Revíry - destinace ► Evropa ► Norsko ► oblast Soroya-Loppa ► Reportáže ► Soroya – ostrov splněných snů
Norsko - oblast Soroya-Loppa - Reportáže
Soroya – ostrov splněných snů 21.10.2005
Návrh
Začátkem roku mne Zdeněk Edelmann, majitel CK PEPA, oslovil se zajímavou nabídkou. Norský partner ho upozornil na konání tradiční akce na ostrově Soroya. Jednalo se o velké rybářské závody Arctic Record Angling, které se nejen mezi skandinávskými rybáři staly pojmem. Soutěží se v lovu ryb sportovním způsobem, na kutru stráví závodník 10 hodin lovu rozdělených do dvou dnů. Proč tedy nezkusit štěstí a jako český tým nepoškádlit několik norských šupináčů? Termín závodů 15. – 16. července 2005, předtím 4 dny „trénink„ nebo spíše lehké seznámení s vodami Atlantiku v okolí ostrova.
V duchu se mi zjevil obraz olympijského vítěze na nejvyšším stupínku piedestalu líbajícího zlatou medaili a dojatě pějícího státní hymnu. Proč bych to při rybářských závodech nemohl být já, Ivan Finta z Českých Budějovic? Jedeme!
Volání dálek
Půlrok utekl jako voda a já jsem stál na ruzyňském letišti s tubusem na pruty, kufrem, který rozhodně neměl pouze předepsaných 20 kg (zde musím podotknout, že hmotnost 34,5 kg, kterou nakonec ukázala letištní váha, mne samotného překvapila a zůstává prozatím mým rekordem) a příručním zavazadlem, které připomínalo spíše sbalenou plnou polní vojáka speciálních jednotek, chystajícího se na měsíční misi v africké džungli! Všem potenciálním zájemcům o leteckou přepravu doporučuji dodržet stanovené limity. Dovolte, abych tímto poděkoval personálu letecké společnosti SAS za přimhouření oček nad nadváhou mého zavazadla. Vím, že od roku 2006 bude SAS rybářům cestujícím na sever Norska přepravovat zdarma navíc jedno zavazadlo o hmotnosti 20 kg (tedy celkem 40 kg) - alespoň se ke mně tato informace donesla "šeptandou".
Celá česká „reprezentace„ (tedy já, Zdeněk, Radek a Jiří) se nakonec ocitla v útrobách plechové obludy a po trase Praha – Kodaň – Oslo – Alta jsme se v průběhu devíti hodin (z toho asi 5 hod. „pozemního„ čekání na další spoje) ocitli ve městě Alta, kde měl být připraven automobil pro poslední část cesty. A byl! Ne tedy zrovna slibovaný kombík, ale Volkswagen Passat v úpravě sedan, za to v kůži. Nastal lehký problém, jak vměstnat naši bagáž a čtyři osoby do poněkud omezeného prostoru německého supervozu, ale na čtvrtý pokus jsme konečně seděli. Pravdou je, že jediný, kdo neměl batoh nebo kufr na kolenou, byl Zdeněk, jehož argument, že k řízení potřebuje přece jen více prostoru a hlavně výhled, byl většinovým hlasováním nakonec váhavě přijat.
V půl dvanácté v noci se naše „plechovka sardinek„ konečně vydala na asi 150 km závěrečnou etapu cesty. Ve tři ráno jsme celí zdřevěnělí vypadali z auta v přístavu u městečka Oxfjord, nadýchali se čerstvého studeného vzduchu a zahájili šestihodinové čekání na trajekt. Tři „změkčilci„ se během několika málo minut vrátili zpět do relativního pohodlí a hlavně tepla vozu, já hrdě odešel do místní čekárny (prostě jsem zaváhal a nezbylo na mne místo!), kde jsem šest hodin jektal zuby a napočítal přesně 18 132 oveček.
