Švédsko - Tjuonajokk - Reportáže

Švédsko jsem letos v srpnu navštívil již po osmé, ale tentokrát jsem měl to štěstí, že cíl cesty neležel v jeho jižní části, jako při všech mých předchozích výpravách, ale až v severním cípu země, v oblasti za polárním kruhem.
Už sama cesta do žlutomodrého království pro mne vždy byla zážitkem a příjemným začátkem kouzelného týdne. A bylo tomu tak i tentokrát i když z letadla nelze pozorovat malé domky s dvorky, na nichž se, coby výraz národní hrdosti, tyčí stožáry s modrou vlajkou a žlutým křížem a člověk tak nevnímá plynulou přeměnu krajiny a řídnoucí osídlení, kdy zeleň a voda mnohonásobně převyšují plochy městských aglomerací.
Po přestupech v Kodani a ve Stokholmu jsme po osmi hodinách přistáli na letišti v Kiruně. To svým rozsahem, tedy až na přistávací dráhu dimenzovanou pro běžný letecký provoz, připomínalo spíše maloměstské nádraží Českých drah. Pro nás však bylo vstupní branou do oblasti, kam nevede žádná silnice a kde by měla být jen člověkem málo poznamenaná příroda. Po odbavení a jisté úlevě, že s námi dorazil i nepoškozený tubus s rybářskými pruty, jsme prošli letištní halou a poprvé jsme se přesvědčili o bezchybném servisu CK PEPA, která nám vyřídila nezbytné formality spojené s pobytem. Před letištní halou totiž čekal taxikář s cedulí na dřevěné holi s neumělým, leč čitelným nápisem, který připomínal moje příjmení, tedy i příjmení mého bratra Josefa, který měl ten úžasný nápad uskutečnit se svojí přítelkyní Stáňou tuto výpravu a mne vzít s sebou. Ještě jedna noc v hotelu a pak už konečně cesta vrtulníkem do neosídlené krajiny jihozápadně od Kiruny za dosud nepoznaným.
Kiruna, která leží přibližně 200 km nad polárním kruhem, je městem se zhruba 25 tisíci obyvateli. Město je známé největším dolem na železnou rudu na světě. Z hotelového pokoje byl výhled na haldy hlušiny, za kterými se ale v dálce rýsovaly vrcholky s věčně bílými čapkami ze sněhu a ledu. Tam někam zítra poletíme. Poddolovaná Kiruna se údajně propadá a obyvatelé se obávají, že ji doly jednou pohltí. Televizní stanice BBC nedávno informovala o tom, že Švédové chtějí Kirunu zachránit tím, že ji přesunou na jiné místo. Je pravda, že mají kam, ale bude to dřina! To jsem však poněkud odbočil od tématu. Vraťme se zpět k vysněnému cíli naší výpravy. Po příjemném nočním odpočinku v hotelu Scandic Ferrum a ještě příjemnější snídani, jsme už nedočkavě přešlapovali v hale u recepce nebo fotili naprosto běžnou hotelovou budovu ze všech stran, abychom nějak zabili čas do příjezdu taxi, které nás mělo odvézt na heliport.
Přesně v 10,00 hod., tedy v souladu s údajem na voucheru, přijela dodávka s nápisem Tjuonajokk za předním sklem. Řidič nás ani nemusel hledat, protože já jsem právě dodělával posledních několik fotografií vstupu do hotelu s omšelými dveřmi. Během okamžiku jsme naložili zavazadla a vydali se na předposlední úsek dlouhé cesty. Na heliportu, resp. vyčleněné ploše civilního letiště v Kiruně, jsme byli asi za 15 minut. Aktivně jsme si chtěli vyložit zavazadla, ale řidič nás informoval, že vrtulník tady bude za pár minut a že zavazadla přeložíme rovnou do jeho útrob. Nato někam odešel. Očima jsem zkoumali oblohu a odhadovali, za kterým kopečkem se vrtulník objeví. Ale to už se k nám blížilo jakési vozidlo, za kterým na čtyřkolové plošině „seděl„ malý červený vrtulník a za volantem řidič, který nás přivezl na letiště. Vše pak proběhlo opět velmi rychle. Zavadla z auta do vrtulníku, z řidiče pilot a z nás konečně cestující na posledním úseku trasy.
Konečně jsme ve vzduchu! Let vrtulníkem není ani zdaleka tak hrozný jako mé vzpomínky z dětství na zvedání žaludku v rychlovýtahu obchodního domu Bílá Labuť. A tak se kocháme pohledem z výšky 800 m, fotíme, filmujeme a sledujeme silnici pod námi, která po několika minutách letu končí u velkého jezera a my v ten okamžik skutečně opouštíme civilizaci se všemi jejími vymoženostmi. Pilot nalétává na další vrchol a za ním se otvírá úchvatná scenérie s řekou a bílými vrcholky hor na obzoru. Jinak je vše pokryto lesotundrou tvořenou většinou nízkými břízami, borůvčím a různými druhy trav. Vidíme i několik sobů samotářů, o nichž jsem si chvíli, než mi došlo, v jaké jsme výšce, myslel, že to jsou nějací drobní hlodavci. Letíme nad řekou Kaitumalven, kde později budeme chytat lipany a po necelé půlhodině dosedáme na travnatou plochu, vymezenou čtyřmi načerveno obarvenými kameny, před hlavní budovou v kempu.
Veškerý personál v počtu sedmi osob se s námi vítá podáním ruky a představením a jeden z průvodců nás bere na exkurzi kempem. To už všichni tři víme, že jsme lapeni kouzlem tohoto kousku země. Malebný kemp Tjuonajokk, ležící na břehu jezera Kaitumjaure, kterým protéká řeka Kaitumalven, nás přivítal hřejivými paprsky slunce a modrou oblohou.

Průvodce nám postupně ukazuje, kam si máme chodit pro vodu a kde chladit potraviny, kam máme vylévat odpadky, kde je sauna, toalety, kotviště lodí, udírna, malý obchůdek a příjemná restaurace, u jejíhož vstupu se musíme zouvat. Samozřejmě nám ukazuje i malou dřevěnou chatku – náš dočasný domov na příštích sedm dní. Jedna místnost s dvěma palandami, dvěma skříněmi, bidlem a věšákem na sušení prádla, malým kuchyňským koutem s plynovým vařičem a stolem se čtyřmi židlemi. Takové bylo vybavení chatky. V jejím štítě byl nainstalován malý sluneční kolektor zásobující energií baterii nad oknem, takže po setmění bylo možno si přisvítit dvěma malými stropními svítidly. Taky už jsme zjistili, že v této oáze klidu není signál žádného mobilního operátora a s potěšením mobily odkládáme k týdennímu odpočinku.
