Kanada - Řeka Fraser - Reportáže

Je tomu už drahně let,co jsme se s přítelem vypravili na lososy do Norska. Bylo to ještě za hlubokého socialismu, takže výlet to byl vpravdě exkluzivní. Dá se říci, že byl i relativně úspěšný – ulovili jsme 10 lososů atlantských! Brzy nato se naše cesty rozešly a moje vedla až na západní pobřeží Kanady do Britské Kolumbie. Trvalo 20 let, než se opět na jeden měsíc sešly naše cesty právě zde a se stejným cílem, jako tenkrát – výprava na lososy.
Jardova představa slušné lososové řeky byla ovšem daná jeho zkušeností z Norska. Sem tam nějaká ryba, která někdy sem tam zabere. Jak se mi později mnohokrát přiznal, kanadské řeky překonaly jeho nejbujnější představy. 5 druhů lososů (na rozdíl od jednoho atlantského) a masivní tahy statisíců i milionů ryb mění každoročně některé řeky na „rybí polévku“.

Hladina, roztříštěná vyskakujícími rybami, mračno mořských racků čekajících na jikry, vysoko nad nimi bělohlaví orli vyhlížející kořist a hejno tuleňů, pronásledující táhnoucí lososy. To byl obraz řeky Squamish-Cheakamus, když jsme dorazili na její břeh. Vrcholil zde právě tah dvou druhů lososů – chum (psí - keta) a coho (stříbrný – kisuč). Na řece není žádná líheň a všechny ryby, které se do řeky navrací jsou divoké, pocházející z přirozeného výtěru. Zatímco stavy stříbrných lososů (kulináři více ceněný) v posledních letech stagnovaly, lososi psí se dočkali populační exploze a převyšovali je početně alespoň 10 ku jedné. Proto si také rybáři v této řece smí ponechat denně dva lososy psí, ale žádného stříbrného. Poněvadž do řeky najížděly s každým přílivem další a další tahy lososů, byly v řece ryby čerstvě natažené, ryby ve vrcholné fázi tření i umírající vytření lososi.
Člověk není nikdy moc starý, aby se ještě něco nemohlo stát po prvé. Mě se to přihodilo druhý den, po tom, co jsem vylovil a pustil několik lososů psích kolem 6 kg. Konečně jsem natrefil jednoho obzvláště dobře rostlého a přesto, že mi ujel po proudu do peřejí, podařilo se mi rybu nakonec vylovit. Předpisově jsem lososa usmrtil kamenem a odložil do stínu na svah poblíž vody. Ještě jsem však nestačil znovu nahodit, když sebou mrtvá ryba mrskla a spadla zpátky do vody. Chvilku se bezmocně dívám, jak pomalu klouže a propadá se do hlubšího tahu a pak se rychle, nervózně a bez úspěchu snažím odplouvající rybu zachytit háčkem. Nikdy mi nevadilo skočit do ledové vody, třeba i v zimě, což ovšem neví další tři rybáři opodál a tak zírají v tichém úžasu, jak se bleskově svlékám a lezu do tůně (je listopad). Času je málo, losos je pomalu, ale jistě unášen do peřejí. Snažím se ho podebrat nohou a dostat k hladině, ale je kluzký jako každá správná ryba. Nezbývá, než se nadechnout a potopit. Uchopit rybu za ocas se mi podaří až na samém počátku vodního trychtýře, který po pár metrech ústí do peřejí.
Již předtím jsme několikrát na druhé straně řeky pozorovali skupinku velice úspěšných rybářů. Nebylo snad chvilky, aby alespoň jeden z nich neměl prut ohnutý do oblouku a nezápasil s rybou. Ovšemže nám to nedalo a vydali jsme se na výzvědy. A již na první bližší pohled bylo vše jasné. Byli to indiáni a chytali na „indiánskou“nástrahu. Velký trojhák s olovem, nahozený přes proud a trhavě přitahovaný podsekl rybu snad na každý nához. No jo,co je dovoleno pánovi, není dovoleno kmánovi. Omezení pro „bílé“(jednoháček bez protihrotu, doby hájení, chyť a pusť na některých vodách apod.) neplatí pro původní obyvatele – Indiány. Takový „malý kanadský rasismus“.
Následující den bylo deštivo a nevlídno, druhý břeh řeky byl pustý a prázdný. Auto jsme postavili před cedulí „Vstup zakázán – indiánské území“ a pěšky prošli zapovězenou zemí, kolem několika dalších cedulí až ke břehu. Nízká voda, oblázkový břeh a mračna ryb. Paráda. Znamenalo to ovšem vyhýbat se hejnům lososů psích, kteří se již třeli na mělčinách kolem břehů a nahazovat dál do proudu, kudy mohly táhnout čerstvé ryby. Byl to rybářský sen – na každý druhý nához ryba 5-10 kg. Pak přestalo pršet a najednou jsme již nebyli sami. Asi 50 metrů pod nás se nastěhovaly dvě ženské! Chytaly stejným způsobem jako my, většinu ryb pouštěly a nás si moc nevšímaly. Několikrát jsme museli následovat bojujícího lososa daleko po proudu a rybářky podejít. Alespoň jedna z nich byla zcela určitě indiánka. V lehké konverzaci jsme se „dozvěděli“, že jsme na indiánském území, ale pokud se prý neobjeví chief nebo jiný potentát, můžeme tam klidně zůstat.
Chytáme tedy v pohodě dál, ale jen do chvíle, kdy Jarda zasekne další rybu, která vyskočí vysoko nad vodu. V tu chvíli je nezájem našich sousedek ten tam a obě se mohou přetrhnout, aby mu pomohly rybu vylovit. Položím prut a jdu blíž, zjistit,co se to děje. Při dalším výskoku je mi to jasné. Jarda má na prutě krásného losa stříbrného-coho a za pár minut je s jejich pomocí na břehu. “Moc pěkný“, říkám, ale „musí jít zpátky“, je hájený. „To ale neplatí pro nás, my jsme natives (domorodci) a necháme si ho“, slyším vzápětí odpověď. No, co se dá dělat. Jsme tu vetřelci a tak jen s lítostí přihlížíme, jak je losos odborně a rychle usmrcen, vykuchán a uložen do stínu na okraj malé tůňky uprostřed oblázkového břehu.

