Venezuela - lov pavonů na jezerech - Reportáže

Na ryby spolu jezdíme jen jednou ročně, ale vždy si dopřejeme návštěvu nějakého opravdu zajímavého revíru. A protože jsme sehraný team, každou výpravu s dostatečným předstihem a velmi důkladně plánujeme. Pravidelné lednové zasedání se tentokrát konalo u Vladimíra na Berounce. Všichni delegáti dorazili včas, proběhlo zhodnocení uplynulé sezóny, zazněla slova kritiky, byla přijata opatření směřující ke zlepšení efektivity a vytyčeny byly i cíle na příštích 80 let. Ale stále nebylo rozhodnuto, kam vyrazíme v letošním roce. A to se už blížila půlnoc! Nezbylo než v přeplněné chatě otevřít dveře a vpustit dovnitř špetku čerstvého vzduchu, který vnesl do našich řad trochu života. Jirka na verandě vypustil do tmavé noci obláček cigaretového kouře a otevřenými dveřmi zavolal do chaty:“A co kdybysme jeli za Hugem?“ „Za jakým Hugem?“, reagoval Standa. „Jakýho znáš asi Huga?“, kontroval Jirka. „Cháveze“, odtušil jsem. „No jasně, pojeďme do Venezuely, Zdeněk už tam byl, tak to tam zná. A kdo ví, co tam bude za pár let. Buď z toho udělá Hugo druhou Kubu nebo tam bude občanská válka a nebo tam vlítnou Američani a pak už to bude vejlet k nezaplacení.“ Náš hostitel zvedl hlavu ze stolu, na kterém už ležela hezkých pár minut a se zamlženým-téměř věšteckým zrakem pomalu, s námahou, ale zcela jasně pravil:“Ve Venezuele jsou ty nejkrásnější holky“. Načež opět usnul a podle výrazu jeho tváře se mu ihned začal zdát nějaký moc hezký a zaručeně „do 18 let nepřístupný“ sen. „Co mě se týče, mně je úplně jedno, kam pojedem, stejně chytnu zase největší rybu“, poznamenal Obas a šel ohřát guláš...

Za Hugem nás nakonec jelo sedm. Do našeho cíle, kterým byla jihovýchodní Venezuela, stát Bolívar, resp. oblast Guayana, nás letadla odnesla z Prahy za necelých 14 hodin.

Prvním zastavením byla přehrada na řece Caroní, ve které se loví především nádherně zbarvené cichlidy (Cichla ocellaris), kterým Američané říkají „peacock bass“, místní rybáři „pavon“ a v Brazílii, odkud tento druh pochází, je ryba známá jako „tucanada“. My jsme jim říkali, jak jinak – okoun. Tahle zeleno-žluto-černě zbarvená akvarijní rybička dorůstá hmotnosti přes 10 kilogramů a je zarputilým bojovníkem, který se agresivně vrhá zejména na nástrahy vláčené po vodní hladině. Na svou kořist často čeká v blízkosti zatopených keřů, trav, u kmenů padlých stromů apod. Lov pavonů je technicky velmi zajímavý, vyžaduje lodivoda se znalostí místních podmínek, přesné hody a dobré vybavení. V každém případě se pavon mezi americkými sportovními rybáři těší velké oblibě a jeho ulovení býv považováno za jakousi „rybářskou maturitu“.

V březnu 2006, kdy jsem přehradu navštívil poprvé, byl velmi nízký stav vody a ryby jsme lovili velmi zvláštním způsobem: nejprve jsme ztropili pořádný rambajs (do vody létaly kameny, plácali jsme rukama a nohama o vodní hladinu apod) a po té, co se zvědavé (nebo možná teritorium hájící) ryby přijely podívat, co se děje, jsme je chytali na rotačky, plandavky a wobblery. Koncem listopadu 2007 panovaly na přehradě podstatně odlišné podmínky – nečekaně dlouhé období dešťů naplnilo přehradu po okraj, turbíny jedné z největších hydroelektráren světa dodávaly do sítě neuvěřitelně levných 10.000 megawatt a náš průvodce se tvářil velmi optimisticky.