Už při přeletu vrtulníkem nad řekou jsme zaregistrovali podezřele nízký stav vody s širokými pruhy obnažených balvanů na obou březích, což nám potvrzuje i průvodce s dovětkem, že paradoxně je to výhoda, protože je snadnější zabrodit k hlubokému korytu, kde je pochopitelně více ryb a kam je obtížné se za běžného stavu vody dostat. Při té příležitosti nás informuje, že lipani jsou v těchto dnech velmi aktivní a že není problém jich během dne nachytat na suchou mušku několik desítek. Při prohlídce mapy, z níž jsou patrné vzdálenosti mezi kempem a vyhlášenými peřejemi Širčam, Taivek či Kukak, se brácha se Stáňou okamžitě rozhodují pro zapůjčení motorové lodi na celý týden, což se později ukáže jako nezbytnost. Já, vděčen za to, že jsem vůbec na tomto místě, kam se možná už nikdy v životě nepodívám, bych se nebránil ani trošce pěší turistiky. Později jsem samozřejmě uznal, že by to bez lodi byla velká dřina a to nejen z důvodu několikakilometrových vzdáleností, ale i díky počasí, které nás totiž taky velmi příjemně překvapilo! Z předchozích návštěv Švédska jsem sice věděl, že na cesty do Skandinávie v letním období nemusí být člověk vybaven jako dobyvatel Severního pólu, ale tentokrát jsme byli upozorněni na možnost mrazivých rán a mračen dotěrného bodavého hmyzu v období končícího léta, takže zimní doplňky a několik nádobek s insekticidy nemohlo v našich zavazadlech chybět. Zatímco prostředky na ochranu proti hmyzu se občas, ráno a večer, hodily, pak zimní doplňky zůstaly po celou dobu pobytu tam, kam jsme je při příjezdu uložili. Některé dny byly tak horké, že i tričko s krátkým rukávem bylo na obtíž!

[obr/444/obr]Ale teď už k našim, především rybářským, zážitkům pěkně po pořádku, den po dni. Po úvodní prohlídce kempu jsme se ubytovali, vybalili zavazadla, něco málo pojedli a polkli uvítacího panáka. Při této činnosti jsme se také dohodli, že sobotní odpoledne zkusíme úsek řeky Kaitumalven směrem po proudu a cestou k nejbližší peřeji Taivek, vzdálené asi 4 km, zakotvíme i na prvním doporučeném poolu kousek pod kempem. U chaty jsme si každý vystrojili svoji pětku s plovoucí šňůrou a koncovou čtrnáctkou Stroftem, navázanou na mikrokroužku na konci ujímaného návazce. Z krabiček s muškami jsme zvolili přírodní CDC jepky vzoru F-fly na háčkách č.14 nebo č.16. Navlečeni do neoprénu či „goráčů„ jsme vyrazili k přístavišti, kde jsme si před naloděním oblékli na muškařské vesty ještě vesty záchranné, čímž jsme nabyli na objemu a pozbyli značnou část pohyblivosti, rozdělili jsme funkce – brácha kormidelník, Stáňa cestující, já lodivod a vyrazili na první plavbu. V důsledku již zmíněného nízkého stavu vody bylo nezbytné držet se trasy vytyčené bílými bójkami a na přídi bedlivě sledovat dno a v nevytyčených úsecích se pokoušet vyhýbat náhle se objevujícím balvanům skrytým těsně pod hladinou. Řeka zcela nevyzpytatelně mění svoji hloubku a někdy je velmi málo času od zjištění překážky po reakci kormidelníka, takže to občas „drncne„ ( to v lepším případě) nebo může dojít k poškození nebo úplnému zničení lodního šroubu i přesto, že je kryt roxorovým košem. Zde bych poznamenal, že se nám to „podařilo„ pouze jednou během celého týdne a už se nebudu o podrobnostech a úskalích plavby, až na výjimky, zmiňovat. Asi po deseti minutách opatrně přirážíme ke břehu v místech, kde řeka líně plyne a doufáme, že i na této klidné hladině dokážeme zvednout ryby ode dna. Hned první pokus o vystoupení z lodi odhalil moje velmi malé vodácké zkušenosti a neznalosti základních pravidel při opouštění plavidla. A tak ve chvíli, kdy brácha zdolával první rybu – lipana do 30 cm a Stáňa již také byla zabrozena, já jsem svlékal a rozkládal na břehu své promočené svršky. Pěkné zahájení! Voda v neoprénech se však brzy ohřála na tělesnou teplotu, vzduch byl prohřátý sluncem a tak jsem i já brzy stál popás ve vodě a zkoušel prochytávat okolí zvoleného stanoviště. Ryby v tomto místě nebyly zrovna moc aktivní a brzy jsme poznali, že to nebyla právě nejlepší volba místa. Když kolem nás asi po půlhodině, během níž jsme zdolali dva menší lipany, projela loď s rybáři a mizela daleko po proudu, rozhodli jsme se, že ji budeme následovat. Asi po dvaceti minutách plavby jsme zakotvili u místa označeného tabulí na začátku peřeje Taivek. Dál už bylo možno jet lodí pouze s průvodcem. Později jsme se dozvěděli, že peřej Taivek, kde jsou rychlé proudy s krásnými úplavy a tišinami, je úsekem, kde za podpory fondů EU probíhá monitorování populace lipana a její ovlivnění rybolovem, při němž platí pravidlo „vezmi si jen tolik ryb, kolik na místě sníš„ a kde je možno ponechat si pouze ryby v rozmezí 35 – 50 cm. Že v tomto úseku ryby skutečně jsou a že kolečka na hladině jsou od velkých sbírajících lipanů, jsme se přesvědčili během krátké chvilky. Všichni tři jsem zabrodili do řeky v místě, kde je široká asi 50 m a kde klidný tok přechází do peřejí. Po pár hodech jsme všichni tři zdolávali svoje první čtyřicítky. Ryby ve skvělé kondici a za podpory táhlého proudu bojovaly a pokoušely se osvobodit četnými, pro lipana ne tak typickými, výskoky vysoko nad hladinu. Mnohým se to podařilo a jiní ne vždy uvěřili, že plovoucí hmyz je dílem přírody a mušku si jen prohlédli a nám ukázali jen praporec hřbetní ploutve. I tak jsme ale dohromady za první odpoledne ulovili kolem dvaceti krásných lipanů, z nichž největší měli 43 cm a s konstatováním, že i z hlediska rybářského jsme nesporně na výjimečném místě, jsme před západem slunce dorazili do kempu a po večeři a příjemném posezení v místní hospůdce, jsme unaveni zalehli a po chvilce usnuli.

