidět, že Pražská magistrála neposloužila jako vzor .
Úvaha o možnosti navštívit některá místa, kde koncem roku 1943 a počátkem 1944 děda prožil a přežil bombardování při totálním nasazení z průmyslové školy na Kladně, byla dědou odmítnuta a tak začala poslední etapa výpravy, která skončila v Lidicích.


IV. Souhrnné údaje
Výprava byla uskutečněna ve dnech 1. až 10. července 2005 jako dar k 80.tým narozeninám dědy Mirka.
Zúčastnili se: děda Mirek, vnuk Ondra a dcera Jitka s manželem Alešem
Celkem najeto autem 4098 km a trajekty 310 km, dohromady 4408 km.

Celkem chyceno:
štik 5 kusů, dále puštěno 1 kus (upuštěno nebo špatně zaseknuto 8)
pstruhů 5 z toho puštěn 1
lipanů 8 z toho puštěno 5
okoun 1

Celkem ponecháno 14 ryb, žádný rekordní úlovek;
Všechny ponechané ryby byly snědeny případně darovány přátelům ve Stockholmu.
Domů přivezeno několik bobry překousaných, kůry zbavených březových polen a hrst voňavých sobích bobků.
Všechny úspěchy přežili členové výpravy ve zdraví.

Podle dědy to byly nejkrásnější narozeniny v jeho životě, kromě těch prvních, ale na ty se nepamatuje...

V Lidicích, v prosinci 2005
děda Mirek