Když jsme v devět hodin vjížděli do trajektu, musel jsem ostatním pasažérům připomínat bezdomovce, který po dlouhé zimě opustil relativní pohodlí pod mostním pilířem. Za další hodinu jsme byli na místě…
Soroya
K tomuhle čtvrtému největšímu norskému ostrovu o rozloze 815 km˛, který je osídlen asi 1200 obyvateli, jsme upírali svá lačná rybářská kukadla. Soroya stojí v cestě rozlehlým vodám Atlantiku, jakoby chtěla chránit norské pobřeží před jeho vlnami. Na ostrově naleznete čtyři přírodní rezervace a více než 1200 sladkovodních jezer, na kterých můžete zkusit rybářské štěstí při lovu muškařením nebo přívlačí (nejčastějším úlovkem budou pstruzi obecní menších velikostí a siveni arktičtí údajně i přes 5 kg hmotnosti).
Trajektem můžete na ostrov vyrazit ze dvou míst. Z Hammerfestu (který ovšem leží severněji) a z Oxfjordu. Lodi přistávají v městečku Hasvik, ležícím na jihozápadním okraji ostrova.
Tam nás tedy po téměř dvaceti hodinách cesty letadlem, automobilem a lodí vyplivl místní „vodní autobus„ kolem desáté hodiny dopolední. V místním hotelu nás čekala vydatná snídaně a hlavně – majitel našeho ubytovacího zařízení a místní učitel – Oornulf (v překladu znamená tohle norské jméno něco jako "Orlovlk"). Téměř dvoumetrový potomek Vikingů s tetováním vlka a orla na obou ramenou rozhodně budil respekt. Po krátké konverzaci jsme ale zjistili, že je to i velice příjemný chlapík a hlavně rybář, který „svůj„ ostrov dokonale zná jak stran rybolovu sladkovodního, tak toho mořského. Dostali jsme spoustu dobrých rad a hurá o 50 km dál do osady Sorvaer, kde jsme měli strávit oněch úchvatných 7 dnů rybaření.
Sorvaer a Sorvaestua
Do městečka jsme dorazili za necelou hodinku a už po cestě jsme obdivovali úžasnou vyhlídku na ostrov i oceán. Chata (mimochodem nesla onen krkolomný název Sorveastua) byla prostě fantastická. Kapacita dvacet osob, spali jsme ve dvoulůžkových ložnicích se sprchou a toaletou, k dispozici jsme měli vybavenou kuchyni, místnost pro uskladnění potravin (kde byla i pračka), místnost pro uskladnění rybářských potřeb a ohromnou halu (nebo spíše gigantický obývací pokoj), které vévodila prosklená stěna s výhledem na oceán. Prostě paráda!
Jak už to tak bývá, téměř okamžitě z nás spadla veškerá únava a už jsme chtěli být na moři. K dispozici jsme měli dvě 19 stop dlouhé hliníkové lodě s výkonným motorem (50 HP) a skvělým echolotem Garmin (samozřejmě s GPS a mapou-plotterem). Tenhle přístroj fungoval spolehlivě a jak po stránce mapování dna či lokalizace ryb, tak při použití GPS byl nanejvýš přehledný a velmi jednoduchý na obsluhu. Přímo v přístavišti jsme mohli používat i dvě místnosti z bývalého skladiště. Do jedné z nich jsme odkládali pruty a ostatní rybářské vybavení, v té druhé byl připraven pult na čistění úlovků a mrazicí boxy. Pravdou je, že jsme mrazáky příliš nevyužili. Tedy, ne že by chyběly úlovky (to rozhodně ne), ale letecká přeprava a polystyrenové bedny s rybím masem, to prostě nejde dohromady.
Oceán
První kontakt s Atlantikem nás naplnil velmi rozporuplnými pocity. Řečeno slovy vojenského stratéga, průzkum bojem jsme vedli čelně, ale soustředěná obrana (vítr a vlny) nás během dvou hodin donutila opustit dobyté pozice. Na lodi jsem vyrazil s Radkem, ale mnohdy i více než 3m vlny nám dávaly zabrat. Zatímco kolega rychlými trhavými pohyby evakuoval obsah žaludku, já jsem strachy téměř nedýchal a vedl loď zpěněnými vodními masami.