V neděli jsme se probudili do krásného rána s blankytně modrou oblohou ( stejný ranní obraz po celý týden našeho pobytu!) a s ostrými konturami blízkých i vzdálených vrcholků hor, tyčících se na všech světových stranách. U snídaně jsme se rozhodli, že prozkoumáme okolní krajinu a navštívíme jezero Laeffa, které je někde v kopcích na protější straně jezera Kaitumjaure směrem proti proudu a kde by podle našich informací měly být velké štiky. Počasí a teplota vody sice velkou aktivitu dravců neslibovaly, ale když už jsme se rozhodli, tak si uděláme alespoň výlet. Místního průvodce jsme požádali, aby nám na mapě ukázal, kde máme zakotvit loď a kudy jít. Vypadalo to velmi jednoduše a pochopili jsme i pokyn, že si máme z naší lodě vzít žabky pod vesla, protože u lodí na jezeře nejsou. Chvíli po vyplutí z přístaviště nás „vyrušili„ sbírající lipani v dohozových vzdálenostech všude kolem lodi. Samozřejmě nás to nenechalo v klidu a prostě jsem si museli párkrát hodit. Hned po prvních pokusech byly záběry a za okamžik jsme pouštěli lipany kolem 40 cm. Jedeme však na jezero Laeffa, tak žádné zdržování! Podle vrstevnic na mapě jsme se snažili identifikovat okolní vrcholky a asi po čtyřiceti minutách plavby odhadnout místo na břehu, kde bychom měli vystoupit a zahájit pochod lesotundrou k jezeru. Nutno podotknout, že břeh vypadal všude stejně a o jakýchkoliv orientačních bodech, kromě již zmíněných vrcholků hor, nemohla být řeč. Navíc, díky dlouhotrvajícímu suchu nebyla identifikovatelná ani ústí potoků, jejichž koryta byla vyschlá a zarostlá. V místě, kde jsme se rozhodli vystoupit na břeh, v domnění, že je to přesně to místo, které nám označil průvodce na mapě, byla šířka vodní hladiny několik set metrů. Od břehu se terén mírně zvedal mezi dvěma horami někam za obzor. Po krátké diskusi o tom, zda jsme skutečně na správném místě, jsme usoudili, že ano a vyrazili do tundry s vírou, že maximálně po půlhodině dorazíme k jezeru Laeffa. Terén nejevil žádnou známku toho, že právě tudy už před námi někdy někdo šel a proto jsme se „rozvinuli„ do tříčlenné rojnice s přiměřenými rozestupy a doufali, že brzy někdo z nás zakřičí: „Vidím jezero!„. S přibývajícím časem jsme, oblečeni do broďáků, s batohy na zádech a s pruty v rukou, přestávali v poledním žáru uprostřed zarostlého svahu, doufat, že jsme zvolili správný směr. Ale po padesáti minutách pochodu tundrou se přece jen tolik očekávaný výkřik ozval a po další čtvrthodině jsme u jezera a dokonce v místě, kde byly v trávě uloženy lodě. Stojíme na břehu dlouhé zátoky u výtoku jezera do mělkého, nyní téměř vyschlého, kamenného koryta. S úlevou odkládáme batohy, pruty a část propoceného oblečení a rozhlížíme se po hladině velkého jezera Laeffa, jehož členitý břeh napovídá, že jeho část je našim zrakům ukryta. „Nejsou tady vesla!„, prolomí hráz majestátného ticha rušeného pouze poryvy větru, zmatený výkřik Pepy. Chvíli hledáme okolo lodí i pod nimi a pak nám dochází, že jsme zase až tak úplně nepochopili, co nám ráno vysvětloval průvodce v kempu. Nikdo z nás nevypadal na to, že by se mu chtělo „skočit„ pro vesla k naší hodinu vzdálené zakotvené lodi a tak nezbývalo, než chytat ze břehu nebo zabrodit do mělké zátoky. S ohledem na břehové porosty a na naši touhu zchladit se ve vodě, volíme druhou variantu. Stáňa s Pepou vláčí a po chvíli mají každý několik malých okounů. Mění nástrahy od malých rotaček přes twistery po velké woblery, ale jiného úlovku, než zmíněných okounků, se nedočkávají. Já muškuji se sedmou s intermídou a větším strímrem. Asi po deseti hodech cítím lehký náraz. Zasekávám, ale výsledkem je pouze prázdný návazec. Na otázku proč jsem tam neměl lanko odpovídám, že jsem to jen zkoušel.Chyba! Po navázání lanka už jsem neměl ani jediný záběr! Zkoušíme to dál směrem ven ze zátoky, ale zřejmě není na dravce ten správný čas. A tak jediným zážitkem byla závěrečná totální koupel Pepy, když zakopl o kámen při brodění ke břehu.
Asi v půl třetí jsme hladoví a propocení dorazili zpět k naší lodi zakotvené na břehu jezera Kaitumjaure. Rozhodli jsme se, že si uděláme lipany na roštu a proto jsme po krátkém odpočinku všichni tři zabrodili do jezera, abychom si každý chytili k pozdnímu obědu svého lipana. Ryby sbíraly, ale byly ochotny se zvednout i tam, kde se předtím kolečko neudělalo. A tak každý několik ryb pouštíme, když to tak pěkně jde a pak si bereme tři menší cca 37cm lipany k rožnění. Chvilky u ohně s jalovcem provoněným kouřem a dozlatova upečenými rybami uprostřed divoké přírody byly po všechny dny našeho pobytu příjemně stráveným časem a návratem do dávno minulých časů bez negativních vlivů civilizace. Po skvělém obědě chvíli odpočíváme a pak balíme a vracíme se zpět do kempu. Cestou ještě zkoušíme najít doporučený pool při ústí jednoho z potoků, ale díky již několikrát zmiňovanému nízkému stavu vody a zarostlému břehu se nám to nedaří. Přesto každý chytáme ještě pár pěkných lipanů na suchou mouchu a kolem sedmé hodiny přistáváme v kempu. Z celodenního výletu jsme dost vyčerpáni, ale po převléknutí a rychlé večeři nevynecháváme před spaním dvě pivka či dvojku vína v místní útulně a přitom hodnotíme končící den a plánujeme, kam vyrazíme zítra. Určitě to nebude jezero Laeffa i když nám správce kempu nabídl zapůjčení lehkého závěsného elektromotoru. Už se budeme věnovat pouze lipanům a snad chytíme i nějakého potočáka.