V dohodnutých 5.30 jsme vzhůru jen my rybáři, zatímco domorodý personál kuchyně ještě vyspává. Skupinka Američanů, která bydlí v sousedním bungalovu, má s prací Jihoameričanů své zkušenosti a už od pěti nahání v okolí kuchaře i řidiče svých lodí. Ještě před východem slunce jsou už Amíci na vodě, zatímco kapitána naší lodi nacházíme s pořádnou opicí až v šest. Teprve po té, co měníme tolerantní přístup Evropana na arogantní důslednost Američana, se dávají domorodci do pohybu. V sedm jsme konečně na vodě. Fouká silný vítr a díky cákající vodě jsme za chvilku úplně mokří. Tropy-netropy, dává se do nás pořádná zima. Teprve ranní sluníčko, které vykukuje zpoza mraků, nás osuší a rychle zvedá teplotu z 26 na 28°C. Okolo nás se táhne nekonečná zvlněná savana, jejíž údolí vyplňují jezerní zátoky. Prochytáváme okolí břehů, zatopených skal, keřů a stromů. Zkoušíme wobblery, hladinové poppery, rotačky, gumy i plandavky. Po půl hodině konečně přichází první záběr – asi 30 cm okoun zaútočil ihned po dopadu nástrahy zpoza zatopeného kmene na 18-gramovou štíhlou plandavku barvy mědi. Pouštím první úlovek a po další hodině rybaření mám na svém kontě již 3 pavony – jedná se však výlučně o malé ryby do 35 cm. Ostatní rybáři jsou zcela bez záběru. Silný vítr stále honí naše lodě po hladině a prakticky znemožňuje systematické prochytávání břehů. Rozhodujeme se změnit loviště.
Půl hodiny se řítíme po vodní hladině, míjíme mělčiny a travnaté ostrůvky, aby se pře námi konečně objevil tropický les. Nad našimi hlavami občas přelétne hejnko papoušků, z pralesa se ozývá volání vřešťanů, tu a tam vyplašíme na břehu číhajícího ledňáčka, volavku nebo anhingu a na pahýlech kmenů, které místy vyčnívají z hladiny jezera, se vyhřívají želvy. V labyrintu zalesněných ostrovů celkem snadno nacházíme závětří a po chvilce se dostavují první záběry. Saša boduje na rotačku č. 3 – kromě několika dvaceticentimetrových mrňousků se mu daří zdolat i téměř čtyřkilového pořízka (65 cm). V jedné ze zátok máme já i „malej“ Saša záběr na každý druhý nához, ale drtivá většina ryb během zdolávání při výskocích padá.
Po poledni, když už mám na svém kontě deset zdolaných a nejméně třicet ztracených ryb, se konečně odhodlávám vyměnit měděnou plandavku za jinou nástrahu. Nasazuji asi 12 cm popper, ve kterém chrastí dvě velké kovové kuličky. Záběr přichází na první nához. Razantní puknutí prudce rozevřené rybí tlamy na vodní hladině mne tak překvapilo, že instinktivně zasekávám. Jenže do prázdna. Nahazuji rychle do stejného místa. Okamžitě přichází hlasité puknutí, wobbler mizí pod hladinou a zásek sedí. Metr ukazuje 50 cm, odhadem 2, možná 2,5 kg. Mezi tím zdolává Saša za fotografické a filmové asistence svého syna už druhého pavona.
Zatímco já patřím mezi konzervativní rybáře, kteří věří jednou osvědčené nástraze a drtivou většinu nadcházejících tří dnů lovím na jednoho a téhož poppera, Saša mění nástrahu snad každých deset minut. Nezklamaly rotačky a překvapivě úspěšné byly mj. asi dvougramové jigy. Tyhle zelenobílé a oranžovobílé „Zabijáky“ vyrábí jeden ze západočeských vazačů a osvědčily se nám i při lovu lososů. Nicméně kouzlo záběrů při používání hladinových nástrah je tak mocné, že nakonec všichni volíme různé velikosti popperů a walkerů. Navíc tyto nástrahy jen málokdy zaváznou, což je při rybaření v mělkých lagunách plných zatopených kmenů, keřů a stromů zásadní výhoda.