V relativním klidu dvou příbřežních ostrůvků jsme s přívlačovými pruty a vláčecími pilkříky (možno zaměnit i za twistery či rippery) okolo 40 g hmotnosti upytlačili několik tresek tmavých a obecných do 70 cm. To nemohlo uspokojit naše natěšená rybářská srdce. Vzhůru na moře! Na čtvrt plynu jsme se prodírali vlnami a oceňovali GPS přístroj s podrobnou mořskou mapou, ve které byla zaznamenána i horká místa pro lov. Byly to především vrcholy a úpatí podmořských kopců, které se mnohdy zdvihaly až do výšky 15 m pod mořskou hladinu. Musím podotknout, že v okolí severozápadní části ostrova je jich vskutku požehnaně.
Nad vrcholem takové podmořské hory jsme zastavili, a i když byl drift dosti silný, snažili jsme se prochytat místa v okolí. Na pilker (první den ještě 500 g) jsem nastražil filety z tresky tmavé a spustil nástrahu do hloubky cca 40 – 50 m. V Norsku mi trvalo poměrně dlouho, než jsem ulovil svou první mořskou kočku (vlkouš severní), ale tady jsem během necelé hodiny zdolal hned čtyři (50 – 75 cm). Kolega, který používal pilker bez nastraženého masa, lovil téměř na nához tresky obecné (50 – 80 cm, rekord prvních dvou hodin lovu - 94 cm), tmavé a jednoskvrnné. Naše rybářské snažení bohužel netrvalo dlouho. Kdo poznal mořskou nemoc, mi dá jistě za pravdu, že jediným spolehlivým lékem je pevná zem.
Při návratu do přístavu jsme mohli obdivovat krásného 17 kg halibuta švédských kolegů a docela rádi jsme vyslechli přednášku o tom kde, na co a jak tuhle rybu chytat. Ostatně, tahle lokalita je na výskyt halibuta vskutku bohatá. Na vlastní oči jsme viděli úlovky 17, 11, 6 a 4 kg, na vlastní kůži pak zažili souboj s halibuty 3,5 a 8 kg (toho většího ulovil Zdeněk a od té doby ho musím oslovovat „Vaše Veličenstvo„, což se ovšem příští rok změní!). V průběhu závodů se „placatců„ ulovilo ještě podstatně více, ale bohužel neznám přesný počet, který se rozpustil ve strohé řeči čísel. Inu, rozhodující byly, možná trochu ke škodě věci, nachytané kilogramy. V restauraci jsme se seznámili s rakordmanem ostrova – holandský rybář zde ulovil v letech 2003 a 2004 halibuty 69 a 103 kg!
Náčiní
Před dalším lovem jsme se nechali inspirovat norskými kolegy, vyrazili do místního obchodu a značně přitvrdili, co se nástrah i dalšího vybavení týče. Zakoupili jsme především klasické norské trojhranné pochromované pilkery o váze 750 a 1000 g (!), kvalitní pevnostní karabiny, velice populární nástrahy zvané gummi-mack (u nás známé spíše jako papriky, hadičky, úhoříci či smáčci) a Zdeněk s Radkem dokonce oblíbené „oko„, což je vlastně olověná koule (možná, že je vyráběna z jiného těžkého kovu – ta naše měla 340 g), která je shora natřena tmavší, ze spodu pak fluorescenční barvou. Po stranách jsou umístěny velké oči a uvnitř je zalit silnější drát s očky. Na jednom z nich je umístěn speciální háček s prodlouženým a prohlým raménkem (na ten klasicky navléknete gigantický twister či ripper), za druhé pak uvážeme pletenou šňůru nebo vlasec. V podstatě se tedy jedná o ohromnou twisterovou hlavičku. Způsob lovu je klasický. Oko necháme klesnout na dno (je možné zkusit štěstí i při lovu ve sloupci). Drift lodi je v tomto případě spíše naším pomocníkem, takže se v klidu necháme unášet a trhavými pohyby nástrahu zvedáme ode dna a znovu necháme klesnout – nic těžkého.
Při použití těžkých pilkerů a předpokládaných úlovcích trofejních ryb se vyplatí nic nepodcenit. Oblíbená poučka zní – Vaše náčiní je tak silné, jak silná je jeho nejslabší část! Nešetřete proto na karabinkách, kroužcích, obratlících ani na návazcovém vlasci – vyplatí se to. Tresky přes 10 kg hmotnosti (a co teprve halibut) jsou při únikových manévrech schopny vyvinout ohromnou sílu a je škoda přijít o pěknou rybu vinou poddimenzované karabiny.