V pondělí ráno hned po snídani vyjíždíme na peřej Taivek a po vylodění se rozhodujeme, v které její části budeme chytat. Já zůstávám na začátku peřeje před vtokem do rychlého proudu a Stáňa s bráchou odcházejí na její spodní konec, vzdálený asi 800 m. Mám v úmyslu tady chvíli zůstat a pak postupovat po proudu za nimi. Rozbaluji svoji pětku a na koncovou čtrnáctku navazuji tmavou CDC jepku na šestnáctce bez protihrotu. Na protějším břehu stojí na velkém kameni nějaký cizí muškař, kterému se evidentně daří, když během několika minut mého pozorování zdolává dva krásné lipany. Beru si brodící hůl pro bezpečnější pohyb mezi velkými balvany v proudu a snažím se zabrodit do klidnějšího středu asi 50 m široké řeky. Voda většinou dosahuje nad kolena, ale je nutné dávat pozor na četné hluboké jámy mezi kameny. Konečně stojím na bezpečném místě. Občas se v peřeji udělá kolečko od sbírající ryby a tak už na nic nečekám. Hned na první nához se po mé mušce zvedá ryba, ale propásl jsem správný okamžik pro zásek a tak vyšlehávám mouchu z vody a několika planými hody ji suším. I na druhý hod mám záběr a tentokrát zásek sedl a ryba ujíždí do rychlého proudu a využívá svoji energii i sílu proudící vody a nedaří se mi ji zvednout ode dna. Náhle však velký lipan vyráží proti proudu a četnými výskoky nad hladinu se snaží zbavit mušky. Je nádherný a divoký ve svém živlu! Prudké výpady jsou střídány statickým čerpáním energie, ale po několika minutách, během nichž se mu nepodařilo osvobodit, se vysílen nechává přitáhnout až k mým nohám. Prut dávám do podpaží, jednou rukou lipana držím hlavou proti proudu a druhou jej zbavuji háčku. Ve chvilce nabývá bojem ztracené síly a odplouvá zpět na své stanoviště. Ještě než jsem ho pustil, přiložil jsem jej k prutu a odhadoval, kolik mu chybí ke značce 50 cm, kterou jsem si vytyčil jako vytoužený cíl. Ještě pět centimetrů! Zůstávám na stejném místě protože ryby jsou všude kolem aktivní a za chvíli zdolávám a pouštím další pětačtyříctku. Jdu si na břeh pro fotoaparát, abych se pokusil ty krásné ryby fotit v jejich plné síle. Po návratu do řeky chytám několik dalších lipanů, ale už „jen„ kolem čtyřiceti centimetrů. Ani jsem si neuvědomil, kolik je hodin a že místo zamýšleného postupu řekou, stojím celé dopoledne na jednom místě.
Navázal jsem tedy místo suché mouchy tři nymfy na háčkách bez protihrotu (černá se zlatou wolframovou hlavičkou, bobeš a rudořitka) a vydal jsem se do peřejí, kde je místy hloubka několika metrů. Bylo možno dostat se až ke korytu a chytat „krátkou nymfu„. V silném proudu jsem nahazoval co nejvíc nad sebe a zdálo se, že spodní těžká nymfa skutečně kopíruje dno. Doufal jsem, že tímto způsobem se dostanu k větším rybám. Po několika hodech vidím, jak se návazec v proudu zastavil a okamžitě lehce přisekávám. Ryba je u dna a jde přes brzdu po proudu do divočejších peřejí. Snažím se ji zastavit, což se mi sice daří, ale to je vše. Stojím na okraji hlubokého koryta s prutem ohnutým k vodní hladině a přes návazec a šňůru cítím, jak ryba na konci mlátí hlavou a snaží se zbavit háčku, což se jí během několika vteřin daří. Možná to byl velký pstruh nebo vytoužená padesátka lipan, to nevím, ale určitě mě to povzbudilo k dalším pokusům. Zřejmě jsem ale propásl nabídnutou šanci, protože v příští hodině mám v peřejích už jen dva záběry a oba lipani jsou pod 45 cm. Přemýšlím o tom, zda háček bez protihrotu je v tomto případě správná volba, ale vzápětí si říkám, že ano, protože jen velmi malé procento ryb padá a ty chycené se snadno vyháčkují bez zjevného poranění. To je ale známá věc.
Jdu na břeh, abych si trochu odpočinul a cestou nabírám vodu z řeky a hasím žízeň. Na slunci musí být hodně přes třicet stupňů! Sedím na kameni, kochám se krásami přírody a po chvíli vidím, jak se vrací Stáňa s Pepou ze spodní části peřeje. Už zdálky je z jejich výrazů ve tvářích, kromě únavy, zřejmé, že si báječně zachytali. Nejdříve ale dostávám výtku, že se celý den nehnu z místa a přicházím tak o mimořádné zážitky. Pak Stáňa vypráví, jak objevili na úplně spodním konci peřeje Taivek obrovskou tůň s nedohlédnutelným dnem, z níž vyjíždějí k hladině velcí lipani. Jedna pětačtyřicítka jí vyjela za nymfou z hloubky až k nohám a k jejímu údivu to úplně u břehu vzala! Z té jámy oba dostali několik krásných lipanů, ale zážitky ze spodní tůně korunoval brácha, když mi oznámil, že mu suchou mouchu vzal lipan padesátka, kterého úspěšně zdolal. Trochu jsem litoval, že jsem s nimi ráno nešel, ale není všem dnům konec a určitě je tady více podobných míst, která během našeho pobytu ještě navštívíme! Zbytek odpoledne jsme dochytali u vtoku do peřeje Taivek, kde jsme měli zakotvenou loď. Ale už toho máme za celý den všichni tři dost a tak si každý bereme jednoho lipana a odjíždíme do kempu. Cestou od kotviště k chatce únavou trochu pleteme nohama, ale panák skotské a bourbonu ( každý podle své chuti) nás staví na nohy a chutná nám stejně jako pečený lipan s bramborovou kaší. Slunce ještě zdaleka nezapadá když v sedm hodin sedíme na schůdkách před chatkou a popíjíme kafe. Dnes večer také poprvé přišli do kempu sobi. Překvapila nás jejich krotkost a tak všichni fotíme a večer tradičně končíme v křeslech hospůdky u piva. Za zmínku stojí, že v nabídce byly značky Zlatopramen, Starobrno a Guld. Volili jsme zahraniční značku a to zejména z důvodu vyššího obsahu alkoholu...

