Švédsko - Tannas - Reportáže

Přesně před týdnem jsme měli možnost poznat jeden z nejdivočejších přírodních koutů Evropy. Díky laskavé nabídce cestovní kanceláře Pepa jsme se stali účastníky zájezdu do středního Švédska do oblasti zvané Harjedalen - krajiny plné jezer a divokých řek, které jako pomyslné silnice rozdělují mnohasetkilometrové lesní prostory. Tato v pravém smyslu divočina skýtá pro mnohé milovníky přírody nesčetné zážitky, které často vyžadují silnou fyzickou připravenost a schopnost pohotově reagovat na možné potíže obdobné potížím dávných dobyvatelů severu.

Po zdolání třicetihodinové cesty autobusem a trajektem jsme se ocitli na malém pahorku spoře posetém několika dřevěnými sruby, které uvnitř skrývaly komfortně vybavené místnosti odpovídající středoevropskému stylu dobře situované rodiny. Jednou z výrazných předností tohoto ubytování je objemná sušička na šaty, jejíž výhody jsme měli záhy ocenit. Čtenáře rybářského časopisu jistě nepřekvapí, že tento zájezd byl rybářský. Nebyl však objemově typický s ohledem na počet chycených ryb, jak jste často četli o jiných rybářských zájezdech na stránkách "Českého rybáře", ale spíše byl naučný, kdy každý úlovek předchází i několikahodinové hledání a to jak pěší túrou, tak jízdou kanoí nebo na veslici.

Skupina, která se zájezdu zúčastnila spolu s námi, byla různorodého složení s ohledem na typ lidí a jejich rybářské představy. Někteří zvolili dobrodružnou formu cestování kánoí či pěšky po místních jezerech, kdy jediným jejich pojítkem se základnou bylo telefonní číslo pro případ nouze. Takoví účastníci byli pak omezeni pouze termínem zpátečního odjezdu autobusu. Druzí zvolili poněkud pohodlnější formu pobytu, kdy podnikali celodenní fakultativní výlety po místní krajině, aby se navečer vraceli do bezpečí komfortního srubu. Mezi ně jsme patřili i my, jelikož naše vybavení neumožňovalo noční pobyt v přírodě. Přesto jsme nelenili a již první den jsme vyrazili na trochu zmatenou, ale přesto pro nás úspěšnou cestu po jezeru Vattnan, kdy naším prvním cílem byl blízký přítok do jezera. Protože jsme s kolegou oba muškaři, jedině tekoucí voda mohla naše lačné dušičky, odevzdané tomuto nádhernému sportu, uspokojit.

Jako dopravní prostředek jsme s jistými obavami mého přítele Karla zvolili kánoi. Nikdy byste neřekli, jak je tento způsob dopravy namáhavý. Zvlášť když si spletete směr jízdy a místo k blízkému přítoku ujedete mnohakilometrovou vzdálenost po stojaté hladině jezera, abyste ke svému překvapení zjistili, že se nacházíte u jeho výtoku. Avšak nelámali jsme si s takovou drobností hlavu a jali se hledat co možná nejvýhodnější formu nástrahy v našich krabičkách s muškami. Dobře poučeni, že jsou zde ryby chytré a hned tak na nějakou nedokonalou napodobeninu nenaletí, navázali jsme na patřičně slabý návazec hnědého chrostíka. Jaké bylo ovšem naše překvapení, když hned s druhým dopadem mušky na hladinu se z vody vynořila ohromná ryba (cca 50 cm) a našeho milého chrostíka sprostě utrhla. To snad není možné, zvolali jsme společně, takový lipan by u nás byl jistě trofejní. Převázali jsme tedy ve chvatu na silnější návazce a jali se vytahovat rybu za rybou. Během dvou hodin jsme chytili přes čtyřicet pěkných lipanů, kdy největší dosahoval oněch vysněných 50 centimetrů.