Návazcový vlasec, který spojuje pletenou šňůru s pilkerem, by měl mít min. průměr 0,80 mm (my jsme používali 0,90 mm). Nebojte se délky – chytali jsme s návazci 2 – 5 m (!) dlouhými, na kterých úplně stačí 2 gummi-macky v různých vzdálenostech. Čím delší návazec, tím větší sloupec ode dna prochytáte – pozor ale na možnost vytažení trofejního úlovku do lodě.
Den za dnem
Do závodů nás Atlantik nijak nešetřil. Podle mého skromného odhadu dosahovaly vlny místy i 5 m! Příjemným překvapením byly těžké pilkery, které i při relativně silném driftu „držely„ pod lodí. Do závodů jsme se prostě hodně pohoupali, ale zázračný lék Postafen, udržel (až na drobné výjimky) obsah našich žaludků na správném místě, tj. uvnitř.
Ač jsme se naučili příliš nedůvěřovat množství symbolů ryb na echolotu a brát ho s rezervou, bohatství podvodní říše v okolí ostrova nás překvapilo. Místy sonar kreslil doslova koberce ryb. Pilkery jsme spouštěli s nedůvěrou, ale o to důvěřivěji braly ryby. Možná nejpřehlednější bude vyčíslit ty „lepší„ úlovky naší výpravy. Tresky obecné: 14,58; 11,12 a 7 kg (Jirka), 12; 11,68 kg (Radek), 8,54 (Zdeněk) a 9,78 (já). Těch menších jsme i v nepříznivých podmínkách nachytali opravdu požehnaně a téměř všechny jsme zase vrátili vodě. Velikost tresek tmavých (vesměs vegetujících nad vrcholy podmořských hor) se pohybovala mezi 40 – 80 cm, překvapily mne míry tresek jednoskvrnných, z nichž bylo několik opravdu „výživných„ (až 80 cm). U mořských koček jsme se nedostali přes 80 cm, třešničkou na dortu byl úlovek obou halibutů (3,5 a 8 kg).
Závody
Ač pro Nory událost roku, pro nás suchozemce a rybáře lehké rozpaky. Zúčastnilo se bezmála 100 závodníků (včetně čtyř z ČR). Jak jsem již předeslal, lovilo se dva dny z kutrů (každý den 5 hodin), na kterých rybařilo vždy 2 – 6 závodníků, dle velikosti vylosované lodi. Povolen byl lov na jeden prut s hlavní nástrahou (nesměla být živá, takže se většinou jednalo o pilker) a dvěma návazci (gummi-mack). Veškeré ulovené ryby musely být vykrveny (klasické podříznutí) a šup s nimi do beden, které po skončení závodů putovaly do místní továrny ke zvážení a dalšímu zpracování. Na rovinu říkám, tolik ryb a tolik krve jsem v životě neviděl a další ročník se bude muset obejít bez mé maličkosti. Nejsem žádným ortodoxním zastáncem metody „chyť a pusť,„ ale čeho je moc… Jen pro ilustraci, vítěz nachytal 276,02 kg ryb a celkový úlovek bych odhadoval na nějakých 20 000 kg ryb – skutečně sportovní událost roku! Rekordní tresky vážily 28,92; 28,28; 25,06; 19,84 a 19,70 kg!
Příští rok znovu!
Pokud bude sloužit zdraví, jsem na tomhle ostrově zpět, jak nejrychleji to půjde! Láká mě, fascinuje mě, možná jsem se znovu zamiloval (partnerka promine)! Vím, že o Norsku už toho bylo napsáno mnoho, ale sním-li o rybářském ráji, stále častěji vidím Soroyu. Soroyu s jejími přívětivými obyvateli, divokou přírodou a podvodním bohatstvím, ze kterého, jak doufám, budu smět uzmout zlomeček, který mne učiní šťastným na zbytek rybářského života.
Poděkování
Sluší se vyjádřit vděčnost cestovní kanceláři PEPA za zprostředkování vskutku nevšedního rybářského zážitku, letecké společnosti SAS za bezpečnou dopravu a shovívavost a v neposlední řadě majitelům chaty Oernulfovi, Moně, Ahmadovi a všem kolegům rybářům za ochotné a nezištné poskytnutí dobrých rad, bez kterých bychom několik drahocenných dní pouze tápali.
