Revíry - destinace ► Evropa ► Švédsko ► Tannas ► Reportáže ► Severské sny a probuzení
Švédsko - Tannas - Reportáže
Severské sny a probuzení 4.1.2014
Švédský hospodářský zázrak trval desítky let. Sladké ovoce téměř neuvěřitelných sociálních vymožeností zrálo na pohádkové jabloni roubované sociálním smírem a zalévaném progresivními daněmi, které ovšem zatěžovaly především kapitál. Ale každá pohádka má svůj konec. I ta švédská.
Od 80. let se ve Švédsku prosazují drastické škrty v sociálním rozpočtu. Jedním z následků těchto úsporných opatření je i postupné vylidňování odlehlých oblastí, ve kterých je vzhledem k absenci průmyslu i nedostatek pracovních příležitostí. Lidé, kteří přišli o své velkorysé sociální podpory, se stěhují za živobytím na jih, do velkých měst a průmyslových zón. Zapřísáhlí vyznavači učení Adama Smithe by nad tím mávli rukou a řekli by si, že trh to vyřeší za ně. Ne tak švédští sociální demokraté. Ti dospěli k názoru, že pokud nemají dopustit proměnu severských oblastí země v jeden obrovský skanzen, musí zde pro zbytek obyvatelstva vytvořit i jiné zdroje obživy, než je tradiční laponský chov sobů.
Lék jménem ekoturistika.
Na severu totiž nežijí jen Laponci nebo chcete-li Saamové. Nemluvě už o rozsáhlých venkovských oblastech středního Švédska, kde zalesnění tvoří podstatně více než oněch 57% celostátního průměru a kde jsou přirozenými dominantami krajiny rozsáhlé jezerní plochy. Jedním z nosných pilířů zmíněného programu vytváření pracovních příležitostí se proto stal i státem podporovaný rozvoj ekoturistiky, jak se dnes nazývá turistika rozvíjená v souladu s přírodou tak, aby ji zatěžovala jen minimálně. S tím souvisí jak výstavba golfových hřišť a zimních středisek, tak investice do sportovního rybářství, které je jedním ze švédských národních sportů. Vždyť rybolovu se věnuje každý čtvrtý Švéd. A to už je nějaké číslo.
Švédové si ovšem svého životního prostředí cení a mají pro ně cit. A proto je ani ve snu nenapadne postavit třeba v lesotundře podobná monstra, jaká si stavíme u nás - před rokem 1989 i po něm. Nenajdete tu ani hotelové obry typu Panoramy v Peci pod Sněžkou, ani kýčovité pseudozámky jako třeba u Senohrab.Švédové si ovšem svého životního prostředí cení a mají pro ně cit. A proto je ani ve snu nenapadne postavit třeba v lesotundře podobná monstra, jaká si stavíme u nás - před rokem 1989 i po něm. Nenajdete tu ani hotelové obry typu Panoramy v Peci pod Sněžkou, ani kýčovité pseudozámky jako třeba u Senohrab.
Co se tu tedy staví? Srubové kempinky z toho nejkrásnějšího materiálu, jaký je tady všude po ruce - ze dřeva. Jsou citlivě rozeseté v lesích a na březích jezer, aniž by jejich výstavbě padlo za oběť jen o jeden strom více, než je nezbytně nutné. A zdá se, že se to Švédům vyplácí. Příliv „ekoturistů“ rok od roku stoupá.
Harjedalen - rybolov snů.
Před třemi lety zpřístupnilo Švédsko zahraničním turistům také deset svých nejlepších rybářských oblastí. Patří mezi ně i Harjedalen ve středním Švédsku, přiléhající k nedalekým hranicím s Norskem, označovaný samotnými Švédy za místo „rybolovu snů“. Branou do tohoto kraje je město Sarna. Dopoledne dne 16. srpna jím projela kromě jiných turistů i skupina rybářů, jejíž cestu organizovala českobudějovická cestovní kancelář PEPA.
Naším cílem byl rybářský revír Tannas, který se nachází až u samých hranic s Norskem, v povodí řek Mysklan a Tannan.