Z ulovených ryb jsme vybrali pět největších, tak, abychom se nepříčili místnímu rybářskému řádu a současně jsme si nechali rezervu pro případ, že by se objevil třeba "metrový lipan". Neboť v takové krajině nikdy nevíte, co můžete čekat. Však sotva jsme stačil vyfotit přítele Karla s jeho kapitálním úlovkem, zkazilo se počasí, že jsme hledali úkryt v blízkém opuštěném srubu. Tam jsme zjistili, že nejsme první z Čechů, kteří zde našli své útočiště. Přečkali jsme tedy bouři v teple, neboť srub byl vybaven malými kamny a s prvním slunečním paprskem mezi mraky pokračovali v rybolovu. Avšak změna počasí znamenala také změnu v chování ryb, kdy ty velké ukázkové ryby vystřídali jejich potomci a snad možná i jejich sotva narozené děti, které mohly díky svým malým hubičkám předkládané mušky jen těžko konzumovat. Už to vypadalo, že tento den pro nás rybolov skončil, když pár metrů před námi zalovila ohromná ryba, která vypadala, že by ji neuspokojila ani ta největší muška z naší kolekce. Přemýšleli jsme s Karlem co to mohlo být. Zprvu nás napadl sumec. Potom jsme ale tuto myšlenku rychle zavrhli, neboť jsme ještě nikdy neslyšeli, že by zde v jezerech nějací sumci existovali a raději vzali do ruky poněkud hrubější náčiní v podobě přívlačového prutu. A již jsme brázdili vodu s asi deset centimetrů dlouhým woblerem. A ejhle! Hned s šestým náhozem se můj prut ohnul do oblouku a brzda se hlasitě rozbzučela. Pobíhal jsem s rybou po břehu jako nějaký tajtrdlík a pořád jsem netušil, co mi to vlastně zabralo. Karel, jak mě viděl, odhodil své rybářské náčiní do trávy a zoufale vybíral mezi našimi dvěma neskutečně malými podběráky na pstruhy, tak, aby zvolil tu méně hloupou variantu. Deset minut uběhlo jako by to byl celý den a my pořád nevěděli, zda je to ryba, nebo nějaká z místních jezerních příšer. Tu se však objevila na hladině ploutev, snad proto, abychom si oddechli, že je to přece jen ryba. Ale jaká ryba? Pstruzi přece nemají tak velké šupiny? "Je to bolen, je to jasné." Pravil Karel. Já jsem ale namítal, že zde boleni nežijí a že by to mohl být třeba podseknutý amur. "Jasně, velcí amuři takto bojují". A zase další dlouhé minuty čekání, kdy mě již ruka bolela tak, že jsme si musel předat prut z jedné ruky do druhé. V tom se ale vzedmula ohromná vlna a já skoro přišel u úlovek i s prutem, neboť se ryba ze všech sil vzepjala a metr nad vodu vyskočil 65 centimetrů dlouhý jezerní pstruh. Jeho nádherně vybarvené tělo se zalesklo ve večerní obloze a já tak věděl, že je to má životní ryba. S tak velkou opatrností jsem snad ještě nikdy žádnou rybu nepřitahoval. Pomalu jsem navíjel metr po metru vlasce a doufal, že nic nezkazím. Ještě pár divokých výpadů a ten krasavec byl můj. Do podběráku se vešla však pouze jeho hlava, proto Karel jedním velkým hupem vyhodil rybu na břeh. Až potom jsme se dozvěděli, že tito velcí pstruzi dají také uchopit za ocas, kdy pak znehybní a dá se s nimi dobře manipulovat. Po skončení velkého boje pak následovalo radostné focení a rozzářené obličeje. Do soumraku jsme pak již jen tak pro zábavu prohazovali silné peřeje ve spodní části toku. I tam jsme byli úspěšní, avšak po zdolání 43 centimetrového pstruha na muškařském prutu jsme tento jistě také nádherný kousek pustili zpátky do vody, neboť nám připadal proti předešlému královi místních vod jako jeho nedospělý bráška.

Doma jsme pak pochopili, že tento den nebyl pro místní kraj typický, protože jsme byli jediní, kteří měli k večeři ryby. Další dny jsme pak pravidelně navštěvovali naše kouzelné místo. Ovšem co nám říkali zkušení rybáři o výjimečnosti prvního dne byla pravda. Zkazilo se počasí provázené silným deštěm a i když jsme chytili také mnoho ryb, jejich míry byly spíše typické pro české řeky. Jeden den bylo dokonce tak ošklivě, že nebylo možné vůbec vyjet na jezero, jelikož velké vlny ohrožovaly život každého troufalce, který by se o takové bláznovství pokusil. Využili jsme tedy další z možností místní dopravy a na kole objeli celé jezero, tak, abychom pak celý kilometr broděním někdy po pás v bažinách dorazili na naše místo. Ten den jsme také zjistili, že i v silném větru lze na švédských vodách muškařit, a to s úspěchem.

Ostatní rybáři byli především připraveni na chytání přívlačí. Tento také velmi náročný způsob lovu, protože vyžaduje neustálé vyhledávání vhodných zátok na jezeru, přináší úspěch převážně v podobě štik, které zde dosahují mnohdy i velikosti jednoho metru. Švédské štiky jsou chuťově výrazně lepší než ty, které chytáme v našich vodách. Jejich mase je výborné, třebaže měří 90 centimetrů. Zájezd také ukázal, že úspěšný zde může být jedině ten rybář, který nelení a za svým cílem urazí i několik desítek kilometrů dlouhou trasu.

Mnozí z rybářů proto také výrazných úspěchů nedosáhli. Avšak i tito lidé byli spokojeni, neboť mohli alespoň na chvíli poznat život z pohledu cestovatele, kterému se poštěstilo navštívit tento kouzelný kraj, tolik podobný Aljašce nebo severu Kanady. Jednou ze zvláštností švédských jezer je skutečnost, na kterou Švédové rádi upozorňují. Totiž že většina jezer není uměle zarybňována a jejich rybí populace je zde naprosto přirozená. Výzkumem bylo dokonce zjištěno, že není rozdíl mezi jezerem uměle zarybňovaným a přírodním, protože obě jezera produkují stejné množství ryb. Takže vida, příroda si poradí sama.

Co si vzít s sebou? Tato standardní otázka zaslouží nestandardní odpověď. Takže tedy především pořádnou zásobu českého chleba, jelikož ten švédský je pro Čecha nestravitelný. Dále pak buďte chytřejší než jsme byli my a vezměte si pořádné obutí a ne plátěné tenisky, jak jsme to udělali my. A štěstí. Doufám, že budete mít stejné jako my.

Jakub Fabel ve spolupráci s přítelem Karlem Parmou
Český rybář 7/98