V úterý už se některým členům naší výpravy, zejména pak její dámské části, nechtělo ráno z postele, kam si dokonce nechala naservírovat i ranního dezinfekčního panáčka! Ale dnes jedeme na vzdálenou peřej Širčam, tak rychle vstávat a balit! Máme to daleko, nějakých 10 km proti proudu přes celé jezero Kaitumjaure. Večer jsme si nechali do mapy zakreslit doporučenou trasu a předstíráme, že je nám naprosto jasné kudy máme jet a ve kterém místě máme vyjet z jezera do vtékající řeky Kaitum s peřejemi Širčam. Jsem zvědav, jak najdeme vrchol hory, který máme propojit s protějším úžlabím mezi dvěma kopci a právě po této spojnici projet mezi dvěma ostrůvky! Uspokojil nás i údaj o tom, že za hodinu bychom měli být na místě. V devět vyplouváme. Projíždíme nad travinami pokrytým dnem a s údivem pozorujeme velké štiky, z nichž některé mají určitě kolem jednoho metru, jak mizí ve vodním porostu nebo naopak nehnutě stojí a projíždějící loď jim vůbec nevadí. Míjíme čtyři bóje, vytyčující trasu v problematickém úseku a vplouváme na otevřenou vodu a pokračujeme středem jezera po stejné trase jako když jsme v neděli jeli na jezero Laeffa. Docela úspěšně identifikujeme místo, kde jsme kotvili a dál už pokračujeme neznámou cestou. Máme za sebou čtyřicet minut plavby a tak bychom měli být za cca dvacet minut na místě. Snažíme se kopírovat trasu, kterou nám tužkou zakreslil do mapy průvodce, ale při několikasetmetrové šířce jezera nejsme schopni identifikovat ostrovy, které na dálku splývají s pevninou a tak porovnáváme vrcholy okolních kopců s mapovým podkladem a domníváme se, že víme, kde jsme. Hodina pryč a všude kolem jen samá voda! Po dalších asi deseti minutách zjišťujeme, že jsme na konci jezera a že v tomto místě do něj žádná řeka rozhodně nevtéká. Vtom slyšíme zdálky zvuk lodního motoru a vzápětí vidíme loď průvodce z kempu. Míří úplně jinam, než k nám a protože má silnější motor, během několika minut mizí jakoby v břehovém porostu. Ve skutečnosti se však, na rozdíl od nás, trefil mezi dva ostrovy. Navádíme loď do správného směru a za deset minut i my vjíždíme mezi dva malé ostrůvky a za chvíli už vidíme spodní úsek peřeje Širčam, kde už je zakotvena loď průvodce. Ten už ochotně obsluhuje několik Francouzů. Navazuje jim mušky, ukazuje kam mají nahazovat, fotí je s úlovky a v poledne jim určitě udělá chutný oběd. My reagujeme na jeho gesta, kterými nám naznačoval, že v žádném případě nemáme zajíždět až k jeho lodi a kotvíme asi 30 m pod ním v místě, kde peřeje přecházejí do pomalu plynoucího toku, který po cca 500 m ústí do jezera . Od vyplutí z kempu uplynuly téměř dvě hodiny!
Jsme ale šťastně na místě a než se rozejdeme po řece, kocháme se pohledem na divokou přírodu, která nás obklopuje. Severní obzor je ohraničen věčně bílými vrcholky hor, ale tady je slunečno a teplo. Podle informací, které jsme měli k dispozici, je Širčam asi dvoukilometrový úsek řeky se třemi peřejnatými proudy cca 150 – 200 m dlouhými, vystřídanými širokými rozlitinami, v nichž řeka zpomaluje svůj tok. Francouzi s průvodcem chytali na suchou mouchu v nejspodnější části. Chvíli jsme pozorovali, s jakou radostí a zaujetím zdolávají lipany a nechávají se s nimi fotit a pak jsme se všichni tři vydali po břehu proti proudu. Zastavil jsem po několika desítkách metrů u prvního zajímavého poolu, ale s předsevzetím, že tentokrát se chci i já seznámit s co největším úsekem řeky a že po chvíli budu následovat mé přátele. Ryby sice v tomto místě žádné známky aktivity neprojevovaly, ale už jsem věděl, že jsou ochotny zvednout se i po náhodně plující mušce. To se potvrdilo po několika hodech, kdy jsem nechával suchou mušku splavávat po vlnách peřeje a po několika metrech se po ní vyhoupl první lipan. Záhy mi však spadl aniž bych jej spatřil a na další rybu jsem musel čekat několik dalších minut. Ryby v této části řeky (nejlepší místo bez pochyby obsadil průvodce se svými klienty) byly spíše menší do 38 cm a tak jsem pomalu pokračoval proti proudu za Stáňou a Pepou, které jsem viděl zabrozené v dálce, zřejmě už na začátku prostřední peřeje. Za nimi se tyčily hradby zasněžených vrcholků hor a úpatí kopců podél řeky se přes vřesoviště plazila až k samému okraji vodního toku. Na chvíli jsem se zastavil a zatoužil po tom, aby se v tento okamžik zastavil i čas. Záhy mě však probral produkt civilizace. Zdálky byl slyšet přibližující se vrtulník, který vzápětí dosedl na zem a ze svých útrob vyklopil několik rybářů se spoustou zavazadel. Později jsme viděli, jak si na rozlehlé planině postavili stany a zřejmě se rozhodli strávit na peřeji Širčam několik dní. Před polednem jsem došel do místa, kde uprostřed řeky, na okraji silného proudu před velkou rozlitinou, byli nad pás zabrozeni Stáňa s Pepou. Bylo to na spodním okraji prostřední peřeje a jak mi ihned oznámili, opět objevili skvělé místo s velkými lipany. Oba měli před mým příchodem chyceno několik ryb nad čtyřicet a každému to jeden velký utrhl. Zabrodil jsem kousek nad ně a zkoušel nejprve suchou mouchu a pak nymfy, které jsem házel nad sebe přes proud, aby co nejvíce vyklesaly. Všem se nám v tomto místě podařilo chytit ještě pár velmi pěkných lipanů a když byl čas na odpočinek, tři jsme si vzali a na břehu na ohni s jalovcem opekli. Myslím, že jsme všichni zářili spokojeností a pohodou. Po obědě jsme se rozhodli vypravit se ke třetí peřeji, abychom poznali celou oblast Širčam, protože nám bylo jasné, že jsme tady poprvé a zároveň naposled. V tu dobu zde začalo být na zdejší poměry poněkud živěji, protože kromě Francouzů s průvodcem, nad námi chytala další skupinka tří rybářů a k lovu se chystali i Ti, kteří dopoledne přiletěli vrtulníkem. Šli jsme po břehu proti proudu řeky a po deseti minutách jsme došli k hornímu konci prostřední peřeje. Před námi se rozprostírala obrovská pomalu plynoucí vodní plocha, která se stáčela, myslím, severozápadním směrem, takže jsme neviděli, co je za „zatáčkou„. Přišlo nám vhodnější přebrodit na druhý břeh, na vnitřní stranu oblouku, což jsme také v místě širokém cca 100 m udělali. Vody bylo tak do půl lýtek, takže to šlo docela snadno i když už jsme toho měli od rána tak nějak dost. Přesto nás lákalo jít dál. Chvíli jsme šli po břehu porostlém vysokými travami a borůvčím, občas jsme narazili na cestičky vyšlapané stády sobů, ale hukot hledané peřeje jsme neslyšeli. Protože jsme byli několik