Bohužel, chladné severské Švédsko mělo na rozdíl od nás za sebou horké a suché léto. Řeky byly napůl vyschlé a ryby v nezvykle prohřátých, a tudíž málo prokysličených jezerech ležely po celé dny u dna a téměř nebraly.
Zdejší proslulé kapitální siveny alpské jsme tak viděli pouze na pohlednicích - a také pstruzi nám většinou dávali košem. Chytily se sice dva pěkné kusy - potočáci 51 a 60 cm, a mně utrhl woblera na vlasci 0,22 mm dobře tříkilový duhák, ale co to všechno bylo proti pstruhovi potočnímu o váze 5,2 kg, ulovenému jistým šťastlivcem, který sem přijel s cestovní kanceláří PEPA pár týdnů před námi!
A tak největší rybářské úspěchy na nás čekaly na jezerech s obsádkou lipanů. Tady jsme chytali lipany od 50 do 64 (!) cm, o jakých se může rybářům na českých vodách jen zdát. Sportovní hodnotu našich úlovků poněkud snižuje fakt, že byly dosaženy vesměs na přívlač - rotační třpytky velikosti č. 3.
Ortodoxní vyznavači muškařiny asi teď trochu ohrnují noc, ale i mezi námi se našli rybáři, kteří nevyměnili svůj muškařský prut za přívlačový ani pod dojmem našich rekordních úlovků. Na suchou mouchu jim však brali lipani maximálně tak do 40 cm a na nymfy nebrali vůbec. Velcí jezerní lipani se tu zkrátka živí jako dravci. Mimochodem, cestu k nim nám ukázali pro změnu jiní dravci - orlovci říční. Byli tři - rodičovský pár a vzrostlé mládě, které už dávno opustilo nedaleké hnízdo. Sedávali na svých „posedech“, na dvou suchých stromech na březích jedné z jezerních úžin a za ní se rozkládajícího zálivu a pozorovali jedním okem hladinu a druhým nás.
Představovali jsme pro ně nekalou konkurenci vybavenou špičkovou rybářskou technikou a lovící nejen ryby nemocné a slabé, jako to většinou dělají oni, ale i zdravé a silné. Omluvou naší rybářské vášně může být jen to, že jsou to právě rybáři, kdo ryby uměle odchovávají vlíhních a vysazují je do volných vod. U nás stejně jako ve Švédsku. Ale vykládejte to orlovcům.
Nejjižnější sever v Evropě.
I když hlavním cílem pro většinu z nás byly v Harjedalenu ryby , nakonec jsme si největší zážitky odnesli ze zcela platonických doteků se zdejší přírodou. O kraji Tannas se říká, že je to nejjižněji položená severská divočina v Evropě. A něco na tom bude. Jezernatou lesotundru plnou rašelinišť protíná vlastně jen jedna silnice a pár kamenitých cest sjízdných jedině terénními automobily. Značené turistické cesty v českém slova smyslu tu nejsou a rybářské chodníčky spojující na šedesát zdejších lovných jezer jsou značeny jen v místě svého odbočení z hlavní cesty. A tak se vám klidně může stát - jako se to stalo mně - že jezero vzdálené něco přes půl hodiny hledáte hodiny dvě. Mapa, kterou tu dostanete k dispozici spolu s rybářskou povolenkou, nemá vrstevnice, takže jsem celou tu dobu chodil dokola, potkával soby a losy - a taky spoustu kozáků a křemenáčů, které tu sbírají jenom Češi - a jezero se mi skrývalo za terénními vlnami o nějakých deset nebo dvacet metrů výše.
Ve zdejší přírodní rezervaci žijí i medvědi a obrovští pižmoni (pro laiky: něco mezi bizonem a krávou), bobři, kteří si všude staví své dřevěné tvrze, a další pro nás Středoevropany exotická zvířata.
Pokud k tomu připočítáte přátelské lidi, skvělé ubytování, typickou finskou saunu téměř v každém kempu a počátkem léta i bílé noci, ve kterých nepotřebujete na cestu ze srubu do srubu či ze stanu do stanu baterku, přijdete možná na to, že naše typicky česká fascinace teplými kraji a mořskými plážemi je poněkud zpozdilá.