Tonda Čáp, Britská Kolumbie

[obr/1/obr]
V kraji indiánů kmene Nisga
Vážení přátelé, rád bych Vás pozval na výlet za lososy královskými až na západní pobřeží Kanady. Pro rybáře, kteří umí chodit přírodou s otevřenýma očima, se tu otevírají netušené možnosti.

Už 14 dní jsme se potulovali Britskou Kolumbií až k hranicím Yukonu, objížděli známé lososí řeky, fotili medvědy, živili se houbami a rybami jedlé velikosti (kolem 30 cm) a pořád ne a ne narazit na pořádný tah lososů. Bylo to zrovna v období, kdy jeden tah skončil a druhý ještě nezačal.

Jednoho dne se ale vše změnilo. Dostali jsme se k řece Nass. Je to taková menší, odstrčená nevlastní sestra slavné řeky Skeena, známé luxusními rybářskými kempy a neutuchajícím zájmem tisíců rybářů. Vzdálenost mezi nimi je jen 100 km, ale máte pocit, jako byste byli v úplně jiném světě. Nevede sem mnoho cest, nejsou zde obchody, rybářské základny ani rybáři. V jejím údolí však žijí po mnoho generací lidé, pro které kalný proud řeky znamená život - Indiáni kmene Nisga.

Před 250 lety zde vybuchla sopka, zahubila velkou část místních obyvatel a pokryla desítky čtverečních kilometrů vrstvou lávy až 18 m silnou. Změnila se krajina, řeky vymlely nová řečiště a vytvořilo se obrovské lávové jezero. Přizpůsobit se museli i obyvatelé. Láva je dnes porostlá lišejníky , na sopečném podkladu se daří i houbám, zvláště pak kozákům. Pasoucí se losy opět pronásledují smečky vlků, řeky jsou plné ryb, které loví medvědi i Indiáni.