Začátkem roku mne Zdeněk Edelmann, majitel CK PEPA, oslovil se zajímavou nabídkou. Norský partner ho upozornil na konání tradiční akce na ostrově Soroya. Jednalo se o velké rybářské závody Arctic Record Angling, které se nejen mezi skandinávskými rybáři staly pojmem. Soutěží se v lovu ryb sportovním způsobem, na kutru stráví závodník 10 hodin lovu rozdělených do dvou dnů. Proč tedy nezkusit štěstí a jako český tým nepoškádlit několik norských šupináčů? Termín závodů 15. – 16. července 2005, předtím 4 dny „trénink„ nebo spíše lehké seznámení s vodami Atlantiku v okolí ostrova.
V duchu se mi zjevil obraz olympijského vítěze na nejvyšším stupínku piedestalu líbajícího zlatou medaili a dojatě pějícího státní hymnu. Proč bych to při rybářských závodech nemohl být já, Ivan Finta z Českých Budějovic? Jedeme!
Volání dálek
Půlrok utekl jako voda a já jsem stál na ruzyňském letišti s tubusem na pruty, kufrem, který rozhodně neměl pouze předepsaných 20 kg (zde musím podotknout, že hmotnost 34,5 kg, kterou nakonec ukázala letištní váha, mne samotného překvapila a zůstává prozatím mým rekordem) a příručním zavazadlem, které připomínalo spíše sbalenou plnou polní vojáka speciálních jednotek, chystajícího se na měsíční misi v africké džungli! Všem potenciálním zájemcům o leteckou přepravu doporučuji dodržet stanovené limity. Dovolte, abych tímto poděkoval personálu letecké společnosti SAS za přimhouření oček nad nadváhou mého zavazadla. Vím, že od roku 2006 bude SAS rybářům cestujícím na sever Norska přepravovat zdarma navíc jedno zavazadlo o hmotnosti 20 kg (tedy celkem 40 kg) - alespoň se ke mně tato informace donesla "šeptandou".
Celá česká „reprezentace„ (tedy já, Zdeněk, Radek a Jiří) se nakonec ocitla v útrobách plechové obludy a po trase Praha – Kodaň – Oslo – Alta jsme se v průběhu devíti hodin (z toho asi 5 hod. „pozemního„ čekání na další spoje) ocitli ve městě Alta, kde měl být připraven automobil pro poslední část cesty. A byl! Ne tedy zrovna slibovaný kombík, ale Volkswagen Passat v úpravě sedan, za to v kůži. Nastal lehký problém, jak vměstnat naši bagáž a čtyři osoby do poněkud omezeného prostoru německého supervozu, ale na čtvrtý pokus jsme konečně seděli. Pravdou je, že jediný, kdo neměl batoh nebo kufr na kolenou, byl Zdeněk, jehož argument, že k řízení potřebuje přece jen více prostoru a hlavně výhled, byl většinovým hlasováním nakonec váhavě přijat.
V půl dvanácté v noci se naše „plechovka sardinek„ konečně vydala na asi 150 km závěrečnou etapu cesty. Ve tři ráno jsme celí zdřevěnělí vypadali z auta v přístavu u městečka Oxfjord, nadýchali se čerstvého studeného vzduchu a zahájili šestihodinové čekání na trajekt. Tři „změkčilci„ se během několika málo minut vrátili zpět do relativního pohodlí a hlavně tepla vozu, já hrdě odešel do místní čekárny (prostě jsem zaváhal a nezbylo na mne místo!), kde jsem šest hodin jektal zuby a napočítal přesně 18 132 oveček.
Když jsme v devět hodin vjížděli do trajektu, musel jsem ostatním pasažérům připomínat bezdomovce, který po dlouhé zimě opustil relativní pohodlí pod mostním pilířem. Za další hodinu jsme byli na místě…
Soroya
K tomuhle čtvrtému největšímu norskému ostrovu o rozloze 815 km˛, který je osídlen asi 1200 obyvateli, jsme upírali svá lačná rybářská kukadla. Soroya stojí v cestě rozlehlým vodám Atlantiku, jakoby chtěla chránit norské pobřeží před jeho vlnami. Na ostrově naleznete čtyři přírodní rezervace a více než 1200 sladkovodních jezer, na kterých můžete zkusit rybářské štěstí při lovu muškařením nebo přívlačí (nejčastějším úlovkem budou pstruzi obecní menších velikostí a siveni arktičtí údajně i přes 5 kg hmotnosti).