Večer, když se nad jezerem klene nekonečné hvězdnaté nebe, krájí Obas zručně limetky a míchá colu s rumem, zatímco shrnujeme úspěchy prvního dne. Největší ulovený pavon měřil 65 cm, asi pět ryb mělo lehce přes půl metru a kromě dvacítky malých pavonů se chytla i jedna patnácticentimetrová piraňa. Yankee v sousedním domku se naparují se 70-ticentimetrovým pavonem a o něco delší šavlozubou payarou (Hydrolycus scomberoides). Celý den vláčeli za jedoucí lodí wobblery a prochytali tak více než dvacet kilometrů pobřeží. Nejúspěšnější dvojice tvrdí, že měla přes padesát záběrů a třicet ryb se jim podařilo zdolat. V každém případě jsem dnes za jediný den ulovil více ryb, než před rokem po třech dnech rybaření a intenzita záběrů předčila moje očekávání. Popíjíme „Kubíčka“ do pozdního večera, vyřazujeme méně úspěšné nástrahy a připravujeme se na další den lovu, který plánujeme zakončit romanticky na jednom z ostrovů, kde se nachází „churoata“ (čti „čuroata) - kruhová stavba o průměru asi 12 metrů, chráněná střechou z palmových listů.

Ráno nás v šest budí vůně kávy. Urychleně snídáme a připravujeme si vybavení pro dvoudenní pobyt na jezeře. Kromě vláčecích prutů (nejčastěji používáme pruty 2,75 m s vrhací zátěží 30 g), krabiček s nástrahami, chladicích boxů s vodou, colou a pivem, přibalujeme i houpací sítě-hamaky, ve kterých dnes budeme spát.
Řidič naší lodě, který se příhodně jmenuje Capitain, přichází v půl sedmé. Krvavé oči a nejistý krok jsou odpovědí na otázku, co udělal s výdělkem za včerejší práci. Zatímco jsme nakládali naše rybářské nádobíčko do auta, vypil ten ničema tři piva (venezuelský Polar je v plechovkách 0,2 litru) a než jsme spustili loď na vodu, měl v sobě dalších pět. S vyrovnanou hladinou alkoholu v krvi se Capitainovi vrací nálada, jeho pohyby nabývají na jistotě a ostřížím zrakem kontroluje hladinu před lodí řítící se po jezeře. Jiný kraj, jiný mrav – u nás by takového zaměstnance čekal rychlý vyhazov, tady je to standard a jeho šéf je rád, že vůbec přišel do práce.
Protože se opět začíná zvedat vítr, míříme rovnou k ostrovům a pobřeží zarostlému pralesem. Projíždíme zatopeným lesem – z hladiny zde ční kmeny nastojato uschlých stromů, místy na hladinu vystupují větvičky zaplavených keřů a stébla trav. Slunce příjemně hřeje, vánek nás pozvolna posouvá podél břehu zátoky. Navazuji opět 12-centimetrový popper a zatímco Saša už zdolává prvního malého pavona, nahazuji ke změti trav a keříků, odkud se před chvilkou ozvalo zalovení. Jako raketa vypuštěná z ponorky startuje z vody pavon nekompromisně svírající v tlamě můj popper. Zasekávám a následuje série tří rychlých výskoků kombinovaných zběsilým třepáním hlavou. Modlím se, aby ryba nástrahu nevyklepla, aby vydržela sedmnáctka Fire-line, aby nepovolil uzel... Pak se vztekloun vydává na jízdu mezi potopené kmeny. Capitain loď pohotově posunuje tak, aby se šňůra neobmotala okolo stromů. Náhle se ryba ocitá mezi keři a já cítím, jak udice pod vodou drhne o větvičky. Naštěstí vyjíždí pavon opět na volnou vodu a po deseti minutách ho Saša vylovovacími kleštěmi zdvihá nad hladinu. Je to můj největší pavon – 68 cm, 4,7 kg.
Skoro hodinu pak nechytám a jen pozoruji Sašu, jak se synem systematicky bombardují nástrahami hladinu zátoky. Ryby se bezpochyby pohybují v hejnech – po chvíli bez jediného kontaktu s rybou mají záběr nezřídka oba rybáři naráz, často v sérii několika hodů jdoucích po sobě. Jen necelou čtvrtinu ryb, které zaberou, se podaří zdolat. Za dopoledne jsme ve třech ulovili celkem 9 ryb, kromě mého obra ještě dvě ryby délky 40-50 cm a zbytek okolo 30 cm.