Když porovnám své zkušenosti z opékání u moře a harcování po antických památkách s „rybolovem snů“ ve Švédsku, zodpovědně prohlašuji: Prázdniny v Římě jsou krásné, ale není nad Léto s Monikou!
Hospodářské noviny 22.11.1996
Od 80. let se ve Švédsku prosazují drastické škrty v sociálním rozpočtu. Jedním z následků těchto úsporných opatření je i postupné vylidňování odlehlých oblastí, ve kterých je vzhledem k absenci průmyslu i nedostatek pracovních příležitostí. Lidé, kteří přišli o své velkorysé sociální podpory, se stěhují za živobytím na jih, do velkých měst a průmyslových zón. Zapřísáhlí vyznavači učení Adama Smithe by nad tím mávli rukou a řekli by si, že trh to vyřeší za ně. Ne tak švédští sociální demokraté. Ti dospěli k názoru, že pokud nemají dopustit proměnu severských oblastí země v jeden obrovský skanzen, musí zde pro zbytek obyvatelstva vytvořit i jiné zdroje obživy, než je tradiční laponský chov sobů.
Lék jménem ekoturistika.
Na severu totiž nežijí jen Laponci nebo chcete-li Saamové. Nemluvě už o rozsáhlých venkovských oblastech středního Švédska, kde zalesnění tvoří podstatně více než oněch 57% celostátního průměru a kde jsou přirozenými dominantami krajiny rozsáhlé jezerní plochy. Jedním z nosných pilířů zmíněného programu vytváření pracovních příležitostí se proto stal i státem podporovaný rozvoj ekoturistiky, jak se dnes nazývá turistika rozvíjená v souladu s přírodou tak, aby ji zatěžovala jen minimálně. S tím souvisí jak výstavba golfových hřišť a zimních středisek, tak investice do sportovního rybářství, které je jedním ze švédských národních sportů. Vždyť rybolovu se věnuje každý čtvrtý Švéd. A to už je nějaké číslo.
Švédové si ovšem svého životního prostředí cení a mají pro ně cit. A proto je ani ve snu nenapadne postavit třeba v lesotundře podobná monstra, jaká si stavíme u nás - před rokem 1989 i po něm. Nenajdete tu ani hotelové obry typu Panoramy v Peci pod Sněžkou, ani kýčovité pseudozámky jako třeba u Senohrab.Švédové si ovšem svého životního prostředí cení a mají pro ně cit. A proto je ani ve snu nenapadne postavit třeba v lesotundře podobná monstra, jaká si stavíme u nás - před rokem 1989 i po něm. Nenajdete tu ani hotelové obry typu Panoramy v Peci pod Sněžkou, ani kýčovité pseudozámky jako třeba u Senohrab.
Co se tu tedy staví? Srubové kempinky z toho nejkrásnějšího materiálu, jaký je tady všude po ruce - ze dřeva. Jsou citlivě rozeseté v lesích a na březích jezer, aniž by jejich výstavbě padlo za oběť jen o jeden strom více, než je nezbytně nutné. A zdá se, že se to Švédům vyplácí. Příliv „ekoturistů“ rok od roku stoupá.
Harjedalen - rybolov snů.
Před třemi lety zpřístupnilo Švédsko zahraničním turistům také deset svých nejlepších rybářských oblastí. Patří mezi ně i Harjedalen ve středním Švédsku, přiléhající k nedalekým hranicím s Norskem, označovaný samotnými Švédy za místo „rybolovu snů“. Branou do tohoto kraje je město Sarna. Dopoledne dne 16. srpna jím projela kromě jiných turistů i skupina rybářů, jejíž cestu organizovala českobudějovická cestovní kancelář PEPA.
Naším cílem byl rybářský revír Tannas, který se nachází až u samých hranic s Norskem, v povodí řek Mysklan a Tannan.
Bohužel, chladné severské Švédsko mělo na rozdíl od nás za sebou horké a suché léto. Řeky byly napůl vyschlé a ryby v nezvykle prohřátých, a tudíž málo prokysličených jezerech ležely po celé dny u dna a téměř nebraly.