Trajektem můžete na ostrov vyrazit ze dvou míst. Z Hammerfestu (který ovšem leží severněji) a z Oxfjordu. Lodi přistávají v městečku Hasvik, ležícím na jihozápadním okraji ostrova.
Tam nás tedy po téměř dvaceti hodinách cesty letadlem, automobilem a lodí vyplivl místní „vodní autobus„ kolem desáté hodiny dopolední. V místním hotelu nás čekala vydatná snídaně a hlavně – majitel našeho ubytovacího zařízení a místní učitel – Oornulf (v překladu znamená tohle norské jméno něco jako "Orlovlk"). Téměř dvoumetrový potomek Vikingů s tetováním vlka a orla na obou ramenou rozhodně budil respekt. Po krátké konverzaci jsme ale zjistili, že je to i velice příjemný chlapík a hlavně rybář, který „svůj„ ostrov dokonale zná jak stran rybolovu sladkovodního, tak toho mořského. Dostali jsme spoustu dobrých rad a hurá o 50 km dál do osady Sorvaer, kde jsme měli strávit oněch úchvatných 7 dnů rybaření.
Sorvaer a Sorvaestua
Do městečka jsme dorazili za necelou hodinku a už po cestě jsme obdivovali úžasnou vyhlídku na ostrov i oceán. Chata (mimochodem nesla onen krkolomný název Sorveastua) byla prostě fantastická. Kapacita dvacet osob, spali jsme ve dvoulůžkových ložnicích se sprchou a toaletou, k dispozici jsme měli vybavenou kuchyni, místnost pro uskladnění potravin (kde byla i pračka), místnost pro uskladnění rybářských potřeb a ohromnou halu (nebo spíše gigantický obývací pokoj), které vévodila prosklená stěna s výhledem na oceán. Prostě paráda!
Jak už to tak bývá, téměř okamžitě z nás spadla veškerá únava a už jsme chtěli být na moři. K dispozici jsme měli dvě 19 stop dlouhé hliníkové lodě s výkonným motorem (50 HP) a skvělým echolotem Garmin (samozřejmě s GPS a mapou-plotterem). Tenhle přístroj fungoval spolehlivě a jak po stránce mapování dna či lokalizace ryb, tak při použití GPS byl nanejvýš přehledný a velmi jednoduchý na obsluhu. Přímo v přístavišti jsme mohli používat i dvě místnosti z bývalého skladiště. Do jedné z nich jsme odkládali pruty a ostatní rybářské vybavení, v té druhé byl připraven pult na čistění úlovků a mrazicí boxy. Pravdou je, že jsme mrazáky příliš nevyužili. Tedy, ne že by chyběly úlovky (to rozhodně ne), ale letecká přeprava a polystyrenové bedny s rybím masem, to prostě nejde dohromady.
Oceán
První kontakt s Atlantikem nás naplnil velmi rozporuplnými pocity. Řečeno slovy vojenského stratéga, průzkum bojem jsme vedli čelně, ale soustředěná obrana (vítr a vlny) nás během dvou hodin donutila opustit dobyté pozice. Na lodi jsem vyrazil s Radkem, ale mnohdy i více než 3m vlny nám dávaly zabrat. Zatímco kolega rychlými trhavými pohyby evakuoval obsah žaludku, já jsem strachy téměř nedýchal a vedl loď zpěněnými vodními masami.
V relativním klidu dvou příbřežních ostrůvků jsme s přívlačovými pruty a vláčecími pilkříky (možno zaměnit i za twistery či rippery) okolo 40 g hmotnosti upytlačili několik tresek tmavých a obecných do 70 cm. To nemohlo uspokojit naše natěšená rybářská srdce. Vzhůru na moře! Na čtvrt plynu jsme se prodírali vlnami a oceňovali GPS přístroj s podrobnou mořskou mapou, ve které byla zaznamenána i horká místa pro lov. Byly to především vrcholy a úpatí podmořských kopců, které se mnohdy zdvihaly až do výšky 15 m pod mořskou hladinu. Musím podotknout, že v okolí severozápadní části ostrova je jich vskutku požehnaně.