Obloha je dnes bez mráčku a když stojí v poledne slunce v nadhlavníku, rozhodujeme se pro krátkou siestu. Zajíždíme k ostrovu, kde dnes budeme nocovat a po krátké koupeli v jezeře uléháme do připravených hamak. Ve dvě hodiny mne budí Saša, který odolal stínu churoaty a po lehkém obědě zkoušel v třicetistupňovém vedru chvíli muškařit na skalnatém pobřeží ostrova. Odměnou mu byli dva pavoni okolo 35 centimetrů ulovení na streamer. Pár temp v křišťálově čisté vodě jezera mi vrací energii i chuť do dalšího rybaření. Capitain už na nás čeká v lodi a vyrážíme. V zátokách panuje naprosté bezvětří, je dusné mrtvo, které ruší pouze šplouchání našich wobblerů na hladině a vzdálené volání vřešťanů.
Můj pohled náhle upoutal pohyb asi pět metrů před přídí lodě. Mezi zatopenými kmeny se cosi vynořilo na hladinu. Je to kajman – asi 1,5 metru dlouhý krokodýl se pomaličku vlní a zdá se, že mu naše přítomnost není proti mysli. Malej Saša vytahuje foťák a kameru, zatímco tatík dál v klidu rybaří. „Šup-šup-šup-šup-šup“, červenobílý skitter-walk od firmy Rapala si to šine po hladině zátoky. Náhle „šplouch a chlamst!“ Ta potvora zubatá, která vypada, že je jen o málo rychlejší než želva, se vymrštila a než stačil Saša cokoli udělat, držela wobbler ve své tlamě. Překvapený Saša zasekl a kajman se i s wobblerem odporoučel ke dnu. Řetízek bublin ukazoval směr, kterým se plaz vydal na ústup a Saša jen bezmocně kontroloval šňůru mizející z navijáku. V zátoce plné stromů a pařezů neměl moc šancí na zdolání snad dvacetikilového zvířete. Ale jestli ho zdolá, co pak? Jak rozevřeme kajmanovi tlamu a jak ho přinutíme, aby sebou nemlátil a dovolil nám uvolnit zaseknutý wobbler. Naštěstí se wobbler z ještěrovy tlamy sám uvolnil a nám nezbylo než nebohému kajmanovi popřát brzké uzdravení.
O tom, že jablko nepadá daleko od stromu jsme se přesvědčili asi za hodinu. S nastupujícím večerem záběrů ubývalo a zatímco během první hodiny odpoledního rybaření jsme ulovili pět ryb (největší pavon měřil 55 cm), po čtvrté hodině jsme měli jen tři záběry. Pozornost „malého“ Saši upoutal asi půlmetrový ledňáček lovící rybky. Pták seděl trpělivě na větvi čnějící nad hladinou a čas od času se střemhlav spustil k vodě, odkud vylovil rybku. Pak „malej“ Saša poslal svůj skitter-popp ke břehu pod ledňáčkovu větev. Pták nervózně poposedl, nátahl-pokrčil-znovu natáhl a znovu pokrčil svůj krk a už se řítil k Sašově nástraze. Saša včas přisekl, takže popper odstartoval z hladiny a ledňáčkův zobák dopadl do prázdné vody. Pták se však nevzdal – odstartoval z hladiny a jako helikoptéra se zastavil ve vzduchu nad středem zátoky. Jakmile Saša pohnul špičkou prutu a kroužek na hladině prozradil polohu nástrahy, zopakoval ledňáček útok. Saša opět včas „uprchl“ s popperem do bezpečí a po pár vteřinách se akce opakovala. Nakonec jsme museli změnit loviště protože „vytrénovaný“ ledňáček už nabyl takových zkušeností, že hrozilo jeho vítězství na věčně prchající nástrahou...

Večer krátce před západem slunce se nečekaně rychle zatahuje a zdvihá větřík – schyluje se k bouřce. Upalujeme na plný plyn k ostrovu, kde stojí churoata. Stíháme jen krátkou koupel na písčité plážičce, když padají první kapky. Vibrující střecha churoaty sice s ohledem na sílící vítr nevzbuzovala příliš důvěry, ale vydržela a odolala i dešťovému přívalu. Pouze na návětrné straně nás trochu osprchovaly kapky hnané větrem, což v tropickém klimatu a po několika sklenkách „Kubíčka“ nikomu nevadilo. V osm hodin bylo po dešti, a kam až oko dohlédlo, se táhla jezerní hladina zrcadlící nebe plné hvězd. Churoatou zavoněl smažený pavon, Obas otevřel láhev chlazené coly a nakrájel další limetku...