desítek metrů od vody, odděleni pásem břehových porostů, rozhodli jsme se, než to vzdáme a vrátíme se, podívat se k vodě, zda neuvidíme něco, co je našim zrakům ze břehu skryto. Stáně už se moc nechtělo, já už jsem toho měl taky docela dost a tak jsme oba čekali, co nezmar Pepa objeví. Vzápětí na nás volal, zabrozen pár metrů od břehu, abychom jej následovali. Najednou jsme všichni tři stáli po kolena ve vodě a v tichosti vnímali tu nádheru a sílu okamžiku. Připadalo nám, že jsme na samém počátku vzniku života. Ticho, hory, tundra, voda a my. Byli jsme v zátoce na konci jezera, do něhož v těžko odhadnutelné dálce na druhém břehu vtékala řeka, což byla námi hledaná třetí peřej. Jít tam znamenalo buď opět přebrodit a pokračovat po druhé straně proti proudu nebo po břehu obejít zátoku. Odhadem třičtvrtě hodiny chůze. Začal se zvedat vítr a nad horami se objevovaly zlověstné mraky a tak jsme udělali pár fotek, abychom zdokumentovali to, co se dá jen těžko slovy popsat a po krátkém odpočinku jsme se rozhodli vydat se na cestu zpět s tím, že si podle aktuální situace třeba ještě cestou k lodi někde zachytáme. Vraceli jsem se po levé straně ve směru toku a loď jsme tedy měli na straně druhé, což znamenalo, že někde musíme přebrodit. Chvíli jsme kličkovali po sobích stezkách mezi nízkými břízkami a kruhovými propadlinami, které jsme identifikovali jako zbytky laponských chýší, ale k lodi jsme se přibližovali. Na úrovni spodního konce druhé peřeje jsme zabrodili, že si ještě zachytáme, ale i když to dobře šlo na tmavé CDC mušky, vývoj počasí a celková únava nás donutily k pokračování v cestě. Rozmýšleli jsme se, zda riskneme cestu po levé straně a budeme doufat, že se nám někde podaří přebrodit řeku nebo zda se vrátíme proti proudu a zkusíme to v některé širší části. Zvolili jsme druhou variantu, ale šli jsme vodou proti proudu a hledali vhodné místo pro přechod. Na horním konci peřeje jsme to zkusili. Asi v polovině řeky, kde nám voda dosahovala k rozkroku, její proud se zrychloval a podrážel nám nohy, jsme to však vzdali a náš pokus jsme označili jako hazard. Po úspěšném, ale trochu riskantním obratu „čelem vzad„ jsme se opatrně vrátili ke břehu a na druhou stranu přebrodili až v místě, kde už se nám to jednou povedlo při hledání třetí peřeje. K lodi jsme došli v době, kdy už foukal opravdu silný vítr a obloha těžkla mraky v barvě olova. Trochu jsme se obávali dlouhé cesty po otevřené vodní ploše jezera Kaitumjaure. Příď naší lodě rozrážela hřebeny vln a i když jsme byli mokří a pod nohama jsme měli také dost vody, dalo se ještě jet přímým směrem a s motorem „naplno„ jsme kolem sedmé dorazili do kempu. Krásný den jsme tradičně zakončili posezením u sklenky a před ulehnutím jsme se pokochali pohledem na západní obzor ohnivě zbarvený zapadajícím sluncem.

Ve středu ráno jsme si uvědomili tempo a nenávratnost ubíhajícího času, který tady člověk tak nějak nevnímá. Vůbec se nám nelíbilo, že před sebou máme poslední tři dny pobytu. Naštěstí v nás všechno prožité zůstává v podobě krásných vzpomínek a ty tři dny před námi nakonec nebyly zase až tak málo! Po krátké poradě jsme se rozhodli, že využijeme možnost vodního taxi a necháme se odvézt na nejspodnější úsek revíru Tjuonajokk – na peřej Kukak, kam není možné se dostat zapůjčenou lodí a cesta pěšky po břehu by trvala určitě nejméně dvě hodiny. V dohodnutý čas jsme stáli na molu, kde už byl připraven i náš „taxikář„ a dlouhá štíhlá loď se silným motorem a přítlačnými křídly pro snížení ponoru. Během deseti minut jsme byli tam, kam jsme sami jeli půl hodiny, ale zejména jsme obdivovali bravurnost, s jakou náš kormidelník projížděl kamenité úseky a mělké meandrující peřeje. Všichni tři jsme si jízdu užívali a mohli jsme se kochat okolní přírodou i pohledem na početné stádo sobů, které po břehu někam pospíchalo. Po cca 25 minutách jsme přirazili u levého břehu na začátku peřeje Kukak. Voda tekla pouze hlavním korytem a tak oba ostrovy, které za normálního stavu řeka obtéká, byly v této době součástí pevniny. Na náš nesmělý dotaz, kde je ideální místo pro rybolov, náš taxikář s lehkým úsměvem gestem paže naznačil, že jsme právě na tom správném místě. Samozřejmě jsme mohli pochybovat, když jsme si jej nenajali jako průvodce, ale my jsme rádi uvěřili. Bylo kolem desáté hodiny, když jsme vstupovali do řeky. Zabrodili jsme do středu toku do míst, kde se dno strmě lámalo do hloubky. Lipani dost intenzivně sbírali, ale ne každému se podařilo hned zvolit tu správnou mušku. Chytali jsme samozřejmě na sucho. Tomu prostě nešlo odolat i když jsme věděli, že ty největší ryby je třeba hledat u dna. Pepa měl výborný začátek, když během čtvrthodiny zdolal čtyři čtyřicítky a několik menších lipanů. Já měl za tu dobu jen jednoho i přesto, že ryby všude kolem mne byly dost aktivní. Stáňa si postěžovala, že jí to dnes také nejde. Všechno se ale během dopoledne srovnalo a tak jsme si do oběda všichni nádherně zachytali a povodili i několik pětačtyřicítek. V poledním žáru jsme v klidu poobědvali a najednou jsme si uvědomili, že více odpočíváme, jako bychom do sebe chtěli vstřebat co nejvíce klidu, krásy a pohody severské přírody než se opět vrátíme do reality všedních dní. Po polední pauze jsem se rozešli prozkoumat peřej Kukak. Já jsem se tedy moc nerozešel, protože jsem dopoledne viděl sbírat lipana z kategorie Nej... Nej... a tak jsem se vrátil zpět na dopolední Pepovo stanoviště do místa, kde hluboké koryto končilo ještě hlubší tůní, z níž voda přepadávala do peřejnatého úseku. Právě v tomto místě se několikrát zvedl lipan, jehož velikost jsem podle hřbetu a obrovského praporce, který vždy ukázal, odhadoval na hodně přes padesát! A tak jsem to zkoušel na sucho, pak i s nymfou, ale stále jsem chytal „jen„ ryby do 46 cm. Velký lipan už se neukázal, ale určitě tam je! Stáňa odešla výš proti proudu mezi velké balvany a nabrodila opět co nejblíže hlubokému korytu. Voda jí v těch místech dosahovala k pasu, ale proud nebyl silný a tak celkem bez problémů držela stabilitu a dařilo se jí i nahazovat. Zkoušela to opět se suchou muškou a brzy byla její snaha korunována dvěma nádhernými lipany zase kolem 45 cm. Přece jen se ale na hraně před strmě padajícím dnem kamsi do hlubin necítila bezpečně a tak asi po půlhodině přešla na okraj tišiny nedaleko od břehu před začátkem rychlého proudu a zkoušela zatížené nymfy.