Nad vrcholem takové podmořské hory jsme zastavili, a i když byl drift dosti silný, snažili jsme se prochytat místa v okolí. Na pilker (první den ještě 500 g) jsem nastražil filety z tresky tmavé a spustil nástrahu do hloubky cca 40 – 50 m. V Norsku mi trvalo poměrně dlouho, než jsem ulovil svou první mořskou kočku (vlkouš severní), ale tady jsem během necelé hodiny zdolal hned čtyři (50 – 75 cm). Kolega, který používal pilker bez nastraženého masa, lovil téměř na nához tresky obecné (50 – 80 cm, rekord prvních dvou hodin lovu - 94 cm), tmavé a jednoskvrnné. Naše rybářské snažení bohužel netrvalo dlouho. Kdo poznal mořskou nemoc, mi dá jistě za pravdu, že jediným spolehlivým lékem je pevná zem.
Při návratu do přístavu jsme mohli obdivovat krásného 17 kg halibuta švédských kolegů a docela rádi jsme vyslechli přednášku o tom kde, na co a jak tuhle rybu chytat. Ostatně, tahle lokalita je na výskyt halibuta vskutku bohatá. Na vlastní oči jsme viděli úlovky 17, 11, 6 a 4 kg, na vlastní kůži pak zažili souboj s halibuty 3,5 a 8 kg (toho většího ulovil Zdeněk a od té doby ho musím oslovovat „Vaše Veličenstvo„, což se ovšem příští rok změní!). V průběhu závodů se „placatců„ ulovilo ještě podstatně více, ale bohužel neznám přesný počet, který se rozpustil ve strohé řeči čísel. Inu, rozhodující byly, možná trochu ke škodě věci, nachytané kilogramy. V restauraci jsme se seznámili s rakordmanem ostrova – holandský rybář zde ulovil v letech 2003 a 2004 halibuty 69 a 103 kg!
Náčiní
Před dalším lovem jsme se nechali inspirovat norskými kolegy, vyrazili do místního obchodu a značně přitvrdili, co se nástrah i dalšího vybavení týče. Zakoupili jsme především klasické norské trojhranné pochromované pilkery o váze 750 a 1000 g (!), kvalitní pevnostní karabiny, velice populární nástrahy zvané gummi-mack (u nás známé spíše jako papriky, hadičky, úhoříci či smáčci) a Zdeněk s Radkem dokonce oblíbené „oko„, což je vlastně olověná koule (možná, že je vyráběna z jiného těžkého kovu – ta naše měla 340 g), která je shora natřena tmavší, ze spodu pak fluorescenční barvou. Po stranách jsou umístěny velké oči a uvnitř je zalit silnější drát s očky. Na jednom z nich je umístěn speciální háček s prodlouženým a prohlým raménkem (na ten klasicky navléknete gigantický twister či ripper), za druhé pak uvážeme pletenou šňůru nebo vlasec. V podstatě se tedy jedná o ohromnou twisterovou hlavičku. Způsob lovu je klasický. Oko necháme klesnout na dno (je možné zkusit štěstí i při lovu ve sloupci). Drift lodi je v tomto případě spíše naším pomocníkem, takže se v klidu necháme unášet a trhavými pohyby nástrahu zvedáme ode dna a znovu necháme klesnout – nic těžkého.
Při použití těžkých pilkerů a předpokládaných úlovcích trofejních ryb se vyplatí nic nepodcenit. Oblíbená poučka zní – Vaše náčiní je tak silné, jak silná je jeho nejslabší část! Nešetřete proto na karabinkách, kroužcích, obratlících ani na návazcovém vlasci – vyplatí se to. Tresky přes 10 kg hmotnosti (a co teprve halibut) jsou při únikových manévrech schopny vyvinout ohromnou sílu a je škoda přijít o pěknou rybu vinou poddimenzované karabiny.