Zdejší proslulé kapitální siveny alpské jsme tak viděli pouze na pohlednicích - a také pstruzi nám většinou dávali košem. Chytily se sice dva pěkné kusy - potočáci 51 a 60 cm, a mně utrhl woblera na vlasci 0,22 mm dobře tříkilový duhák, ale co to všechno bylo proti pstruhovi potočnímu o váze 5,2 kg, ulovenému jistým šťastlivcem, který sem přijel s cestovní kanceláří PEPA pár týdnů před námi!
A tak největší rybářské úspěchy na nás čekaly na jezerech s obsádkou lipanů. Tady jsme chytali lipany od 50 do 64 (!) cm, o jakých se může rybářům na českých vodách jen zdát. Sportovní hodnotu našich úlovků poněkud snižuje fakt, že byly dosaženy vesměs na přívlač - rotační třpytky velikosti č. 3.
Ortodoxní vyznavači muškařiny asi teď trochu ohrnují noc, ale i mezi námi se našli rybáři, kteří nevyměnili svůj muškařský prut za přívlačový ani pod dojmem našich rekordních úlovků. Na suchou mouchu jim však brali lipani maximálně tak do 40 cm a na nymfy nebrali vůbec. Velcí jezerní lipani se tu zkrátka živí jako dravci. Mimochodem, cestu k nim nám ukázali pro změnu jiní dravci - orlovci říční. Byli tři - rodičovský pár a vzrostlé mládě, které už dávno opustilo nedaleké hnízdo. Sedávali na svých „posedech“, na dvou suchých stromech na březích jedné z jezerních úžin a za ní se rozkládajícího zálivu a pozorovali jedním okem hladinu a druhým nás.
Představovali jsme pro ně nekalou konkurenci vybavenou špičkovou rybářskou technikou a lovící nejen ryby nemocné a slabé, jako to většinou dělají oni, ale i zdravé a silné. Omluvou naší rybářské vášně může být jen to, že jsou to právě rybáři, kdo ryby uměle odchovávají vlíhních a vysazují je do volných vod. U nás stejně jako ve Švédsku. Ale vykládejte to orlovcům.
Nejjižnější sever v Evropě.
I když hlavním cílem pro většinu z nás byly v Harjedalenu ryby , nakonec jsme si největší zážitky odnesli ze zcela platonických doteků se zdejší přírodou. O kraji Tannas se říká, že je to nejjižněji položená severská divočina v Evropě. A něco na tom bude. Jezernatou lesotundru plnou rašelinišť protíná vlastně jen jedna silnice a pár kamenitých cest sjízdných jedině terénními automobily. Značené turistické cesty v českém slova smyslu tu nejsou a rybářské chodníčky spojující na šedesát zdejších lovných jezer jsou značeny jen v místě svého odbočení z hlavní cesty. A tak se vám klidně může stát - jako se to stalo mně - že jezero vzdálené něco přes půl hodiny hledáte hodiny dvě. Mapa, kterou tu dostanete k dispozici spolu s rybářskou povolenkou, nemá vrstevnice, takže jsem celou tu dobu chodil dokola, potkával soby a losy - a taky spoustu kozáků a křemenáčů, které tu sbírají jenom Češi - a jezero se mi skrývalo za terénními vlnami o nějakých deset nebo dvacet metrů výše.
Ve zdejší přírodní rezervaci žijí i medvědi a obrovští pižmoni (pro laiky: něco mezi bizonem a krávou), bobři, kteří si všude staví své dřevěné tvrze, a další pro nás Středoevropany exotická zvířata.
Pokud k tomu připočítáte přátelské lidi, skvělé ubytování, typickou finskou saunu téměř v každém kempu a počátkem léta i bílé noci, ve kterých nepotřebujete na cestu ze srubu do srubu či ze stanu do stanu baterku, přijdete možná na to, že naše typicky česká fascinace teplými kraji a mořskými plážemi je poněkud zpozdilá.
Když porovnám své zkušenosti z opékání u moře a harcování po antických památkách s „rybolovem snů“ ve Švédsku, zodpovědně prohlašuji: Prázdniny v Římě jsou krásné, ale není nad Léto s Monikou!
Hospodářské noviny 22.11.1996
Reportáž sepsal Jaroslav Cibík, 4.1.2014