V odpoledních hodinách, když už se blížil čas příjezdu našeho taxi, nám Pepa předvedl, že v řece jsou i potočáci. K jejich lovu navázal velkou májovku, tedy mouchu, která se zde v tomto období vůbec nevyskytovala, a vytrvale ji posílal do místa typického stanoviště pstruha – do úplavu na rozhraní mělčiny a rychlého proudu nebo na mělčinu za velký balvan mezi dvě peřeje. A po opakovaných pokusech skutečně přišel záběr potočáka. Ryba sice nebyla velká, ale důležité bylo zjištění, že tady jsou. A že se nejednalo o náhodu, potvrdily i jeho další pokusy. Před odjezdem na základnu zdolal tou samou metodou ještě jednoho potočáka, ale opět jen do 30 cm. Po dalším krásném dni plném rybářských zážitků jsme se kolem šesté hodiny vrátili zpět do kempu. Stáňa ještě způsobila menší rozruch v sauně, když ji navštívila těsně před „hodinou mužů„ a ti, v domnění, že už je ten správný čas, pak překvapili Stáňu. Pořádek musel udělat až správce kempu, kde mimochodem bylo ten den živo, protože na lov tetřívků a bělokurů přiletělo asi patnáct lovců se svými loveckými psy. Večer jsme znavení ulehli s předsevzetím, že ve čtvrtek nikam daleko nepojedeme a u vody budeme více odpočívat a odpoledne se dříve vrátíme do kempu. Dopadlo to ale úplně jinak.

Ve čtvrtek ráno jsme v obvyklou hodinu, tedy před devátou, nastoupili do lodi a odjeli na peřej Taivek. Na místě jsme se rozhodli, že půjdeme na její spodní konec k velké tůni, kde Stáňa s Pepou byli v pondělí tak úspěšní. Cesta po pěšině, která se místy ztrácela v hustém porostu, trvala asi dvacet minut. Slunce už zase peklo a tak jsme k cíli došli docela utrmácení, ale už zase plni lovecké vášně. Hned po příchodu na místo, kde jsme shodili zavazadla a přebytečné oblečení, jsem zjistil, že jsem cestou ztratil podběrák. Následné bloudění tundrou pak bylo jen marným a bláhovým pokusem o jeho nalezení. Stejně jsem ho moc nepoužíval a ztrátu jsem bral jako znamení, že už bych si měl koupit nový. Tůň, v níž se v pondělí ukazovali velcí lipani, byla prozářená paprsky slunce, které se od její hladiny odrážely a nás oslňovaly. S polarizačními brýlemi bylo ale vidět do hloubky několika metrů a někde tam na dně určitě čekaly ty největší ryby na naše mušky. Tůň vytvářela jakousi kapsu hlavního proudu v místě, kde se po několika desítkách metrů řeka rozlévala do širokého koryta. V těchto místech se dalo brodit podél hrany tůně až ke středovému rychlému proudu, podél něhož se dala projít prakticky celá peřej Taivek až k jejímu hornímu okraji. Všichni tři jsme začali chytat na suché mušky, které jsme opakovaně pokládali na klidnou hladinu tůně, ale zvednout ode dna se nám je nedařilo. Asi jsme je svojí přítomností příliš plašili, což nám v kombinaci s počasím, na této klidné vodě moc šancí nedávalo. Po půlhodině, během níž jsme dohromady chytili dvě ryby, jsme se rozešli do proudu řeky.
Navázal jsem tři nymfy přírodních barev, z toho jednu se zlatou wolframovou hlavičkou a dvě lehčí na přívěsy. Zabrodil jsem na špici tak, abych mohl nahazovat proti proudu a nymfy nechávat splavávat k vyústění peřeje do klidnějšího proudu. Okamžitě po částečném vyklesání spodní nymfy jsem měl záběry. Ty však přicházely i po dopnutí šňůry pod výtokem z peřejí. Docela se mi dařilo a měl jsem i dvě dublety, ale vesměs menší ryby v rozmezí 30 – 40 cm. Stáňa to dál zkoušela u velké tůně a snad díky tomu, že tam zůstala sama, přišly i záběry. Pepa chvíli chytal na stejném místě se mnou, kde si chytil několik ryb a po polední pauze s lehkým obědem se vypravil výš proti proudu hledat potočáky. S jistotou odhadl jejich stanoviště. Byla to velká mělčina tvořící kapsu hlavního proudu. Navázal opět velkou májovku s vyvázaným tělíčkem, dlouhými štěty a křídly z přírodního peří z letky kačera. Pstruzi reagovali v okamžiku, kdy muška opouštěla mělčinu a proud ji strhával do hlavního koryta řeky. I když se nejednalo o velké ryby, které tam ale určitě také byly, díky silnému proudu bylo jejich zdolávání příjemným zážitkem. Nedalo mi to a tak jsem navázal CDC chrostíka na dvanáctce a chytil jsem celkem 7 potočáků, jejichž velikost však nepřesahovala 30 cm. Nakonec jsme na Taiveku zůstali do večera a naše předsevzetí o odpočinkovém dni a dřívějším návratu do kempu tak vzalo za své. U piva před spaním jsme se pak rozhodli, že poslední den našeho pobytu se necháme odvézt opět na peřej Kukak, kde se nám ve středu tak líbilo. Možná jsme zvolili tuto variantu i z důvodu pohodlí a klidné cesty bez obav, že poslední den zničíme lodní šroub motoru naší lodi, který měl dosud všechny lopatky, byť lehce poškozené.