Návazcový vlasec, který spojuje pletenou šňůru s pilkerem, by měl mít min. průměr 0,80 mm (my jsme používali 0,90 mm). Nebojte se délky – chytali jsme s návazci 2 – 5 m (!) dlouhými, na kterých úplně stačí 2 gummi-macky v různých vzdálenostech. Čím delší návazec, tím větší sloupec ode dna prochytáte – pozor ale na možnost vytažení trofejního úlovku do lodě.
Den za dnem
Do závodů nás Atlantik nijak nešetřil. Podle mého skromného odhadu dosahovaly vlny místy i 5 m! Příjemným překvapením byly těžké pilkery, které i při relativně silném driftu „držely„ pod lodí. Do závodů jsme se prostě hodně pohoupali, ale zázračný lék Postafen, udržel (až na drobné výjimky) obsah našich žaludků na správném místě, tj. uvnitř.
Ač jsme se naučili příliš nedůvěřovat množství symbolů ryb na echolotu a brát ho s rezervou, bohatství podvodní říše v okolí ostrova nás překvapilo. Místy sonar kreslil doslova koberce ryb. Pilkery jsme spouštěli s nedůvěrou, ale o to důvěřivěji braly ryby. Možná nejpřehlednější bude vyčíslit ty „lepší„ úlovky naší výpravy. Tresky obecné: 14,58; 11,12 a 7 kg (Jirka), 12; 11,68 kg (Radek), 8,54 (Zdeněk) a 9,78 (já). Těch menších jsme i v nepříznivých podmínkách nachytali opravdu požehnaně a téměř všechny jsme zase vrátili vodě. Velikost tresek tmavých (vesměs vegetujících nad vrcholy podmořských hor) se pohybovala mezi 40 – 80 cm, překvapily mne míry tresek jednoskvrnných, z nichž bylo několik opravdu „výživných„ (až 80 cm). U mořských koček jsme se nedostali přes 80 cm, třešničkou na dortu byl úlovek obou halibutů (3,5 a 8 kg).
Závody
Ač pro Nory událost roku, pro nás suchozemce a rybáře lehké rozpaky. Zúčastnilo se bezmála 100 závodníků (včetně čtyř z ČR). Jak jsem již předeslal, lovilo se dva dny z kutrů (každý den 5 hodin), na kterých rybařilo vždy 2 – 6 závodníků, dle velikosti vylosované lodi. Povolen byl lov na jeden prut s hlavní nástrahou (nesměla být živá, takže se většinou jednalo o pilker) a dvěma návazci (gummi-mack). Veškeré ulovené ryby musely být vykrveny (klasické podříznutí) a šup s nimi do beden, které po skončení závodů putovaly do místní továrny ke zvážení a dalšímu zpracování. Na rovinu říkám, tolik ryb a tolik krve jsem v životě neviděl a další ročník se bude muset obejít bez mé maličkosti. Nejsem žádným ortodoxním zastáncem metody „chyť a pusť,„ ale čeho je moc… Jen pro ilustraci, vítěz nachytal 276,02 kg ryb a celkový úlovek bych odhadoval na nějakých 20 000 kg ryb – skutečně sportovní událost roku! Rekordní tresky vážily 28,92; 28,28; 25,06; 19,84 a 19,70 kg!
Příští rok znovu!
Pokud bude sloužit zdraví, jsem na tomhle ostrově zpět, jak nejrychleji to půjde! Láká mě, fascinuje mě, možná jsem se znovu zamiloval (partnerka promine)! Vím, že o Norsku už toho bylo napsáno mnoho, ale sním-li o rybářském ráji, stále častěji vidím Soroyu. Soroyu s jejími přívětivými obyvateli, divokou přírodou a podvodním bohatstvím, ze kterého, jak doufám, budu smět uzmout zlomeček, který mne učiní šťastným na zbytek rybářského života.
Poděkování
Sluší se vyjádřit vděčnost cestovní kanceláři PEPA za zprostředkování vskutku nevšedního rybářského zážitku, letecké společnosti SAS za bezpečnou dopravu a shovívavost a v neposlední řadě majitelům chaty Oernulfovi, Moně, Ahmadovi a všem kolegům rybářům za ochotné a nezištné poskytnutí dobrých rad, bez kterých bychom několik drahocenných dní pouze tápali.
Reportáž sepsal Ivan Finta, 21.10.2005