Snad je to náhoda, ale právě Indiáni Nisga získali po 100 letech vyjednávání jako první jakousi autonomii na svém území a přinutili mě změnit názor na rudochy, které jsem dříve znal jen z města. Zdejší Indiáni jsou důstojní, nepijí, k bělochům jsou velice přátelští a ochotní. Přes jejich "vlastnictví" této oblasti mají návštěvníci zaručenou volnost pohybu i rybolovu. Náčelník kmene, pan Gossnel, k nerozeznání podobný otci Nšo-či z filmových příběhů o Vinnetouovi, je inteligentní a vzdělaný člověk, který je mezi politiky i na televizní obrazovce jako doma.

Příslušníci jeho kmene žijí podle tradic z okolní přírody - loví zvěř, mořské i sladkovodní ryby, jako zeleninu používají mořské řasy, jedí i houby. Houby? Houby! Tady rostou houby. A kolik. Český houbař by nejspíše zešílel. Hřiby, křemenáče, kozáky, obrovské lišky, které tu nikdo nesbírá. Jediná houba, těšící se zájmu sběračů, je tzv. "pine mushroom", za kterou výkupny rozeseté po kraji platí 100 - 200 dolarů za kilo (čerstvých hub). Vyvážejí se výhradně do Japonska. "Pokud jich nenajdu za půl dne alespoň za stovku, tak jdu radši na ryby", nechávají se slyšet místní Indiáni.

Mimo obvyklé druhy ryb, se v revíru vyskytuje i tzv. "fantom fish". Vodopády na jednom rameni řeky občas strhnou dolů steelheada (tažná forma pstruha duhového), pro něhož již není návratu. Proti vodopádu se ryby zpět nedostanou a po několika kilometrech se řeka ztrácí pod lávovým polem. Stanou se tak z nich podvyživené chudinky s velkou hlavou a hadím tělem.

S Davidem jsme se seznámili na jednom z přítoků řeky Nass, u krásného hlubokého proudu, přehrazeného na dolním konci několika padlými stromy. Na čas se tu zastavili i čerstvě natažení královští lososi o váze 15 - 20 kg, zde zvaní "torpéda". Nedostali jsme však ani jednoho. Po několika minutách boje vždy zamířili ke stromům a byl konec. Až další den. Když Martin přivezl ze 100 km vzdáleného městečka Terrace silnější vlasce a háky, podařilo se Honzovi jednoho menšího dostat.Vedle chytal David stejným způsobem trpělivě celý den a ochotně nás zásoboval radami. Že je Indián nám došlo až mnohem později, přestože měl u pasu zvoneček a pepřový sprej, což naznačovalo, že je místní a že se vyzná. Zvoneček je znamení pro medvěda, aby se klidil z cesty a sprej pak na ty, kteří se neklidí. Z našeho nového kamaráda se vyklubal prasynovec náčelníka kmene, pana Gossnela a ředitel místní školy. Dobrovolně se držel rybářských pravidel, platných pro nás bílé a většinu ryb pouštěl, hlavně ty větší, které by zpátky jen těžko unesl.

K večeru dalšího dne nás u řeky opět vyhledal (což reprezentovalo půlhodinový výšlap), aby nám:

1.přinesl své uzené lososy (1 den udit vcelku, další 3 dny nařezané na jemné plátky a pak ponechat na slunci až do úplného vysušení)
2.oznámil , že našel na řece místo, kde přes den ulovil 13 královských lososů a že pokud máme zájem, zítra nás tam zavede.

Ráno byl sraz v 6 hodin, následovala hodinová túra přes lávové pole a pak rybolov, jaký nikdo z nás ještě nezažil. Nass za poslední dva dny klesla, konec přítoku se vyčistil a losůsci se tu zastavili k odpočinku před další cestou. Akce nejvíce připomínala chytání kaprů na jihočeském chovném rybníku. Největšího lososa, který mi vymotal skoro celý vlasec a ještě ho obtočil kolem větve na dně, zachránil Martin. Potopil se do několika metrů ledové vody, větev uvolnil a nakonec vynesl v náručí i můj úlovek. Až dodatečně se nám přiznal, že si chvílemi nebyl jistý, kdo koho vlastně loví.

Tři z těch dvacetikilových lososů jsme dovezli do Vancouveru na uzení. Jestli nevěříš, tak nás přileť navštívit. Možná na tebe kousek uzeného lososa zbude. Nebo ne, přileť a chytíš si vlastního...