Slunce už svoje paprsky opíralo o střechu naší chaty, když jsme v pátek ráno pospíchali na molo, kde už nás čekalo vodní taxi. Náš taxikář bezpečně provedl loď všemi úskalími a nástrahami řeky a před cílem se nás jen zeptal, na kterém břehu chceme vystoupit. Zvolili jsme opět levou stranu, stejně jako při naší první návštěvě peřeje Kukak. Dohodli jsme čas návratu a s poděkováním poslali taxi na základnu. Když jsme si připravovali pruty blížila se k nám další loď z kempu. Byli to Francouzi se svými průvodci. Možná v souladu s původním záměrem, možná kvůli nám, přistáli a vylodili se u protějšího břehu. Jejich přítomnost by nám pochopitelně nevadila i kdyby zakotvili vedle nás. Místa bylo všude dost a řeka byla dlouhá, široká a plná ryb! Spíš jsme byli zvědaví, kam je průvodci zavedou a jak budou úspěšní. Ryby se občas projevily typickými kolečky na hladině, ale ne v takové intenzitě jako ve středu. Přesto jsme pro začátek zvolili suché mušky. Já jsem stále věřil, že se mi podaří chytit trofejního lipana a samozřejmě jsem hned pospíchal k místu, kde ve středu velká ryba několikrát sebrala. Ryby se ochotně zvedaly po nabízených muškách, které jsem i přes jejich úspěšnost měnil, protože mi připadalo, že „ten velký„ chce něco jiného. A tak postupně přišly na řadu Fratnikova F–fly, ocelová jepka, vrbovka, rudořitka, černý mravenec, rezatá chmýřenka a něco abstraktního se zářícím tipem. Pravda je, že nejúspěšnější byly jednoduché jepky z přírodního tmavšího CDC a tělíčkem z paprsku ocasního pera páva. Záběry ale přicházely i na ostatní nabízené vzory. Občas jsem koukl, jak se daří Francouzům, ale nic mimořádného se nedělo a určitě nechytali více ryb než my. Stáňa s Pepou to zkoušeli vedle mne nebo níže po proudu také se suchými muškami a byli obdobně úspěšní. Radost nám udělala Stáňa, která také konečně neudržela stabilitu na balvanitém dně a jako poslední z naší výpravy vyzkoušela koupel ve zdejších vodách a stejně jako my se předtím nestihla svléknout. Měla pak delší pauzu, ale díky hřejivým paprskům slunce brzy svoje promáčené svršky vysušila, takže po obědě už zase stála zabrozená po pás v řece. Já jsem asi po dvou hodinách, během nichž jsem chytil na sucho 12 lipanů do 45 cm, přezbrojil na nymfu a vydal se podél hlubokého koryta směrem proti proudu. Díky potápivé šňůře ( užila by se i rychlejší!) a spodní nymfě na dvanáctce Knápkovi s tělíčkem z dabingu ze skořicové srsti tuleně a přírodního CDC a se zlatou wolframovou hlavičkou, se mi i v poměrně rychlém proudu dařilo dostat nymfy do slušné hloubky i když určitě ne až ke dnu. Na přívěsu jsem měl nymfu s černým mikroflešovým tělíčkem, překroužkovaným stříbrnou lametkou, se stříbrnou hlavičkou a CDC hlavičkovými nožičkami. Na horním přívěsu byla zlatohlavá rudořitka. Nahazoval jsem šikmo proti proudu přes koryto a po vyklesání jsem jen dobíral a vzápětí povoloval šňůru až do jejího napnutí v proudu pode mnou. Záběry přicházely s velkou četností a to zejména při maximálním vyklesání, tedy v místě přede mnou, nebo po napnutí šňůry, tedy poměrně vysoko ve vodním sloupci. Ne vždy se pochopitelně podařilo rybu zaseknout nebo po úspěšném záseku zdolat, ale úžasná už byla samotná aktivita ryb a frekvence záběrů.
Kolem půl jedné přišel razantní záběr a po něm prudký výpad ryby po proudu řeky. Okamžitě se mi zrychlil tep. Brzda navijáku, seřízená přiměřeně k šestnáctkovému návazci, ozvučila do té doby ztichlou vodní hladinu a šňůra mizela téměř svisle ke dnu řeky. Pak se ryba zastavila a přes prut jsem jen cítil, jak se o dno snaží zbavit háčku. Řekl jsem si, že šestnáctka Stroft musí něco vydržet a že o rybu přijdu spíš v případě, že vzala bezprotihrotového Knápka a začal jsem tedy pomalu navíjet ve snaze odlepit ji ode dna. Ryba byla však ve výborné kondici a okamžitě si pracně navinuté decimetry brala i s úroky zpět. V jedné chvíli pak vyrazila proti proudu a já musel rychle rukou stahovat šňůru, abych s ní neztratil kontakt. Konečně jsem ji zahlédl. Doufal jsem, že to bude trofejní lipan, ale u hladiny se objevilo nádherné tečkované tělo pstruha potočního. Boj pokračoval, ale za chvíli jsem dlaní u hladiny nadnášel bojem znaveného nádherně vybarveného a stavěného přírodního potočáka se silným a vysokým tělem. Změřil jsem ho a ihned jsem volal na bráchu, že mám padesátku potočáka, aby přinesl fotoaparát. Oba jsem se pak s pstruhem vyfotili. Pro mne to byl vrchol nádherného týdne v Laponsku. Po obědě jsme ještě všichni tři chytali na nymfy a dohromady jsme za poslední den zdolali 45 ryb, což bylo z celého týdne nejvíc. Pak už nás čekala jen poslední noc na základně Tjuonajokk, rozloučení s Laponskem a cesta domů.

A co dodat závěrem? Snad to, že je jen málo míst na světě, kterým téměř nic nechybí k dokonalosti naplňující člověka pohodou, klidem a nezapomenutelnými zážitky. Vlastně ani nevím, zda ke stavu dokonalosti vůbec něco scházelo. Je to jen moje zbabělost, že si netroufám ohodnotit týden v Tjuonajokku absolutní známkou, možná je to proto, že jsem si nechytil svojí „padesátku„ lipana, ale s jistotou mohu konstatovat, že úžasnější místo jsem dosud ve svém životě nenavštívil. Měli jsme celý týden ideální podmínky – nádherné počasí, stav vody, který dovoloval dostat se do běžně nepřístupných míst řeky a aktivní ryby. Od chvíle, kdy jsme nastoupili do vrtulníku a vydali se na zpáteční cestu, jsme začali doufat, že snad ještě někdy uvidíme slunce za polárním kruhem......

Srpen 2006